Depeche Mode a Martyr: Příliš popová pro album, příliš temná na obyčejný hit

Martyr vás sotva nechá stát na místě. Pravidelný rytmus, neodbytný basový motiv a ostře zabarvené elektronické zvuky ženou skladbu kupředu. Dave Gahan ovšem zpívá o něčem, co se s bezstarostnou taneční náladou příliš neslučuje. O člověku, který se kvůli lásce cítí ponížený, trpí a nedokáže odejít.

Právě v tomto rozporu spočívá největší síla skladby Martyr. Depeche Mode dokázali vytvořit chytlavý singl, jehož emocionální obsah je mnohem nepříjemnější, než naznačuje jeho tempo. Celé to má navíc jednu pozoruhodnou okolnost. Píseň, která dnes představuje zajímavý příklad jejich schopnosti spojovat popovou přístupnost s temnými tématy, se původně vůbec nedostala na album, pro které vznikla.

Britský CD singl vyšel 30. října 2006 u vydavatelství Mute Records. Jeho dvacáté výročí nabízí příležitost neposuzovat Martyr pouze jako někdejší novinku určenou k propagaci výběrového alba, ale také jako samostatnou hudební výpověď.

Příběh Martyr začíná při přípravě alba Playing the Angel, které Depeche Mode vydali v říjnu 2005. Nahrávka znamenala výrazný návrat k tvrdšímu, místy až nepříjemně syrovému elektronickému zvuku. Skladby jako A Pain That I'm Used To, John the Revelator nebo Suffer Well nabízely směs zkreslených zvuků, důrazných rytmů a textů prostoupených bolestí, vinou či osobním zápasem.

Do tohoto prostředí původně patřil také Martyr, tehdy známý pod názvem Martyr for Love. Na výsledném albu však chyběl.

Vysvětlení poskytl programátor Dave McCracken, který se na nahrávání Playing the Angel podílel. V rozhovoru zveřejněném v lednu 2006 na fanouškovském webu Home uvedl, že šlo o jednu z prvních skladeb, na nichž během práce na desce spolupracovali. Píseň byla dokončená, ale album se postupně vydalo jiným směrem. McCracken ji přirovnal k elektronické podobě tvorby T. Rex a připustil, že byla popovější než ostatní materiál.

Toto přirovnání je docela výstižné. Martyr má v sobě něco z přímočarosti glam rocku, přestože je jeho výsledná podoba výrazně elektronická. Nesází na komplikovanou melodickou výstavbu ani na postupné budování velkolepé atmosféry. Místo toho nabízí výrazný rytmický základ, okamžitě rozpoznatelný motiv a refrén, který se posluchači rychle dostane pod kůži.

Vyřazení z Playing the Angel proto nemusíme chápat jako důkaz nedostatečné kvality. Spíše jako rozhodnutí, při němž dostala přednost soudržnost alba. Martyr mohl být velmi dobrým singlem, a přesto nemusel představovat správnou součást konkrétní desky.

Jeho druhá příležitost přišla o rok později. Vydavatelství Mute jej zařadilo jako jedinou novou skladbu na kompilaci The Best of Depeche Mode, Volume 1, která vyšla ve Velké Británii 13. listopadu 2006. Vedle takových nahrávek jako Enjoy the Silence, Personal Jesus, Strangelove nebo Precious dostal Martyr nesnadný úkol. Měl obstát v bezprostřední společnosti písní, které už dávno patřily k nejznámějším momentům historie skupiny.

Podle mého názoru tento úkol zvládl především díky tomu, že se nesnažil být další monumentální skladbou. Nechtěl konkurovat atmosférické síle Enjoy the Silence ani dramatickému napětí Personal Jesus. Nabídl něco jiného: svižnou, údernou a lehce provokativní podobu Depeche Mode, která neztrácela jejich charakteristickou temnotu.

Hudební základ Martyr stojí na důsledné práci s rytmem. Pravidelný, důrazný beat vytváří pevnou kostru, kolem níž se pohybuje výrazný basový motiv a ostře zabarvené elektronické zvuky. Celek působí sevřeně, místy až neklidně. Jednotlivé vrstvy se nesnaží vytvářet širokou, zasněnou zvukovou krajinu. Soustřeďují se na pohyb, opakování a naléhavost.

Produkce Bena Hilliera, který s Depeche Mode spolupracoval už na Playing the Angel, zachovává drsnější charakter tehdejší tvorby skupiny, ale tentokrát ho spojuje s mnohem přímočařejší popovou strukturou. Výsledkem není uhlazená elektronická taneční skladba. Zvuk si ponechává určitou tvrdost a neklid, které brání tomu, aby se Martyr proměnil v bezstarostný hit.

Zajímavé je především spojení rytmické pravidelnosti s opakovaným vokálním motivem. Hudba posluchači téměř nedovoluje zastavit se. Vytváří pocit neustálého pohybu, zatímco text se znovu a znovu vrací ke stejnému utrpení. Skladba se žene kupředu, ale její vypravěč jako by zůstával uvězněný na jednom místě.

Dave Gahan zde nepředvádí velké hlasové drama. Jeho projev je pevný, naléhavý a místy záměrně strohý. Jednotlivé fráze podává s jistotou, která může při povrchním poslechu připomínat rozhodnost. Ve skutečnosti však tato neústupnost dobře odpovídá postavě člověka, který už nedokáže změnit své vlastní chování.

Gahanův hlas má v sobě autoritu a zkušenost, ale slova, která zpívá, vypovídají o bezmoci. Posluchač tak neslyší zoufalství prezentované prostřednictvím nářku. Slyší někoho, kdo své utrpení téměř hrdě oznamuje.

Martin Gore ve svém textu používá silnou náboženskou symboliku. Objevují se motivy mučednictví, ukřižování, pokleknutí, utrpení i smrti. V prostředí Depeche Mode nejde o nic neobvyklého. Gore se k obrazům víry, viny, podřízenosti a vykoupení ve své tvorbě opakovaně vracel. V Martyr však dostávají mimořádně přímočarou podobu.

Vypravěč se představuje jako člověk, který pro lásku obětoval prakticky všechno. Přiznává, že věděl, do čeho vstupuje, že nedokáže vyrovnat účty a že se od druhého člověka neumí odpoutat. Zmiňuje také klamání a vlastní ponížení.

Text lze proto číst jako výpověď o závislém vztahu, v němž se láska postupně proměnila v přesvědčení, že utrpení je jejím nevyhnutelným důkazem. To ovšem není jediný možný výklad.

Nabízí se také méně lichotivý pohled na samotného vypravěče. Když někdo opakovaně zdůrazňuje, kolik pro druhého člověka vytrpěl, nemusí jít pouze o upřímné vyznání. Taková slova mohou obsahovat také výčitku, požadavek uznání nebo snahu přenést odpovědnost za vlastní rozhodnutí na někoho jiného.

Goreův text tento rozpor nevysvětluje a právě to mu prospívá. Nevíme, zda máme vypravěče bezvýhradně litovat. Možná je obětí nešťastné lásky. Možná si však ve svém utrpení vytvořil identitu, které se nedokáže vzdát.

Tady skladba získává hloubku, kterou bychom při prvním poslechu jejího svižného refrénu nemuseli očekávat. Pod přístupnou melodií a úderným rytmem se neskrývá obyčejný příběh neopětovaného citu. Je zde otázka, zda člověk někdy nezačne považovat vlastní bolest za důkaz své výjimečné oddanosti.

Martyr rozhodně nebyl komerčním propadákem. V britském singlovém žebříčku dosáhl na 13. místo, v Německu dokonce na druhou příčku. Přesto se nestal jednou z těch skladeb Depeche Mode, které bývají automaticky uváděny jako zásadní milníky jejich kariéry.

Ve své době měl Martyr také výraznou remixovou podobu. Na jednotlivých vydáních se objevily úpravy od Booka Shade, Paula van Dyka nebo Alexe Smokea. Tyto verze připomínaly, jak dobře se hudba Depeche Mode pohybovala mezi rockově pojatou elektronikou, synthpopem a klubovou kulturou. Ne všechny remixy mají pro samotnou skladbu stejný význam, ale její pevný rytmický základ poskytoval producentům dostatek prostoru pro vlastní interpretaci.

Pozornost si zaslouží rovněž videoklip. Jeho výslednou podobu připravil Robert Chandler, který vytvořil montáž ze starších videoklipů a dalších záběrů skupiny. Díky promyšlenému střihu se v ní Dave Gahan zdánlivě pohybuje ústy v souladu s novou skladbou, přestože jednotlivé záběry původně vznikaly pro úplně jiné písně.

Tato forma má v kontextu výběrového alba zvláštní kouzlo. Martyr představoval novou hudbu, ale vizuálně se obracel do minulosti. Propojoval různé podoby skupiny, její někdejší estetiku i postupnou proměnu Gahanova vystupování. A současně připomínal, že Depeche Mode dokázali i po více než dvaceti letech kariéry nabídnout skladbu, která nepůsobila jako pouhé opakování starých postupů.

S dnešním odstupem však na Martyr vnímám také jednu slabinu. Jeho hlavní melodický a rytmický motiv je natolik výrazný, že se na něm skladba do značné míry spoléhá. Nenabízí takový vývoj nálady, proměnlivost nebo emocionální vyvrcholení, jaké známe z některých nejlepších nahrávek skupiny. Záměrná přímočarost je zároveň jeho předností i omezením.

Právě proto ale píseň dobře funguje samostatně. Nepotřebuje rozsáhlý kontext alba ani dlouhý úvod. Během několika okamžiků si vytvoří vlastní atmosféru a udrží ji až do konce. Při opakovaném poslechu navíc její chytlavost přestává být tím nejzajímavějším. Výrazněji vystupuje rozdíl mezi jistotou hudebního projevu a nejistotou člověka, o němž text vypráví.

Martyr připomíná jednu z důležitých kvalit Depeche Mode. Skupina nikdy nepotřebovala vytvářet pouze komplikované, mnohovrstevnaté skladby, aby dokázala vyjádřit složité lidské emoce. Někdy jí stačil jednoduchý hudební nápad, přesně vedený rytmus a text, který odmítá nabídnout jednoznačnou odpověď.

K Martyr bych se proto po dvaceti letech nevracel jen kvůli výročí. Jeho vypravěč je přesvědčený, že pro lásku musí trpět, a svou bolest předkládá téměř jako důkaz věrnosti. Hudba přitom zní, jako by ho chtěla přesvědčit, aby se konečně pohnul dál. Jenže on dál opakuje, že musí zůstat po boku člověka, který mu ubližuje.

Až si Martyr příště pustíte, zkuste na chvíli zapomenout na jeho chytlavý refrén a soustředit se právě na tento rozpor. Možná v něm uslyšíte něco jiného než přímočarý popový singl z roku 2006.

Hodnocení: 8/10