Depeche Mode šli „zpátky“. Going Backwards zní po devíti letech až nepříjemně aktuálně

Když Depeche Mode v roce 2017 otevřeli album Spirit skladbou Going Backwards, nebyl to nenápadný začátek desky. Martin Gore napsal píseň, která během několika minut postavila proti sobě dvě zdánlivě neslučitelné skutečnosti: lidstvo má stále dokonalejší technologie a zároveň se nemusí stávat dokonalejším samo.

Dnes, 1. září 2026, uplynulo devět let od vydání komerčního CD singlu Going Backwards v Británii a Spojených státech. Samotná skladba přitom vstoupila do distribuce dříve – digitálně 23. června 2017 – a remixový balík následoval 11. srpna. CD z 1. září ale představovalo regulérní fyzické singlové vydání a oficiální archiv Depeche Mode ho vede jako druhý singl z alba Spirit.

Devět let není kulaté výročí. U Going Backwards je ale zajímavější něco jiného: její text vůbec nezestárl.

Martin Gore tentokrát nezabalil hlavní myšlenku do složité milostné metafory. Text je neobvykle přímočarý. Popisuje společnost schopnou sledovat svět pomocí satelitů, pozorovat dění téměř okamžitě a ovládat stále sofistikovanější technologie, která ale zároveň ztrácí empatii, kontrolu a schopnost poučit se z minulosti.

Právě v tom spočívá základní paradox Going Backwards. Technologický pokrok automaticky neznamená pokrok lidský.

Gore staví moderní techniku proti mentalitě, která se může vracet hluboko do minulosti. Člověk disponuje nástroji, o nichž předchozí generace nemohly ani snít, zároveň však může být vůči násilí, utrpení nebo následkům vlastního jednání stále otupělejší. Oficiální text skladby tuto myšlenku rozvíjí prostřednictvím obrazů satelitů, sledování smrti v reálném čase, počítačových konzolí a technologické vyspělosti stojící vedle morálního úpadku.

Dave Gahan při uvedení Spirit vysvětloval, že album obecně reagovalo na stav společnosti a na otázku, kam se vytratil určitý „duch“ lidství. Podle něj měli Gore i on pocit, že se při přípravě desky nezávisle dostali k podobným tématům. Going Backwards do této nálady zapadla téměř dokonale.

Není to přitom klasická politická agitka. Je to spíš diagnóza. Píseň neříká posluchači, koho má volit nebo jaký názor má přijmout. Ptá se, zda civilizace, která technologicky postupuje kupředu, skutečně postupuje kupředu také jako společnost.

A právě proto se dá poslouchat i o devět let později bez nutnosti vysvětlovat dobový kontext.

Going Backwards měla na albu Spirit mimořádné postavení. Byla jeho úvodní skladbou, takže právě její první tóny určovaly, do jakého světa čtrnáctá studiová deska Depeche Mode posluchače zavede.

Album vznikalo od dubna do srpna 2016 v Sound Design v Santa Barbaře a v Jungle City v New Yorku. Depeche Mode na něm poprvé spolupracovali s producentem Jamesem Fordem, známým také díky práci s Arctic Monkeys, Florence + The Machine nebo Simian Mobile Disco. Ford Going Backwards produkoval a mixoval a zároveň na nahrávce hrál na bicí. Na programování se podíleli Matrixxman a Kurt Uenala.

Existuje tu navíc jeden historicky poněkud smutný detail, který v roce 2017 samozřejmě nikdo nemohl tušit. Spirit se později stalo posledním studiovým albem Depeche Mode s Andym Fletcherem, který zemřel v květnu 2022.

Postavení Going Backwards ale nekončilo prvním místem na albu. Kapela jí také pravidelně otevírala koncerty Global Spirit Tour. První plnohodnotná evropská část turné začala 5. května 2017 ve Stockholmu a struktura večera byla jasná: po intru následovala právě Going Backwards. Totéž se opakovalo na desítkách dalších koncertů včetně Prahy, Londýna, Paříže nebo americké části turné.

Byla to logická volba. Skladba nezačíná jako triumfální stadionový hit. Postupně roste, vrství elektroniku, rytmus a Gahanův hlas a vytváří pocit napětí, který dobře odpovídal celé estetice Spirit.

K Going Backwards vznikla také jedna z technologicky nejzajímavějších videoprezentací Depeche Mode.

Kapela 22. června 2017 zveřejnila Highline Sessions Version, kterou natočil režisér Timothy Saccenti. Nešlo o klasický příběhový klip. Depeche Mode byli zachyceni při živém studiovém provedení skladby a vedle běžné verze vznikla také 360stupňová varianta, v níž mohl divák měnit směr pohledu.

Je v tom skoro krásná ironie. Píseň kritizující skutečnost, že nové technologie z nás automaticky nedělají lepší lidi, byla sama prezentována prostřednictvím tehdy moderní 360stupňové technologie.

Nahrávka navíc vznikla mnohem dříve, než byla zveřejněna. Highline Session byla zaznamenána v New Yorku už 3. srpna 2016, tedy ještě během práce na Spirit. Dave Gahan zpíval hlavní vokál, Martin Gore hrál na kytaru a zpíval doprovodné vokály, Andy Fletcher obsluhoval klávesy, Kurt Uenala hrál na Rhodes piano a Matrixxman na syntezátorovou basu.

Tahle nahrávka získala po letech ještě nový život. Když v roce 2024 vyšel box Spirit | The 12" Singles, dostala Highline Sessions vůbec poprvé vlastní dvanáctipalcový vinyl a byly na něm i další skladby z tohoto sezení.

Pokud někdo zná jen albumovou verzi Going Backwards, možná ho překvapí rozsah remixové kampaně.

CD vydané 1. září 2017 obsahovalo osm skladeb. Vedle Radio Editu se na něm objevily remixy od Chrise Liebinga, Solomuna, The Belleville Three, Point Point a Maya Jane Coles. Kolekci doplnila také přepracovaná verze Poison Heart od Soulsavers.

Zvlášť zajímavé je jméno The Belleville Three. Nejde jen o náhodnou remixérskou značku. Juan Atkins, Derrick May a Kevin Saunderson jsou považováni za klíčové průkopníky detroitského techna. Pro kapelu, jejíž hudba měla po desetiletí velmi silný vztah k elektronické klubové scéně, šlo o mimořádně symbolické spojení.

Solomun zase posunul skladbu jiným směrem a Chris Liebing jí dodal tvrdší industriálně-technologickou podobu. Jedna Goreova skladba tak dostala několik výrazně odlišných klubových životů.

Pozdější vinylový box Spirit | The 12" Singles připomněl tuto remixovou éru dvěma celými dvanáctipalcovými deskami věnovanými právě Going Backwards.

Vizuální identita singlu je na první pohled mimořádně jednoduchá. Černé pozadí a výrazný červený motiv kráčejících nohou nepotřebují fotografii členů kapely ani složitou scénu.

Právě jednoduchost ale funguje.

Pohyb je v názvu i obrazu. Postava jde, jenže otázkou zůstává, zda správným směrem. Celá vizuální myšlenka tak funguje téměř jako piktogram k názvu skladby.

Je to velmi depešácký princip: několik základních prvků, minimum barev a motiv, který začne být zajímavější ve chvíli, kdy si jej člověk spojí s hudbou.

Existují skladby, jejichž text je pevně připoutaný k době svého vzniku. Když je člověk poslouchá o deset nebo dvacet let později, musí si nejprve připomenout, co se tehdy dělo.

Going Backwards má opačný problém.

Její obrazy sledování světa v reálném čase, technologické přesycenosti, otupění vůči násilí a obavy, že lidské chování nemusí držet krok s našimi technickými možnostmi, nepotřebují v roce 2026 příliš mnoho historických vysvětlivek.

To samozřejmě neznamená, že Martin Gore předpověděl budoucnost. Témata, o nichž píseň mluví, existovala dávno před rokem 2017.

Jenže právě dobrá skladba někdy dokáže pojmenovat problém natolik obecně a přesně, že přežije konkrétní události, které ji inspirovaly.

A Going Backwards to dokázala.

Devět let po fyzickém vydání singlu proto možná její nejsilnější vlastností není melodie, produkce Jamese Forda ani množství povedených remixů.

Je to nepříjemná otázka ukrytá v názvu.

Co když všechny naše nové možnosti skutečně znamenají pokrok – jen ne nutně pro nás samotné?