Depeche Mode: The Singles 81→85 zachycuje zrod jejich temnější tváře

Stačí postavit vedle sebe dvě skladby. V Just Can't Get Enough z roku 1981 se všechno podřizuje radosti z melodie, jednoduchému rytmu a bezprostřednímu popovému kouzlu. O tři roky později už v Blasphemous Rumours zaznívají pochybnosti o spravedlnosti světa, víře a lidském utrpení. Obě nahrávky patří stejné skupině. A právě tento kontrast vysvětluje, proč je kompilace The Singles 81→85 dodnes tak pozoruhodná.

Když ji vydavatelství Mute v říjnu 1985 uvedlo na britský trh, Depeche Mode za sebou měli čtyři studiová alba, řadu úspěšných singlů a výraznou proměnu vlastní hudební identity. První domácí výběr jejich singlů mohl působit jako přehled dosavadních hitů. S odstupem více než čtyřiceti let ale získává další rozměr. Nabízí možnost sledovat, jak se skupina postupně zbavovala původní bezstarostnosti, aniž by přišla o mimořádný cit pro melodii.

Největší předností této desky není množství známých skladeb, nýbrž příležitost poslouchat čtyři roky hudebního vývoje jako jeden souvislý příběh.

Na začátku stojí Vince Clarke. Autor prvních tří singlů Dreaming of Me, New Life a Just Can't Get Enough vtiskl raným Depeche Mode melodickou lehkost, která měla zásadní význam pro jejich první úspěchy. Zejména poslední jmenovaná skladba dodnes ukazuje, jak účinná může být elektronická hudba vystavěná na jednoduchém, okamžitě rozpoznatelném motivu.

Její zvuk nepůsobí složitě. Pravidelný taneční puls, jasně oddělené syntezátorové linky a opakující se melodie vytvářejí dojem, že se píseň téměř sama pohybuje vpřed. Dave Gahan zpívá přímočaře, bez dramatických gest, a tato přirozenost dobře odpovídá jejímu charakteru. Není tu potřeba hledat skryté významy. Kouzlo spočívá v nakažlivé energii a přesném popovém instinktu.

Clarke však na konci roku 1981 skupinu opustil. Hlavní skladatelská odpovědnost přešla na Martina Gorea a Depeche Mode se ocitli v situaci, která mohla jejich kariéru snadno ukončit.

See You z roku 1982 ukázala, že Gore dokáže napsat úspěšný singl i bez svého předchůdce. Zajímavější je ovšem poslouchat ji společně s následující Leave in Silence. Zatímco první skladba si ještě uchovává téměř chlapeckou romantickou bezprostřednost, druhá přináší zdrženlivější atmosféru, ostřejší elektronické akcenty a mnohem silnější pocit odcizení.

Gahanův hlas začíná působit méně jako prostředek k předání chytlavé melodie a více jako nositel konkrétního emocionálního napětí. Gore se zároveň učí zacházet s opakováním a hudebním prostorem tak, aby jednoduché prostředky vyvolávaly složitější pocity. Jeho rané skladby si stále zachovávají něco z Clarkovy popové průzračnosti, přesto už v nich slyšíme hledání odlišného výrazu. Nešlo o okamžitý přerod, ale o postupné získávání skladatelské sebejistoty.

Zásadní posun přinesl rok 1983. Se singlem Get the Balance Right! se do studiové tvorby naplno zapojil Alan Wilder, jehož aranžérské a hudební schopnosti pomohly rozšířit možnosti celé skupiny. Ještě důležitější změna se však projevila v následujícím období alba Construction Time Again.

Skladba Everything Counts patří k nejvýraznějším okamžikům celé kompilace. Její síla vychází ze spojení taneční přitažlivosti a kritického pohledu na chamtivost, obchodní vztahy a bezohlednost. Gore zde nepíše obyčejný milostný text. Zajímá ho svět, ve kterém získávání výhod často převáží nad lidskou slušností.

Hudební stránka přitom nepůsobí jako vážné moralizování. Svižný rytmus, výrazná basová linka, neobvyklé perkusivní zvuky a melodicky přístupný refrén vytvářejí skladbu, kterou lze stejně dobře vnímat na tanečním parketu jako při soustředěném poslechu.

V této době začali Depeche Mode výrazněji využívat sampling a zvuky získané z prostředí mimo běžné hudební nástroje. Zvukový inženýr Gareth Jones později vzpomínal na experimentování se zachycenými ruchy, které skupina proměňovala v rytmické i melodické prvky. Nové postupy nebyly samoúčelnou technickou atrakcí. Pomáhaly hudbě získat tvrdší, méně předvídatelný charakter.

V Everything Counts se tento přístup setkává s mimořádně silným skladatelským nápadem. Přísný elektronický rytmus, hravé melodické prvky a společně zpívané pasáže vytvářejí téměř slavnostní náladu, zatímco text mluví o nepříliš lichotivých vlastnostech lidské společnosti.

Takový rozpor se postupně stal jedním z nejcennějších znaků tvorby Depeche Mode. Posluchač může skladbu milovat pro její melodii a teprve později zjistit, jak nepříjemné otázky v sobě skrývá.

V roce 1984 už Depeche Mode dokázali propojit přístupnou popovou formu se stále odvážnější produkcí. Experimentování se zvukem je nepřipravovalo o posluchače. Naopak pomáhalo vytvářet hudbu, která se od většiny tehdejší elektronické produkce výrazně odlišovala.

People Are People je jedním z nejpřesvědčivějších důkazů. Výrazný rytmus, kovově znějící perkuse a naléhavý Gahanův zpěv vytvářejí skladbu, která si okamžitě získává pozornost. Její téma – předsudky, nenávist a neschopnost přijmout odlišnost – je formulováno poměrně přímočaře. Dnes může text působit až příliš doslovně, jenže hudební provedení mu dodává energii, kterou by složitější slovní konstrukce nemusely mít.

Gareth Jones později popsal nahrávání této skladby jako důležitý krok k tvrdšímu, industriálně zabarvenému zvuku skupiny. Její úspěch zároveň ukázal, že experimentální elektronické postupy nemusejí být překážkou široké posluchačské přitažlivosti.

Ještě provokativněji působí Master and Servant. Pod výrazným tanečním rytmem se ukrývá hra s motivy dominance, podřízenosti a mocenských vztahů. Sexuální podtext tu nelze přehlédnout, přesto by bylo zjednodušením vykládat skladbu pouze tímto způsobem. V širším kontextu Goreovy tvorby nabízí také obraz společnosti, v níž se lidé neustále pohybují mezi postavením toho, kdo ovládá, a toho, kdo poslouchá.

Aranžmá tuto myšlenku podporuje. Tvrdé rytmické údery, mechanická pravidelnost a úsečně vedený vokál vytvářejí dojem neústupného systému. Refrén je však natolik chytlavý, že skladba zůstává tanečním hitem i bez znalosti svého hlubšího významu.

S Blasphemous Rumours se atmosféra mění ještě výrazněji. Gore zde pracuje s tragédií, náhodou a otázkou, zda lze za lidským utrpením hledat nějakou vyšší spravedlnost. Hudba místo jednoduchého smutku nabízí znepokojivou kombinaci dramatických zvuků, pravidelného rytmického pohybu a melodického refrénu.

Považuji ji za jeden z vrcholů celé kompilace. Není temná pouze svým námětem. Její skutečná síla spočívá ve způsobu, jakým spojuje téměř popovou přístupnost s otázkami, na které nenabízí útěšnou odpověď.

Pozornost si zaslouží také Somebody, křehká balada zpívaná Martinem Gorem, která se objevila na původním CD a kazetovém vydání, nikoliv na britské LP verzi. Její intimita připomíná, že skupina nepotřebovala vždy tvrdé elektronické rytmy, aby dokázala vyvolat silnou emoci. Goreův jemnější hlas nabízí působivý kontrast ke Gahanovu naléhavějšímu projevu.

Dvě skladby z roku 1985 tvoří zvláštní závěr celé kolekce. Obě vznikly v období, kdy už měla skupina za sebou čtyři studiové desky, ale ještě před sebou album Black Celebration, které její temnější identitu dále prohloubilo.

Shake the Disease patří podle mého názoru k nejlepším singlům raných Depeche Mode.

Na rozdíl od některých předchozích skladeb nestaví především na okamžitém účinku rytmu. Její působivost spočívá v postupném rozvíjení melodického napětí, ve spojení syntetických zvukových ploch s výraznou rytmikou a především v emocionálním účinku vokálů. Gahanův hlas zní naléhavě, zatímco Goreovy jemnější pěvecké vstupy mu dodávají další rozměr.

Text lze číst jako výpověď o obtížích vzájemného porozumění, citové závislosti a neschopnosti dostatečně vysvětlit druhému člověku vlastní pocity. Název může evokovat nemoc, ale skladba především pracuje s představou vnitřního stavu, ze kterého se není snadné vymanit.

Mimořádné je, že hudba nepůsobí přehnaně dramaticky. Melodie si zachovává eleganci a refrén nepřichází jako triumfální vysvobození. Spíše znovu otevírá napětí, které se táhne celou skladbou. Depeche Mode zde dokázali proměnit vnitřní nejistotu v přístupnou, ale nikoli povrchní hudbu. Právě takové zacházení s emocemi později umožnilo skupině vytvořit některé z nejpůsobivějších nahrávek její kariéry.

Následující It's Called a Heart ovšem ukazuje, že hudební vývoj nebyl jednosměrný.

Skladba se vrací k přímočařejšímu popovému vyjadřování, svižnějšímu tanečnímu charakteru a méně přesvědčivé textové obraznosti. Její melodická dostupnost sama o sobě není problém. Ve srovnání s předchozími nahrávkami však působí, jako by se skupina na okamžik vrátila k postupům, které už dokázala překonat.

Výhrady k ní navíc nejsou pouze záležitostí pozdějších recenzentů. Alan Wilder se o této písni vyjadřoval výrazně kriticky a nepovažoval ji za nahrávku hodnou zařazení na album.

Zajímavou souvislost představuje její tehdejší B-strana Fly on the Windscreen. Tato temnější a atmosféricky odvážnější skladba, později přepracovaná pro Black Celebration, naznačovala další cestu skupiny přesvědčivěji než samotný singl.

It's Called a Heart proto považuji za nejslabší bod kompilace. Současně však připomíná, že hledání vlastní identity nebylo jednoduchým přechodem od lehkého popu k temné elektronice. I Depeche Mode občas zaváhali a sáhli po řešení, které už neodpovídalo jejich rostoucím ambicím.

Původní britské LP obsahovalo třináct skladeb. CD a kazeta nabídly patnáct, včetně The Meaning of Love a Somebody. V britské albové hitparádě se kompilace dostala na šesté místo, což potvrdilo, že Depeche Mode dokázali zaujmout publikum nejen jednotlivými singly, ale také jejich souborným vydáním.

Američtí posluchači dostali v roce 1985 odlišně sestavenou kolekci Catching Up with Depeche Mode. Britská kompilace se pod vlastním názvem dostala na americký trh až v souvislosti s pozdějším remasterovaným vydáním.

V roce 1998 se totiž The Singles 81→85 vrátila s novým obalem a dvěma bonusovými nahrávkami. Vedle prodloužené verze Just Can't Get Enough (Schizo Mix) přibyla také původní verze Photographic ze sampleru Some Bizzare Album. Ta připomíná ještě syrovější elektronické začátky skupiny, kdy jejich hudba neměla ani zdaleka tak uhlazenou podobu jako na prvních úspěšných singlech.

Rozdíly mezi jednotlivými vydáními zároveň upozorňují na omezení samotného formátu kompilace. Ne každý historicky zajímavý okamžik v diskografii se na ni vešel a výběr singlů přirozeně nemůže zachytit všechny experimenty ukryté na řadových albech nebo B-stranách. Jako přehlídka vývoje singlové tvorby však funguje výborně.

Při dnešním poslechu je také patrné, že ne všechny nahrávky zestárly stejně. U některých raných skladeb je zřetelně slyšet dobová zvuková estetika, především ve způsobu programování rytmů, v jasně ohraničených syntezátorových barvách a v jednoduchosti aranžmá. Právě tato přímočarost ale tvoří část jejich přitažlivosti.

Pozdější singly nabízejí něco odlišného. Everything Counts překvapuje kontrastem mezi taneční hravostí a společenskou kritikou, Master and Servant výraznou rytmikou a provokativním tématem, zatímco Shake the Diseasedokáže bez přehnaných gest vyvolat silné emocionální napětí. Jejich účinek nestojí pouze na nostalgii po osmdesátých letech.

Celá kompilace tak umožňuje sledovat nejen proměnu zvuku, ale také postupné dospívání Martina Gorea jako skladatele a textaře. S každou další etapou se mění témata, způsob jejich vyjádření i možnosti studiové práce. Jedna vlastnost ovšem zůstává: schopnost vytvářet melodie, které si posluchač zapamatuje.

Možná právě proto nepůsobí přechod od Just Can't Get Enough k Shake the Disease jako cesta mezi dvěma nesouvisejícími skupinami. Pod proměnlivou zvukovou podobou je stále přítomen stejný smysl pro silnou píseň, jen postupně získává nové výrazové prostředky.

The Singles 81→85 proto nepovažuji pouze za výborný vstup do rané diskografie Depeche Mode. Je to také pozoruhodný dokument období, kdy skupina dokázala překonat odchod hlavního skladatele, vybudovat vlastní hudební identitu a připravit půdu pro své další zásadní nahrávky.

V roce 1981 dokázali Depeche Mode přimět posluchače tančit. Do roku 1985 se naučili přimět je také přemýšlet. A právě tuto proměnu zachycuje jejich první britská singlová kompilace s neobyčejnou přesvědčivostí.

Hodnocení: 9/10