Dobrodružství kriminalistiky: Jak krev, otisk a střela změnily vyšetřování

Dnes nám připadá samozřejmé, že vrah může po sobě zanechat otisk prstu, stopu krve, vystřelenou nábojnici nebo mikroskopickou částečku materiálu a kriminalisté z nich dokážou získat informace, které jej přivedou před soud. Máme DNA analýzu, digitální databáze, kamerové záznamy a laboratoře vybavené technologiemi, které by ještě před několika desetiletími působily jako science fiction.

Jenže někdy musel přijít okamžik, kdy člověka poprvé napadlo, že dva otisky prstů lze porovnat. Někdo musel zjistit, že zaschlá krev na oblečení nemusí být pouze tmavou skvrnou, ale důkazem. Někdo musel pochopit, že drážky na střele mohou ukázat ke konkrétní zbrani a že tělesné rozměry mohou pomoci odhalit recidivistu skrývajícího se pod jiným jménem.

Právě tyto okamžiky byly skutečným hlavním hrdinou seriálu Dobrodružství kriminalistiky.

Antonín Moskalyk vytvořil cyklus, který se zásadně lišil od běžné televizní detektivky. Neměl jednoho komisaře ani jednu policejní stanici a každý díl mohl začínat v jiném století, jiné zemi a s úplně novými postavami. Spojovala je jediná otázka: jak se lidé postupně naučili číst stopy, které zločin zanechává?

Celkem vzniklo 26 přibližně padesátiminutových příběhů. První byly vyrobeny v roce 1989, poslední v roce 1993, režisérem celého cyklu byl Antonín Moskalyk a mezi scenáristy patřili Jan Šikl a Pavlína Moskalyková. Výraznou hudební tvář seriálu vytvořil Karel Svoboda. Česká televize dnes sama charakterizuje Dobrodružství kriminalistiky jako cyklus vycházející z reálných případů a průkopnických metod, které ovlivnily vývoj kriminalistiky; aktuálně má v iVysílání přehratelných 21 z 26 epizod.

Seriál nezačíná moderní laboratoří, ale mužem, jehož životopis by dnes při přijímacím pohovoru k policii pravděpodobně vyvolal určité rozpaky. První díl Stopasleduje Eugèna-Françoise Vidocqa, bývalého galejníka a dobrodruha, který se postupně dostal na opačnou stranu zákona a stal se významnou postavou raného vývoje organizovaného vyšetřování. V televizním zpracování jej hrál Boris Rösner a vedle něj se objevili Rudolf Hrušínský, Ladislav Mrkvička, Martin Růžek či Simona Stašová.

Ještě zásadnější problém ale čekal policii později. Jak spolehlivě poznat člověka, který používá falešné jméno? Fotografie už existovala, ale v rostoucích policejních archivech nebylo jednoduché zjistit, zda zatčený muž není někým, koho policie zná pod úplně jinou identitou.

Francouzský policejní úředník Alphonse Bertillon proto vytvořil systém přesného měření lidského těla. Zaznamenával se například rozměr hlavy, délka chodidla, ucha nebo prstů a výsledky se ukládaly do kartotéky. Americké ministerstvo spravedlnosti označuje bertillonáž za první vědecký systém, který policie používala k identifikaci pachatelů; už v roce 1884 umožnil Bertillonův systém rozpoznat 241 recidivistů.

Právě tomuto období věnoval seriál třetí díl nazvaný prostě Bertillonáž. Česká televize jej charakterizuje jako příběh, v němž antropometrické měření pomůže k dopadení zločince.

Dnes už bertillonáž patří historii. Nahradily ji spolehlivější identifikační metody, především daktyloskopie. Jenže právě to je na seriálu fascinující: divák nesleduje hotovou vědu, ale dobu, kdy kriminalisté teprve zjišťovali, která stopa má skutečnou cenu a která metoda nakonec skončí ve slepé uličce.

Druhá epizoda Jed se vrací k počátkům forenzní toxikologie. Česká televize ji shrnuje jedinou větou: nová metoda prokázala arzenik v těle mrtvého a potvrdila vraždu. Za podobně zásadním historickým průlomem stál britský chemik James Marsh.

V jednom případu z roku 1833 dokázal Marsh zjistit arzenik v nápoji, který pil zemřelý, ale použitý chemický důkaz se do soudního procesu nedochoval v dostatečně přesvědčivé podobě a podezřelý byl osvobozen. Marsh proto vyvinul citlivější test, zveřejněný roku 1836. Národní lékařská knihovna USA připomíná, že tzv. Marshův test získal mezinárodní význam a na dlouhou dobu se stal standardní metodou průkazu arzenu.

O několik dílů dál už televizní kriminalistika pracuje s otisky prstů. Otisk ukazuje případ vraždy amerického bankéře, v němž podle České televize daktyloskopie rozhodne o totožnosti skutečného pachatele. Samotná historie využívání otisků je samozřejmě širší než tento jeden televizní příběh. Americký Office of Justice Programs uvádí jako jeden z přelomových případů vraždu dvou dětí v Argentině roku 1892, kdy otisk nalezený na místě činu pomohl usvědčit jejich matku Francisku Rojasovou. Argentina se následně stala první zemí, která začala na otiscích systematicky stavět policejní identifikaci.

Pak přichází Střela. Už název napovídá, že se kriminalistika přesouvá k balistice. Televizní příběh se odehrává kolem zastřeleného majitele panství a podezřelé vdovy; rozhodující roli získává expertiza střely a zbraně.

Tím vzniká krásná dramaturgie celé první části seriálu. Policie se nejprve učí pachatele evidovat, potom rozpoznávat chemický jed, využívat otisky prstů a číst stopy, které na projektilu zanechá zbraň. Zločin už není pouze střetem výpovědi podezřelého s výpovědí svědka. Do soudní síně vstupuje fyzická stopa.

Snad nejpůsobivější ukázkou tohoto přerodu je šestý díl Krev. Na oblečení podezřelého muže jsou skvrny, on však tvrdí, že jde o obyčejné mořidlo používané při práci se dřevem. Vyšetřovatelé mohou mít sebevětší podezření, jenže podezření ještě není důkaz.

Televizní příběh vychází z historického případu Ludwiga Tessnowa, německého truhlářského pomocníka spojovaného s brutálními vraždami dětí na přelomu 19. a 20. století. Pro kriminalistiku byl tento případ mimořádný především kvůli práci bakteriologa Paula Uhlenhutha. Ten na začátku roku 1901 publikoval metodu založenou na imunologické reakci, která umožnila rozlišovat krev různých živočišných druhů. Jinými slovy: už nestačilo tvrdit, že skvrna je zvířecí krev nebo něco úplně jiného. Laboratoř mohla odpovědět, zda jde o krev lidskou.

Právě Uhlenhuthova metoda se u Tessnowa stala mimořádně významnou součástí dokazování. Televize samozřejmě skutečný případ dramatizovala, měnila jména a přizpůsobovala události potřebám hodinového příběhu. To je důležitý detail, protože Dobrodružství kriminalistiky nebylo dokumentem. Byla to hraná interpretace skutečných milníků, nikoli doslovný přepis policejních spisů.

A právě tady leží jeden z důvodů, proč seriál funguje dodnes. Dokázal vysvětlit vědecký princip, aniž by z obrazovky udělal školní tabuli. Divák nemusel znát imunologii. Stačilo mu pochopit dramatickou situaci: člověk tvrdí, že tmavé skvrny na jeho oblečení nejsou lidskou krví, a věda je poprvé schopna jeho výmluvu ověřit.

To je podstatně napínavější než definice v učebnici.

Výjimečnost Dobrodružství kriminalistiky spočívala také v jeho formátu. Tvůrci si nemohli vystačit s jednou policejní kanceláří, několika služebními automobily a stálou skupinou herců. Každá kriminalistická metoda je zaváděla jinam.

Jednou jsme ve Francii devatenáctého století, podruhé v Anglii, Německu, Spojených státech či v jiné části Evropy. Proměňují se kostýmy, interiéry, uniformy, způsoby komunikace i právní prostředí. Pozdější díly se dostávají například k práci policejních psů, mechanoskopii, analýze písma, identifikační kresbě, krevním skupinám, využití rozhlasového vysílání při pátrání nebo kriminalistické psychologii. Česká televize například popisuje Mechanoskopii jako příběh o počátcích zkoumání stop řemeslných nástrojů a díl Pesspojuje s německým ovčákem stojícím na počátku systematického využívání psů v boji proti zločinu.

Díky tomu vznikla také mimořádná herecká přehlídka. V jednotlivých příbězích se objevují Boris Rösner, Rudolf Hrušínský, Ladislav Mrkvička, Karel Heřmánek, Ondřej Vetchý, Václav Postránecký, Stanislav Zindulka, Jiří Langmajer, David Matásek, Jiří Kodet, Jana Preissová, Tomáš Töpfer, Daniela Kolářová, Ladislav Frej, Josef Vinklář, Michal Dlouhý a řada dalších.

Nešlo přitom jen o střídání známých jmen. Formát umožňoval každému dílu vytvořit vlastní atmosféru a vlastní svět. Divák nikdy přesně nevěděl, kam se příště podívá. Jedinou stálou postavou byla kriminalistika sama a její postupný vývoj.

Nad tím vším zůstával rozpoznatelný režijní rukopis Antonína Moskalyka a hudba Karla Svobody, který je jako autor hudby uveden napříč jednotlivými epizodami.

Při dnešním sledování je fér mít na paměti jednu věc. Vývoj kriminalistiky nebyl tak čistý, jak může vypadat v hodinovém televizním příběhu. Vědecké metody nevznikaly vždy v jednom okamžiku, často je současně rozvíjelo více lidí a některé postupy, které byly kdysi považovány za průlomové, později nahradily přesnější techniky.

Typickým příkladem je bertillonáž. Ve své době znamenala obrovský posun, ale daktyloskopie ji postupně vytlačila. U krevních stop následovalo po rozlišování lidské a zvířecí krve určování krevních skupin a mnohem později DNA analýza. Současná forenzní věda také pracuje s podstatně přísnějšími pravidly pro hodnocení toho, co lze z určité stopy skutečně vyvozovat.

Právě proto bych Dobrodružství kriminalistikynesledoval jako definitivní encyklopedii historie forenzní vědy. Mnohem zajímavější je sledovat ho jako seriál o způsobu myšlení.

Na začátku každého případu existuje něco, co všichni vidí, ale ještě nevědí, jak to použít. Skvrna. Otisk. Střela. Rozměry lidského těla. Rýha zanechaná nástrojem. Teprve někdo musí položit správnou otázku, vytvořit postup, několikrát jej ověřit a přesvědčit ostatní, že výsledku lze věřit.

Technologie se od konce osmdesátých let, kdy první epizody seriálu vznikaly, dramaticky změnily. Princip ale zůstal stejný. Místo činu je stále prostor plný informací, které samy o sobě nic nevysvětlují. Smysl získají až ve chvíli, kdy je někdo dokáže správně najít, interpretovat a zasadit do souvislostí.

Možná právě proto Dobrodružství kriminalistikynepůsobí ani po více než třech desetiletích jen jako stará televizní kriminálka. Nevypráví především o tom, kdo koho zabil. Vypráví o mnohem zajímavější změně: o chvíli, kdy se proti zločinci začal stavět nikoli jen svědek nebo přiznání, ale věda.

A to je zároveň důvod, proč nejpřesnější pointou celého seriálu není, že stopa „nelže“. I stopu lze špatně zajistit nebo špatně vyložit.

Skutečný převrat nastal ve chvíli, kdy se ji kriminalisté naučili správně číst.