Drama! od Erasure slaví 37 let. Taneční euforie v něm narazila na pocit viny

Na první poslech je Drama! přesně tím druhem skladby, kvůli kterému se Erasure na konci osmdesátých let dostali mezi nejvýraznější britské popové skupiny. Vince Clarke staví hudbu na elektronickém pulzu, výrazné melodii a aranžmá, které se postupně otevírá, Andy Bell nad ním zpívá s lehkostí, díky níž se refrén okamžitě zapisuje do paměti. Jenže pod lesklým povrchem se odehrává něco podstatně méně bezstarostného.

Drama! je totiž skladbou o vině, odsuzování druhých, dvojím metru a nakonec také o schopnosti připustit vlastní nedokonalost. Právě tento kontrast je podle mě hlavním důvodem, proč singl ani po 37 letech nepůsobí jen jako půvabná vzpomínka na synthpop roku 1989. Erasure vzali téma, z něhož mohla snadno vzniknout těžkopádná moralita, a udělali z něj prvotřídní pop.

Singl vyšel v Británii 18. září 1989 jako předzvěst čtvrtého alba Wild!, které následovalo 16. října. V britské hitparádě vystoupal na čtvrté místo a podle Official Charts strávil celkem jedenáct týdnů v Top 100.

Jednou z největších předností Drama! je způsob, jakým skladba pracuje s rozporem mezi tím, co slyšíme, a tím, o čem se zpívá. Hudba se neutápí v temnotě a nesnaží se posluchači předem oznámit, že přichází něco závažného. Clarke místo toho vytváří melodický, čistý a velmi pohyblivý elektronický svět, do kterého Bell vnáší text mnohem ostřejší, než napovídá samotný zvuk.

Skladba začíná konfrontací s člověkem, který používá jiná pravidla pro sebe a jiná pro ostatní. Není však zajímavá pouze obviněním z pokrytectví. Podstatnější je její vývoj. Perspektiva se postupně posouvá od ukazování prstem směrem k mnohem méně pohodlnému přiznání, že vina, stud, slabost a potřeba lásky nejsou problémy nějakých „druhých“. Týkají se nás všech.

Právě zde podle mě Drama! překračuje hranice obyčejného tanečního hitu. Kdyby skladba skončila pouze u odsouzení člověka s dvojím metrem, byla by mnohem jednodušší. Bell a Clarke však závěr obracejí také proti sobě a proti posluchači. Oficiálně zveřejněný text skutečně přechází od individuálního obvinění ke společné vině a současně zdůrazňuje křehkost lidské svobody a složitost lásky.

Velkou část účinku vytváří Bellův zpěv. Drama! by se při jiném pojetí snadno mohlo změnit v teatrální obžalobu. Bell ale nekřičí z pozice někoho, kdo už všechno pochopil a nyní vysvětluje ostatním, jak mají žít. Jeho hlas zůstává melodický, otevřený a v určitých chvílích téměř hravý.

Právě tím je skladba emocionálně přesvědčivější. Napětí nevzniká přehnaným dramatem, ale rozdílem mezi přístupným způsobem zpěvu a tím, co text skutečně říká. Bell dokáže být naléhavý, aniž by přestal být popovým zpěvákem. Nemusí ze skladby vystoupit a začít pronášet manifest.

A tady se ukazuje jedna ze základních sil Erasure. Vince Clarke uměl vytvářet mimořádně přesné elektronické konstrukce, které byly přístupné téměř okamžitě, zatímco Bell do nich přinášel lidskost, zranitelnost a emoci. Drama! funguje právě v prostoru mezi těmito dvěma světy: hudba posluchače přitahuje dovnitř a teprve potom mu dovolí zjistit, že píseň není zdaleka tak bezstarostná, jak se zdála.

K nejzapamatovatelnějším momentům skladby patří sborové výkřiky zdůrazňující pocit viny. Za nimi se skrývá jedna z nejhezčích historek spojených s nahráváním Drama!.

Hosty byli totiž The Jesus and Mary Chain.

Andy Bell později v rozhovoru pro NME potvrdil, že skotská kapela pracovala ve vedlejším studiu. Erasure potřebovali vytvořit zvuk připomínající hlučný fotbalový dav, a tak členové The Jesus and Mary Chain přišli a sborové party nahráli.

Je to zdánlivě malý produkční detail, ale ve skladbě má překvapivě velký účinek. Obvinění už nepronáší pouze jeden hlas. Přichází od davu.

A právě tady se otevírá několik možných výkladů. Dav může připomínat společnost, která rozhoduje o vině jednotlivce, stejně jako vlastní svědomí nebo obecný tlak okolí. Není nutné rozhodnout, co přesně měl zvuk znamenat, pokud takový autorský záměr není doložen. Důležité je, co s písní udělá: z intimního morálního konfliktu na okamžik vytvoří veřejný soud.

Je navíc téměř dokonale erasureovské, že jeden z dramaticky nejúčinnějších momentů skladby vznikl tak prostě – tím, že do studia zavolali kapelu odvedle.

Drama! přišlo ve chvíli, kdy Erasure rozhodně nebyli skupinou čekající na průlom. Předchozí období patřilo k jejich nejúspěšnějším. The Innocents se dostalo na vrchol britského albového žebříčku, A Little Respect na čtvrté místo singlové hitparády a EP Crackers Internationalvystoupalo až na druhou příčku.

Právě proto byla pozice Drama! zajímavá. Nová skladba nemusela dokazovat, že Erasure umějí napsat hit. Musela přesvědčit, že mají po mimořádně úspěšném období stále kam pokračovat.

A přesvědčila.

Po vydání Drama! následovalo album Wild!, které se v Británii opět dostalo na první místo. Desku produkovali Gareth Jones, Mark Saunders a Erasure, nahrávala se ve Swing a Church Studios a Jones se Saundersem se podíleli také na mixu. Vedle Drama! z ní vyšly singly You Surround Me, Blue Savannah a Star.

Drama! tak nebylo jen úspěšným singlem. Otevřelo další výraznou kapitolu kariéry dvojice, která mohla po The Innocents snadno začít opakovat vlastní recept, ale místo toho dál rozvíjela způsob, jak spojovat bezprostřední pop s tématy, která nebyla vždy bezstarostná.

Po téměř čtyřech desetiletích samozřejmě Drama! nezní jako současná nahrávka – a ani nemusí. Elektronická produkce, rytmické programování i celkové aranžérské pojetí nesou jasnou stopu konce osmdesátých let. To ale ještě neznamená, že skladba zestárla.

Rozdíl je zásadní.

Pod dobovou produkcí stále zůstává pevná melodie, výborně vystavěný pohyb skladby, charakteristický Bellův vokál a především velmi chytrý vztah mezi hudbou a textem. To jsou vlastnosti, které nejsou závislé na tom, zda určitý typ syntezátorového zvuku právě odpovídá současné módě.

A ještě méně zestárlo samotné téma. Dvojí metr, veřejné odsuzování, stud a schopnost velmi snadno nacházet selhání u ostatních jsou možná dnes ještě viditelnější než v roce 1989. Drama! proto nemusíme poslouchat pouze jako nostalgický dokument doby, kdy Erasure patřili k britské popové špičce.

Pořád se v něm dá poznat něco velmi současného.

Právě to mám na Drama! nejraději. Skladba se nikdy netváří, že vážnější myšlenka vyžaduje těžkopádnou hudbu. Erasure postupují opačně. Nechají posluchače vstoupit prostřednictvím melodie, rytmu a Bellova hlasu – a teprve uvnitř zjistí, že pod tanečním povrchem se skrývá něco podstatně méně pohodlného.

Drama! není největším hitem Erasure a možná ani první skladbou, kterou by většina lidí při vyslovení jejich jména uvedla. To jí ale neubírá na síle. Naopak. Po 37 letech je výborným příkladem toho, proč bylo spojení Vince Clarkea a Andyho Bella tak mimořádné: dokázali napsat popovou píseň, která působí lehce, aniž by byla lehkovážná.

Můžete si na ni zatancovat.

A někde mezi dvěma refrény zjistit, že ukazuje prstem také na vás.

Hodnocení: 9/10