Ebbhead slaví 35 let. Nitzer Ebb s Wilderem porušili vlastní pravidla

Existují alba, která dokonale vystihnou vlastní dobu. A pak jsou desky, na nichž je slyšet něco zajímavějšího: kapela se pokouší uniknout tomu, co ji proslavilo. Přesně tak působí Ebbhead. Když jej Nitzer Ebb 30. září 1991 vydali, mohli dál těžit ze strohého, fyzického a okamžitě rozpoznatelného zvuku, který z nich udělal jednu z výrazných tváří evropské elektronické scény. Místo toho začali vlastní pravidla rozebírat.

Čtvrté studiové album britské skupiny vznikalo od května do července 1991 a produkovali jej Flood a tehdejší člen Depeche Mode Alan Wilder. Už samotné spojení těchto jmen může svádět k jednoduchému příběhu o tom, jak člověk z Depeche Mode přišel Nitzer Ebb „vylepšit“. Jenže Ebbhead je mnohem zajímavější právě ve chvíli, kdy se na Wildera přestaneme dívat jako na hlavní atrakci.

To nejdůležitější totiž udělali samotní Nitzer Ebb: rozhodli se, že už nechtějí pouze opakovat vlastní úspěšný recept.

Raní Nitzer Ebb dokázali z minima vytvořit téměř fyzický nátlak. Tvrdý rytmus, repetice, elektronické sekvence, krátké slogany a Douglas McCarthy, jehož hlas často fungoval spíš jako další úderný nástroj než jako klasický zpěvák. Skladby jako Join in the Chant nebo Let Your Body Learnnepotřebovaly komplikované aranže. Jejich účinek vyrůstal právě z redukce.

Proměna ale nezačala až na Ebbhead. Už Beliefa především Showtime ukazovaly, že Douglas McCarthy a Bon Harris nechtějí zůstat uvnitř jediné zvukové šablony.

Důležitým mezníkem se stalo turné s Depeche Mode v roce 1990. McCarthy později v rozhovoru pro FACT vzpomínal, že Nitzer Ebb sledovali zejména v Americe reakce publika na hymničtější skladby z Showtime. Po návratu se proto rozhodli tento směr prozkoumat dál a přizvali Alana Wildera, aby další album spoluprodukoval s Floodem a zapojil se už do procesu jeho vzniku.

Nešlo tedy o náhlou touhu přiblížit se Depeche Mode. Byla to logická další fáze vývoje samotných Nitzer Ebb.

Ještě před albem navíc vzniklo čtyřskladbové EP As Is. McCarthy jej později označil za hudební a stylistický most mezi místem, odkud kapela přicházela, a tím, kam chtěla směřovat. Z něj se na Ebbhead dostala skladba Family Man.

A právě slovo „směřovat“ je pro celé album klíčové. Ebbhead nezní jako kapela, která už dorazila do cíle. Zní jako kapela, která se nebojí být zachycena přímo během proměny.

Alan Wilder bývá s Ebbhead spojován natolik silně, že se někdy ztrácí podstata jeho přínosu. Nešlo o to udělat z Nitzer Ebb uhlazenější Depeche Mode. Mnohem přesnější je říct, že společně s Floodem pomohl jejich hudbu otevřít.

Rytmus zůstal základní kostrou, ale najednou kolem něj existuje mnohem víc prostoru. Elektronické vrstvy mohou ustoupit melodii, kytara nemusí být rockovou kytarou a smyčce nemusejí znamenat zjemnění. McCarthy si zároveň dovoluje častěji skutečně zpívat. Jeho typická naléhavost nezmizela, ale přestala být jedinou výrazovou možností.

Dobový materiál časopisu Sound On Sound ukazuje, jak hluboko tahle změna zasahovala. Na Ebbhead hráli na kytary nejen Bon Harris, ale také Alan Wilder. Kytarové party byly zpracovávány přes efekty, samplovány a následně skládány po částech v sampleru Akai S1000. Elektronika tedy nebyla nahrazena tradičními nástroji. Tradiční nástroje byly naopak pohlceny elektronikou.

To je možná nejpřesnější charakteristika celého alba.

Nitzer Ebb se nepokusili stát rockovou kapelou. Rozšířili slovník, kterým mluvili jako elektronická kapela.

Nejpůsobivěji se tato proměna koncentruje v I Give to You.

Skladba nezaútočí okamžitě silou starších nahrávek. Místo toho buduje napětí. Rytmický základ dostává prostor, jednotlivé vrstvy postupně přibývají a celé aranžmá roste k mnohem monumentálnějšímu výsledku, než jaký by od raných Nitzer Ebb čekal posluchač zvyklý na jejich brutální minimalismus.

A pak přijdou smyčce.

Nešlo přitom pouze o studiovou iluzi vytvořenou samplerem. Pro nahrávku byla použita dvanáctičlenná smyčcová sekce s aranžmá skladatele Andrewa Poppyho. Pro koncertní provedení pak byly její party převedeny do samplované podoby.

Smyčce však I Give to You nedělají měkčí. Právě naopak. Dodávají skladbě další druh napětí. Tam, kde starší Nitzer Ebb útočili přímo, tady nechávají sílu narůstat.

A McCarthy? Stále je okamžitě rozpoznatelný, jen tentokrát nespoléhá výhradně na hlasový úder. V jeho projevu se objevuje více melodie a prostoru. Právě díky tomu skladba získává něco, čeho rané nahrávky kapely záměrně využívaly jen omezeně: emocionální rozměr.

I Give to You tak není zajímavá proto, že by Nitzer Ebb zněli jako někdo jiný. Je silná proto, že ukazuje, jak překvapivě daleko lze posunout jejich vlastní jazyk.

Jestli I Give to You představuje monumentálnější tvář alba, Godhead dokazuje, že nově nalezená barevnost nemusela znamenat ztrátu agrese.

Kytarová složka je zde mnohem výraznější, ale ani tentokrát se nechová konvenčně. Zvuk je deformovaný a pevně zarostlý do elektronické stavby skladby. Právě technika zpracování a samplování kytar pomáhá vytvořit dojem, že stroje a živé nástroje už nelze jednoduše oddělit.

Ascend pracuje jinak. Její síla spočívá v postupném stupňování. Název je téměř programový: skladba skutečně působí, jako by neustále stoupala, nabírala tlak a mířila k intenzivnějšímu závěru.

Obě skladby se následně objevily také v britském singlovém žebříčku. Godhead dosáhla v lednu 1992 na 56. místo a Ascend v dubnu téhož roku na 52. příčku.

Pro Nitzer Ebb přitom není nejzajímavější samotné číslo. Podstatnější je, že dvě skladby z desky, která rozhodně nevznikala jako kalkulovaný mainstreamový produkt, dokázaly proniknout do oficiální britské hitparády.

Bylo by snadné proměnit výroční text v oslavu a slabší okamžiky jednoduše přeskočit. Jenže právě nevyrovnanost Ebbhead o jeho charakteru něco vypovídá.

Deska obsahuje deset skladeb a ne všechny mají sílu I Give to You, Godhead nebo Ascend. Lakeside Drive působí vedle nejambicióznějších okamžiků alba střídměji, zatímco DJVD ukazuje kapelu při experimentu, který dnes zní silněji jako dokument počátku devadesátých let než jako absolutně nadčasový moment. I pozdější hodnocení AllMusic vnímá Ebbhead jako desku s výraznými vrcholy, ale zároveň jako poněkud nevyrovnaný celek.

Jenže dokonale uhlazené album by možná bylo méně zajímavé.

Na Ebbhead je totiž slyšet riziko. Nitzer Ebb zkoušejí, kam ještě mohou vlastní hudbu natáhnout, než přestane být jejich. Vedle elektronické strohosti stojí smyčce. Vedle programovaných struktur kytary. Vedle McCarthyho typického naléhavého projevu melodický zpěv. Vedle minimalismu aranžmá, která si dovolují růst.

Některé pokusy fungují lépe než jiné. Ale právě to dokazuje, že kapela v roce 1991 nevolila bezpečnou cestu.

Elektronická hudba roku 1991 a roku 2026 existuje v technologicky téměř nesrovnatelných světech. Zvuky, jejichž tvorba tehdy vyžadovala drahé studio, hardware a hodiny experimentování, lze dnes sestavit na notebooku.

Technologie proto není důvodem, proč se k Ebbheadvracet.

Tím důvodem je rozhodnutí, které technologii předcházelo.

Nitzer Ebb odmítli považovat vlastní styl za nedotknutelný.

Stále tu zůstal tvrdý beat. Stále tu byl nezaměnitelný McCarthy. Stále tu byla fyzičnost, temnota a napětí. Jenže k nim přibyly další odstíny. Díky tomu může vedle sebe existovat strohost Reasons, orchestrálnější rozměr I Give to You, stupňující se Ascend, agresivnější Godheadi podivnější DJVD, aniž by se identita kapely úplně rozpadla.

A právě proto je Ebbhead po 35 letech možná zajímavější než album, které by v roce 1991 pouze dokonale zopakovalo starý recept.

Letošní výročí má ještě jednu rovinu, kterou nelze ignorovat.

Douglas McCarthy zemřel 11. června 2025 ve věku 58 let. Nitzer Ebb tehdy oznámili jeho smrt prostřednictvím svých oficiálních sociálních sítí a zprávu následně připomnělo i vydavatelství Mute.

Bylo by laciné zpětně hledat tragický význam v každém tónu Ebbhead. Album nic takového nepotřebuje.

McCarthyho nepřítomnost ale mění způsob, jakým se dnes k této etapě Nitzer Ebb vracíme. Jeho hlas už není jen charakteristickým prvkem nahrávky. Připomíná konkrétní okamžik života kapely, kdy spolu s Bonem Harrisem odmítli zůstat vězni vlastního úspěchu.

A možná právě tady leží skutečná hodnota Ebbhead.

Není to album, na kterém Nitzer Ebb změkli.

Je to album, na kterém zjistili, že tvrdost nemusí znamenat jen silnější úder, rychlejší sekvenci a hlasitější rozkaz. Může být ukryta ve smyčcích, kytarovém šumu, prostoru mezi údery, pomalu rostoucím napětí nebo v hlasu, který si dovolí místo křiku zpívat.

Alan Wilder a Flood jim pomohli tento svět vystavět. Ale ten zásadní krok museli udělat McCarthy s Harrisem sami.

Po pětatřiceti letech proto Ebbhead není zajímavé jen jako deska z roku 1991, producentská položka v životopise Alana Wildera nebo artefakt vrcholné éry EBM.

Je to záznam okamžiku, kdy kapela riskovala vlastní identitu, aby ji mohla rozšířit.

A právě taková alba mají důvod přežít svou dobu.

Hodnocení: 8,5/10