Erasure před 35 lety vsadili na staré syntezátory. Chorus překvapuje dodnes

Když Vince Clarke připravoval v roce 1991 nové album Erasure, rozhodl se udělat něco, co mohlo v době rychle se rozvíjejících digitálních technologií působit poněkud absurdně. Místo využívání stále dokonalejších hudebních nástrojů se vrátil ke starším analogovým syntezátorům a způsobu práce, který mu přinášel řadu technických omezení. Nebyla to nostalgie ani snaha napodobit elektronickou hudbu předchozího desetiletí. Clarke hledal přesnější rytmus, výraznější zvuk a způsob, jakým by jednotlivé nástroje mohly fungovat společně, aniž by se vzájemně překrývaly. Výsledkem bylo album Chorus, které 14. října 2026 slaví 35 let od svého vydání.

Pátá studiová deska dvojice Erasure, kterou tvoří Clarke a zpěvák Andy Bell, představuje pozoruhodný okamžik jejich kariéry. Skupina měla za sebou mimořádně úspěšná alba The Innocents z roku 1988 a Wild! z roku 1989, která dosáhla na první místo britské hitparády. Mohla bez většího rizika pokračovat v osvědčeném stylu. Místo toho vznikla nahrávka, na které zůstaly zachovány silné melodie a taneční rytmy, ale elektronický zvuk získal nezvyklou soustředěnost. V mnoha skladbách se navíc prosadila melancholie, která bývá ve stínu největších hitů Erasure poněkud přehlížena.

Clarke později vzpomínal, že jedním z důvodů změny byla jeho nespokojenost s rytmickou přesností tehdejšího systému MIDI. Při souběžném přehrávání většího počtu stop zaznamenával drobné časové odchylky a začal uvažovat, zda by starší způsob řízení syntezátorů nepřinesl lepší výsledek. Inspiraci našel mimo jiné v elektronické produkci skupiny Deee-Lite, jejíž skladba What Is Love? ho zaujala minimalistickým a výrazně rytmickým zvukem.

Pro Chorus proto zvolil sekvencer Roland MC-4 a rozhodl se vytvářet aranžmá z jednotlivých monofonních linek. Namísto běžného hraní celých akordů se harmonie skládala ze samostatných hlasů, které se navzájem proplétaly. Práce přitom nebyla zcela zbavena digitální technologie. Hudební informace se nejprve připravovaly v MIDI sekvenceru a následně převáděly do systému MC-4, který řídil syntezátory prostřednictvím analogových signálů. Clarke se zároveň snažil omezit používání samplů.

Tento postup byl pracný, ale výsledný zvuk stojí za pozornost i dnes. Basové linky často fungují jako další melodický hlas, krátké syntetické motivy se střídají a doplňují a jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru. Nahrávka přitom nepůsobí chudě. Naopak překvapuje množstvím detailů, které lze objevovat při opakovaném poslechu.

Důležitou úlohu sehrál producent Martyn Phillips, který měl zkušenosti s elektronickou hudbou díky spolupráci se skupinami The Beloved a Londonbeat. O výsledný mix se postaral Dave Bascombe, známý také svou prací na albu Music for the Masses skupiny Depeche Mode. Společně pomohli vytvořit nahrávku, na níž je zvuková koncepce mimořádně důsledná, ale nikdy zcela nepřeváží nad samotnými písněmi.

Úvodní a titulní skladba Chorus okamžitě ukazuje, jak Erasure dokázali spojovat zdánlivě neslučitelné nálady. Její rytmus má energii velkého tanečního hitu, elektronické motivy se postupně proplétají a Bellův hlas dodává celé nahrávce téměř hymnický charakter. Pod tímto povrchem se však neskrývá bezstarostná oslava života.

Text pracuje s obrazy mizejícího slunce, ptáků a mořských živočichů. Píseň tak lze poslouchat jako znepokojivou úvahu o světě, který postupně ztrácí přirozenou rovnováhu. Bell v rozhovorech připravených k pozdější reedici alba vysvětloval, že skladba vznikala také z jeho pocitu zahlcení materialismem a vším, co se kolem něj v období rostoucí popularity skupiny odehrávalo.

Kontrast mezi hudbou a textem je mimořádně účinný. Rytmus posluchače povzbuzuje k pohybu, zatímco slova naznačují, že svět kolem něj nemusí být v pořádku. Bell přitom nemoralizuje. Jeho zpěv zůstává melodický a emocionálně otevřený, takže tíživější význam skladby vystupuje do popředí až při pozornějším poslechu.

První singl z alba byl vydán v červnu 1991 a dosáhl na třetí místo britské hitparády. Jeho úspěch ukázal, že Erasure mohou výrazně proměnit způsob své studiové práce, aniž by ztratili kontakt s publikem.

Jednou z předností Chorus je schopnost přirozeně měnit nálady. Po energickém úvodu přicházejí Waiting for the Day a Joan, které zachovávají melodickou přístupnost Erasure, ale jejich vyznění je zdrženlivější.

U Waiting for the Day stojí za pozornost překvapivá inspirační stopa. Podle rozhovorů připravených publicistou Matem Smithem pro reedici alba se v ní projevila Bellova dlouhodobá náklonnost ke country hudbě, zejména k písni The Most Beautiful Girl amerického zpěváka Charlieho Riche. Na první pohled vzdálený hudební svět se promítá především do emocionálního charakteru melodie a jejího naléhavého, lehce trpkého vyznění.

Joan zase ukazuje, jak dokáže Clarke pracovat s rytmickou strukturou, aniž by elektronické aranžmá zahltil. Výraznější beat drží skladbu v pohybu, zatímco Bellovy navrstvené vokály jí dodávají měkčí, téměř gospelový rozměr. Vícehlasé vokální aranže ostatně patří k často přehlíženým přednostem Erasure. Bell není pouze zpěvákem stojícím před elektronickým doprovodem. Jeho hlas se stává součástí samotné zvukové stavby.

Výraznou změnu tempa přináší Breath of Life, jedna z nejenergičtějších skladeb desky. Je postavena na neustálém pohybu elektronických motivů a pevném tanečním pulzu. Hudba postupně získává na intenzitě, zatímco Bellův vokál přechází od poměrně kontrolovaného projevu k otevřenějšímu a naléhavějšímu zpěvu. Vzniká tím pocit vnitřního osvobození, který odpovídá motivům života, touhy a hledání vlastní existence.

Na této nahrávce je dobře slyšet, jak důležité je pro Erasure napětí mezi přesností elektronických nástrojů a lidskou emocionalitou. Rytmická struktura zůstává disciplinovaná, ale hlas jí dodává neklid a spontánnost. Breath of Life se v roce 1992 dostalo na osmé místo britského singlového žebříčku.

Za jeden z vrcholů celého alba považuji Am I Right?. Pátá skladba zpomaluje tempo a nechává vyniknout něco, co v největších tanečních hitech Erasure občas ustupuje do pozadí: Bellovu schopnost zpívat s mimořádnou citlivostí, aniž by musel dramaticky zdůrazňovat každou emoci.

Elektronický doprovod působí tlumeně a melancholicky. Jednotlivé zvuky mezi sebou nechávají prostor, zatímco melodie se rozvíjí s neobvyklou trpělivostí. Bellův hlas zde není nástrojem okázalé extroverze, ale prostředkem k vyjádření pochybností, vzpomínek a citové nejistoty.

Zajímavé je také přímé spojení se skupinou ABBA. Bell později přiznal, že jedním z inspiračních zdrojů byla skladba The Day Before You Came z roku 1982. Obě písně spojuje zdrženlivost, nejednoznačný příběh a pocit, že za zdánlivě obyčejnými obrazy zůstává cosi důležitého nevysloveno.

Emocionální interpretaci skladby prohloubil černobílý videoklip, který v Amsterdamu natočila režisérka Angela Conway. Bell se v něm mimo jiné objevuje u památníku Homomonument, připomínajícího pronásledované homosexuály. Conway si píseň spojovala s bolestí způsobenou úmrtím na AIDS, ale samotný text nabízí širší prostor pro osobní výklad. Jeho nejednoznačnost není slabinou. Naopak umožňuje posluchači promítnout si do něj vlastní zkušenost se ztrátou, osamělostí nebo vzpomínkami.

Am I Right? dosáhlo v britské hitparádě na patnácté místo. Jeho hodnota však podle mého názoru spočívá především v tom, jak výrazně rozšiřuje emocionální rozsah alba. Bez této skladby by Chorus bylo stále velmi dobrou synthpopovou deskou. S ní získává další rozměr.

Po melancholickém zastavení přichází Love to Hate You, jeden z nejznámějších singlů Erasure. Jeho umístění v dramaturgii alba funguje téměř dokonale. Posluchač se vrací k energickému tanečnímu popu, tentokrát ovšem s výraznou dávkou ironie a melodické hravosti.

Skladba otevřeně navazuje na tradici diskotékové hudby sedmdesátých let. Především její výrazný syntetický motiv připomíná klasický hit I Will Survive Glorie Gaynor. Clarke přetváří známé diskotékové principy do pevnějšího elektronického rámce, zatímco Bell rozehrává příběh komplikovaného vztahu, ve kterém se přitažlivost střídá s odmítáním.

Melodická bezprostřednost je zde hlavní předností i určitou hranicí skladby. Refrén je neobyčejně chytlavý, ale zároveň tak důrazně směřuje k okamžitému účinku, že ve srovnání s méně známými písněmi působí jednodušeji. To však neznamená, že by Love to Hate You bylo slabou nahrávkou. Spíše připomíná, že komerčně nejúspěšnější okamžiky alba nejsou automaticky jeho nejhlubšími.

Pozoruhodné je, že píseň byla podle retrospektivního materiálu zveřejněného oficiálním webem Erasure původně zamýšlena jako B-strana singlu. Nakonec se z ní stal jeden z charakteristických hitů skupiny a v britském žebříčku dosáhla čtvrtého místa.

Následující Turns the Love to Anger si zaslouží pozornost jako pokračování vztahové tematiky, tentokrát s méně bezprostřední popovou melodií. Zatímco Love to Hate You staví na výrazném refrénu, zde je podstatný také postupný vývoj elektronického aranžmá. Skladba udržuje energii alba, ale zároveň připravuje půdu pro jeho atmosféričtější závěrečnou část.

Vedle vztahových témat se na Chorus objevují obrazy inspirované fantastickou literaturou a filmem. Zvláště skladby Siren Song a Home ukazují, že Erasure tehdy zajímala nejen melodie, ale také možnost vytvářet prostřednictvím elektronické hudby svébytné imaginární světy.

U Siren Song stojí za pozornost experimentování s vokálními stopami přehrávanými pozpátku. Bell vzpomínal na inspiraci filmem Kráska a zvíře režiséra Jeana Cocteaua z roku 1946, zejména jeho neobvyklými vizuálními efekty. Další inspirační zdroj představovala pohádka The Singing Ringing Tree, kterou si Bell i producent Phillips pamatovali z dětství.

Výsledná skladba má odlišnou atmosféru než taneční singly. Její pomalejší vývoj, zvláštně působící vokální vrstvy a zasněná melodika vytvářejí pocit prostoru, ve kterém je důležitější nálada než okamžitě zapamatovatelný refrén. Studiový experiment zde není pouhou zvukovou zvláštností. Pomáhá vytvářet neklidný, téměř snový svět, v němž se posluchač na několik minut ocitá.

Následující Perfect Stranger je naproti tomu jedním z méně výrazných míst desky. Její melodická zdrženlivost zapadá do celkové nálady, ale vedle silnějších kompozic postrádá podobně charakteristický motiv. Přesto má v závěrečné části své místo: udržuje intimnější atmosféru a připravuje půdu pro poslední skladbu.

Tou je Home, jejíž význam bývá ve stínu známějších hitů neprávem přehlížen. Podle Matta Smithe se do ní promítly také motivy knihy Lev, čarodějnice a skříň od C. S. Lewise. Zasněná, místy téměř pohádková atmosféra skladby a motiv návratu domů vytvářejí neobyčejně působivé zakončení.

Překvapivé je, že právě Home patřila mezi skladby zvažované pro první singl. Nakonec se ocitla na posledním místě alba. Z dramaturgického hlediska to považuji za šťastné rozhodnutí. Po všech předchozích rytmických kontrastech, citových pochybnostech a elektronických experimentech přichází píseň, která posluchače nikam netlačí. Místo dalšího velkého popového refrénu nabízí prostor pro doznívání.

Album Chorus vyšlo 14. října 1991 u vydavatelství Mute Records a stalo se třetí po sobě jdoucí studiovou deskou Erasure, která obsadila první místo britské albové hitparády. Ve Spojených státech dosáhlo na 29. příčku. O rok později se navíc ocitlo mezi nominovanými alby prvního ročníku Mercury Music Prize.

Komerční úspěch ovšem neznamenal, že by hudební kritici nahrávku vnímali jednotně. Zatímco například americký magazín Trouser Press vyzdvihoval propracovanější syntezátorový zvuk, Bellův pěvecký projev a řadil album mezi nejpovedenější práce dvojice, recenze Connie Johnsonové v Los Angeles Times z října 1991 působila podstatně chladněji. Kritička považovala elektronickou produkci za příliš mechanickou a postrádala výraznější emocionální působivost.

Je elektronická přesnost Chorus skutečně překážkou emocí, nebo naopak jedním z prostředků, které jim pomáhají vyniknout? Po 35 letech se přikláním ke druhé možnosti. Clarkeovy syntezátory často pracují s chladnějšími, ostře ohraničenými zvuky, ale Bellův hlas do nich vnáší lidskou křehkost. V nejlepších okamžicích nevzniká konflikt mezi člověkem a strojem, nýbrž jejich vzájemné doplnění.

Chorus samozřejmě není deskou zcela vytrženou ze své doby. Některé taneční rytmy, zvukové barvy a výrazně vystavěné refrény stále připomínají začátek devadesátých let. Zejména Love to Hate You v sobě nese dobovou estetiku elektronického dance-popu, která může dnešnímu posluchači připadat okázalá. Ani všech deset skladeb nemá stejně přesvědčivou melodickou identitu.

Přesto album překvapivě dobře obstálo. Jeho největší síla spočívá v promyšleném využití omezení, která si Clarke při nahrávání stanovil. Jednotlivé elektronické motivy mají svůj účel, aranžmá málokdy působí samoúčelně a Bellův hlas přináší emoce, které jsou srozumitelné bez ohledu na rok vzniku.

Význam desky připomněla také rozšířená reedice z února 2020. Vedle remasterované původní nahrávky nabídla raritní skladby, remixy a koncertní provedení celého alba z turné The Phantasmagorical Entertainment v roce 1992. Umožnila tak podrobněji nahlédnout do období, kdy Erasure dokázali propojit popovou přístupnost s neobvykle důsledným zvukovým experimentem.

Není nutné tvrdit, že Chorus změnilo dějiny elektronické hudby. Jeho skutečný význam spočívá v tom, jak přesvědčivě dokázali Vince Clarke a Andy Bell využít své odlišné hudební přednosti. Jeden stavěl složité elektronické struktury z jednotlivých tónů, druhý jim propůjčoval melodii, příběh a emocionální obsah. Producent Martyn Phillips a mixer Dave Bascombe pomohli tento kontrast zachytit v podobě, která si dodnes zachovává nezaměnitelný charakter.

Když album končí zasněnou skladbou Home, není už podstatné, jak staré syntezátory Clarke používal nebo kolik práce stálo jejich programování. Zůstává především hudba, která dokáže být současně taneční, melancholická, hravá i znepokojivá. A také připomínka, že ani v elektronickém popu nemusí nejsilnější okamžiky vznikat díky nejmodernější technologii.

Hodnocení: 9/10