Článek
V neděli 28. března 1943 přijeli do náchodského Starého Města příslušníci gestapa. Obklíčili rodinný dům klempíře Bohumila Wiesnera, v němž nacházeli útočiště lidé zapojení do protinacistického odboje. Následovala střelba. Několika mužům se podařilo uprchnout směrem k Brance a do údolí Pekla, kde je nacističtí policisté začali pronásledovat. V tamní restauraci nakonec dopadli železničáře Bohumila Říčaře a poštovního zřízence Jana Špreňara.
Dramatický zásah popsal krátce po válce Jan Šimáně v knize Je tady gestapo!, vydané roku 1946. Jeho líčení zachycuje obklíčení domu i následné pronásledování, neumožňuje však určit, kdo vystřelil jako první nebo kolik výstřelů padlo. Za událostí stál mnohem rozsáhlejší příběh odbojové sítě, která propojovala Náchodsko s dalšími částmi východních Čech.
Dům klempíře se stal útočištěm hledaných odbojářů
Bohumil Wiesner se živil klempířským řemeslem. Jeho švagrem byl Jan Špreňar, zaměstnanec náchodské pošty a bývalý československý legionář. Oba muži se zapojili do odbojové činnosti a jejich domácnosti poskytovaly úkryt lidem, po kterých pátrala nacistická tajná policie.
Jedním z nich byl Bohumil Říčař, železničář z Plotišť nad Labem. Podle regionálních historických materiálů se na počátku roku 1942 ukrýval u Špreňarových a později se přestěhoval do Wiesnerova domu. V bezprostředním sousedství bydlel také četnický štábní strážmistr František Rajmon, další spolupracovník odboje.
Postupně tak vznikla skupina, v níž se setkávali lidé různých profesí a politických názorů. Jejich činnost zahrnovala ukrývání pronásledovaných, předávání informací a rozmnožování i šíření ilegálních tiskovin. Wiesnerův dům sloužil také jako jedno z míst, kde se tiskoviny připravovaly pomocí cyklostylu.
Říčař udržoval kontakty rovněž s Josefem Formánkem, jedním z představitelů ilegální komunistické organizace na Královéhradecku. Jak dokládá historik Tomáš Raichl z Památníku Terezín, Formánek s Říčařem spolupracovali také s nekomunistickým odbojem, především s organizací Národní odboj, později známou jako Jitřenka.
Takové propojení však komplikovalo utajení. Nacistická tajná policie postupně pronikala mezi jednotlivé skupiny prostřednictvím konfidentů. V souvislosti s odhalováním odboje ve východních Čechách se v historických materiálech opakovaně objevuje jméno Vladimíra Farského, který vystupoval pod krycím jménem Karel.
Rozhodující události přišly na konci března 1943.
Dne 27. března gestapo zatklo Josefa Formánka. Z jeho posledního úkrytu v bytě Anny Severinové ve Dvoře Králové nad Labem jej konfident vylákal na schůzku, kde byl zadržen. Následovaly kruté výslechy na služebně hradeckého gestapa.
O den později přijeli nacističtí policisté k Wiesnerovu domu v Náchodě.
Útěk do Pekla skončil zatčením. Gestapo pokračovalo dál
Poválečné svědectví Jana Šimáně zachycuje, že při zásahu 28. března uniklo z obklíčeného domu několik mužů. Gestapo je pronásledovalo přes Branku do Pekla, kde v restauraci dopadlo Bohumila Říčaře a Jana Špreňara. Samotného Wiesnera zatkli později v hostinci Na Krahujči u Bystrého v Orlických horách.
Odhalením jejich úkrytů se začala rozpadat síť osobních kontaktů, která odbojářům umožňovala pokračovat v činnosti navzdory nacistickému pronásledování.
Dalším zatčeným se 2. dubna 1943 stal František Rajmon. Četník působící ve Vysokově využíval své služební postavení k získávání informací o připravovaných německých opatřeních. Pomáhal odbojářům také s obstaráváním potravin a rozšiřováním zakázaných tiskovin.
Podle historického zpracování spolku Terezínští četníci gestapo obklíčilo Rajmonův dům, ale obávalo se jeho ozbrojeného odporu. Policisté proto využili jeho četnického nadřízeného, který jej pod služební záminkou vylákal ven. Tam byl Rajmon zatčen.
Následovaly výslechy a soudní řízení. Německý Lidový soudní dvůr v Berlíně odsoudil Rajmona společně s dalšími třemi českými četníky, Josefem Bojasem, Františkem Famfulíkem a Janem Jiráskem, k trestu smrti.
Poprava se uskutečnila 8. července 1943 na kobyliské střelnici v Praze. Nacisté jí přikázali přihlížet 150 českým četníkům a policistům, aby je odradili od spolupráce s odbojem. Podle dochovaných svědectví odsouzení odmítli zavázání očí a ani před popravčí četou se nepodvolili nacistickému zastrašování.
Pro další členy náchodské skupiny znamenalo zatčení dlouhé měsíce věznění a nakonec rovněž smrt.
Jan Špreňar byl popraven 18. srpna 1944 v Drážďanech. O pět dní později tam nacisté popravili také Bohumila Říčaře a Josefa Formánka. Mezi popravenými odbojáři z Náchoda je v regionálních historických přehledech uváděn rovněž Bohumil Wiesner.
Zatýkání ovšem nepostihlo jen muže zapojené do ilegální činnosti. Gestapo zasahovalo také proti jejich nejbližším.
Chléb se sádlem a oblek, který nosil řidič gestapa
Jedním ze svědků následků náchodského zatýkání byl Jiří Šulitka, kterému bylo v březnu 1943 jedenáct let. Jan Špreňar byl jeho strýc.
Ve vzpomínkách zaznamenaných Pamětí národa popsal, jak gestapo po strýcově zatčení prohledávalo také jejich rodinný dům. Policisté převraceli vybavení a pátrali po ukrytých věcech. Z bytu Špreňarových podle pamětníka zmizelo i oblečení. Jeden z řidičů gestapa měl později nosit oblek zatčeného odbojáře.
Nacisté zatkli rovněž Špreňarovu manželku Albínu. Po výsleších skončila v terezínské věznici a později v káznici v Aichachu.
Její příbuzní se jí snažili pomáhat alespoň potravinovými balíčky. Šulitka si po desetiletích vybavoval, jak jeho matka vydlabávala kus chleba, vkládala dovnitř sádlo a otvor znovu zakrývala, aby zásilka prošla kontrolou. Rodina přitom neměla jistotu, zda se jídlo ke skutečné adresátce vůbec dostane.
Albína Špreňarová válku přežila, ale domů se vrátila s vážně podlomeným zdravím. Její manžel už se nevrátil nikdy.
Zásah v náchodském Starém Městě patřil k širší vlně nacistického pronásledování odboje ve východních Čechách. Starší poválečná literatura s těmito událostmi někdy spojuje také zastřelení důstojníka Albína Sládka. Podle evidence Československé obce legionářské však zemřel již 26. února 1943 v Bystrém v Orlických horách, tedy měsíc před obklíčením Wiesnerova domu.
Na Jana Špreňara dnes upozorňuje pamětní deska v budově náchodské pošty na Masarykově náměstí. Připomíná muže, který pracoval jako poštovní zřízenec, prošel československými legiemi a za nacistické okupace se znovu rozhodl zapojit do boje za svobodu.
Jeho příběh se však neodehrával jen na gestapu, ve věznicích nebo před nacistickými soudy. Pokračoval také doma, kde jeho příbuzní ukrývali sádlo do vydlabaného chleba a doufali, že se zásilka dostane k uvězněné Albíně. Ta se nakonec vrátila. Jan Špreňar už nikoli.
Použité prameny a odborná literatura:
- Jan Šimáně: Je tady gestapo! Záznam některých událostí na Náchodsku za okupace Československa 1938–1945, 1946. Pasáž ze strany 110 byla reprodukována v Bysterském zpravodaji, jaro 2018, s. 15–16.
- Paměť národa: Jiří Šulitka (1932). Osobní vzpomínky na zatčení Jana Špreňara a věznění jeho manželky.
- Tomáš Raichl, Památník Terezín: Polikarpov z policejní věznice gestapa Terezín, 2020.
- Mgr. Miloš Bernart: Zvonili jsme za exemplárně popravené četníky, Prague City Tourism, 2024.
- Československá obec legionářská: Albín Sládek – životopis a evidence legionáře.
- Spolek Terezínští četníci: Hrdinové z Kobylis 1943.
- Regionální historické materiály: Odbojová skupina Špreňar–Wiesner–Rajmon a působení konfidenta Vladimíra Farského.
- Spolek pro vojenská pietní místa: Pamětní deska Jana Špreňara v Náchodě.
- https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nové_Město_nad_Metují_Peklo_2011_1.jpg





