Himmlerův tajemník Rudolf Brandt. Nacistické zločiny pomáhal řídit od psacího stolu

Dne 6. listopadu 1942 odešel z aparátu říšského vůdce SS dopis adresovaný Adolfu Eichmannovi. Týkal se zajištění takzvané sbírky židovských koster pro anatomický ústav ve Štrasburku. Jeho autorem byl Rudolf Brandt, jeden z nejbližších spolupracovníků Heinricha Himmlera. V dokumentu předával požadavek na uskutečnění projektu, za nímž se skrývalo plánované vraždění lidí.

Brandt podobnou korespondenci vyřizoval jako součást svých každodenních povinností. Tento dopis však později patřil k důkazům, které před norimberským tribunálem odhalily skutečnou povahu jeho práce.

Rudolf Emil Hermann Brandt se narodil 2. června 1909 ve Frankfurtu nad Odrou. Studoval práva na univerzitách v Berlíně a Jeně a vynikal v těsnopisu. Právě tato schopnost mu pomohla otevřít cestu do blízkosti Heinricha Himmlera. V roce 1932 vstoupil do nacistické strany NSDAP, o rok později také do SS a v prosinci 1933 začal pracovat v Himmlerově štábu.

Zpočátku vykonával především kancelářské úkoly. Zapisoval, vyřizoval korespondenci a připravoval podklady pro svého nadřízeného. Postupně se však stal důvěryhodným osobním referentem, který měl přístup k citlivým informacím a zajišťoval komunikaci mezi Himmlerem a dalšími představiteli nacistického aparátu.

Jeho postavení dál posilovalo. Dosáhl hodnosti SS-Standartenführera, odpovídající přibližně plukovníkovi, a po Himmlerově jmenování říšským ministrem vnitra v roce 1943 zastával také významnou úřední funkci na ministerstvu.

Brandt nepatřil k mužům, jejichž jména by se objevovala na propagandistických plakátech nebo ve velkých veřejných projevech. Jeho význam spočíval v každodenním fungování mocenského aparátu. Věděl, na koho se obrátit, jak zajistit splnění požadavku a jak předat Himmlerovo rozhodnutí těm, kteří je měli uskutečnit. Přístup k nejvyšším představitelům SS mu přitom poskytoval přehled o záležitostech, k nimž se většina běžných úředníků nikdy nedostala.

Jednou z nejtemnějších kapitol Brandtovy činnosti byla jeho účast na organizování lékařských pokusů na vězních koncentračních táborů. Nebyl lékařem, neprováděl operace ani osobně neřídil experimentální pracoviště. Přesto se podle pozdějších soudních zjištění podílel na organizačním zajišťování těchto zločinů.

V koncentračním táboře Dachau se například uskutečňovaly pokusy simulující pobyt člověka ve vysokých nadmořských výškách. Vězni byli vystavováni extrémním změnám tlaku, aby nacističtí výzkumníci získali údaje využitelné pro vojenské letectvo. Další experimenty zkoumaly účinky podchlazení na lidský organismus. Účastníci byli do pokusů nuceni a mnozí zemřeli.

Při poválečném procesu se ukázalo, že Brandt nebyl od těchto událostí odříznutý. Zajišťoval spojení mezi Himmlerem a organizátory experimentů, vyřizoval související korespondenci a znal okolnosti, za nichž byli vězni pokusům podrobováni. Soud dospěl k závěru, že věděl také o tom, že vězni k experimentům nedávali souhlas.

Jeho trestní odpovědnost se týkala rovněž dalších zločinných programů, včetně pokusů s chemickými bojovými látkami, nucených sterilizací a experimentů spojených se skvrnitým tyfem. Právě u posledně jmenovaných soud poukázal na jeho aktivní podíl při zajišťování vězňů pro výzkumná pracoviště.

V Brandtově korespondenci se rozhodovalo o dostupnosti vězňů, podmínkách experimentů i předávání výsledků Himmlerovi. Zatímco v kancelářích se vyřizovaly požadavky a potvrzovaly postupy, v koncentračních táborech byli lidé vystavováni utrpení, které mnozí nepřežili.

Obzvlášť závažnou roli sehrál Brandt v projektu, který prosazoval anatom August Hirt ve spolupráci s nacistickou organizací Ahnenerbe. Jeho cílem bylo vytvořit sbírku lidských koster pro rasově motivovaný pseudovědecký výzkum na univerzitě ve Štrasburku.

V únoru 1942 obdržel Brandt prostřednictvím Wolframa Sieverse, vedoucího administrativy Ahnenerbe, podklady k tomuto záměru. Následně oznámil Himmlerovu podporu projektu a později vstoupil do komunikace s Adolfem Eichmannem, který působil v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu a významně se podílel na organizování deportací Židů.

Právě dopis ze 6. listopadu 1942 se stal jedním z důležitých důkazů Brandtova zapojení. Nešlo o nezávaznou výměnu názorů mezi úředníky, ale o konkrétní krok k uskutečnění projektu. Brandt v něm Eichmannovu úřadu sděloval Himmlerovo rozhodnutí, aby bylo pro Hirtovu práci zajištěno vše potřebné.

V roce 1943 bylo 86 židovských vězňů dopraveno z Osvětimi do koncentračního tábora Natzweiler-Struthof. Tam byli zavražděni v plynové komoře a jejich těla převezena do štrasburského anatomického ústavu.

Oběti se pro organizátory tohoto zločinu staly prostředkem k naplnění rasistické představy o údajných biologických rozdílech mezi lidmi. Ve skutečnosti šlo o vražedný projekt, který se zaštiťoval vědou a akademickým prostředím.

Brandt oběti osobně nevybíral ani neusmrcoval. Norimberský tribunál však později konstatoval, že se na přípravě a uskutečňování projektu podílel natolik, že za vraždy nesl trestní odpovědnost. Dochovaná korespondence byla jedním z důkazů jeho zapojení.

Po porážce nacistického Německa se Brandt ocitl před americkým vojenským tribunálem v Norimberku. Byl jedním z 23 obžalovaných v takzvaném procesu s lékaři, který se zabýval nelidskými experimenty, vraždami a dalšími zločiny nacistického zdravotnického a správního aparátu.

Jeho obhajoba zdůrazňovala podřízené postavení vůči Himmlerovi. Brandt byl představován jako pracovitý, spíše mírný úředník, který se pohyboval v prostředí natolik ovládaném svým nadřízeným, že údajně nedokázal včas pochopit skutečný rozsah zločinů.

Tribunál však takové vysvětlení odmítl. Dochovaná korespondence podle soudců prokazovala, že se Brandt na řadě zločinných činností aktivně podílel. Nepovažovali jej za člověka, který pouze mechanicky přepisoval a předával dokumenty.

Soud přitom nerozhodoval automaticky o jeho vině ve všech případech, s nimiž byl spojován. U některých experimentů výslovně uvedl, že důkazy k prokázání jeho trestní odpovědnosti nestačí. V jiných však shledal jeho účast prokázanou.

Patrně nejvýstižnější hodnocení Brandtovy role zaznělo přímo v rozsudku z 19. srpna 1947. Tribunál připomněl, že i zdánlivě podružná činnost může být pro uskutečnění rozsáhlých zločinů nepostradatelná. V českém překladu jeho slova znějí:

„Každý Himmler musí mít svého Brandta, jinak by plány hlavního zločince nikdy nemohly být uskutečněny.“

Tato věta vystihovala podstatu případu. Nestačilo zkoumat pouze toho, kdo vydal rozkaz. Bylo nutné zabývat se také odpovědností lidí, kteří vědomě pomáhali zajistit jeho provedení.

Brandt byl uznán vinným z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a členství ve zločinecké organizaci SS. Dne 20. srpna 1947 nad ním tribunál vynesl trest smrti.

Rozsudek byl vykonán 2. června 1948 ve věznici Landsberg am Lech. Rudolf Brandt zemřel oběšením přesně v den svých 39. narozenin.

Heinrich Himmler, kterému dlouhá léta sloužil, už v té době nežil. Po zadržení britskými vojáky v květnu 1945 spáchal sebevraždu. Jeho bývalý referent se naproti tomu musel před soudem zodpovídat z konkrétních činů, které po sobě zanechal v úředních spisech.

Právě tyto dokumenty umožnily rekonstruovat Brandtovu účast na nacistických zločinech. Dopisy, pokyny a záznamy, které kdysi tvořily běžnou součást jeho práce, se po válce staly důkazy. Ukázaly, jak důležitou úlohu zastával člověk, který sám neprováděl lékařské experimenty ani osobně nezabíjel vězně.

Rudolf Brandt strávil řadu let v bezprostřední blízkosti jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa. Rozhodnutí svého nadřízeného pomáhal převádět do praxe a zajistit jejich splnění. Když se po válce před soudem hájil podřízeným postavením, dochovaná korespondence poskytla dostatek důkazů o tom, že jeho úloha zdaleka nebyla jen pasivní.