Hitlerův strážce přežil bunkr. Svého šéfa hájil ještě desítky let

Dne 30. dubna 1945 se v podzemním bunkru pod berlínským říšským kancléřstvím čekalo na nevyhnutelný konec. Sovětská vojska postupovala německou metropolí, nad zemí pokračovaly boje a Adolf Hitler se svou čerstvou manželkou Evou Braunovou odešel do soukromých pokojů. Nedaleko seděl u telefonní ústředny sedmadvacetiletý příslušník SS Rochus Misch.

Podle svého pozdějšího svědectví pro agenturu Associated Press neslyšel žádný výstřel. Když byly dveře Hitlerovy pracovny otevřeny, zahlédl mrtvého diktátora a vedle něj Evu Braunovou. Hitler se zastřelil, jeho žena zemřela po požití jedu. Misch následně viděl, jak Hitlerovo tělo zabalené do přikrývky odnášejí chodbou směrem k východu. Netušil, že se právě stal jedním z posledních přímých svědků závěru nacistického režimu, o jehož fungování bude vypovídat ještě více než půl století.

Rochus Misch se narodil 29. července 1917 v Horním Slezsku, tehdy součásti Německého císařství. Brzy přišel o oba rodiče a vyrůstal u prarodičů. Vyučil se malířem a písmomalířem, jeho život však zásadně změnil rok 1937, kdy dobrovolně vstoupil do jednotek SS. Později své rozhodnutí vysvětloval především odporem ke komunismu a obavami ze Sovětského svazu. Takové zdůvodnění opakoval i v rozhovorech po válce.

Během německého útoku na Polsko v září 1939 utrpěl těžké střelné zranění. Po zotavení už nebyl odeslán zpátky na frontu, ale v květnu 1940 nastoupil službu v Hitlerově osobním doprovodu. Patřil k takzvanému Führerbegleitkommandu, jehož příslušníci zajišťovali ochranu diktátora a vykonávali nejrůznější pomocné úkoly. Misch se stal strážcem, kurýrem a později také telefonistou. Do blízkosti nejmocnějšího muže nacistického Německa se tak dostal mladý voják, který do té doby žádnou významnou funkci nezastával.

Na první osobní setkání s Hitlerem vzpomínal ještě ve stáří. Diktátor mu tehdy uložil doručit zprávu jeho sestře Paule do Vídně. Misch později opakovaně zdůrazňoval, že před ním nestál žádný nadčlověk ani člověk, který by na první pohled působil děsivě. Viděl prý obyčejně vystupujícího muže, který s ním jednal zdvořile. Právě tento první dojem jako by určoval jeho vztah k Hitlerovi po celý zbývající život.

Misch doprovázel Hitlera do horského sídla Berghof i do hlavního stanu Vlčí doupě ve Východním Prusku. Zajišťoval spojení, přijímal telefonáty, předával vzkazy a pohyboval se v prostředí, do něhož většina Němců neměla přístup. Setkával se s předními představiteli nacistického režimu, ale také s Hitlerovým služebnictvem a dalšími lidmi z jeho osobního okolí.

Jeho pozdější vzpomínky zachycovaly především každodennost. Vyprávěl o Hitlerových zvycích, pracovním režimu, návštěvách nebo drobných projevech pozornosti vůči zaměstnancům. Když se Misch v roce 1942 oženil s Gerdou, dostali podle jeho svědectví od Hitlera finanční dar a několik desítek lahví vína. V jeho podání byl diktátor často především zaměstnavatelem, který se k podřízeným choval slušně.

Právě v tom spočívá hodnota i slabina Mischových vzpomínek. Člověk stojící několik metrů od Hitlera mohl znát jeho denní návyky lépe než většina vysokých důstojníků. To ovšem neznamenalo, že dokázal nebo chtěl pochopit podstatu režimu, jemuž sloužil. Zatímco v Evropě probíhala vyhlazovací válka a nacistický aparát organizoval genocidu evropských Židů, Misch ve svých vzpomínkách zůstával především u soukromé tváře svého nadřízeného.

Poslední dubnové dny roku 1945 přivedly Hitlera a jeho nejbližší okolí do podzemního krytu v Berlíně. Misch obsluhoval telefonní spojení, zatímco jeho kolega Johannes Hentschel se staral o technické zabezpečení, především elektřinu, vodu a vzduchotechniku. Prostory byly stísněné a události nad zemí se vyvíjely stále nepříznivěji. Z někdejšího mocenského centra se stávalo místo, kde se jeho obyvatelé připravovali na vlastní konec.

Misch vzpomínal, že 22. dubna Hitler připustil porážku a umožnil některým spolupracovníkům odejít. Ti, kteří měli na starosti nezbytný provoz bunkru, však zůstali. V noci z 28. na 29. dubna se Hitler oženil s Evou Braunovou. Následujícího dne oba spáchali sebevraždu.

Když jejich těla vynášeli z bunkru k zahradě říšského kancléřství, Misch zůstal uvnitř. Podle svého vyprávění zahlédl při přenášení Hitlerovy mrtvoly boty vyčnívající z přikrývky. Na samotné spalování ostatků se podívat nešel. Bál se také, že by lidé, kteří byli svědky diktátorovy smrti, mohli být odstraněni.

Ani Hitlerova sebevražda však utrpení v podzemí neukončila. Dne 1. května nechali Joseph a Magda Goebbelsovi usmrtit svých šest dětí a následně spáchali sebevraždu. Misch později označoval právě osud těchto dětí za jeden z nejotřesnějších zážitků z bunkru.

Podle vlastního vyprávění dostal Misch ještě před Goebbelsovou smrtí svolení opustit službu. Počátkem května se pokusil uniknout z obklíčeného Berlína, sovětští vojáci jej však zajali.

Pro Mische tím začala další dramatická etapa života. Sovětské bezpečnostní orgány měly mimořádný zájem o lidi, kteří se pohybovali v bezprostředním Hitlerově okolí. Moskva totiž dlouho prověřovala okolnosti jeho smrti a sovětské vedení pracovalo také s podezřením, že se diktátorovi mohlo podařit uprchnout.

Misch byl vyslýchán a podle vlastních výpovědí i mučen. Následovaly roky v sovětských věznicích a pracovních táborech. Do Berlína se vrátil až v roce 1954, po přibližně devíti letech zajetí. Znovu se setkal s manželkou Gerdou a dcerou Brigittou, která vyrůstala prakticky bez otce.

Po návratu se věnoval malířskému a dekoratérskému podnikání. Ve městě, jehož část byla stále poznamenána válečným zničením, žil dlouhá desetiletí poměrně nenápadně. Postupně se však stal vyhledávaným pamětníkem, protože lidí, kteří osobně poznali Hitlerovo nejužší okolí, neustále ubývalo. Novinářům ukazoval fotografie, vzpomínal na rozhovory a popisoval události, které zažil. Jeho paměti vyšly v roce 2008 pod názvem Der letzte Zeuge – Poslední svědek.

Největší rozpory vyvolávalo Mischovo hodnocení samotného Hitlera. V rozhovorech opakovaně tvrdil, že byl dobrým nadřízeným a v osobním kontaktu působil zcela normálně. V roce 2005 agentuře Associated Press řekl, že Hitler nebyl žádné monstrum ani nadčlověk. Zároveň prohlašoval, že o systematickém vyvražďování evropských Židů během své služby nic nevěděl a že Hitler před ním o konečném řešení židovské otázky nikdy nemluvil.

Taková slova je nutné vnímat jako Mischovo osobní tvrzení, nikoliv jako historicky prokázanou nevědomost. Nacistický režim pod Hitlerovým vedením zavraždil přibližně šest milionů Židů a miliony dalších lidí. Doložené dějiny genocidy nelze zpochybnit vzpomínkou jednoho muže na to, že se k němu Hitler choval zdvořile. Stejně tak nelze bez důkazů tvrdit, že Misch znal konkrétní podrobnosti vyhlazovacího programu. Jeho poválečná veřejná vyjádření však ukazovala jen velmi omezený kritický odstup od někdejšího nadřízeného.

Zajímavý pohled nabídla také Mischova dcera Brigitta Jacob-Engelkenová. V rozhovoru pro BBC v roce 2009 uvedla, že jí na otci nejvíce vadil právě nedostatek kritického odstupu od minulosti. Neodsuzovala jej jednoduše za práci, kterou vykonával, ale postrádala jeho ochotu zamyslet se nad širší odpovědností a nad tím, komu sloužil.

Dcera zároveň zveřejnila neobvyklou rodinnou okolnost. Podle toho, co se dozvěděla od své babičky, měla její matka Gerda židovský původ. Rochus Misch tuto informaci odmítal přijmout. Rodinné svědectví samo o sobě genealogický původ neprokazuje, přesto vypovídá o napětí mezi někdejším Hitlerovým strážcem a jeho vlastní dcerou.

Rochus Misch zemřel 5. září 2013 v Berlíně ve věku 96 let. Patřil k posledním žijícím přímým svědkům Hitlerových závěrečných dnů a jeho vyprávění dodnes představuje cenný materiál pro poznání každodenního života uvnitř nacistického mocenského aparátu.

Misch věděl, jak Hitler jednal se svými zaměstnanci, jak vypadal jeho pracovní den a co se odehrávalo v bunkru bezprostředně před koncem války. Ani po desetiletích však nedokázal tyto zkušenosti přesvědčivě spojit s historickou odpovědností muže, kterému sloužil. Jeho příběh tak nevypovídá pouze o posledních hodinách nacistického diktátora. Ukazuje také, jak dlouho může člověk zůstávat věrný vlastní představě o minulosti, přestože je v zásadním rozporu s tím, co o ní dnes bezpečně víme.