Imposter: Dave Gahan zpívá cizí písně, ale vypráví vlastní příběh

Na konci alba Imposter zazní „Always On My Mind“. Píseň, kterou si mnozí spojují s Elvisem Presleym, Williem Nelsonem nebo Pet Shop Boys, zde ztrácí téměř všechno, co by z ní mohlo udělat velké koncertní číslo. Zůstává klavír, doprovodné hlasy a Dave Gahan, který zpívá s naléhavostí člověka, jenž už nepotřebuje nic předvádět. V jeho podání nejde tolik o romantické vyznání jako o pozdní přiznání, že některé věci člověk pochopí až ve chvíli, kdy už je nemůže změnit.

V tom spočívá největší síla desky, od jejíhož vydání 12. listopadu 2021 uplyne pět let. Gahan na ní nenapsal nové písně, ale přesto vytvořil jednu ze svých nejosobnějších nahrávek. Dvanáct skladeb různých autorů, období a hudebních světů spojil s Richiem Machinem ze Soulsavers do celku, který nepůsobí jako přehlídka oblíbených předělávek. Spíše jako vyprávění člověka, který si prostřednictvím cizích slov postupně ujasňuje vlastní minulost.

Název Imposter, tedy podvodník či někdo, kdo se vydává za jiného, v sobě navíc nese pozoruhodnou ironii. Gahan v rozhovoru pro časopis Hot Press připustil, že se kdysi podobně cítil i v Depeche Mode, když interpretoval skladby Martina Gorea. Svou jistotu si ale postupně vybudoval už během osmdesátých a devadesátých let. Při nahrávání Imposter pak podle vlastních slov patřil k okamžikům, kdy se ve své úloze cítil naprosto přirozeně. Album proto není příběhem zpěváka, který teprve hledá hlas. Je příběhem muže, který už ví, co všechno může jeho hlas znamenat.

Vznik alba má pro jeho výsledný zvuk zásadní význam. Po vyčerpávajícím turné Depeche Mode začal Gahan s Machinem probírat hudbu, která je během života formovala. Z původních rozhovorů postupně vyrostl projekt navazující na jejich společné nahrávky The Light the Dead See (2012) a Angels & Ghosts (2015).

V listopadu 2019 se v kalifornském studiu Shangri-La v Malibu sešla desetičlenná skupina hudebníků, aby vybrané skladby nahrála společně. Hrálo se živě, včetně Gahanova zpěvu. Na rozdíl od studiové práce rozdělené do množství samostatných kroků zde mělo rozhodující význam vzájemné reagování muzikantů. Původně zamýšlené vydání v roce 2020 následně odložila pandemie.

Důležitost tohoto přístupu není jen v příjemné představě kapely hrající v jedné místnosti. Je slyšet v přirozeném střídání napětí a uvolnění, v charakteru bicích, v souhře kytar s klavírem a především v prostoru, který jednotlivé nástroje ponechávají hlavnímu hlasu. Soulsavers neskládají kolem Gahana elektronickou architekturu připomínající Depeche Mode. Jejich prostředím se stávají blues, soul, gospel a temnější písničkářský rock.

Významnou roli mají také doprovodné zpěvačky Wendi Rose a Janet Ramus spolu s Tjaem Colem. Nejsou pouhou dekorací v refrénech. Jejich hlasy rozšiřují emocionální prostor skladeb, někdy vytvářejí téměř kostelní atmosféru, jindy odpovídají Gahanovu projevu jako další postavy společného vyprávění.

Úvodní „The Dark End Of The Street“, původně spojená se soulovým zpěvákem Jamesem Carrem, nastavuje základní tón celé desky. Příběh zakázané lásky zde získává podobu zdrženlivého, ale vnitřně napjatého vyznání. Gahan nepracuje jen se silou svého barytonu. Důležitější je jeho frázování, schopnost nechat některá slova doznít a nenutit každou větu k dramatickému vyvrcholení.

„Strange Religion“ Marka Lanegana na tuto atmosféru přirozeně navazuje. Laneganův zastřený, hluboce osobní projev byl s hudbou Soulsavers spojen dávno před Gahanovým příchodem. Nová interpretace proto zároveň představuje tichou poctu jednomu z jejich nejvýznamnějších spolupracovníků. Gahan se nesnaží Lanegana napodobit. Přináší kultivovanější vokální vedení, které ovšem zachovává znepokojivý charakter předlohy.

A potom přichází „Lilac Wine“.

Píseň Jamese Sheltona, kterou proslavily mimo jiné Nina Simone a Jeff Buckley, patří k nejnáročnějším okamžikům alba. Její křehkost totiž nelze nahradit hlasovou silou. Gahan zjemňuje výraz, pracuje s delšími tóny a nechává melodii plynout bez zbytečného zdůrazňování. Klavírní doprovod a rozvolněné tempo vytvářejí téměř snovou atmosféru. Je to jeden z momentů, kdy jeho hlas získává největší účinek právě tím, že ustoupí od své obvyklé naléhavosti.

Po třech převážně zadumaných skladbách přichází prudká změna. „I Held My Baby Last Night“ Elmorea Jamese otevírá prostor syrovému blues, zkresleným kytarám a výraznějšímu rytmickému tahu. Gahanův hlas se mění. Tam, kde před chvílí téměř šeptal, nyní používá drsnější barvu, ostřejší nástupy a mnohem uvolněnější výraz.

Sám Gahan v rozhovoru pro Norway Rock vysvětloval, že skladbu umístil právě sem, aby přerušila předchozí část příběhu. Dramaturgicky je to chytrý krok. Bez podobného kontrastu by hrozilo, že se melancholie alba postupně promění v jednotvárnost.

„A Man Needs A Maid“ Neila Younga vrací nahrávku do komornější polohy. Původní skladba je spojená s výraznou orchestrální podobou na albu Harvest. Gahanova verze však stojí především na klavíru a hlubším, zdrženlivém vokálu. Intimnější aranžmá obrací pozornost k rozporu mezi potřebou blízkosti a neschopností vytvořit skutečně rovnocenný vztah. Gahan vnáší do skladby unavenější, smířlivější výraz, aniž by se snažil vyřešit nejednoznačnost Youngova textu.

Jedním z vrcholů Imposter je pro mě „Metal Heart“ od Cat Power, která také posloužila jako první zveřejněná ukázka alba. Původní skladba Chan Marshall má svébytnou intimitu, zatímco Gahan se Soulsavers postupně otevírají její prostor. Výraznější doprovodné hlasy, kytary a narůstající dynamika posouvají vyznění od osobní nejistoty k naléhavé touze po přijetí.

Podstatná je zde práce s Gahanovým vokálem. Nesnaží se původní interpretku překonat. Přenáší emocionální význam skladby do jiného hlasového a životního rejstříku. Hlubší barva, pevnější frázování a gospelově zabarvené aranžmá vytvářejí napětí mezi zranitelností textu a odhodláním, s nímž je zpíván.

Výrazně odlišnou tvář alba nabízí „Shut Me Down“ Rowlanda S. Howarda. Kytarová naléhavost, ponurá melodika a výrazná gradace připomenou, že Gahanův pěvecký svět nikdy nebyl omezen pouze na elektronický pop. Soulsavers ponechávají písni její temný charakter a současně jej zasazují do bohatšího, prostorovějšího zvuku. Právě zde se podle mého názoru nejsnáze propojuje atmosféra alba s hudebním světem, který posluchači znají z jeho působení v Depeche Mode.

Za pozornost stojí rovněž „The Desperate Kingdom Of Love“ od PJ Harvey. Zatímco originál sází na intimitu, Gahanova interpretace pracuje s výraznějším kapelovým zvukem a rockovějším tahem. Zdrženlivost původní nahrávky střídá důraznější vokál a plnější instrumentální doprovod. Text přitom nepřichází o svou zranitelnost, pouze ji zpěvák vyjadřuje otevřeněji.

Tyto proměny představují nejpřesvědčivější argument ve prospěch celého projektu. Dobrá předělávka nemusí být radikálně odlišná za každou cenu. Musí však přinést důvod, proč ji poslouchat vedle originálu. A v těchto případech ho Gahan se Soulsavers nacházejí.

S blížícím se závěrem začínají stále výrazněji vystupovat otázky času, pomíjivosti a smíření. „Where My Love Lies Asleep“ Genea Clarka přináší klidnější zastavení, zatímco „Smile“ využívá melodii Charlieho Chaplina k jednomu z nejcitlivějších okamžiků nahrávky.

„Smile“ je zvláštní píseň. Povzbuzující poselství úsměvu navzdory trápení může při povrchním podání snadno sklouznout k sentimentu. Gahan se mu většinou vyhýbá. Zpívá s vědomím, že optimismus není automatickým popřením bolesti. Klavír a prostorový zvuk jeho hlasu podtrhují melancholii, která se skrývá pod zdánlivě jednoduchou melodií.

Právě u podobně vystavěných skladeb se však ukazuje také určité omezení celého alba. Bohaté dozvuky, postupné gradace a gospelové doprovodné vokály fungují jednotlivě výborně, ale při souvislém poslechu se jejich účinek někdy opakuje. Zejména u nejtišších skladeb bych místy uvítal menší prostorový odstup hlavního hlasu. Gahan dokáže přesvědčit i nepatrným zaváháním nebo jemnou změnou barvy. Ne vždy potřebuje, aby mu aranžmá dodávalo další dramatický rozměr.

Je to výhrada k míře, nikoli k samotnému produkčnímu konceptu. Rich Machin dokázal vytvořit z různorodého materiálu překvapivě soudržný celek. Jenže soudržnost má svou cenu: některé písně postupně získávají natolik podobnou emocionální intenzitu, že méně výrazné skladby mohou vedle těch nejlepších poněkud ustoupit do pozadí.

Bob Dylan a jeho „Not Dark Yet“ přesto znovu přitáhnou pozornost. Píseň o stárnutí, únavě a přibližující se temnotě patří k textově nejsilnějším položkám výběru. V Gahanově podání získává zvláštní váhu. Není nutné hledat v každém verši konkrétní událost z jeho života. Stačí poslouchat způsob, jakým propojuje naléhavost s rezignovaným klidem.

Dylanova skladba má sama o sobě tak výraznou osobnost, že ji není snadné definitivně přivlastnit. Gahanovi se to daří především hlasově, i když aranžmá místy postrádá jemnější odstíny původní nahrávky. Jeho interpretace je přesvědčivá, nikoli však tak jednoznačně objevná jako „Metal Heart“ nebo „The Desperate Kingdom Of Love“.

A potom přichází závěrečné „Always On My Mind“.

Její umístění na konci ukazuje, jak promyšleně Gahan přistupoval k celkové dramaturgii. V rozhovoru pro Norway Rock uvedl, že ji vnímal současně jako omluvu i poděkování. To je důležitý klíč k jejímu pochopení.

Pet Shop Boys z této skladby vytvořili v roce 1987 mimořádně úspěšný taneční hit, jehož elektronická energie stojí v pozoruhodném kontrastu s výčitkami obsaženými v textu. Elvis Presley naopak zdůrazňoval její kajícný a prosebný charakter. Gahan se soustředí na téměř intimní rozměr přiznání. Klavír a hlasy jej doprovázejí, ale nepřehlušují význam slov.

Jako závěr celého alba funguje skladba výtečně. Po předchozích příbězích nejistoty, osamělosti, víry i ztráty přichází jednoduchá myšlenka: člověk nemusí mít všechno správně, aby dokázal pochopit, na čem skutečně záleželo.

Imposter bylo při vydání přijato rozdílně. Někteří recenzenti oceňovali Gahanovu pěveckou vyzrálost a soudržnost celku, jiní upozorňovali na příliš pomalá tempa, opakující se náladu nebo produkci, která může posluchače držet v určité emocionální vzdálenosti. Obě perspektivy mají své opodstatnění.

Z dnešního odstupu mě však nejvíce zajímá samotný způsob vzniku nahrávky. Album bylo natočeno ještě před pandemií a jeho živá studiová atmosféra nebyla reakcí na dobu izolace. Když se ale v listopadu 2021 konečně dostalo k posluchačům, nabízelo hudbu postavenou na bezprostředním setkání lidí, společném hraní a vzájemné důvěře. Po pěti letech tento přístup neztrácí nic ze své přitažlivosti.

Zároveň by bylo chybou chápat Imposter jako důkaz, že je Dave Gahan lepší sólový umělec než zpěvák Depeche Mode. Takové srovnání přehlíží podstatu jeho talentu. Schopnost proměnit skladbu jiného autora v přesvědčivou vlastní interpretaci byla po desetiletí jedním ze základních pilířů jeho práce s Martinem Gorem. Na Imposter dostal možnost ukázat tuto schopnost v jiném hudebním prostředí.

Není to bezchybné album. Některé aranže by snesly méně zvukové okázalosti a několik skladeb nedosahuje emocionální síly těch nejlepších. Přesto jde o velmi hodnotnou, dramaturgicky promyšlenou a pěvecky mimořádně přesvědčivou nahrávku, která si zaslouží pozornost i mimo okruh příznivců Depeche Mode.

Až na konci znovu zazní „Always On My Mind“, dostává název celé desky další význam. Člověk nemusí být autorem slov, aby v nich dokázal říct něco pravdivého o sobě. Dave Gahan to na Imposter dokazuje způsobem, který nepotřebuje velká gesta ani elektronickou monumentalitu.

Hodnocení alba: 8/10