Článek
Když se mluví o splněných hudebních snech, většinou si představíme velké koncerty, slavné muzikanty a okamžiky pod světly reflektorů. Radomír Holiš však svůj příběh začíná mnohem obyčejněji. Vzpomínkou na školní přestávky, během kterých pouštěl spolužákům Depeche Mode nebo Erasure a sledoval, jak na jejich hudbu tančí. Tehdy ještě netušil, že se jednou postaví za mixážní pult před některými z hudebníků, jejichž nahrávky ho provázely od mládí.
„Pamatuji si, že už na základce jsem se rád předváděl a pouštěl spolužákům hudbu. Cítil jsem se jako ryba ve vodě,“ svěřil se mi při našem rozhovoru. Na téhle vzpomínce mě zaujalo především to, že v ní není žádná velká ambice stát se známým DJem. Je v ní radost z hudby a z toho, že stejnou radost prožívají také ostatní. Právě tato zdánlivá maličkost se později stala jedním z nejdůležitějších motivů jeho hudební cesty.
Dnes Radomír vystupuje pod jménem DJ Agent Orange, za mixážním pultem působí více než čtvrtstoletí a dlouhodobě se věnuje propagaci německé synthpopové skupiny Camouflage. Má za sebou vystoupení před jejími koncerty, osobní setkání s členy kapely i roky práce pro fanouškovskou komunitu. Přesto se při jeho vyprávění stále vrací jedna věc: potřeba předávat lidem hudbu, které sám věří.
Hudba pro něj nikdy nebyla jen seznamem skladeb
Na konci devadesátých let se Holiš poprvé postavil za mixážní pult. Z počátečního nadšení se postupně stala dlouhodobá činnost, která mu přinesla zkušenosti s publikem i vlastní představu o tom, jak by měl dobrý DJ pracovat. V jeho pojetí nestačí pouštět jednu známou skladbu za druhou. Důležitá je schopnost vnímat atmosféru, reagovat na lidi a ve správném okamžiku nabídnout něco, co posluchače překvapí.
Překvapilo mě, jak velký důraz klade na improvizaci. Nemá potřebu připravovat každý večer jako neměnný sled nahrávek. Určitou představu sice má, ale konečnou podobu setu podle jeho slov často určuje až samotné publikum. Někdy ho napadne vytáhnout skladbu, kterou dlouho nehrál, jindy se rozhodne podle energie tanečního parketu. Právě takové okamžiky, kdy lidé na hudbu bezprostředně reagují, považuje za jedny z nejcennějších.
S tím souvisí také jeho záliba v remixech a prodloužených verzích skladeb. Nejde mu pouze o možnost zahrát známý hit v jiné podobě. Remix podle něj může původní nahrávce nabídnout nový příběh, vlastní atmosféru i další hudební život. Obdivuje producenty a remixéry, kteří dokázali do cizí skladby vložit osobitý rukopis, aniž by zničili to, co bylo silné na originálu. Mezi jeho oblíbené tvůrce patří Daniel Miller, William Orbit, Shep Pettibone, François Kevorkian nebo Arthur Baker.
Ostatně i umělecké jméno Agent Orange ukazuje, jak hluboko sahají kořeny jeho hudebního vkusu. Vypůjčil si ho od instrumentální skladby Depeche Mode z roku 1987, spojené s obdobím alba Music for the Masses. Název ho zaujal svou zapamatovatelností i osobním významem. Dnes o Agent Orange mluví jako o svém druhém já, které se probouzí ve chvíli, kdy se postaví za mixážní pult.
Camouflage: Od oblíbené kapely až k osobní důvěře
Příběh Radomíra Holiše by však nebyl úplný bez Camouflage. Německou skupinu sleduje od roku 1987 a dlouho měl pocit, že její hudba nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Právě touha představovat ji dalším posluchačům patřila podle jeho slov k důvodům, proč začal vystupovat jako DJ. Nezůstalo ovšem jen u hraní nahrávek. Postupně se začal věnovat hudebním článkům, recenzím a později také intenzivní propagaci kapely na sociálních sítích.
Od roku 2018 se výrazně zapojil do správy československých fanouškovských stránek Camouflage. Připravoval příspěvky, informoval o nových nahrávkách, koncertech i aktivitách jednotlivých hudebníků a komunikoval s posluchači. V rozhovoru popsal, že některé příspěvky podle statistik stránek dosáhly více než 80 tisíc uživatelů. Sám je přesvědčený, že jeho dlouhodobá propagační práce pomohla také úspěchu koncertů v České republice.
Právě tahle část jeho příběhu stojí podle mě za pozornost. Fanouškovství se obvykle spojuje především s návštěvami koncertů, sbíráním desek nebo sledováním novinek. V Holišově případě se postupně proměnilo v pravidelnou práci, která vyžadovala čas, energii a vytrvalost i v období, kdy se kolem kapely mnoho nového nedělo. Výsledkem nebyla jen rostoucí fanouškovská komunita. Postupně vznikly také osobní vztahy s hudebníky, které původně znal pouze z nahrávek a koncertních pódií.
V roce 2015 vystoupil jako DJ před Camouflage během turné k albu Greyscale. Později dostal další příležitosti, mimo jiné v Praze a Brně. Při jednom z pražských vystoupení se odehrála situace, kterou si dodnes živě vybavuje. „Heiko během mého setu v Praze dokonce přišel za mnou na pódium. Neuvěřitelné!“ vzpomínal na okamžik, kdy se vedle něj objevil člen Camouflage Heiko Maile.
Je snadné podobný zážitek popsat jako splněný sen. Mnohem zajímavější je ale cesta, která mu předcházela. Nebyla založená na jediném náhodném setkání se známou osobností. Tvořily ji roky zájmu o hudbu, vlastní aktivity, práce s fanoušky a postupně budovaná důvěra. Holiš sám zdůrazňuje, že právě vzájemné důvěry a lidského rozměru spolupráce si nesmírně váží.
Sen se splnil. Nadšení však nezmizelo
Elektronická hudba osmdesátých let dnes už dávno nepatří pouze generaci, která vyrůstala na prvních deskách Depeche Mode, Pet Shop Boys nebo Camouflage. Přicházejí k ní také mladší posluchači, někdy prostřednictvím rodičů, jindy díky streamovacím službám nebo současným interpretům, kteří se hudební estetikou osmdesátých let inspirují. Holiš v této souvislosti zmiňuje například Chvrches či americké duo Haute & Freddy.
Pro jeho generaci však mají tyto nahrávky ještě jeden rozměr. Připomínají dobu, kdy každé nové album představovalo událost, hudební informace nebyly dostupné během několika sekund a za raritními nahrávkami se chodilo na burzy. Taková zkušenost podle něj odlišuje posluchače, kteří nejslavnější období těchto skupin skutečně prožili, od těch, kteří jejich tvorbu objevují až dnes.
Hudba pro něj ale rozhodně není jen nostalgickou vzpomínkou. V sobotu 28. listopadu 2026 se představí na Depeche Mode Generation Party v pražském Rock Café. Připravuje osmihodinový set, během něhož chce propojit známé skladby osmdesátých let, jejich prodloužené verze, méně hrané nahrávky i současný synthpop. Program akce začne v 19 hodin, Agent Orange plánuje své vystoupení zahájit ve 20 hodin.
Když jsem se Radomíra ptal, co mu hudba za všechny ty roky dala, nemluvil především o prestiži, známých jménech nebo úspěšných vystoupeních. Vzpomínal na podporu rodičů, rodiny, přátel i fanoušků, na poznaná přátelství a na možnost přinášet lidem chvíle, během kterých mohou zapomenout na běžné starosti. Přál by si, aby z jeho vystoupení odcházeli s dobrým pocitem a rádi se vraceli.
Právě v tom vidím nejsilnější část jeho příběhu. Člověk si může postupně splnit řadu svých představ, dostat se na pódium před oblíbenou kapelou a poznat hudebníky, které kdysi obdivoval zpovzdálí. Pokud si ale při tom všem dokáže uchovat stejné nadšení, s jakým kdysi pouštěl spolužákům hudbu během školních přestávek, neztratil něco možná ještě cennějšího než samotný sen.
Radomír Holiš své vyprávění uzavřel slovy, která nepotřebují další vysvětlování: „Sny se díkybohu opravdu plní a já jsem za to nesmírně šťastný.“
