5. října 1962 vyšlo Love Me Do a premiéru měl Dr. No

Kdyby se člověk mohl vrátit do Londýna a Liverpoolu v pátek 5. října 1962 a zeptal se lidí, zda právě prožívají jeden z důležitých dnů moderní populární kultury, pravděpodobně by nechápali, o čem mluví. V obchodech se toho dne objevil singl mladé liverpoolské skupiny The Beatles nazvaný „Love Me Do“ a v Londýně měl světovou premiéru film Dr. No s tehdy ještě nepříliš známým Seanem Connerym v roli Jamese Bonda.

Dnes známe pokračování obou příběhů. Beatles změnili populární hudbu a James Bond se stal jednou z nejslavnějších filmových postav vůbec. Fascinuje mě ale právě ten okamžik před tím vším. Chvíle, kdy žádná legenda ještě nebyla samozřejmostí a dvě budoucí světové značky byly jen novinkami, které se snažily přesvědčit první posluchače a diváky.

A obě dostaly svou velkou šanci ve stejný den.

„Love Me Do“ dnes působí vedle pozdější tvorby Beatles skoro skromně. Žádné studiové experimenty, žádné velké orchestrální aranže ani skladatelská rafinovanost, kterou přinesou alba Revolver, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band nebo Abbey Road. Stačí jednoduchá melodie, harmonika Johna Lennona, basa Paula McCartneyho a několik slov, která se okamžitě dostanou do hlavy.

Jenže 5. října 1962 nikdo neposlouchal „začátek nejslavnější skupiny světa“. Poslouchal první britský singl jedné liverpoolské kapely, která si své místo teprve musela vybojovat.

Beatles sice už byli známí v Liverpoolu a měli za sebou stovky hodin hraní v klubech včetně drsné hamburské školy, na celonárodní scéně však stále představovali neznámou veličinu. Jejich manažer Brian Epstein věřil, že mohou dokázat velké věci, producent George Martin si ale zpočátku nebyl jistý ani jejich vlastní skladbou.

Dokonce chtěl, aby jako první singl nahráli píseň „How Do You Do It“, kterou pro ně napsal někdo jiný. Beatles ji natočili, ale přesvědčili Martina, že chtějí vydat vlastní materiál.

To mi na jejich začátku připadá příznačné. Ještě neměli moc ani postavení, aby studiu diktovali podmínky, ale už měli dost sebevědomí na to, aby chtěli uspět s vlastní hudbou.

A tak vyšlo „Love Me Do“, na druhé straně desky doplněné skladbou „P.S. I Love You“.

Samotné natáčení „Love Me Do“ navíc vůbec nepůsobí jako sebejistý začátek budoucí hudební revoluce. Beatles skladbu během roku 1962 natočili třikrát a pokaždé s jiným bubeníkem.

V červnu ještě za bicími seděl Pete Best. V září už Ringo Starr, který ho mezitím ve skupině vystřídal. Producenti si ale nebyli jeho výkonem jistí natolik, že pro další nahrávání přivedli studiového bubeníka Andyho Whitea a Ringo dostal do rukou tamburínu.

První vydání singlu nakonec obsahovalo verzi se Starrem za bicími, zatímco jiná vydání využívala nahrávku s Whitem.

Dnes, kdy si sestavu Lennon–McCartney–Harrison–Starr téměř neumíme představit jinak, je to krásná připomínka toho, jak nejisté tehdy všechno ještě bylo.

Ani hitparáda nepřinesla okamžité zemětřesení. „Love Me Do“ se v britském žebříčku dostalo nejvýše na 17. místo.

Žádná jednička. Žádný národní poprask. Žádná Beatlemánie.

Ta měla teprve přijít.

O několik měsíců později následovalo „Please Please Me“, pak „From Me to You“, „She Loves You“ a „I Want to Hold Your Hand“. Během roku 1963 už Británie věděla, kdo Beatles jsou, a v roce 1964 následovala Amerika.

Když ale 5. října 1962 držel někdo v ruce jejich první singl, nic z toho ještě nevěděl.

Ve stejný den se odehrával úplně jiný začátek.

V Londýně měl světovou premiéru film Dr. No. Šlo o první celovečerní film ze série natočené podle špionážních románů Iana Fleminga a v hlavní roli se objevil skotský herec Sean Connery.

Ani tady nebyl úspěch předem zaručený.

Producenti Albert R. Broccoli a Harry Saltzman měli Flemingovy knihy, nikoliv však jistotu, že jejich hrdina bude fungovat také na filmovém plátně. Rozpočet prvního filmu byl v porovnání s pozdějšími bondovkami poměrně skromný a Connery nebyl hvězdou velikosti, jakou si dnes automaticky spojujeme s představitelem agenta 007.

Dokonce i jeden z původních scenáristů Wolf Mankowitz měl při pohledu na první materiál takové obavy z výsledku, že požádal, aby jeho jméno bylo z titulků odstraněno.

Vývoj dějin mu příliš za pravdu nedal.

Dr. No obsahoval mnoho věcí, bez kterých si později bondovku téměř neumíme představit. Exotickou lokaci, výrazného padoucha, krásnou ženu, speciální titulkovou sekvenci, charakteristickou hudbu a především Conneryho pojetí hlavního hrdiny.

Jedna z nejslavnějších filmových postav druhé poloviny 20. století přitom přichází na scénu pozoruhodně klidně. Žádná exploze ani automobilová honička. Bond sedí u karetního stolu v londýnském kasinu a teprve po chvíli ukáže tvář.

Právě tam zazní představení, které se stalo součástí filmové historie: „Bond. James Bond.“

Při zpětném pohledu máme sklon považovat takové okamžiky za nevyhnutelné. Connery přece „musel“ být Bondem a Beatles „museli“ dobýt svět.

Jenže nemuseli.

A právě to mě na 5. říjnu 1962 baví nejvíc.

Když dnes čteme historii Beatles, všechno směřuje k Beatlemánii. Když sledujeme Dr. No, automaticky víme, že za ním přijdou další bondovky. Známe Goldfinger, From Russia with Love, Thunderball, stejně jako známe „Yesterday“, „Hey Jude“, „Let It Be“ nebo „A Day in the Life“.

Lidé 5. října 1962 tento luxus neměli.

„Love Me Do“ pro ně byla nová deska.

Dr. No nový film.

A právě v tom je podle mě kouzlo tohoto výročí. Nejde jen o dva slavné kulturní produkty, které náhodou vyšly ve stejný den. Je to připomínka okamžiku, kdy se budoucí historie ještě vůbec netvářila jako historie.

Jedna skupina se snažila dostat svůj první singl do hitparády. Jeden skotský herec se snažil přesvědčit diváky, že může být britským tajným agentem.

Oba příběhy mohly dopadnout úplně jinak.

Během několika následujících let už byla situace úplně jiná. Beatles se stali symbolem nové britské hudební generace a jejich úspěch pomohl otevřít americký trh dalším britským interpretům. Bond se mezitím proměnil v mezinárodní filmový fenomén a Sean Connery v jednu z největších hvězd své doby.

Oba fenomény navíc nesly něco výrazně britského do světa, který byl do té doby kulturně silně ovládán Spojenými státy. Beatles prostřednictvím hudby, Bond prostřednictvím filmu.

V první polovině šedesátých let tak Británie najednou přestala jen následovat americké trendy a začala je sama vytvářet.

Možná právě proto mi připadá společné datum jejich startu tak krásně symbolické.

Dnes, 5. října 2026, je to přesně 64 let.

Od prvního britského singlu Beatles i od světové premiéry Dr. No.

Samozřejmě bychom mohli výročí obou událostí připomínat samostatně. U Beatles rozebírat začátek kariéry, u Jamese Bonda počítat filmy, představitele nebo slavné automobilové honičky.

Mně ale připadá mnohem zajímavější na chvíli je spojit a představit si ten jeden pátek roku 1962.

Někdo vešel do obchodu a koupil si malou desku s názvem „Love Me Do“. Někdo jiný usedl v Londýně do kina na nový špionážní film podle knih Iana Fleminga.

Ani jeden z nich nemohl vědět, že je právě u začátku něčeho, o čem se bude mluvit ještě o více než šest desetiletí později.

Možná právě proto mě podobná výročí baví. Připomínají totiž, že dějiny většinou nevypadají jako dějiny ve chvíli, kdy se skutečně odehrávají.

Někdy vypadají jen jako nová deska v obchodě a nový film v kině.

A 5. října 1962 byly takové rovnou dvě.