Karl Höcker: V jeho albu z Osvětimi se usmívají příslušníci SS

Na jedné fotografii sedí mladé ženy na dřevěném zábradlí, smějí se a drží misky s borůvkami. Na dalších snímcích odpočívají muži v uniformách SS na lehátkách, baví se při společném posezení nebo poslouchají hru na akordeon. Fotografie působí jako obyčejné vzpomínky na letní výlet. Jenže vznikly v červenci 1944 nedaleko Osvětimi, v době, kdy nacisté v tamních plynových komorách vraždili desetitisíce lidí.

Mezi účastníky těchto setkání byl také Karl Höcker, adjutant velitele koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz. Muž, který pomáhal zajišťovat každodenní chod jednoho z největších vražedných zařízení nacistického Německa, si uchovával fotografie ze společenského života příslušníků SS. Na snímcích se objevovali také Rudolf Höss, Josef Mengele a Richard Baer, tedy lidé přímo spojení s organizováním masového vraždění.

Album obsahovalo 116 fotografií. Nebyl na nich zachycen jediný vězeň, plynová komora ani krematorium. Přesto se stalo mimořádně cenným historickým dokumentem, protože ukazovalo prostředí, v němž se pachatelé nacistických zločinů dokázali bavit, odpočívat a vést zdánlivě obyčejný společenský život.

O existenci tohoto alba se historici dozvěděli až dlouho po Höckerově smrti. V roce 2007 jej získalo United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Do té doby veřejnost znala především fotografie dokumentující transporty vězňů a nacistické pronásledování. Höckerovo album nabídlo jiný pohled: na lidi, kteří stáli na opačné straně táborového systému.

Jeho majitel přitom nebyl bezvýznamným úředníkem. Karl Höcker prošel několika koncentračními tábory, podílel se na jejich administrativním řízení a po válce stanul před soudem nejen kvůli Osvětimi, ale také kvůli zločinům spáchaným v Majdanku.

Karl-Friedrich Höcker se narodil 11. prosince 1911 v Engershausenu v dnešním Severním Porýní-Vestfálsku. Byl nejmladším ze šesti dětí. Jeho otec, který pracoval ve stavebnictví, padl během první světové války a matka se musela starat o rodinu v obtížných hospodářských podmínkách. Provozovala malé hospodářství a děti vyrůstaly poměrně skromně.

Po ukončení základního vzdělání se Höcker vyučil obchodním činnostem. Pracoval jako účetní v železářství, později byl nezaměstnaný a určitou dobu se živil nouzovými veřejnými pracemi. Nakonec získal místo v obecní pokladně a následně v okresní spořitelně v Lübbecke. Právě práce s účetními doklady a administrativními postupy se stala součástí jeho profesní přípravy.

V říjnu 1933 vstoupil do SS a v roce 1937 se stal členem NSDAP. Patřil tedy k lidem, kteří se k nacistickému hnutí připojili krátce po Hitlerově převzetí moci a začali v jeho organizacích budovat další kariéru.

Po vypuknutí druhé světové války nastoupil službu u Waffen-SS. V roce 1940 byl přidělen do koncentračního tábora Neuengamme nedaleko Hamburku, kde pracoval také v kanceláři táborového velitele. Právě zde se seznámil s administrativním fungováním koncentračního systému, jeho velitelskou strukturou a každodenním vyřizováním rozkazů.

Pro německé koncentrační tábory bylo charakteristické, že jejich provoz nezajišťovali pouze ozbrojení strážní. Potřebovaly rozsáhlý administrativní aparát, který evidoval vězně, zajišťoval služební rozkazy, obstarával materiál a koordinoval činnost jednotlivých oddělení. Úřední dokumenty přitom mohly být součástí postupů, které končily smrtí vězňů.

Höckerova další kariéra se odehrávala právě v tomto prostředí. V květnu 1943 byl převelen do koncentračního tábora Majdanek u polského Lublinu, kde se stal adjutantem táborového velitele. Měl na starosti část jeho agendy, korespondenci a další organizační záležitosti. Prostřednictvím své funkce se dostával k důležitým informacím o fungování tábora.

V následujících měsících se v Majdanku odehrál jeden z největších jednotlivých masakrů Židů za druhé světové války.

Dne 3. listopadu 1943 zahájily jednotky SS a německé policie v Majdanku rozsáhlou vražednou operaci. Vězni byli vyváděni k předem připraveným příkopům a po skupinách zastřelováni. Z reproduktorů přitom hrála hlasitá hudba, která měla překrýt zvuky střelby.

Během jediného dne bylo v Majdanku zavražděno přibližně 18 tisíc Židů. Masakr byl součástí širší operace s krycím názvem Erntefest, tedy Dožínky. Ve dnech 3. a 4. listopadu při ní nacisté v Majdanku a pracovních táborech v Trawnikách a Poniatowé zavraždili více než 42 tisíc lidí.

Karl Höcker v té době působil jako adjutant velitele Majdanku. Jeho funkce zahrnovala úkoly související s řízením tábora, služebními dokumenty a předáváním rozkazů. To samo o sobě ještě neprokazuje jeho konkrétní osobní účast na listopadových popravách. Pro historické hodnocení jeho postavení je však podstatné, že pracoval ve vedení tábora právě v době, kdy se v něm uskutečňovalo masové vraždění.

Pozdější soudní řízení navíc odhalilo jeho podíl na jiných vražedných postupech v Majdanku. Vyšetřovatelé se zabývali zejména dokumenty o dodávkách Zyklonu B, jedovatého přípravku, který nacisté používali také k usmrcování vězňů v plynových komorách.

Dochované objednávky nesly Höckerovu parafu. Záznamy předložené soudu ukazovaly, že se podílel na vyřizování požadavků na dodání této látky. Právě tyto dokumenty se o mnoho desetiletí později staly důležitým důkazem při jeho dalším trestním stíhání.

Na jaře 1944 však Höcker Majdanek opustil. Dne 25. května nastoupil jako adjutant Richarda Baera, nového velitele koncentračního tábora Auschwitz. Získal tak funkci v táborovém komplexu, který se právě připravoval na jednu z nejrozsáhlejších deportačních a vyhlazovacích akcí své historie.

Mezi polovinou května a začátkem července 1944 bylo z Maďarska do Auschwitz-Birkenau deportováno přibližně 420 tisíc Židů. Po příjezdu procházeli selekcí, při níž nacisté rozhodovali, kdo bude ponechán na nucenou práci a kdo bude okamžitě zavražděn. Přibližně 330 tisíc deportovaných maďarských Židů nacisté zavraždili v plynových komorách.

V této době Höcker pracoval přímo pro Richarda Baera. Jako jeho adjutant zajišťoval organizační úkoly, dohlížel na část velitelské kanceláře a pomáhal předávat informace související s chodem tábora. Podle pozdějšího hodnocení frankfurtského soudu měl prostřednictvím oznámení o příjezdech vlaků přehled o deportačních transportech.

Právě z léta 1944 pocházejí nejznámější fotografie z jeho alba.

Na jedné z prvních stránek je zachycen společně s Richardem Baerem. Ručně psaný popisek obsahuje datum 21. června 1944. Další snímky představují oficiální návštěvy, slavnostní setkání nebo společenské akce příslušníků SS.

Zvláštní pozornost historiků přitáhly fotografie pořízené v rekreačním zařízení Solahütte, které se nacházelo přibližně třicet kilometrů od Osvětimi. Šlo o místo určené k odpočinku příslušníků SS. V přírodním prostředí se zde konaly společné výlety, posezení a oslavy.

Dne 15. července 1944 se na Solahütte uskutečnilo rozloučení s Rudolfem Hössem, bývalým velitelem Osvětimi, který se po dočasném návratu do táborového komplexu připravoval na další služební působení. Na fotografiích z tohoto dne se objevují Josef Mengele, Richard Baer, Josef Kramer, Karl Höcker a další představitelé táborového aparátu.

Na jednom snímku stojí skupina mužů v uniformách a poslouchá hru na akordeon. Na jiném spolu hovoří v uvolněné atmosféře. Patřili mezi ně lidé, kteří se významně podíleli na fungování vyhlazovacího systému a jeho vražedných postupech.

O týden později, 22. července, Höcker doprovázel na Solahütte skupinu mladých žen z pomocné služby SS. Pracovaly především jako spojovací a komunikační pracovnice. Dochované fotografie zachycují jejich cestu autobusem, odpočinek na terase i společné pózování s miskami. Jeden z původních popisků zní „Hier gibt es Blaubeeren“, tedy „Tady jsou borůvky“.

Na těchto fotografiích není patrný žádný strach ani napětí. Lidé se usmívají, hovoří spolu a užívají si volný čas. Při pohledu na snímky bez znalosti jejich původu by nebylo snadné poznat, že vznikly v bezprostředním okolí jednoho z hlavních center nacistického vyhlazování.

Höckerovo album neukazuje samotné vraždění. Zachycuje však společenský život lidí, kteří byli součástí organizace umožňující každodenní provoz vyhlazovacího tábora. Fotografie tak nevypovídají o nepřítomnosti zločinů, ale o tom, jak odděleně mohli jejich pachatelé prožívat pracovní a soukromou část svého života.

V albu se objevují také snímky ze slavnostního otevření nemocničního zařízení pro příslušníky SS v září 1944, z pohřebních obřadů, střeleckých akcí či vánočních oslav. Na fotografiích z posledních měsíců války je zachycen také Höcker při zapalování svíček na slavnostně ozdobeném stromku.

Podobnost s běžným rodinným či služebním albem je právě tím, co na těchto fotografiích tolik znepokojuje. Lidé odpovědní za fungování nacistického táborového systému si uchovávali vzpomínky na příjemné okamžiky, zatímco osudy jejich obětí zůstaly mimo záběr.

V lednu 1945 začali nacisté před postupující Rudou armádou evakuovat Osvětim. Desetitisíce vězňů byly vyhnány na pochody smrti. Richard Baer i Karl Höcker byli následně převeleni do koncentračního tábora Mittelbau-Dora, kde vězni pracovali mimo jiné na výrobě raketových zbraní v otřesných podmínkách.

Na konci války se Höcker pokusil skrýt svou skutečnou minulost. Vystupoval jako běžný příslušník německé armády a po zajetí britskými vojáky nebyla jeho totožnost spojena se službou ve vedení koncentračních táborů. Už na začátku roku 1946 byl proto propuštěn.

Několik let se vyhýbal veřejné pozornosti a postupně se vrátil do svého původního prostředí. V Lübbecke znovu pracoval v bankovnictví a nakonec zastával místo hlavního pokladníka okresní spořitelny. Vedl civilní život, který se navenek výrazně nelišil od života mnoha jiných obyvatel poválečného západního Německa.

Jeho členství v SS přitom nezůstalo zcela neznámé. V roce 1953 byl za příslušnost k organizaci prohlášené za zločineckou odsouzen k devíti měsícům vězení, trest však díky následné amnestii nemusel vykonat. Závažnější odpovědnost za činnost v Majdanku a Osvětimi tehdy nebyla soudně vyřešena.

Situace se změnila až při rozsáhlém vyšetřování nacistických zločinů, které vyústilo v první frankfurtský osvětimský proces. Ten probíhal od prosince 1963 do srpna 1965 a před soud přivedl řadu bývalých příslušníků táborové SS. Jedním z obžalovaných se stal také Karl Höcker.

Soud zkoumal jeho postavení ve velitelském aparátu Osvětimi, znalost příjezdů deportačních vlaků a podíl na administrativním zajišťování provozu tábora. Vyšetřovatelé nepředložili důkazy, které by spolehlivě prokazovaly, že Höcker osobně prováděl selekce na příjezdové rampě nebo vlastníma rukama vraždil vězně.

To však neznamenalo, že by jeho činnost byla beztrestná. Frankfurtský soud dospěl k závěru, že se jako adjutant podílel na fungování systému, v němž byli deportovaní lidé hromadně vražděni. V srpnu 1965 jej uznal vinným z pomoci k vraždám nejméně 3 000 lidí ve třech případech a odsoudil k sedmi letům vězení.

Höcker si nakonec neodpykal celý uložený trest. V dubnu 1970 byl podmíněně propuštěn a znovu se vrátil do Lübbecke, kde pokračoval v civilním životě. Jeho někdejší zaměstnavatel jej opět přijal do banky.

Jeho případ však nebyl uzavřen. Vyšetřovatelé se totiž začali podrobněji zabývat také jeho službou v Majdanku a dokumenty z doby, kdy zde vykonával funkci adjutanta.

V srpnu 1988 začal před soudem v Bielefeldu další proces. Karlu Höckerovi bylo šestasedmdesát let a od jeho služby v Majdanku uplynulo více než čtyřicet let.

Tentokrát se vyšetřování soustředilo na jeho účast při zajišťování Zyklonu B pro táborové plynové komory. Soud měl k dispozici archivní dokumenty, na kterých se nacházela Höckerova parafa, a také svědecké výpovědi o vraždění vězňů touto látkou.

Dne 3. května 1989 jej soud uznal vinným z pomoci k vraždě v nejméně třech případech, při nichž bylo v každém zavražděno nejméně dvacet lidí. Uložil mu čtyři roky vězení.

Z odůvodnění rozsudku vyplývalo, že Höcker měl jako adjutant blízký vztah k vedení tábora, znal jeho skutečný charakter a svým administrativním jednáním napomáhal uskutečňování vražd. Soud zároveň při stanovení trestu zohlednil jeho vysoký věk, časový odstup od zločinů a dřívější odsouzení za působení v Osvětimi.

Höcker byl po dalším věznění v roce 1992 propuštěn. Vrátil se do Lübbecke, kde 30. ledna 2000 zemřel ve věku 88 let.

Sedm let po jeho smrti však veřejnost získala možnost poznat část jeho života, kterou předchozí soudní dokumenty zachycovaly jen nepřímo.

V prosinci 2006 kontaktoval United States Holocaust Memorial Museum bývalý americký důstojník, který po válce sloužil u vojenské kontrarozvědky. V roce 1946 našel při pobytu v Německu fotografické album v opuštěném bytě ve Frankfurtu nad Mohanem. Odvezl si jej do Spojených států a po desetiletí jej uchovával v soukromí.

Teprve ve vysokém věku se rozhodl album darovat muzeu. Přál si však zůstat v anonymitě.

V lednu 2007 se fotografie dostaly do Washingtonu. Muzejní odborníci zkoumali jejich stáří, původ, zachycené osoby a ručně psané popisky. Nápis s datem 21. června 1944 a místem Auschwitz patřil k prvním důležitým vodítkům.

Postupně se podařilo doložit, že album patřilo Karlu Höckerovi. Jeho jméno sice nebylo na stránkách výslovně uvedeno, ale objevoval se na většině snímků a identifikaci podporovaly i další historické souvislosti. Samotné fotografie zřejmě pořizovalo několik různých lidí, mezi nimi profesionální fotografové a příslušníci SS. Není tedy správné automaticky označovat Höckera za autora všech záběrů.

Pro historiky představovalo album mimořádně významný nález. Existovalo totiž také známé osvětimské album, které zachycuje příjezd židovských transportů z Maďarska, selekce a osudy deportovaných bezprostředně po příjezdu. Tyto fotografie byly nalezeny přeživší Lili Jacobovou a později se dostaly do jeruzalémského památníku Jad vašem.

Höckerovo album ukazuje stejné období z úplně jiné perspektivy. Zatímco jedno zachycuje lidi přivážené do vyhlazovacího tábora, druhé představuje život mužů a žen, kteří pracovali v jeho správě a bezpečnostním aparátu. Některé osoby se dokonce objevují na obou souborech fotografií.

Právě v tomto srovnání vidím největší význam Höckerova alba. Neprozrazuje nám, co si jednotliví příslušníci SS mysleli při posezení na terase nebo při sbírání borůvek. Ukazuje však, že lidé zapojení do rozsáhlého systému vraždění si dokázali vytvářet vlastní společenské prostředí, v němž se jejich každodenní život odehrával zdánlivě nezávisle na utrpení vězňů.

Karl Höcker se po válce vrátil k bankovní práci, prošel několika soudními řízeními a dožil se vysokého věku. Jeho fotografie se však staly historickým svědectvím až ve chvíli, kdy už nemohl vysvětlovat, proč si právě tyto okamžiky uchovával.

V albu zůstalo 116 snímků. Žádný z nich nezachycuje vězně. O tom, co se v Osvětimi odehrávalo mimo objektiv fotoaparátu, však vypovídají další archivní dokumenty, svědectví přeživších i poválečné soudní rozsudky.

Teprve ve spojení s nimi získávají fotografie odpočívajících a usmívajících se příslušníků SS svůj skutečný historický význam.