Karl Jäger v Litvě řídil masové vraždění. Sečetl 137 346 obětí

V dokumentu datovaném 1. prosince 1941 stojí vedle sebe názvy litevských měst, data a počty zavražděných lidí. V Jonavě je zaznamenáno 552 obětí, v Panevėžys 7 523. Další řádky uvádějí Ukmergė, Kėdainiai, Utenu nebo Vilnius. U každého místa následují čísla, často rozdělená na muže, ženy a děti. Na konci tohoto několikastránkového přehledu stojí součet 137 346.

Dokument vznikl v Kaunasu a jeho autorem byl Karl Jäger, velitel německého Einsatzkommanda 3. Jeho jednotka se spolu s dalšími německými a litevskými ozbrojenými složkami podílela na masovém vraždění židovského obyvatelstva. Jäger sestavil zprávu pro své nadřízené v nacistickém bezpečnostním aparátu. Nešlo o svědectví člověka, který se snažil zločiny odhalit. Zpráva měla doložit rozsah vykonané práce.

Na dokumentu je zvlášť znepokojivý způsob, jakým jeho autor zacházel s lidskými životy. Jednotlivé masakry popsal podobně jako splněné služební úkoly. Zaznamenal místo, datum, počet zavražděných a někdy také stručné vysvětlení okolností. Za každou položkou přitom stály rodiny, které ještě před německou okupací žily běžným životem ve městech a vesnicích po celé Litvě.

Jägerova zpráva patří k nejvýznamnějším dochovaným dokumentům o holokaustu na okupovaném sovětském území. Její čísla je nutné číst kriticky. Celkový součet zahrnoval také přibližně čtyři tisíce lidí zavražděných při dřívějších pogromech a popravách, ještě před převzetím odpovědnosti Jägerovou jednotkou. Některé zaznamenané akce se navíc odehrály mimo Litvu. Přesto zpráva mimořádně podrobně dokládá rychlost a organizaci nacistického vraždění.

Muž, který tento přehled sestavil, přitom většinu svého života nepracoval jako voják ani policista. Původním povoláním byl výrobce mechanických hudebních nástrojů. V německém Waldkirchu měl před nástupem nacismu blízko k hudebnímu průmyslu a jeho kariéra se zpočátku vyvíjela zcela jiným směrem.

Karl Jäger se narodil 20. září 1888 ve švýcarském Schaffhausenu. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do německého Waldkirchu v Bádensku. Jeho otec zde působil jako učitel hudby a dirigent městského orchestru. Město bylo známé výrobou varhan, orchestrionů a dalších hudebních nástrojů, takže mladý Karl vyrůstal v prostředí, kde měla hudba významné postavení.

Vyučil se výrobě mechanických hudebních nástrojů a později se stal spolumajitelem a prokuristou továrny na orchestriony. Tyto přístroje dokázaly prostřednictvím složitého mechanického zařízení automaticky přehrávat hudbu. Šlo o specializované řemeslo, které vyžadovalo technické znalosti i přesnou práci.

První světová válka však zásadně ovlivnila jeho politické postoje. Jäger sloužil v německé armádě a po porážce Německa patřil k odpůrcům vznikající Výmarské republiky. Přijal nacionalistické a antisemitské názory, které se v poválečném Německu šířily mezi různými krajně pravicovými skupinami.

Zapojil se do takzvaného Černého reichswehru, ilegálního polovojenského prostředí spojeného s radikálním nacionalismem. Již v roce 1923 vstoupil do NSDAP a ve Waldkirchu pomáhal vytvářet její místní organizaci. Patřil tak k velmi časným podporovatelům nacistického hnutí, dávno předtím, než Adolf Hitler získal státní moc.

Ve svém městě se stal natolik známým nacistickým aktivistou, že mu někteří příznivci říkali „waldkirchský Hitler“. Nešlo o náhodného úředníka, který se k režimu připojil až kvůli výhodám po roce 1933. Jäger nacistickou ideologii veřejně podporoval již během dvacátých let.

Jeho hospodářské poměry se mezitím výrazně zhoršily. Továrna, v níž působil, se dostala do potíží a roku 1931 zkrachovala. Jäger přišel o zaměstnání. Následující období osobní nejistoty se časově překrývalo s jeho rostoucí aktivitou v nacistických organizacích.

V roce 1932 vstoupil do SS, v níž začal budovat vlastní organizační zázemí. Po Hitlerově převzetí moci získal postupně možnost profesionální kariéry. Od roku 1936 působil v SS jako placený funkcionář a o dva roky později přešel do bezpečnostní služby SD.

Absolvoval také specializovaná školení, při nichž byli příslušníci nacistického bezpečnostního aparátu připravováni na ideologicky motivované zásahy proti lidem označeným za nepřátele režimu. V roce 1940 dosáhl hodnosti SS-Standartenführer, která přibližně odpovídala hodnosti plukovníka.

Rozhodující zlom přišel v létě 1941. Nacistické Německo připravovalo útok na Sovětský svaz a spolu s armádou měly na obsazovaná území postupovat také zvláštní bezpečnostní jednotky. Jäger dostal velení jedné z nich.

Dne 22. června 1941 zahájilo nacistické Německo útok na Sovětský svaz. Součástí operace Barbarossa byl také postup německých vojsk do Litvy, kterou Sovětský svaz obsadil v předchozím roce. Německou armádu doprovázely jednotky Einsatzgruppen, určené k vyhledávání, pronásledování a vraždění skupin obyvatelstva označených nacistickým režimem za nepřátelské.

Karl Jäger převzal velení Einsatzkommanda 3, které patřilo do Einsatzgruppe A podřízené Walteru Stahleckerovi. Samotné komando mělo přibližně 120 příslušníků a jeho hlavním působištěm se stal Kaunas. Jäger současně zastával významnou velitelskou funkci v bezpečnostní policii a SD na okupovaném litevském území.

Masové vraždění Židů začalo v Litvě prakticky bezprostředně po příchodu německých jednotek. V Kaunasu se již koncem června odehrály pogromy, při nichž místní ozbrojení nacionalisté vraždili židovské obyvatele. Němečtí představitelé tyto útoky podporovali a využívali je k dalšímu pronásledování.

V následujících týdnech přešlo násilí do podoby soustavně organizovaných masových poprav. Židovští muži byli zatýkáni, odváděni na shromaždiště a následně zastřeleni. Postupně začaly jednotky vraždit také ženy a děti. V mnoha městech byli obyvatelé nejprve soustředěni do provizorních ghett nebo internačních prostorů, odkud je ozbrojené oddíly odváděly k předem připraveným hrobům.

Jägerova jednotka by však tak rozsáhlé vraždění nedokázala provést sama. Klíčovou roli sehrály litevské pomocné policejní útvary a další místní kolaborantské skupiny, které se na zločinech podílely pod německým velením či dohledem. Odpovědnost těchto konkrétních pachatelů nelze zaměňovat s odpovědností všech Litevců. Také v Litvě existovali lidé, kteří pronásledovaným Židům pomáhali a riskovali při tom vlastní život.

Zvlášť významnou součástí vražedného aparátu bylo mobilní komando vedené Joachimem Hamannem. Tato jednotka, označovaná jako Rollkommando Hamann, působila v různých litevských městech a obcích. Využívala malý počet německých příslušníků bezpečnostních složek a větší skupiny litevských pomocných policistů.

Hamannovo komando umožnilo rozšířit masové vraždění daleko za hranice Kaunasu. Na jednotlivých místech se organizovalo shromažďování obětí, jejich střežení, doprava k popravištím a samotné střelby. Podle dochovaných historických dokumentů byly do těchto činností zapojeny různé složky nacistické okupační správy.

Jäger přitom nebyl pouze vzdáleným pozorovatelem. Jako velitel určoval postup jednotek, organizoval jejich činnost a výsledky hlásil nadřízeným. Ve vlastní zprávě výslovně zdůraznil význam Hamannova komanda a spolupráce s litevskými ozbrojenými pomocníky.

V průběhu několika měsíců tak nacisté dokázali vyvraždit značnou část židovských komunit, které v Litvě existovaly po staletí. Na začátku německé okupace zde podle United States Holocaust Memorial Museum žilo přibližně 200 tisíc Židů. Během prvních šesti měsíců německé okupace jich bylo zavražděno přibližně 150 tisíc.

Zpráva z 1. prosince 1941 poskytuje mimořádně konkrétní pohled na rozsah vraždění. Jednotlivé položky nejsou označeny jmény obětí, ale počty. Přesto umožňují rekonstruovat, jak rychle mizely židovské komunity z měst a obcí okupované Litvy.

Dne 14. srpna 1941 zaznamenal Jäger v Jonavě zavraždění 497 židovských mužů a 55 žen. Celkem 552 lidí. Další položka vztahující se k Jonavě, zahrnutá ve zprávě do širšího období od 28. srpna do 2. září, uvádí 112 mužů, 1 200 žen a 244 dětí. Dalších 1 556 obětí.

Za těmito čísly se skrýval zánik místní židovské komunity. V meziválečné Jonavě fungovalo sedm židovských modliteben, židovské školy a řada obchodů i řemeslnických dílen. Židovští obyvatelé se významně podíleli na hospodářském a kulturním životě města. Vyráběli nábytek, provozovali dílny, obchody a podniky, jejichž výrobky nacházely zákazníky i mimo město.

Podle dokumentace Muzea židovské historie Vilna Gaon se první masakr odehrál 14. srpna 1941. Druhá rozsáhlá vražedná akce následovala od 31. srpna do 2. září. Na popravách se podílely německé bezpečnostní složky, vojáci a místní kolaboranti. Část židovských obyvatel, kteří vraždění přežili, byla později převezena do kaunaského ghetta.

Podobné události se odehrávaly po celé Litvě. V Panevėžys zaznamenala Jägerova zpráva 23. srpna 1941 celkem 7 523 zavražděných Židů, mezi nimi 1 609 dětí. V Kėdainiai je u 28. srpna uvedeno 2 076 obětí. Ve Vilniusu a okolí se vraždění odehrávalo opakovaně, především na popravištích v oblasti Paneriai.

Jedním z největších masakrů byla takzvaná Velká akce v Kaunasu. Dne 28. října 1941 německé úřady přikázaly přibližně 26 tisícům židovských obyvatel ghetta shromáždit se na náměstí Demokratų. Během celodenní selekce byly tisíce lidí vybrány k zavraždění.

Následujícího dne je německé a litevské ozbrojené jednotky odvedly k Deváté pevnosti na okraji Kaunasu. Tam je zastřelily do připravených hromadných hrobů. Jägerova zpráva uvádí 9 200 zavražděných: 2 007 mužů, 2 920 žen a 4 273 dětí.

V jediném záznamu tak figuruje více než čtyři tisíce dětských obětí. Dokument nevypovídá o jejich jménech, školách, rodinách ani životních příbězích. Zaznamenává pouze počet.

Koncem listopadu 1941 se mezi oběťmi Jägerových jednotek objevili také Židé deportovaní z území Německé říše. Dne 25. listopadu bylo u Deváté pevnosti zavražděno 2 934 lidí přivezených z Berlína, Mnichova a Frankfurtu nad Mohanem. O čtyři dny později následovalo dalších 2 000 deportovaných z Vídně a Vratislavi.

Jägerův dokument přitom nepokrývá veškeré židovské oběti nacistické okupace Litvy. Některé vraždy uskutečnily jiné jednotky a část lokalit či obětí nebyla v jeho soupisu zachycena. Jde o záznam konkrétního velitelského aparátu, nikoliv o úplnou bilanci celého litevského holokaustu.

Záznamy však dokládají, že vraždění nebylo jen souborem spontánních výbuchů násilí. Bylo systematicky organizováno, prováděno a úředně vykazováno.

Na konci roku 1941 měl Jäger k dispozici rozsáhlé záznamy o činnosti svých podřízených. Dne 1. prosince vyhotovil přehled, který dnes historici označují jako Jägerovu zprávu. Obsahoval seznam vražedných akcí podle míst a dat, ale také závěrečné hodnocení dosažených výsledků.

Jeho součet dosáhl 137 346 obětí. Z toho 133 346 připisoval činnosti Einsatzkommanda 3 a jednotek, které se na jeho operacích podílely. K tomuto počtu přičetl ještě odhad čtyř tisíc lidí zavražděných při předchozích pogromech a popravách. V seznamu figurovali především Židé, ale rovněž další oběti nacistického násilí.

V závěru dokumentu Jäger prohlásil, že jeho jednotka splnila cíl odstranit židovské obyvatelstvo Litvy s výjimkou Židů ponechaných na práci a jejich rodin. Systematické vraždění tak předkládal nadřízeným jako úspěšně vykonaný úkol.

Takové tvrzení neodpovídalo úplné skutečnosti. V Kaunasu, Vilniusu a Šiauliai nadále žily desetitisíce Židů v ghettech a další lidé se ukrývali mimo ně. Jäger však ve zprávě vysvětloval, že jejich okamžité zavraždění nebylo možné kvůli požadavkům německé civilní správy a armády na využívání židovské pracovní síly.

Z dokumentu zároveň vyplývá, že ani přežití těchto lidí nepovažoval za trvalé řešení. Navrhoval sterilizaci židovských mužů ponechaných na práci a další represivní opatření, která měla zabránit pokračování židovských rodin. Jeho uvažování tak nebylo omezeno na vojenské či bezpečnostní úkoly. Výslovně sledovalo zničení celé skupiny obyvatelstva.

Dne 9. února 1942 odeslal Jäger další souhrnné hlášení, tentokrát s údaji za období do 1. února. Uvedl v něm celkem 138 272 obětí, z toho 136 421 Židů. Další kategorie tvořili lidé označení za komunisty či partyzány, pacienti psychiatrických zařízení a další zavraždění. Dokument uváděl také 55 556 žen a 34 464 dětí.

Prosincové a únorové údaje tedy představují dva odlišné souhrny, nikoliv dvě zaměnitelná čísla pro totožné období. Jsou to navíc výkazy samotných pachatelů, které historici porovnávají s dalšími dokumenty a svědectvími. U některých položek byly zjištěny nepřesnosti a početní chyby.

Pro historické poznání mají přesto zásadní význam. Jäger ve svých hlášeních nezastíral, že podřízené jednotky vraždily ženy a děti. Naopak jejich počty zahrnul do evidence a předkládal je nadřízeným jako součást vykonané činnosti.

Nešlo tedy o člověka, který by se teprve po válce dozvěděl, co se v Litvě dělo. Vražedné akce řídil, podílel se na organizaci jejich provádění a výsledky zaznamenával do služebních dokumentů.

Karl Jäger zůstal v bezpečnostním aparátu nacistického Německa i po nejintenzivnější fázi vraždění litevských Židů. V roce 1943 skončilo jeho působení ve velitelské funkci v Litvě a později se vrátil do Německa. V červnu 1944 byl jmenován policejním prezidentem v Reichenbergu, dnešním Liberci, který tehdy patřil k nacistické Říši.

Porážka Německa v květnu 1945 ukončila jeho kariéru, nikoliv však jeho svobodný život. Jäger se nejprve vrátil do Waldkirchu a poté se usadil v oblasti Heidelbergu. Pracoval jako zemědělský dělník a dlouhá léta vedl nenápadný život.

Na jeho poválečném osudu je podstatné, že se neskrýval pod důmyslně vytvořenou falešnou identitou. Používal své skutečné jméno. Někteří lidé v jeho okolí dokonce věděli, že během války působil u SS. Přesto trvalo téměř čtrnáct let, než byl zatčen.

Americké orgány jej zařadily mezi hledané osoby již v roce 1948, ale pátrání nepřineslo výsledek. Později se jeho jméno objevilo v souvislosti s vyšetřováním nacistických zločinů na okupovaném sovětském území. Němečtí vyšetřovatelé postupně získávali informace o činnosti Einsatzgruppen a jejich velitelů.

V dubnu 1959 byl Karl Jäger zatčen. Bylo mu sedmdesát let.

Při výsleších se vyšetřovatelé zabývali jeho působením v Litvě, organizací Einsatzkommanda 3 i masovým vražděním Židů. Jäger přitom svou osobní odpovědnost zlehčoval a odvolával se na rozkazy nadřízených. Podle dochovaných výslechových materiálů tvrdil, že se kvůli zastřeleným Židům necítí vinen.

Zvláštní význam měla jeho výpověď o předválečných přípravách bezpečnostních jednotek. Popsal, že prohlášení Reinharda Heydricha před útokem na Sovětský svaz chápal jako závazný rozkaz k vraždění Židů. Současně se pokoušel odsunout odpovědnost za provádění těchto zločinů na vyšší velitelskou úroveň.

Na soudní projednání však nedošlo. Dne 22. června 1959 byl Jäger nalezen mrtvý ve vazební věznici Hohenasperg. Spáchal sebevraždu oběšením. Jeho smrt ukončila trestní řízení dříve, než mohl soud veřejně posoudit rozsah jeho osobní odpovědnosti.

Jäger se tak nikdy nedočkal rozsudku za masové vraždění, které v Litvě organizoval. Jeho zločiny však nezmizely spolu s jeho smrtí. Zůstaly zaznamenány v dokumentech nacistického bezpečnostního aparátu, ve svědectvích přeživších a ve výsledcích poválečného historického výzkumu.

Zvláštní místo mezi těmito dokumenty zaujímá zpráva, kterou sám vyhotovil v Kaunasu na konci roku 1941. Nejen kvůli vysokému počtu obětí, ale také kvůli způsobu, jakým nacistický aparát zaznamenával masové vraždění. To, co pro židovské komunity znamenalo zničení rodin a často i konec jejich několik staletí trvající historie, se v Jägerově kanceláři změnilo v datum, místo a počet.

Karl Jäger se po válce mohl vrátit k běžné práci a další roky žít na německém venkově. Města a obce, jejichž židovské obyvatelstvo nechal vraždit, už podobný návrat ke svému někdejšímu životu nezažily.

Na stránkách jeho zprávy zůstaly názvy těchto míst. U mnoha z nich jen několik čísel. Za každým však byli konkrétní lidé, jejichž životy skončily dávno předtím, než se Jäger ocitl ve vyšetřovací vazbě.