Když stačilo 36 snímků. Proč jsme dřív fotografovali jinak

Bývaly doby, kdy se před zmáčknutím spouště alespoň na okamžik přemýšlelo. Je tam opravdu všechno? Nikdo nemá zavřené oči? Nestrká fotograf prst před objektiv? A hlavně – stojí tahle chvíle za jedno z políček, která ještě zbývají na filmu? Po pořízení snímku se na zadní straně fotoaparátu žádný displej nerozsvítil. Nebylo možné fotografii zkontrolovat, smazat a během několika sekund vytvořit dalších deset téměř stejných verzí. Ozvalo se cvaknutí závěrky, film se posunul dál a výsledek zůstával malým tajemstvím.

Dnes máme opačný problém. Smartphone dokáže během několika sekund vytvořit sérii fotografií, z níž vybereme jednu nejlepší, ostatní necháme ležet v paměti telefonu a po několika měsících často ani nevíme, že je máme. Fotografujeme narozeniny, jídlo, domácí mazlíčky, účtenky, cenovky v obchodě, parkovací místo, obrazovku počítače i západ slunce. Mezi tisíci obrázky se pak ukrývají fotografie, které pro nás jednou mohou mít cenu téměř nevyčíslitelnou.

Nikdy v dějinách jsme nedokázali uchovat tolik okamžiků svého života. Přesto stojí za otázku, zda jsme se zároveň nenaučili jednotlivým fotografiím věnovat méně pozornosti.

Číslo 36 není jen romantickou vzpomínkou na analogovou éru. Smithsonian Institution u historické Leicy I připomíná, že už v počátcích 35mm fotografie se právě šestatřicet expozic stalo standardní délkou filmu. Leica, která se začala prodávat ve dvacátých letech minulého století, navíc významně pomohla 35mm fotografii rozšířit.

Pro obyčejného člověka však technická historie nebyla důležitá. Podstatnější bylo něco jiného: film měl konec.

A právě omezení měnilo způsob, jakým jsme fotografovali. Z rodinného výletu nemuselo vzniknout dvě stě obrázků. Stačila rodina před hradem, děti u vody, společný snímek u auta, několik fotografií krajiny a možná jedna momentka, která vznikla náhodou a nakonec byla ze všech nejlepší. Něco se nepovedlo. Někdo se zrovna otočil, jiný zavřel oči a občas fotograf zjistil, že důležitou část snímku překryl vlastní prst. Taková fotografie ale často v albu zůstala stejně jako ty povedené.

Právě v tom je jeden z velkých rozdílů oproti dnešku. Nedokonalá fotografie nemusela automaticky zmizet. Nebyla jen obrazem, který měl být technicky perfektní, ale především stopou konkrétní chvíle.

Po dofocení filmu navíc přišla část, kterou dnešní děti prakticky neznají – čekání. Film bylo potřeba nechat vyvolat a až poté člověk poprvé zjistil, co vlastně nafotil. Obálka s hotovými fotografiemi dokázala na chvíli zaměstnat celou rodinu. Snímky putovaly z ruky do ruky, některé se rozdaly příbuzným, nejlepší skončily v albu a na zadní stranu se někdy napsalo datum, místo nebo jména lidí na fotografii.

Nebylo to pohodlnější než dnes. Bylo to pomalejší, dražší a mnohem méně praktické. Právě proto však samotná fotografie představovala určitý výběr.

Digitální fotografie postupně odstranila téměř všechny překážky. A to je bezpochyby obrovská výhoda. Dnešní rodiče mohou zachytit stovky okamžiků z dětství svých potomků, cestovatel nemusí řešit posledních pět políček filmu a mimořádnou událost lze fotografovat prakticky bez omezení. Mobil máme navíc téměř neustále u sebe, takže dokážeme zachytit i situace, kvůli nimž bychom dříve fotoaparát vůbec nenosili.

Jenže společně s nedostatkem zmizela také nutnost rozhodovat se.

Při fotografování na film byla otázka „Stojí mi to za snímek?“ naprosto přirozená. Dnes už téměř neexistuje. Fotografování nás prakticky nic nestojí, a proto často zaznamenáváme i věci, o nichž předem víme, že se k jejich fotografii pravděpodobně nikdy nevrátíme.

Výsledkem je zvláštní paradox. Máme dokonaleji zdokumentovaný život než kterákoli generace před námi, ale rodinné album s několika desítkami fotografií jsme vyměnili za digitální archiv čítající tisíce položek. Problém už není, zda fotografie existuje. Problémem začíná být, zda ji mezi ostatními vůbec někdy znovu objevíme.

Ve stejné galerii tak může ležet fotografie jídelního lístku, kterou jsme potřebovali před třemi lety, vedle posledního společného snímku s člověkem, který už mezi námi není. Z pohledu telefonu jsou to dva soubory uložené několik řádků od sebe. Pro člověka mohou mít naprosto rozdílnou hodnotu.

Staré rodinné album tuto hierarchii vytvářelo téměř automaticky. Mělo omezený počet stran a někdo musel rozhodnout, která fotografie si místo zaslouží. Digitální úložiště nás podobného rozhodování zbavilo. Paměť našich zařízení se dramaticky zvětšila, lidská pozornost však nikoliv.

Je lákavé říci, že jsme dříve okamžiky skutečně prožívali, zatímco dnes je sledujeme přes displej telefonu. Jenže realita je zajímavější a vědecké studie nabízejí mnohem méně jednoznačný obrázek.

Psycholožka Linda Henkel z Fairfield University zkoumala, zda samotné pořizování fotografií ovlivňuje naši schopnost zapamatovat si to, co vidíme. Účastníci jejího výzkumu procházeli muzeem a některé objekty pouze pozorovali, zatímco jiné fotografovali. Při následném testování si hůře vybavovali předměty, které jednoduše vyfotografovali, i některé jejich detaily a umístění. Henkel tento jev popsala jako efekt zhoršení paměti při fotografování.

Experiment však obsahoval velmi zajímavou výjimku. Když se lidé při fotografování zaměřili na konkrétní detail objektu a přiblížili si jej, negativní efekt se neprojevil. Samotný fotoaparát tedy naše vzpomínky automaticky „nekazí“. Rozhodující může být míra pozornosti, kterou fotografovanému okamžiku skutečně věnujeme.

Pozdější výzkum publikovaný v časopise Psychological Science ukázal další stránku stejného problému. Lidé, kteří během určitého zážitku fotografovali podle vlastního rozhodnutí, si následně lépe pamatovali jeho vizuální stránky, ale hůře některé informace, které pouze slyšeli. Fotografování tedy může naši pozornost přesouvat směrem k tomu, co vidíme.

Jiná série devíti experimentů s více než dvěma tisíci účastníky dokonce ukázala, že fotografování může za určitých okolností zvýšit radost z pozitivního zážitku. Autoři studie zjistili, že lidé s možností fotografovat někdy věnovali dění větší vizuální pozornost a byli do něj více zapojeni. Efekt však nefungoval vždy; například v situacích, kdy samotné fotografování zážitek narušovalo, výhoda mizela.

Jednoduché tvrzení, že telefon nám bere vzpomínky, tedy neobstojí. Mnohem zajímavější je jiná otázka: fotografujeme ještě proto, abychom si něco zapamatovali, nebo už fotografování často probíhá téměř bezmyšlenkovitě?

Možná právě zde leží největší změna, kterou jsme během několika desetiletí zažili. Fotografie kdysi směřovala především do budoucnosti. Zachytili jsme dnešní den, aby se na něj jednou mohly podívat naše děti, abychom si za dvacet let připomněli dovolenou nebo abychom nezapomněli, jak vypadal někdo, koho jsme měli rádi.

Velká část současného fotografování má úplně jiný časový horizont. Fotografii pořídíme, pošleme přes Messenger nebo WhatsApp, zveřejníme ji na sociální síti a během několika hodin ji překryjí další obrázky. Fotografie splnila účel téměř okamžitě. Nemusí se z ní stát vzpomínka. Byla zprávou.

Možná i proto mají stará alba tak zvláštní sílu. Nejen kvůli vybledlým barvám, módě sedmdesátých nebo osmdesátých let, automobilům, které už nepotkáváme, a lidem, kteří na fotografiích vypadají mladší, než si je pamatujeme. Jejich síla spočívá také v tom, že těch obrázků není nekonečné množství.

Jedna fotografie dokáže zastupovat celé léto. Jeden snímek připomene dovolenou, cestu autem, vůni chaty, prarodiče i věci, které na fotografii vůbec nejsou. Obraz se stává spouštěčem mnohem větší vzpomínky.

Staré fotografie přitom nebyly lepší proto, že vznikaly na film. Často byly neostré, špatně exponované a technicky by vedle dnešního mobilního snímku neobstály. Byly ale vzácnější. A vzácnost nás nutila vybírat.

Dnes se ke kinofilmu vracet nemusíme a byla by škoda vzdát se možností, které nám moderní fotografie poskytuje. Možná by však stálo za to převzít ze starého fotografování jednu jednoduchou vlastnost: občas se rozhodnout, která fotografie pro nás skutečně něco znamená. Vybrat ji z tisíců ostatních, vytisknout ji, pojmenovat, připsat k ní datum nebo ji uložit do alba, které skutečně někdy otevřeme.

Protože množství fotografií ještě samo o sobě neurčuje množství vzpomínek.

Až budete mít někdy několik minut času, zkuste v telefonu otevřít galerii a vrátit se přesně o rok zpátky. Možná tam objevíte desítky snímků, na jejichž existenci jste úplně zapomněli. A možná mezi nimi bude jeden jediný, u kterého se zastavíte.

Právě kvůli takovým fotografiím jsme kdysi měli těch šestatřicet políček tak rádi.