Knight Rider před 44 lety ukázal auto s AI. KITT předběhl dobu

Byla neděle 26. září 1982 a americká NBC odvysílala dvouhodinový pilot nového seriálu Knight Rider. Hrdina jménem Michael Long byl postřelen, dostal novou tvář i identitu a jako Michael Knight se vydal bojovat proti lidem, na které běžné prostředky spravedlnosti nestačily. David Hasselhoff však nebyl jedinou hvězdou, kterou tehdy televizní diváci poznali. Vedle něj stálo černé auto s červeným světlem na přídi, které dokázalo mluvit, analyzovat situaci, samo řídit, reagovat na svého člověka a občas se s ním i pohádat.

Jmenovalo se KITT – Knight Industries Two Thousand. TV Guide uvádí u pilotu Knight of the Phoenix, odvysílaného právě 26. září 1982, KITT přímo jako automobil vybavený počítačovou osobností s umělou inteligencí. Knight Rider pak na NBC pokračoval čtyři sezony až do dubna 1986. Podle způsobu, jakým jsou dvoudíly započítávány, se lze v databázích setkat s rozdílným celkovým počtem epizod; při televizním dělení na jednotlivé části se běžně uvádí devadesát.

Po čtyřiačtyřiceti letech je ale na seriálu možná ještě zajímavější něco jiného než Turbo Boost a automobilové honičky. V době, kdy většina lidí neměla osobní počítač a mobilní telefon byl luxusním zařízením velikosti malé cihly, nabízela televize vůz, s nímž člověk normálně konverzoval, který dokázal převzít řízení a podle situace se sám rozhodnout. To tehdy působilo jako čistá science fiction. Dnes už některé části této představy tak fantasticky nevypadají.

Tvůrce Glen A. Larson mohl Knight Ridera postavit jako další kriminální seriál s rychlým automobilem. Jenže KITT nebyl pouze dopravním prostředkem, který měl hlavního hrdinu dostat z bodu A do bodu B. Stal se druhou hlavní postavou a právě vztah Michaela Knighta s jeho autem dal seriálu něco, co mnoho podobných televizních projektů nemělo.

Michael jednal impulzivně, riskoval, flirtoval a často se vrhal do problémů dříve, než je pořádně promyslel. KITT byl naopak analytický, opatrný a někdy téměř úzkostlivě dbal na vlastní neporušený lak. Měl vlastní úsudek, smysl pro ironii a dokázal svého lidského partnera nejen zachránit, ale také usměrnit. Larson se ke vzniku seriálu a samotného KITT-a podrobně vracel v rozsáhlém rozhovoru pro Television Academy, jejíž archiv dodnes obsahuje samostatné části věnované vzniku pilotu, automobilu, obsazení i hlasu KITT-a.

Právě díky tomu technologie nepůsobila pouze jako efektní dekorace. KITT nebyl auto, které stojí v garáži, dokud jej hrdina nepotřebuje. Byl partnerem se svou vlastní povahou. Z dnešního pohledu samozřejmě není přesné tvrdit, že Knight Rider jednoduše „předpověděl dnešní umělou inteligenci“. Současná AI funguje jinak než televizní superpočítač z osmdesátých let a dnešní automobily nejsou vědomými osobnostmi, které se rozhodnou svému majiteli odporovat. Přesto je pozoruhodné, jaké prvky Larson spojil do jediného stroje: hlasovou komunikaci, okamžitý přístup k informacím, senzory, počítačové vyhodnocování okolí a schopnost automobilu převzít řízení.

Ve skutečném světě samozřejmě KITT neměl superpočítač schopný vést filozofickou debatu s Davidem Hasselhoffem. Základem byl Pontiac Firebird Trans Am modelového roku 1982, přičemž samotný vznik televizního vozu je skoro stejně zajímavý jako některé příběhy seriálu.

Retrospektiva časopisu High Performance Pontiac, později publikovaná MotorTrendem, popisuje, že pro připravovaný projekt byly objednány tři plně vybavené černé Trans Amy. Jejich výrobu zkomplikovaly technické prodlevy a vozy sjely z výrobní linky až v dubnu 1982, takže na přestavbu před natáčením pilotu nezbývalo mnoho času. Trojice automobilů byla vyzvednuta u závodu ve Van Nuys a projekt tehdy probíhal natolik neformálně, že podle vzpomínky Chucka Kocha při samotném převzetí neprobíhalo ani běžné papírování.

Na výsledné podobě KITT-a se podílelo více lidí. Vnější vzhled přední části pomáhal formovat šéf designového studia Pontiac John Schinella a nejslavnější detail, červené světlo pohybující se ze strany na stranu, měl podle lidí z produkce kořeny v další Larsonově sci-fi – Battlestar Galactica a jejích Cylonech. Futuristickou palubní desku vytvářel Michael Scheffe, jehož University of North Alabama rovněž uvádí jako designéra KITT-a.

Barevné diody, světelné ukazatele, množství tlačítek a neobvyklý volant měly v roce 1982 vytvořit dojem automobilu budoucnosti. Některé z těchto prvků dnes paradoxně vypadají spíš jako arkádová herna osmdesátých let než jako současný elektromobil. Základní myšlenka však zestárla mnohem lépe než samotný design: automobil má člověku rozumět, reagovat na něj a aktivně mu pomáhat.

Největší kouzlo automobilu nevytvořily blikající diody, ale jeho hlas. KITTovi jej propůjčil William Daniels, zkušený herec, kterého diváci později dobře znali například jako pana Feenyho ze seriálu Boy Meets World. A právě kolem něj vznikl jeden z nejzajímavějších paradoxů celého Knight Ridera.

Daniels a Hasselhoff spolu během natáčení svých dialogů prakticky vůbec nepracovali. Daniels později vzpomínal, že tehdy současně natáčel seriál St. Elsewhere. Když měl volný den, přišel do studia a KITTovy repliky namluvil samostatně. Hasselhoff mezitím natáčel v terénu a při jeho scénách mu automobilové odpovědi četl někdo z produkce. Hotový Danielsův hlas se do seriálu přidával až následně.

Když se obraz a zvuk spojily, vznikla dvojice, která působila, jako by spolu oba aktéři vedli dokonale přirozené rozhovory. Ve skutečnosti se Hasselhoff a Daniels dlouhou dobu ani osobně neznali a oba později vzpomínali, že se poprvé pořádně setkali až na vánočním večírku po startu seriálu. Daniels zároveň popsal, že nahrání KITTových replik pro jednu epizodu mu zabralo přibližně padesát minut, zatímco Hasselhoff trávil dlouhé hodiny natáčením v kalifornském vedru.

Právě Danielsovo pojetí bylo pro výslednou postavu zásadní. KITT nemluvil jako jednoduchý robot nebo anonymní počítač. Jeho hlas byl kultivovaný, klidný, lehce ironický a někdy až aristokratický. Dokázal působit uraženě, starostlivě i pobaveně, takže z automobilu vznikla skutečná televizní postava. Jeden herec tak většinu času mluvil k palubní desce a druhý nahrával své odpovědi úplně jindy, divák ale žádný předěl necítil.

KITT samozřejmě zvládal mnoho věcí, ke kterým mají dnešní automobily stále velmi daleko. Jeho fiktivní ochranný plášť z něj dělal téměř nezničitelný stroj, pomocí Turbo Boostu přeskakoval překážky a jeho senzory dokázaly analyzovat prakticky všechno, co scenáristé právě potřebovali. Z dnešního pohledu je ale nejzajímavější jeho schopnost řídit bez Michaela Knighta.

V osmdesátých letech působilo auto, které samo přijede pro svého majitele nebo odjede bez řidiče, jako ryzí science fiction. Současné vozy už ale běžně nabízejí systémy automatického brzdění, udržování v jízdním pruhu nebo kombinované asistence řízení a regulace rychlosti. Zároveň je důležité nezaměňovat tyto technologie za skutečně autonomní vůz.

Americký úřad NHTSA rozděluje automatizaci do několika stupňů. U systémů úrovně 2 může automobil současně ovládat řízení i akceleraci a brzdění, člověk však stále zůstává odpovědným řidičem a musí sledovat situaci. Vyšší úrovně, při nichž systém skutečně přebírá celou jízdní úlohu, jsou stále podstatně omezenější a běžný spotřebitel si zatím vůz fungující jako televizní KITT jednoduše koupit nemůže.

Právě tady je nejlépe vidět rozdíl mezi seriálovou fantazií a dnešní realitou. KITT dokázal sám odjet, přijet pro Michaela, vyhodnotit nebezpečí, změnit plán a zároveň s řidičem inteligentně komunikovat. Současné technologie už zvládají jednotlivé části této představy, ale ne celý balík. Nemáme tedy skutečného KITT-a. Máme však několik technologií, které před čtyřiačtyřiceti lety vypadaly, jako by existovaly jen v hlavě televizních scenáristů.

Knight Rider vydržel na NBC čtyři sezony a poslední epizoda původní série byla odvysílána 4. dubna 1986. Michael Knight mezitím prošel desítkami případů, KITT dostával nové funkce a ve čtvrté řadě například režim Super Pursuit Mode. Seriál se přitom nikdy nesnažil být realistickou prognózou automobilového vývoje. Kdyby ano, těžko bychom vysvětlovali vystřelovací sedačky, skoky přes nákladní auta nebo téměř nezničitelnou karoserii.

Jeho nejsilnější technologický nápad ale neležel v jednotlivých tlačítkách ani efektních tricích. Spočíval v představě, že automobil přestane být pouhým strojem ovládaným člověkem a stane se inteligentním partnerem, který rozumí zadání, sleduje okolí, radí, varuje a v případě potřeby převezme část práce. A právě tímto směrem se skutečný automobilový svět opravdu vydal.

Ne tak rychle a ne tak efektně, jak slibovala americká televize roku 1982. Současná auta také nemají KITTovu osobnost a při hádce s řidičem se neurazí kvůli poškrábanému laku. Mají ale stále více senzorů, výpočetních systémů a funkcí, které mezi člověka a mechaniku vkládají další vrstvu inteligence.

Když proto dnes po čtyřiačtyřiceti letech sledujeme černý Trans Am s červeným světlem na přídi, není možná nejzajímavější otázkou, zda byl KITT realistický. Nebyl a ani být neměl. Mnohem zajímavější je, kolik z tehdejší fantastické představy už dnes považujeme za něco téměř normálního.

V roce 1982 Michael Knight nastoupil do auta a začal s ním mluvit. Tehdy to byla televizní sci-fi. Dnes by nás možná víc překvapilo, kdyby nám nové auto vůbec neodpovědělo.