Na faře nebyly stopy. Vraha nakonec prozradila vlastní slova

Ve čtvrtek 9. dubna 1936 čekali obyvatelé malé obce Gruna nedaleko Moravské Třebové na pravidelnou bohoslužbu. Farář Josef Haška se ale neobjevil. Nebylo to obvyklé, a tak se několik místních vydalo na faru zjistit, co se děje. Dveře byly zamčené, zevnitř nikdo neodpovídal a nakonec se lidé dostali dovnitř otevřeným oknem.

To, co na faře našli, změnilo poklidné ráno v případ, který později zaměstnal brněnskou četnickou pátrací stanici a stal se jedním z výrazných příkladů tehdejší kriminalistické práce. Farář Josef Haška i jeho hospodyně Marie Dvořáková byli mrtví. Oba se stali oběťmi velmi násilného útoku, při němž sehrála roli sekera, tehdy běžná součást téměř každého venkovského hospodářství.

A právě začátek vyšetřování mě na celém případu zaujal možná nejvíc. U řady starých zločinů už dnes známe jméno pachatele z první věty a potom jen sledujeme, jak se k němu četníci postupně propracovali. V Gruně ale zpočátku skutečně téměř nic nebylo. Žádný očividný podezřelý, jasný motiv ani stopa, která by jednoznačně ukazovala určitým směrem.

Na místo během dopoledne dorazili četníci z okolních stanic i specialisté z brněnské pátrací stanice. Do akce se zapojily zhruba dvě desítky příslušníků a dostavila se také soudní komise. Prostory fotografovali, hledali otisky prstů a snažili se zrekonstruovat poslední hodiny obětí. Nic však neposkytovalo jednoduchou odpověď na otázku, kdo vraždil.

Zvláštní byl také stav samotné fary. Kdyby pachatel přišel pouze kvůli penězům, dalo by se očekávat, že bude místnosti důkladně prohledávat. Jenže některé cennosti zůstaly nedotčeny, včetně vkladních knížek. Chyběly především farářovy hodinky s řetízkem a hotovost, jejíž výše se podle pozdějších rekonstrukcí pohybovala kolem dvou tisíc korun.

Vyšetřovatelům tak zůstávala nepříjemná otázka: byla loupež skutečně hlavním motivem, nebo měly odnesené věci pouze vytvořit dojem, že pachatel přišel krást?

Z dnešního pohledu máme tendenci čekat DNA, laboratorní analýzy, databáze, kamerové záznamy nebo digitální stopy. Četníci roku 1936 měli fotografii, daktyloskopii, výpovědi lidí z okolí a především zkušenost. Moderní metody své doby však nedokázaly vytvořit důkaz tam, kde žádný použitelný nebyl.

Bylo nutné hledat jinou cestu.

Pozornost se postupně obrátila k lidem, kteří se před vraždou pohybovali v okolí. Několik svědků si vzpomnělo na trojici tuláků a vyšetřovatelé začali systematicky prověřovat osoby, které v předchozích dnech nocovaly nebo procházely okolními obcemi.

Jedno jméno se začalo vracet častěji.

Jan Tvarůžek.

Jeho vypátrání nebylo jednoduché. Neměl stálé bydliště, pohyboval se po různých místech a četníci proto využili tisk i rozhlas. Nakonec ho nalezli ve Fulneku a předvedli k výslechu.

A právě tady podle mě začíná nejsilnější část celého příběhu. Vyšetřovatelé měli muže, na kterého ukazovaly okolnosti a svědecké poznatky, ale v okamžiku zahájení výslechu proti němu podle dochovaných četnických materiálů stále chyběl přímý důkaz, který by ho jednoznačně spojoval s vraždami na faře.

Podezření nestačilo. Potřebovali zjistit, zda Tvarůžek ví něco, co může vědět pouze pachatel.

Výslechu se ujal zkušený vrchní strážmistr František Muzikář z brněnské četnické pátrací stanice. Tvarůžek zapíral a četníci proti němu nemohli jednoduše položit předmět nalezený na místě činu a oznámit mu, že je usvědčen. Museli pracovat s jeho výpovědí, reakcemi a rozpory.

Výslechu proto věnovali několik hodin a využívali při něm tehdejší poznatky kriminální psychologie. Přibližně po šesti hodinách udělal Tvarůžek chybu.

Podřekl se.

A právě tady bych si jako autor skoro přál, aby archiv zachoval přesnou větu, která ho prozradila. Byla by to dokonalá pointa detektivního příběhu. Dochované shrnutí nám ji ale neříká. Víme jen, že podezřelý během výslechu vyslovil něco, co vyšetřovatelům poskytlo nový prostor, a při pokračujícím výslechu se nakonec doznal.

Připadá mi důležité tuhle hranici přiznat. U historického true crime je velmi snadné po devadesáti letech doplnit dramatickou repliku, která krásně funguje v titulku, ale ve skutečnosti v prameni není. Případ z Gruny nic takového nepotřebuje. Už samotná skutečnost, že muž bez přímého usvědčujícího důkazu nakonec vlastními slovy otevřel cestu k doznání, je dostatečně silná.

Vyšetřování v Gruně přineslo brněnské pátrací stanici uznání a lidé, kteří se na dopadení pachatele podíleli, dostali veřejnou pochvalu. Mezi oceněnými byl také František Muzikář, muž spojený s obdobím, kdy se československá kriminalistika rychle profesionalizovala.

Otisky prstů, fotografování míst činu, evidence známých pachatelů nebo specializované výslechové metody už nebyly pouhou novinkou. Postupně se stávaly standardní součástí práce.

A právě tento případ podle mě krásně ukazuje přechod mezi dvěma světy. Na jedné straně pořád vidíme četníky, kteří objíždějí vesnice a zjišťují, kde předchozí noc spal který tulák. Na druhé už stojí specializovaná pátrací stanice, kriminalistická fotografie, daktyloskopie, psychologie výslechu a dokonce rozhlas využívaný při pátrání.

O rok později se brněnská pátrací stanice dostala přímo do vysílání Radiojournalu. Dne 20. dubna 1937 odvysílal pořad Půl hodiny na četnické pátrací stanici v Brně, který měl veřejnosti představit moderní metody pátrací služby. Archivní materiály případ z Gruny připomínají jako jednu z událostí, které význam stanice dobře ilustrovaly.

Kriminalistika se tak ve třicátých letech neměnila jen technicky. Začínala fascinovat také veřejnost.

Od vraždy uplynul více než rok, když se Jan Tvarůžek 4. května 1937 postavil před porotní soud v Brně. Přestože se během vyšetřování doznal, před soudem svoji odpovědnost zpochybňoval. Tvrdil, že na faru přišel krást, ale samotnou vraždu nespáchal.

Porota jeho verzi nepřijala.

Za dvojnásobnou úkladnou loupežnou vraždu byl odsouzen k smrti. Následovala žádost o prezidentskou milost, ale prezident Edvard Beneš trest nezměnil. Rozsudek byl vykonán následujícího dne, 5. května 1937, v brněnské věznici na Cejlu.

Právě rychlost závěru případu je z dnešního pohledu překvapivá. Mezi rozsudkem a jeho vykonáním neuplynuly měsíce ani roky, ale jediný den.

Tvarůžkova poprava se navíc zapsala do historie města jako jediný vykonaný trest smrti v Brně během existence první Československé republiky.

Samotná poprava je historicky zajímavá, ale při pročítání případu mě nakonec přitahovalo něco úplně jiného. Na začátku leželi na faře dva mrtví lidé a kolem nich vyšetřovatelé hledající cokoli, čeho by se mohli zachytit. Fotografie, otisky, chybějící věci, svědci, pohyb neznámých lidí v okolí.

Nejdůležitější stopa ale neležela na podlaze ani na vražedném nástroji.

Objevila se při výslechu.

To samozřejmě neznamená, že Tvarůžka odsoudila jedna špatně zvolená věta. Po jeho přeřeknutí následovalo další vyšetřování, doznání a nakonec soudní proces. Přesto je na případu něco nadčasového. Technické možnosti kriminalistiky se za devadesát let změnily téměř k nepoznání, ale jedna věc zůstala.

Vyšetřovatel pořád potřebuje pochopit člověka, který sedí proti němu.

Jan Tvarůžek zřejmě věřil, že četníci nemají dost, aby mu vraždy dokázali.

Nakonec jim pomohl on sám.