Navigace nás dovede všude. Cestu si ale pamatujeme hůř

Ještě před několika desítkami let začínala cesta do neznáma často dřív, než člověk otočil klíčkem v zapalování. Na stole se rozložil autoatlas, prstem se našlo výchozí město a potom se hledala nejlepší cesta k cíli. Člověk si zapamatoval několik názvů obcí, číslo silnice, důležitou křižovatku a možná poznámku, že za benzinkou musí odbočit doprava. Pokud cestovali dva, měl spolujezdec důležitou funkci. Držel mapu a navigoval.

Když se odbočka minula, žádný příjemný hlas neoznámil, že přepočítává trasu. Bylo potřeba zjistit, kde vlastně jsme, najít na mapě okolní vesnici, otočit se nebo vymyslet jinou cestu. A někdy nezbývalo než zastavit u benzinky či oslovit člověka na ulici známou větou: „Prosím vás, kudy se jede na…?“

Dnes stačí zadat adresu. Telefon zná naši polohu, navrhne trasu, upozorní na dopravní komplikace, spočítá čas příjezdu a krok za krokem nám říká, co máme dělat. Když odbočku přejedeme, během několika sekund vymyslí jinou cestu. Je to jedna z těch technologií, u nichž se člověk po letech skoro diví, jak bez nich mohl fungovat.

Jenže se současně změnilo něco, čeho si možná všímáme méně. Dříve jsme cestu museli pochopit. Dnes ji často potřebujeme pouze poslouchat.

Papírová mapa měla jednu zásadní nevýhodu. Neobsahovala modrou tečku ukazující naši aktuální polohu. Tu jsme si museli zjistit sami. Kde jsme naposledy projeli? Která obec bude následovat? Je tohle řeka zakreslená v mapě? Nevede tamhle železnice? Nebyla u odbočky čerpací stanice?

Člověk tak během cesty neustále spojoval informace z mapy se skutečným okolím. Všímal si názvů obcí, výrazných staveb, křižovatek, mostů, řek nebo kopců a postupně si vytvářel určitou představu o prostoru, kterým projíždí.

Dnes může být zkušenost úplně jiná. Na začátku cesty zadáme adresu a dál už pouze plníme jednotlivé instrukce: za dva kilometry sjeďte z kruhového objezdu druhým výjezdem, pokračujte rovně, odbočte doprava. Po příjezdu dokonale víme, kde stojíme. Kdyby se nás však někdo zeptal, přes která města jsme během poslední hodiny projeli nebo kterým směrem leží domov, odpověď už nemusí přijít tak snadno.

Neplatí to samozřejmě pro každého a pro každou cestu. Někteří lidé si okolí všímají i s navigací, jiní používali papírovou mapu jen jako sled instrukcí. Rozdíl je ale v tom, kolik práce za nás současná technologie dokáže převzít.

A právě to začalo zajímat vědce.

Výzkumnice Louisa Dahmani a Véronique Bohbot z McGill University zkoumaly vztah mezi dlouhodobým používáním GPS a prostorovou pamětí. Ve studii publikované roku 2020 v časopise Scientific Reports sledovaly padesát pravidelných řidičů a zkoumaly mimo jiné jejich schopnost vytvářet si mentální mapu prostředí, zapamatovat si orientační body a používat prostorové strategie při navigaci.

Výsledky ukázaly, že lidé s větší celoživotní zkušeností s GPS dosahovali při samostatné navigaci bez GPS horších výsledků v některých úlohách prostorové paměti. Výzkumnice se navíc po třech letech k části účastníků vrátily. U této malé skupiny třinácti lidí se ukázalo, že větší používání GPS mezi dvěma měřeními souviselo s výraznějším poklesem některých schopností prostorové paměti.

Je důležité dodat právě ono „souviselo“. Studie není důkazem, že každá cesta podle navigace poškozuje mozek, a samotné autorky upozorňují, že dlouhodobého sledování se účastnilo jen málo lidí. Výsledek je ale zajímavý ještě z jiného důvodu: více používaná GPS byla spojena také s menším všímáním si orientačních bodů a horší schopností vytvořit si přesnou mentální představu okolí.

Starší experiment publikovaný v Journal of Environmental Psychology došel k podobně zajímavému výsledku. Účastníci se pohybovali po neznámých trasách s pomocí GPS, papírové mapy nebo po trase, kterou předtím absolvovali přímo s průvodcem. Uživatelé GPS si následně vytvářeli méně přesné náčrty trasy než lidé používající mapu nebo vlastní zkušenost.

Také studie zaměřená přímo na řidiče porovnávala klasickou papírovou mapu s podrobným turn-by-turn vedením. Skupina s papírovou mapou si v experimentu vedla lépe při rozpoznávání orientačních bodů, jednotlivých odboček i celkové orientaci.

Je tedy možné, že když navigaci předáme část práce, mozek jednoduše nemá stejný důvod vytvářet si vlastní obraz cesty.

Bylo by velmi snadné v této chvíli vytáhnout ze zásuvky starý autoatlas a vyhlásit vítězství papíru nad technologií. Jenže tak jednoduché to není.

Moderní navigace řeší obrovské množství problémů, se kterými si papírová mapa poradit nemohla. Dokáže reagovat na uzavřenou silnici, kolonu nebo nehodu, najít čerpací stanici, upozornit na změnu jízdního pruhu a přesně určit čas příjezdu. Ve velkém neznámém městě může řidiči ušetřit stres i množství chybných odboček. Při pěší cestě v zahraničí najdeme během několika sekund hotel, nádraží nebo restauraci, aniž bychom rozuměli místnímu jazyku.

A ani vědecké poznání neříká jednoduše „papírová mapa dobrá, mobilní mapa špatná“. Studie publikovaná v roce 2026 v Journal of Environmental Psychology sledovala, jak lidé získávají prostorové znalosti při opakovaných cestách s mobilní mapou. Ukázalo se, že mobilní mapy mohou některé navigační schopnosti podporovat, například při určování směru nebo při cestě zpět, zároveň však při malém počtu absolvovaných cest mohou oslabovat zapamatování orientačních bodů. Výsledek navíc závisel na schopnostech a navigační strategii konkrétního člověka.

Technologie nám tedy schopnost orientace jednoduše nevypíná. Mění však úkol, který při cestování řešíme.

S autoatlasem jsme museli znát alespoň část odpovědi na otázku „Kde vlastně jsem?“. Navigaci dnes často stačí položit mnohem jednodušší otázku: „Kam mám teď odbočit?“

Možná proto si někteří lidé dokážou i po desetiletích vybavit cestu, kterou kdysi pravidelně jezdili bez navigace. Vědí, že za určitou vesnicí následoval dlouhý kopec, potom křižovatka u lesa a za ní městečko, kde se vždycky zastavovalo. Jednotlivé body se spojily do příběhu cesty.

Dnes může být cesta sérií hlasových pokynů, které po splnění okamžitě přestávají být důležité. Odbočil jsem doprava, takže informace „odbočte doprava“ už není potřeba. Za chvíli přijde další příkaz. Přesně stejným způsobem můžeme jet stejnou trasu několikrát a při prvním vypnutí navigace najednou zjistit, že si nejsme úplně jistí.

Známý je ten zvláštní pocit, kdy člověk přijede pomocí navigace na místo bez jediného zaváhání, ale po vystoupení z auta vlastně netuší, kterým směrem je domov. Telefon dokonale splnil svůj úkol. Dovedl nás do cíle. Jen nám nikdo neslíbil, že si cestu také zapamatujeme.

Právě v tom je možná rozdíl mezi informací a znalostí. Navigace nám poskytuje přesnou informaci ve chvíli, kdy ji potřebujeme. Pro vytvoření znalosti prostředí ale musíme jednotlivým informacím věnovat pozornost, propojit je a uložit si je do širšího obrazu.

Nemyslím si, že bychom měli navigace vypnout a znovu vozit na každou cestu deset let starý atlas Evropy. Technologický pokrok není soutěž, ve které musí být minulost nebo současnost poraženým.

Dává však smysl čas od času udělat něco velmi jednoduchého. Před cestou se podívat na celou trasu, všimnout si měst, kolem kterých pojedeme, a několika hlavních orientačních bodů. Na známější trase třeba jednou navigaci nepustit vůbec. Ne proto, abychom dokazovali, že ji nepotřebujeme, ale abychom vlastní orientaci občas nechali pracovat.

Papírový autoatlas nás totiž neučil jen hledat správnou silnici. Nutil nás vidět cestu jako celek.

Na jedné stránce bylo zároveň místo, odkud jsme vyjeli, cíl i všechno mezi nimi. Člověk věděl, že Praha leží tam, Hradec Králové jinde a pokud pokračuje tímto směrem, nakonec dorazí někam úplně jinam. Malá obrazovka s modrou šipkou je v každém jednotlivém okamžiku přesnější. Někdy nám ale ukazuje jen několik stovek metrů světa před námi.

Když dnes mineme odbočku, není to téměř žádný problém. Telefon během několika sekund přepočítá trasu a pokračujeme dál. Je to pohodlnější, rychlejší a ve většině situací také lepší.

Jen při tom možná stojí za to občas zvednout oči z modré čáry a podívat se kolem sebe.

Protože dostat se někam a vědět, kudy jsme tam dojeli, není úplně totéž.