Oceán vydal před 34 lety 2 1/2. Desku mezi dvěma světy

Na první pohled může 2 1/2 působit jako třetí album Oceánu po Dávné zemi a Pyramidě snů. Ve skutečnosti je mnohem podivuhodnější. Není klasickou řadovou deskou, ale setkáním jedné skupiny se svou vlastní minulostí. Na jediném albu stojí vedle sebe Oceán poloviny osmdesátých let a Oceán roku 1992 – kapela na začátku své cesty a tatáž kapela v okamžiku, kdy už za sebou měla velký úspěch a zároveň se její původní příběh blížil ke konci.

Kapelová chronologie uvádí vydání alba 1. října 1992. Prvních pět skladeb ale vzniklo výrazně dříve: Ráchel v roce 1986, Zvonění a Lék světu v roce 1988, Balada dokonce v roce 1985 a Dávná zem v roce 1987. Jde o nahrávky z českobudějovického rozhlasového studia. Skladby šest až deset byly naopak natočeny v červnu a červenci 1992 ve studiu Faktor v Českých Budějovicích.

Právě proto je 2 1/2 tak zajímavá i po čtyřiatřiceti letech. Nejen kvůli písním samotným. Album umožňuje slyšet, jak se během několika roků měnil zvuk, interpretační jistota i způsob, jakým Oceán zacházel se svou vlastní minulostí.

Starší část má jinou zvukovou fyziognomii než nahrávky z roku 1992. Dochované údaje uvádějí Petra Muka nejen jako zpěváka, ale také jako baskytaristu v Ráchel, Baladě a Dávné zemi. V Ráchel a Baladě navíc hraje na kytaru Zdeněk Pavelec. Vedle kláves Petra Kučery a Dušana Vozáryho a bicích Jana Vozáryho tak slyšíme Oceán ještě v podobě, která nebyla uzavřena pouze do syntezátorového světa.

To je při dnešním poslechu důležité. Elektronika už obsahuje mnoho znaků pozdějšího typického Oceánu – opakující se motivy, výrazné klávesové plochy, prostor a silný kontrast mezi chladnější instrumentací a emotivním hlasem Petra Muka. Zároveň je však první polovina alba syrovější a méně uhlazená.

Hudební publicistika Oceán často spojovala se synthpopem a novoromantickou estetikou, ale redukovat kapelu pouze na zvuk syntezátorů by bylo příliš jednoduché. Česká televize ve svém profilu Oceánu připomíná už dobové hodnocení Karla Peniše, podle něhož byla skupina mnohem víc než elektronická stylizace. Podstatné byly charakteristické instrumentální barvy, Mukův pěvecký projev i texty vytvářející zvláštní nálady.

Textař Petr Hons ostatně po letech charakterizoval první období Oceánu jako výrazně duchovní a básnické. Připomínal také, že hudební stránku tehdy vytvářeli především Petr Muk a Petr Kučera, zatímco Dušan a Jan Vozáryovi měli výraznou úlohu při studiové práci a mixu.

A právě spojení elektronického zvuku, symbolických textů a Mukova naléhavého zpěvu je klíčem k 2 1/2.

Album nemohlo začínat lépe než Ráchel. Skladba patří k určujícím momentům historie skupiny a současně představuje výjimku v textařském rukopisu alba. Slova nenapsal Petr Hons, ale Petr Kučera.

Kučera později vysvětlil, že východiskem byla biblická Ráchel, druhá žena Jákoba. Ester do textu přidal také proto, že mu její jméno zvukově vyhovovalo. Skladba tak pracuje s hebrejskými jmény, Sionem, hvězdou, ohněm a vodou, aniž by převyprávěla konkrétní biblický příběh.

Síla textu spočívá právě v tom, že spojuje náboženskou symboliku s historickou bolestí a nadějí. Žlutá hvězda a černá barva vyvolávají velmi konkrétní asociace, zatímco Sion, světlo, voda a oheň otevírají prostor pro duchovní čtení. Text nedává jednoznačný návod, co si z něj má posluchač odnést. Nabízí obrazy a nechává je působit.

Hudebně je verze na 2 1/2 cenná mimo jiné tím, že zachycuje starší podobu skladby s Mukovou baskytarou a Pavelcovou kytarou. Dlouhá stopáž umožňuje jednotlivým motivům postupně zesilovat a Mukův zpěv se stává hlavním nositelem dramatu. Petr Kučera navíc vzpomínal, že charakteristické zastavení skladby a nástup vysokého hlasu před refrénem byl Mukův nápad.

Ráchel tak už v polovině osmdesátých let obsahovala mnoho z toho, co později určovalo Oceán: melancholii, tajemství, opakování, silnou melodii i schopnost proměnit poměrně jednoduchý hudební motiv v téměř obřadní zážitek.

Zvonění ukazuje typickou sílu textů Petra Honse. Zvon tu není pouhou kulisou. Stává se symbolem odchodu, samoty, hlasu přicházejícího z dálky i možnosti nového začátku. V textu se objevuje osamělý člověk, ozvěny, jed i tající ledová hráz. Nabízí se proto čtení skladby jako okamžiku, kdy se něco uzavřeného začíná uvolňovat. Není to jediný možný výklad, ale právě otevřenost podobným interpretacím je pro raný Oceán příznačná.

Hudba pracuje s podobnou logikou. Motivy se neustále vracejí, ale při opakování získávají jinou emocionální váhu. Oceán nepotřebuje složitou konstrukci. Důležitější je atmosféra, prostor a způsob, jakým Muk nechává jednotlivá slova zaznít.

Ještě naléhavější je Lék světu. Název může znít téměř monumentálně, Hons však obrací pozornost především k člověku. Text spojuje krev, ztrátu blízkosti, upřímnost, slova, lásku a otázku, zda se lidé navzájem nestávají cizími. „Lék“ tak lze chápat nikoli jako velkou ideologii, ale jako schopnost všimnout si druhého člověka a nabídnout mu něco ze sebe.

Právě zde výborně funguje jeden z nejvýraznějších principů Oceánu: poměrně chladná elektronická plocha proti velmi lidskému a emotivnímu zpěvu. Napětí mezi těmito dvěma póly vytváří intenzitu, kterou samotná melodie nebo samotný text vysvětlit nedokážou.

Balada jde ještě víc dovnitř. Téměř sedmiminutová skladba je vztahovou sebereflexí plnou otázek, pochybností, hledání a návratů. Vypravěč přemýšlí o vlastních chybách, snaží se nalézt cestu k druhému člověku a nakonec také zpět k sobě. Přírodní obrazy mraků, mlhy, slunce či horských bystřin převádějí vnitřní stav do krajiny.

Hudebně je Balada zároveň fascinujícím dokumentem, protože jde o nejstarší nahrávku celé kolekce – pochází už z roku 1985. Mukova baskytara a Pavelcova kytara připomínají, že definitivní zvuková identita skupiny se tehdy stále rodila.

Dávná zem patří k nejdůležitějším písním Oceánu. Honsův text skládá svět z hvězd, růží, vody, stromů, ptáků a světla, ale pod bohatou obrazností se ukrývá velmi lidská otázka: kolik kroků a těžkých nocí musí člověk projít, než nalezne svůj vlastní svět.

Dávná zem proto nemusí být skutečným místem. Může být vzpomínkou, ztraceným domovem, vlastní identitou nebo prostorem, kde člověk konečně nalezne sám sebe. Právě nemožnost uzavřít text do jediného vysvětlení je jedním z důvodů, proč píseň funguje i po desetiletích.

Na 2 1/2 navíc nejde o stejnou nahrávku jako na debutovém albu Dávná zem z roku 1990. Zařazen je starší rozhlasový snímek z roku 1987. A je tu ještě jedna sběratelská zvláštnost: původní LP verze 2 1/2 tuto pátou skladbu neobsahovala, zatímco kazeta a CD měly kompletní desetiskladbovou sestavu.

Tím se první polovina desky uzavírá. Ne jako obyčejná sbírka starých nahrávek, ale jako pohled do doby, kdy Oceán svůj charakteristický jazyk teprve vytvářel.

Druhou polovinu 2 1/2 tvoří pět nahrávek vzniklých v létě 1992 ve studiu Faktor. Kontext jejich vzniku je téměř stejně zajímavý jako samotná hudba. Shalom už v té době existoval, uvnitř Oceánu se střetávaly různé představy o budoucnosti a v červenci 1992 došlo v pražské Lucerně alespoň k symbolickému propojení obou světů, když se Dušan Vozáry na chvíli objevil za klávesami Petra Kučery. Kapelová chronologie následné nahrávání 2 1/2 výstižně označuje za návrat k podstatě.

To dává druhé polovině zvláštní význam. Oceán se neohlížel dozadu z bezpečné vzdálenosti deseti nebo dvaceti let. Vrací se ke starým písním přímo v okamžiku, kdy se mění jeho vlastní budoucnost.

Létám patří k nejbezprostřednějším skladbám desky. Obrazy letu, krajiny, slunce a mraků vytvářejí pocit svobody, jenže do něj vstupuje Ikaros. A s ním i vědomí, že vzlet a pád mohou být dvě části téhož příběhu. Touha člověka zvedá, ale sama o sobě ještě nezaručuje štěstí.

Hudebně jde o kompaktní, přibližně tříminutovou píseň, která nepotřebuje rozlehlost Ráchel nebo Balady. Její síla je v pohybu, melodické lehkosti a kontrastu mezi pocitem letu a varovnou vrstvou textu.

Už titul Z nás jsme ty někdo působí téměř jako jazykový rébus. Samotná píseň je však překvapivě přímá v jednom zásadním tématu: příslušnosti k ostatním.

Hons pracuje s obrazem smutné tváře, slz, mrtvé pláně, pravdy a opakovanou představou, že člověk je „jeden z nás“. Sounáležitost tu není pohodlné heslo. Znamená přijmout lidskost včetně bolesti, pochybností a zranitelnosti.

Hudebně se tato myšlenka opírá o opakování ústředního motivu. Oceán zde ukazuje schopnost spojit poměrně abstraktní text s refrénovou konstrukcí, která se okamžitě ukládá do paměti.

Jedním z nejsilnějších momentů druhé poloviny je V náladě. Už první obrazy ukazují člověka uzavírajícího se do sebe. Přichází pocit, před kterým není možné utéct ani se schovat, věci se pohybují v kruhu a člověk je nakonec přirovnáván k suchému stromu, který se může rozpadnout na části.

Není třeba text diagnostikovat. Úplně stačí jeho vlastní svět: vnitřní neklid, sevřenost, bolest a pocit, že některým stavům se nelze vyhnout pouhou vůlí.

Také hudebně funguje V náladě téměř kruhově. Motivy se vracejí podobně jako stav, před kterým se protagonista snaží ukrýt. Právě tady je dobře slyšet, jak účinně Oceán dokázal propojit opakování s psychologickou atmosférou.

Jeden den patřil do repertoáru Oceánu už dříve a v roce 1989 vyšel společně s Lékem světu na singlu. Verze na 2 1/2 však pochází z nahrávání v roce 1992.

Text dává času téměř lidskou podobu. Den nese strach, míří ke svému konci, putuje krajinou a kolem něj mizí břehy i jistoty. Jeden jediný den se tak mění v obraz celého lidského života – něčeho pomíjivého, co lze prožít naplno, ztratit nebo dokonce prospat.

Je to jeden z momentů, kdy Honsova poetika dokáže z běžného slova vytvořit existenciální symbol, aniž by musela význam dopovědět do poslední věty.

Poslední Aha je pro podobnou desku téměř ideální tečkou. Text přechází od osudu a padlých na bojištích přes minulost a přítomnost až k novému životu, náhodě a otázce, jak vůbec rozeznat, co je v lidském životě skutečně vážné.

A pak zůstává prosté „aha“.

Jeho síla spočívá právě v jednoduchosti. Po desce plné obrazů, symbolů, hledání a nejistoty nepřichází velká odpověď, ale okamžik poznání. Člověk se nakonec stejně musí zeptat sám sebe.

Hudebně se jednoslovný motiv stává zároveň refrénem i pointou. Je to velmi oceánské řešení: minimum slov, maximum prostoru kolem nich.

Za normálních okolností by spojení nahrávek z let 1985 až 1988 s materiálem natočeným v roce 1992 mohlo působit jako dramaturgický problém. U 2 1/2 je právě tato nesourodost největší předností.

První polovina ukazuje Oceán ještě před jeho nejslavnějším obdobím. Druhá zachycuje muzikanty, kteří už mají za sebou Dávnou zem, Pyramidu snů, velké koncerty i zkušenost s britským turné po boku Erasure, ale současně stojí před změnou, která původní sestavu brzy rozdělí. Skupina odehrála poslední koncert původní éry ještě na konci roku 1992.

Album přitom drží pohromadě i textově. S výjimkou Kučerovy Ráchel pocházejí texty skladeb od Petra Honse, zatímco hudba je připisována Oceánu. Opakují se v nich motivy hledání, blízkosti, samoty, času, osudu, návratu a lidské identity.

Právě proto 2 1/2 není jen zajímavostí pro sběratele nebo dodatkem ke dvěma známějším deskám. Zachycuje něco, co běžné řadové album zachytit nemůže: jednu kapelu v několika různých časech.

Slyšíme Oceán, který svůj jazyk teprve hledá. Slyšíme Oceán, který už přesně ví, jak chce znít. A slyšíme skupinu, která se vrací ke svým začátkům právě ve chvíli, kdy se její společná cesta láme.

Po čtyřiatřiceti letech tak 2 1/2 nepůsobí jako půl alba navíc.

Je to chybějící spojnice mezi tím, odkud Oceán přišel, kam se dostal – a kam už společně nedošel.

2 1/2 není nejucelenější deskou Oceánu a ani se o to nepokouší. Jeho hybridní charakter mu bere soudržnost klasického studiového alba, zároveň mu však dává něco mnohem vzácnějšího: možnost slyšet vývoj jedné mimořádné kapely téměř v přímém přenosu. Ráchel, Lék světu, Dávná zem, Létám, V náladě nebo Aha navíc dokazují, že nejsilnější skladby Oceánu nejsou zajímavé pouze jako připomínka své doby.