Od turka ve skle k flat white. Jak se změnilo české kafe

První říjnový den patří Mezinárodnímu dni kávy a právě na obyčejném šálku je překvapivě dobře vidět, jak moc se za několik desetiletí změnil náš každodenní život. Stačí si vzpomenout na kuchyně našich rodičů a prarodičů, kde stála na stole sklenička nebo hrnek, dovnitř přišly dvě lžičky mleté kávy, vroucí voda a na dně se pomalu usazoval lógr, ke kterému už nebylo radno se posledním douškem příliš přibližovat. Někdo přidal cukr, někdo mléko a jiný svého „turka“ vypil černého. Žádná nabídka plná italských názvů, žádný výběr původu zrn ani debata o stupni pražení. A přesto měla káva v běžném životě možná stejně důležité místo jako dnes.

Pro mnoho pamětníků nezačíná vzpomínka na kávu až doma, ale už při nákupu. Jedním ze symbolů tehdejšího Československa byla káva Standard a také charakteristické mlýnky, na kterých si zákazníci mohli zakoupená zrna přímo v obchodě namlít. Vůně čerstvě mleté kávy se tak dokázala rozléhat po celé samoobsluze a patřila k těm nenápadným detailům každodennosti, které dnes dokážou jediným závanem vyvolat celou řadu vzpomínek.

Před rokem 1989 bylo pražení a balení kávy výrazně koncentrovanější než dnes a významnou roli hrály státní Balírny obchodu. Nabídka byla ve srovnání se současnými regály nesrovnatelně užší, o to pevnější místo ale získalo několik osvědčených způsobů přípravy. Nejtypičtější byl právě československý „turek“, který měl s pravou tureckou kávou připravovanou v džezvě společného jen velmi málo. Princip byl jednoduchý: jemněji namletou kávu nasypat přímo do sklenice nebo hrnku, přelít horkou vodou a počkat, až se sedlina usadí. Bylo to rychlé, dostupné a především známé. Člověk nemusel studovat nabídku ani přemýšlet, zda chce dvojité espresso, cappuccino nebo V60. Prostě se uvařilo kafe.

Po roce 1989 se československý a později český kávový svět začal rychle měnit. Na trh vstupovaly zahraniční značky, v obchodech přibývaly nové druhy kávy a postupně se proměňoval i způsob, jakým jsme o ní přemýšleli. Do běžného slovníku proniklo espresso, cappuccino nebo latte macchiato a později další názvy, které by ještě o několik desetiletí dříve v české domácnosti zněly téměř exoticky – ristretto, flat white, batch brew, cold brew nebo filtrovaná káva.

Změnil se ale i samotný vztah ke kávě. Zatímco dříve se často řešilo především to, zda si ji dáme s cukrem, nebo bez něj, dnes se část zákazníků zajímá o původ zrna, způsob zpracování, pražení nebo konkrétní pražírnu. Pro mnohé se z kávy stal podobný svět chutí a vůní jako z vína. Tam, kde dříve stála konvice a sklenička, dnes v některých domácnostech zabírá část kuchyňské linky automatický kávovar, pákový přístroj, mlýnek nebo několik pomůcek na přípravu filtrované kávy.

Výrazně se proměnily také kavárny. Objednat si kávu už často neznamená pouze rozhodnout se mezi černou kávou a kávou s mlékem. Zákazník může vybírat velikost, způsob přípravy, druh mléka nebo konkrétní zrna, zatímco barista sleduje čas extrakce, pracuje s přesným množstvím kávy a na cappuccinu vytvoří obrazec z mléčné pěny. Pro někoho je to nádherný posun ke kvalitě, pro jiného zase zbytečná věda kolem nápoje, který se dříve jednoduše zalil vodou a vypil.

Právě tady se dnes zajímavě potkávají jednotlivé generace. Jeden člověk nedá dopustit na silného turka z velkého hrnku, druhý si ráno zapne automatický kávovar, třetí si ručně namele výběrovou arabiku a několik minut ji připravuje přes filtr a čtvrtý si cestou do práce koupí cappuccino do papírového kelímku. Každý přitom může být přesvědčený, že právě jeho způsob přípravy je ten nejlepší. Káva se tak z obyčejného nápoje stala i malou součástí životního stylu.

Možná je právě tohle na celém českém příběhu kávy nejzajímavější. Změnily se značky, obaly, kavárny, přístroje i naše chutě, jedna věta ale přežila téměř všechno: „Nezajdeme na kafe?“ A velmi často přitom vůbec nejde pouze o samotnou kávu.

Pozvání na kafe může znamenat krátkou pracovní schůzku, setkání s kamarádem po několika letech, první rande nebo odpoledne s člověkem, kterému potřebujeme něco důležitého říct. Když přijde návštěva, stále se běžně ptáme: „Dáš si kafe?“ a když chceme na chvíli přerušit práci, řekneme kolegovi, že si jdeme udělat kávu. Nápoj se během desetiletí proměnil téměř k nepoznání, jeho společenský význam ale zůstal překvapivě podobný.

Možná jsme v minulosti měli mnohem menší výběr a o kávě věděli podstatně méně. Dnes zase někdy potřebujeme několik minut jen k tomu, abychom si z kavárenského menu vybrali. Těžko říct, která doba byla v tomto směru lepší. Právě proto je ale obyčejný šálek kávy tak zajímavým svědkem času – nenápadně připomíná, jak moc se změnil svět kolem nás, zatímco některé malé lidské rituály zůstávají.

Kdybychom před člověka z československé domácnosti osmdesátých let postavili dnešní flat white s dokonale vytvořeným srdíčkem v mléčné pěně, možná by chvíli přemýšlel, co přesně dostal. A dnešní milovník výběrové kávy by se zase mohl trochu vyděsit skleničky, na jejímž dně čeká několik centimetrů lógru. Ani jeden způsob ale není nutné zesměšňovat, protože za oběma se skrývá něco velmi podobného – několik minut, kdy člověk zpomalí, sedne si, promluví s někým druhým nebo na chvíli zůstane sám.

Možná právě proto káva přežila všechny módní změny, nové technologie i nové generace. Prvního října slaví svět Mezinárodní den kávy, u nás by se ale možná mohl jmenovat jednoduše Den „pojď na kafe“. Ať už před námi stojí starý dobrý turek, espresso, cappuccino nebo flat white, na tom nejdůležitějším se za desítky let vlastně nezměnilo vůbec nic.

A jak vypadá váš kávový rituál? Patříte ještě k milovníkům klasického turka, nebo už nedáte dopustit na espresso, cappuccino či flat white?