Oswald Pohl řídil hospodářství SS. Vězni se stali zdrojem příjmů

Dne 30. dubna 1942 odeslal Oswald Pohl Heinrichu Himmlerovi služební zprávu o situaci v německých koncentračních táborech. Dokument obsahoval přehled táborů, počty vězňů a návrhy na jejich další využívání. V Dachau se podle něj zvýšil počet internovaných ze čtyř na osm tisíc, v ženském táboře Ravensbrück z 2 500 na 7 500. Další části zprávy se zabývaly výstavbou nových zařízení, organizací práce a potřebami německého válečného hospodářství.

Nejdůležitější sdělení však nebylo ukryto v číslech. Pohl upozornil, že dosavadní zaměření koncentračních táborů na izolaci a represivní zacházení s vězni ustupuje hospodářským požadavkům. Za stále významnější označil využití všech práceschopných vězňů pro válečnou výrobu a pozdější stavební projekty.

Zpráva vznikla v době, kdy nacistický režim rozšiřoval síť táborů a stále více zapojoval jejich vězně do zbrojního průmyslu. Pohl svému nadřízenému představoval organizační změny jako cestu k účinnějšímu fungování systému. O lidech, kteří měli tuto práci vykonávat, psal především jako o dostupné pracovní síle.

Dokument podepsal muž, který nepatřil mezi veřejně nejznámější představitele nacistického Německa. Oswald Pohl nevystupoval na velkých propagandistických shromážděních jako Joseph Goebbels a jeho jméno nebylo spojováno s přímým velením vyhlazovacím akcím tak výrazně jako jména některých jiných důstojníků SS. Jeho pravomoci však zasahovaly do každodenního života obrovského počtu vězňů.

Řídil úřad, který zajišťoval finance, zásobování, stavební projekty, hospodářské podniky a od roku 1942 také správu koncentračních táborů. Pod jeho vedením se nucená práce stala součástí rozsáhlého hospodářského systému. Stejný aparát přebíral a evidoval také peníze, šperky a další předměty odebrané obětem nacistického pronásledování.

Pohlovo působení tak ukazuje méně viditelnou podobu nacistických zločinů. Vedle mužů, kteří osobně stříleli nebo řídili plynové komory, stáli lidé rozhodující o financích, pracovním nasazení, dopravě materiálu a využití majetku. Bez jejich činnosti by tak rozsáhlý represivní systém nemohl fungovat.

Oswald Ludwig Pohl se narodil 30. června 1892 v Duisburgu-Ruhrortu v průmyslovém Porúří. Jeho otec Hermann pracoval jako kovář a dílenský mistr, matka Auguste se starala o početnou domácnost. Oswald byl pátým z osmi dětí.

Po absolvování školy vstoupil v roce 1912 do císařského námořnictva. Prošel výcvikem ve Wilhelmshavenu a Kielu a služba jej zavedla také mimo Evropu. Za první světové války působil především v oblasti Baltského moře a u flanderského pobřeží. V dubnu 1918 se stal námořním pokladníkem, tedy důstojníkem odpovědným za finanční a zásobovací agendu.

Právě tato profesní zkušenost ovlivnila jeho další kariéru. Pohl se naučil pracovat s rozpočty, výdaji, evidencí materiálu a správními předpisy. Po porážce Německa zůstal v prostředí ozbrojených sil a určitou dobu působil také u pravicových polovojenských jednotek Freikorps, konkrétně u brigády Löwenfeld.

Jeho politické postoje se postupně spojovaly s radikálním nacionalismem a odporem vůči Výmarské republice. V roce 1925 vstoupil do SA a 22. února následujícího roku se stal členem NSDAP. Nešlo tedy o člověka, který se k nacistickému hnutí připojil až po Hitlerově převzetí moci. Stranu podporoval již v době, kdy se teprve snažila získat širší politický vliv.

Rozhodující setkání přišlo v roce 1933, kdy Pohl poznal Heinricha Himmlera. Vůdce SS hledal schopné administrativní pracovníky, kteří by dokázali zajistit financování a hospodářské fungování rychle rostoucí organizace. Pohl měl vojenskou zkušenost, znal účetní agendu a sdílel politické cíle nacistického vedení.

Dne 1. února 1934 byl jmenován SS-Standartenführerem a vedoucím správního oddělení Himmlerova štábu. O rok později převzal funkci správního šéfa a pokladníka SS. Jeho působnost se postupně rozšiřovala od běžného hospodaření k budování vlastního ekonomického zázemí celé organizace.

Podílel se také na správě společnosti určené k péči o německé kulturní památky. Za tímto názvem se mimo jiné skrývaly stavební plány spojené s hradem Wewelsburg, který chtěl Himmler přeměnit ve významné ideologické a reprezentační centrum SS. Při těchto projektech byla později využívána i nucená práce vězňů.

V červnu 1939 Pohl současně řídil hlavní hospodářský a správní úřad SS a úřad pro rozpočty a stavby při říšském ministerstvu vnitra. Jeho postavení se tak stále více posouvalo od správy jednotlivých účtů k rozhodování o rozsáhlých organizacích, investicích a materiálních zdrojích.

Rozhodující proměna však nastala až během války. Nacistické vedení tehdy začalo stále intenzivněji využívat vězně koncentračních táborů jako pracovní sílu pro vlastní podniky a zbrojní výrobu.

Pohl dostal možnost tento systém organizačně sjednotit.

Dne 1. února 1942 vznikl sloučením dosavadních hospodářských a správních institucí SS nový Hlavní hospodářský a správní úřad, německy SS-Wirtschafts- und Verwaltungshauptamt, zkráceně WVHA. Do jeho čela byl postaven Oswald Pohl.

Úřad měl rozsáhlé pravomoci a byl rozdělen do několika hlavních skupin. Jedna se zabývala financemi a správou, další zásobováním a vybavením, třetí stavebními projekty. Samostatné části byly určeny pro koncentrační tábory a hospodářské podniky SS.

Nejdůležitější změna pro vězně přišla v březnu 1942, kdy byla pod WVHA začleněna Inspekce koncentračních táborů. Ta se stala skupinou úřadů D, kterou vedl Richard Glücks. Od tohoto okamžiku měl Pohl prostřednictvím svého úřadu rozhodující hospodářské a správní pravomoci nad rozsáhlou sítí táborů.

To ovšem neznamenalo, že by osobně vydával každý rozkaz k zatčení nebo rozhodoval o osudu každého jednotlivého vězně. Pravomoci byly rozděleny mezi různé instituce nacistického státu. O represivním zadržování rozhodovaly především bezpečnostní orgány včetně Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, zatímco WVHA zajišťoval správní a hospodářské fungování táborového systému.

Právě propojení těchto institucí umožňovalo rozsáhlé využívání nucené práce.

V Pohlově aparátu se evidovalo, kolik vězňů je možné přidělit na jednotlivé pracovní úkoly, kde mají být nasazeni a které podniky jejich práci využijí. Nešlo pouze o továrny přímo vlastněné SS. Vězni pracovali také pro další německé podniky, včetně firem zapojených do výroby zbraní a válečného materiálu.

Pod hospodářskou skupinu WVHA spadala řada podniků sdružených prostřednictvím společnosti Deutsche Wirtschaftsbetriebe, zkráceně DWB. Některé provozovaly kamenolomy, cihelny či cementárny, jiné vyráběly nábytek, textil, keramiku nebo součásti vojenského vybavení.

Významným podnikem byly Deutsche Erd- und Steinwerke, známé pod zkratkou DEST. Společnost využívala vězeňskou práci v kamenolomech a při výrobě stavebních materiálů. Její činnost byla propojena například s tábory Mauthausen, Flossenbürg, Gross-Rosen a dalšími místy, kde vězni pracovali v mimořádně těžkých podmínkách.

Dalším velkým podnikem byly Deutsche Ausrüstungswerke, tedy DAW, které vznikly z táborových dílen a postupně se zapojovaly také do zbrojní výroby. Jejich provozy se nacházely v několika koncentračních táborech včetně Dachau, Sachsenhausenu, Buchenwaldu a Osvětimi.

Podstatné je, že ne všechny hospodářské projekty SS byly úspěšné. Některé podniky byly ztrátové, neefektivní nebo trpěly nedostatkem materiálu. Pohlovo úsilí vybudovat rozsáhlé hospodářské impérium SS často naráželo na skutečné možnosti válečné výroby a soupeření s dalšími německými úřady.

Pro vězně však případná neúspěšnost podniků neznamenala úlevu. Pracovní nasazení pokračovalo bez ohledu na jejich zdravotní stav a v řadě případů vedlo k vyčerpání, nemocem a smrti.

Pohlův dopis Himmlerovi z 30. dubna 1942 patří k nejvýmluvnějším dokumentům jeho působení. Nezůstalo totiž pouze u obecného návrhu. Součástí jeho zprávy byly také pokyny určené velitelům koncentračních táborů.

Pohl uvedl, že již 23. a 24. dubna svolal představitele táborové inspekce, velitele táborů a odpovědné pracovníky, aby jim nové hospodářské zaměření osobně vysvětlil. Jeho cílem bylo odstranit organizační překážky, které podle něj bránily rozsáhlejšímu využívání vězňů při válečné výrobě.

Vězni se tak v administrativních dokumentech stále častěji objevovali jako pracovní kapacita, kterou lze podle potřeb přemisťovat mezi tábory, dílnami, kamenolomy a továrnami.

Za jejich práci přitom neplatily jednotlivé podniky samotným vězňům. Prostřednictvím příslušných úřadů odváděly stanovené částky nacistickému státu nebo organizacím SS. Výše poplatků se lišila podle pracovního zařazení a konkrétního systému účtování.

Dokumentace norimberského procesu ukazuje, že hospodářské podniky SS vykazovaly za pracovní sílu vězňů různé denní částky. Tyto peníze však nebyly určeny k vyplacení lidem, kteří práci skutečně vykonávali. V rámci hospodářské správy vznikaly dokonce spory o to, jakou část takto získaných prostředků si mají jednotlivé instituce ponechat.

Za účetními položkami se přitom nacházely každodenní podmínky nucené práce. Vězni pracovali pod dohledem stráží, často bez odpovídající stravy, zdravotní péče a odpočinku. V některých kamenolomech a stavebních provozech umírali v důsledku vyčerpání, úrazů, nemocí a násilí.

Ekonomické využívání vězňů nebylo oddělené od nacistické rasové politiky. V koncentračních táborech se prolínalo s pronásledováním politických odpůrců, Židů, Romů a dalších skupin. Někteří lidé byli po příjezdu vybráni k práci, jiní byli okamžitě zavražděni. Pracovní nasazení přitom samo o sobě nepředstavovalo záruku přežití.

Výmluvným příkladem je Osvětim. Její táborový komplex spadal od roku 1942 do správního systému WVHA a postupně se stal nejen místem masového vyhlazování, ale také centrem nucené práce v rozsáhlých průmyslových a stavebních projektech.

V červnu 1944 Pohl Osvětim osobně navštívil společně s vysokým důstojníkem SS Ernstem-Heinrichem Schmauserem. Jejich návštěvu zachycují fotografie dochované v albu Karla Höckera, adjutanta velitele tábora Richarda Baera.

Právě v těchto týdnech vrcholily deportace Židů z Maďarska do Auschwitz-Birkenau. Většina deportovaných byla po příjezdu zavražděna, zatímco část nacisté ponechali na nucenou práci.

Pohl nebyl velitelem těchto deportací ani osobou, která by prováděla jednotlivé selekce na příjezdové rampě. Zastával však vysokou funkci v aparátu odpovědném za správu tábora, hospodářské využívání vězňů a organizaci jejich pracovního nasazení.

Jeho odpovědnost proto nelze posuzovat pouze podle toho, zda se osobně účastnil vraždění. Podílel se na řízení institucí, bez jejichž činnosti by táborový systém nemohl fungovat v takovém rozsahu.

Nucená práce nebyla jediným způsobem, jak nacistický režim hospodářsky využíval své oběti. WVHA nakládal také s obrovským množstvím majetku odebraného Židům, kteří byli deportováni do vyhlazovacích táborů.

Za tímto majetkem se skrývaly úspory celých rodin, hotovost, šperky, hodinky, oblečení, drahé kovy i další osobní předměty. Nacisté je zabavovali před deportacemi, po příjezdu do táborů nebo po zavraždění jejich majitelů.

Významnou roli zde sehrála operace Reinhard, při níž nacisté v okupovaném Polsku zavraždili přibližně 1,7 milionu Židů, především ve vyhlazovacích táborech Bełżec, Sobibór a Treblinka.

Vlastní vyhlazovací operaci řídili jiní představitelé SS, především Odilo Globocnik a jemu podřízení velitelé. Pohlův hospodářský aparát však přebíral a dále spravoval značnou část majetku získaného při těchto zločinech.

Dochovaná soudní dokumentace ukazuje, že Pohl jednal s představiteli Říšské banky o ukládání hotovosti, šperků, zubního zlata a dalších cenností. Prostředky získané z uloupeného majetku byly využívány také pro hospodářské podniky SS.

Při norimberském procesu obžaloba popsala vznik takzvaného Reinhardtova fondu, jehož objem podle předložených důkazů dosáhl přibližně deseti až dvanácti milionů říšských marek. Z těchto prostředků se financovaly podnikatelské aktivity hospodářské skupiny WVHA. V červnu 1943 měly být například uhrazeny dluhy některých podniků v celkové výši přibližně osmi milionů říšských marek.

Zvlášť důležitý je také Pohlův písemný pokyn z 9. prosince 1943 týkající se správy židovského majetku zabaveného při operaci Reinhard. Dokument se dochoval mezi důkazy později předloženými americkému vojenskému tribunálu.

Nacistický aparát tak dokázal propojit vyvražďování obyvatelstva s rozsáhlou majetkovou evidencí. Některé předměty byly odesílány do říšských institucí, další se třídily a využívaly v hospodářských provozech. Součástí systému bylo také zpracovávání oblečení a dalších věcí, které zůstaly po zavražděných lidech.

Pohlova odpovědnost spočívala v řízení této hospodářské a správní struktury. Nešlo o jednotlivá nahodilá rozhodnutí několika úředníků. Existovaly písemné pokyny, účetní postupy, převody finančních prostředků a instituce, jejichž činnost bylo možné po válce rekonstruovat.

Právě tato dokumentace měla později zásadní význam při soudním řízení. Ukazovala, že hospodářský aparát SS nebyl pouze vzdáleným dodavatelem služeb pro koncentrační tábory. Aktivně se podílel na využívání nucené práce a přebírání majetku lidí, kteří se stali oběťmi nacistických zločinů.

Po porážce nacistického Německa se Pohl pokusil uniknout zatčení. Nejprve se ukrýval v Horním Bavorsku, později v severním Německu nedaleko Brém. Jeho pobyt na svobodě však netrval dlouho.

V květnu 1946 jej zadržely britské jednotky. Následně byl předán americkým úřadům, které připravovaly další soudní řízení s představiteli nacistického režimu.

Pohl se nestal obžalovaným v hlavním norimberském procesu s nejvyššími představiteli nacistického Německa. Stanul před americkým vojenským tribunálem v jednom z následných procesů, označovaném jako případ číslo čtyři, United States v. Oswald Pohl et al.

Dne 13. ledna 1947 byla podána obžaloba proti osmnácti představitelům Hlavního hospodářského a správního úřadu SS. Vedle Pohla mezi nimi byli jeho zástupci, vedoucí správních oddělení, hospodářští funkcionáři a další lidé odpovědní za jednotlivé oblasti činnosti WVHA.

Hlavní líčení začalo 8. dubna 1947. Obžaloba se zabývala válečnými zločiny, zločiny proti lidskosti a členstvím v organizaci SS, kterou Mezinárodní vojenský tribunál již dříve označil za zločineckou.

Před soudem se postupně objevovaly dokumenty o nucené práci, správě koncentračních táborů, hospodářských podnicích, zabavování majetku a podílu jednotlivých úředníků na fungování systému. Vypovídali také bývalí vězni, kteří popsali podmínky života a práce v nacistických táborech.

Pohl se snažil svou odpovědnost zmenšit. Zdůrazňoval administrativní povahu svých funkcí a odmítal osobní spoluúčast na masovém vraždění. Jeho obhajoba se opírala o tvrzení, že jako vedoucí správního úřadu neměl přímou odpovědnost za zločiny páchané konkrétními veliteli táborů a jejich podřízenými.

Proti tomu však stály dokumenty podepsané samotným Pohlem, organizační struktura jeho úřadu i důkazy o využívání nucené práce a uloupeného majetku.

Dne 3. listopadu 1947 americký vojenský tribunál vynesl rozsudky. Tři z osmnácti obžalovaných byli zproštěni viny, ostatní byli odsouzeni k různým trestům. Pohl byl uznán vinným z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a členství ve zločinecké organizaci SS. Soud mu uložil trest smrti.

Rozsudek však nebyl okamžitě vykonán. Následovalo přezkoumání případu a další rozhodování o uložených trestech. V srpnu 1948 tribunál některé rozsudky upravil, Pohlův trest smrti však zůstal zachován.

Během pobytu ve vězení se Pohl znovu přiklonil ke katolické víře. V roce 1950 vyšla jeho kniha Credo. Mein Weg zu Gott, v níž se zabýval vlastním náboženským životem. Ani v závěru života však nepřijal odpovědnost za nacistické zločiny v rozsahu, jaký mu přisoudil soud.

V červnu 1951 byl Oswald Pohl ve věznici Landsberg popraven oběšením. Bylo mu 58 let.

Jeho život skončil šest let po porážce nacistického Německa. Hospodářské a správní dokumenty, které během války podepisoval, však zůstaly zachovány. Staly se důležitou součástí historického poznání i soudních důkazů o fungování koncentračních táborů.

Na Pohlově příběhu mě nejvíce zaujalo, jak rozsáhlé pravomoci mohl mít člověk, jehož každodenní práce spočívala převážně v administrativním řízení. Nemusel osobně stát se zbraní nad vězni, aby rozhodnutí jeho úřadu zásadně ovlivňovala jejich životy. Rozdělování pracovní síly, správa táborů a využívání majetku byly součástí téhož represivního systému.

Pohlův dopis Himmlerovi z dubna 1942 působí na první pohled jako běžná zpráva o organizačních změnách. Obsahuje počty, plánované úkoly a hodnocení hospodářských potřeb. Jenže lidé, o nichž se v něm píše jako o pracovní síle, byli vězni, kteří nemohli svobodně odejít, odmítnout práci ani rozhodovat o vlastním životě.

Právě zde je podstata Pohlovy odpovědnosti. Nepředstavoval pouze hospodářského správce organizace SS. Pomáhal vytvářet podmínky, v nichž se nucená práce, věznění a majetkové vykořisťování staly organizovanou součástí nacistického systému.

Když se po válce před soudem hájil svou úřednickou funkcí, přehlížel skutečnost, že mnohé z jeho rozhodnutí měly přímé důsledky pro lidi za ostnatým drátem. Z dokumentů, které měly původně dokazovat efektivitu jeho práce, se nakonec staly důkazy o rozsahu jeho odpovědnosti.