Pet Shop Boys: Behaviour ukázalo, že i pop umí bolet

Z prvních minut skladby Being Boring by posluchač sotva odhadl, že se za jejím příjemným elektronickým rytmem skrývá vzpomínka na zemřelého přítele. Hudba plyne s nenucenou lehkostí, Neil Tennant vypráví o mládí, večírcích a velkých očekáváních. Teprve postupně vychází najevo, že někteří lidé, kteří byli součástí těchto vzpomínek, už nežijí. Právě tímto nenápadným, ale hluboce působivým kontrastem začíná jedno z nejpozoruhodnějších alb Pet Shop Boys.

Čtvrtá studiová deska britského dua, vydaná 22. října 1990, zastihla Neila Tennanta a Chrise Lowea v okamžiku, kdy už měli za sebou mimořádně úspěšnou sérii hitů a patřili mezi nejvýraznější představitele elektronického popu. Místo další kolekce okázalých tanečních skladeb však tentokrát nabídli hudbu, v níž dostaly větší prostor vzpomínky, osobní nejistota, partnerské konflikty i pochybnosti o světě, jehož dosavadní jistoty se začínaly rozpadat.

Neznamenalo to odklon od taneční hudby. Spíše se změnil její emocionální účel. Rytmus už nesloužil vždy k vyvolání radosti. Někdy pomáhal skrývat smutek, jindy podtrhoval napětí mezi lidmi, kteří si nedokázali říct pravdu.

Významnou úlohu při vzniku alba sehrál německý producent Harold Faltermeyer, známý mimo jiné instrumentální skladbou Axel F a spoluprací s Giorgiem Moroderem.

Tennant a Lowe se rozhodli dát větší prostor analogovým syntezátorům a vytvořit zvuk, který nebude závislý na tehdy módním hromadění samplů. Podstatná část alba vznikala ve Faltermeyerově studiu v Mnichově, dokončena byla v Londýně.

Výsledkem je kultivovaná kombinace elektronických rytmů, měkkých syntezátorových ploch, klavírních motivů, kytar a orchestrálních aranží. Na nahrávce se podíleli také kytarista Johnny Marr, skladatel Angelo Badalamenti a smyčcové kvarteto Balanescu Quartet.

Důležitá je především práce s prostorem. Jednotlivé nástroje mají čas doznívat, melodie se mohou pozvolna rozvíjet a Tennantův hlas často zůstává téměř osamocený uprostřed aranžmá. Elektronická hudba zde nepůsobí jako neprostupná zvuková stěna, ale jako prostředí, ve kterém se odehrávají velmi osobní příběhy.

Úvodní Being Boring považuji za jeden z nejsilnějších okamžiků celé tvorby Pet Shop Boys. Nejen díky melodii, ale především způsobu, jakým se v ní setkává radost z prožitého života s vědomím nenahraditelné ztráty.

Text zachycuje tři životní období. Nejprve bezstarostné dospívání, večírky a pocit, že budoucnost nabízí nekonečné možnosti. Následuje odchod do Londýna, hledání vlastní identity a touha začít žít skutečně podle sebe. Poslední část přináší pohled člověka, který dosáhl mnohého z toho, o čem kdysi snil, ale už nemůže svou radost sdílet se všemi blízkými.

Píseň má hluboce osobní základ. Tennant při jejím vzniku vzpomínal také na svého dlouholetého přítele Christophera Dowella, který v roce 1989 zemřel na onemocnění související s AIDS.

Přesto nejde o tradiční smuteční baladu. Delší instrumentální úvod, pružný rytmus, měkká basová linka a jemně se rozvíjející syntezátorové harmonie vytvářejí téměř hřejivou atmosféru. Tennant zpívá tiše, místy skoro šeptem, jako by vyprávěl příběh někomu, kdo sedí těsně vedle něj.

Posluchač nejprve vnímá krásu minulosti, zatímco postupně odhaluje její bolestivý rozměr. A když si uvědomí, že některé společné okamžiky už nikdy nebude možné zopakovat, původně příjemná melodie dostává úplně jiný význam.

Being Boring není jen píseň o nostalgii. Je to úvaha o tom, jak nespravedlivě může čas zacházet s lidmi, kteří kdysi věřili ve společnou budoucnost.

Zatímco Being Boring se s minulostí pokouší smířit, následující skladba před ní hledá únik. Její mohutnější elektronický základ, opakující se rytmické figury a téměř filmová atmosféra působí znepokojivě.

Na první poslech může jít o příběh člověka, který se touží dostat pryč z místa, kde se necítí svobodný. Tennant však čerpal také ze svých opakujících se snů o návratu do školních let, kdy se znovu ocital před zkouškami, autoritami a povinnostmi, kterým už dávno unikl.

Text pracuje s obrazy školní disciplíny, náboženských obřadů a prostředí, v němž jednotlivec ztrácí možnost rozhodovat sám o sobě. Současně do skladby pronikají odkazy na autoritářskou atmosféru a politické dějiny.

Hudební základ vznikl již v osmdesátých letech, kdy duo uvažovalo o možnosti napsat titulní píseň k bondovce. Dramatický charakter skladby tak není náhodný.

Významnou roli má kytara Johnnyho Marra a orchestrální aranžmá Angela Badalamentiho. Elektronické sekvence vytvářejí pocit neustálého pohybu, ale harmonie a orchestrální barvy jako by posluchače stále vracely na stejné místo.

Tento rozpor přesně vystihuje psychologické jádro písně. Člověk může fyzicky odejít, dospět, změnit prostředí i společenské postavení. Některé dávné pocity nesvobody si však nese dál.

Pozdní návraty, nejasná vysvětlení, citový odstup. Vypravěč skladby To Face the Truth postupně skládá dohromady obraz vztahu, ve kterém něco zásadního nefunguje. Jenže zatímco rozum už situaci pochopil, city odmítají přijmout její důsledky.

Tennant vysvětloval, že jádrem písně je neschopnost připustit si, že člověk, kterého milujeme, naše city neopětuje. Text tak přesahuje běžný příběh podezření z nevěry. Zachycuje vnitřní konflikt člověka, který raději přijímá stále méně přesvědčivá vysvětlení, než aby se postavil před možnost definitivního rozchodu.

Hudba se pohybuje na pomezí elektronického popu a jemného soulu. Měkké klávesové harmonie, nenápadná rytmika a melodická basová linka vytvářejí intimní prostředí, v němž má zpěv dostatek prostoru.

Tennant zde nezní ironicky ani odtažitě. Jeho hlas působí neobvykle zranitelně a místy stoupá do vyšších poloh. Zpívá s opatrností člověka, který tuší, že každé další slovo může znamenat definitivní konec vztahu.

Skladba se nesnaží ohromit dramatickým vyvrcholením. Napětí se udržuje právě tím, že k žádnému skutečnému rozuzlení nedochází. Naděje a nepříjemné poznání zůstávají vedle sebe, přestože se vzájemně vylučují.

Po třech emocionálně komplikovaných skladbách přichází výrazný obrat. Pet Shop Boys znovu připomínají svůj talent pro inteligentní ironii.

Tentokrát si berou na mušku slavné hudebníky, kteří se postupně mění v nedotknutelné celebrity, veřejné autority a samozvané morální vzory.

Text si všímá rozporu mezi uměleckou image a skutečným chováním. Jeho protagonista touží po slávě, společenském uznání a dlouhé kariéře, přesto se snaží vystupovat jako někdo, kdo stojí nad běžnými mechanismy showbyznysu.

Skladba nevysmívá samotné charitativní činnosti nebo zájmu o společenské problémy. Její ostří míří především proti okázalosti a pokrytectví, které mohou veřejná gesta doprovázet.

Výraznou změnu nálady podporuje samotné aranžmá. Rytmus inspirovaný tehdejším new jack swingem přináší synkopy, ostřejší bicí zvuky a funkově laděný pohyb. Hudba působí záměrně hranatěji než okolní balady, jako by potřebovala vytvořit prostor pro Tennantovy jedovaté poznámky.

Zpěvák navíc používá téměř posměšné frázování. Některé otázky vyslovuje tak, jako by už dávno znal odpověď.

Zvuk skladby dnes může působit dobověji než u ostatních písní, její satirická ostrost však zůstává překvapivě aktuální. Popová hvězda, která se začne považovat za neomylnou autoritu, rozhodně není téma, které by zůstalo v roce 1990.

Při povrchním poslechu se může zdát, že Only the Windvypráví o neklidném počasí a snaze překonat nepříjemné období. Jemná hudba tomuto dojmu napomáhá. Jenže skutečný význam je podstatně temnější.

Tennant vysvětlil, že vítr zde představuje metaforu domácího násilí a prudké partnerské hádky. V příběhu vystupuje muž, který se snaží popírat vlastní násilné chování. Znepokojivé zvuky, strach i známky konfliktu bagatelizuje a vysvětluje vnějším neklidem.

Text je přesvědčivý právě proto, že násilí nepopisuje otevřeně. Nechává promlouvat obranné mechanismy člověka, který hledá výmluvy a odmítá odpovědnost.

Hudební doprovod je přitom téměř uklidňující. Jemná elektronická rytmika a plynoucí harmonie vytvářejí zdánlivý pocit bezpečí. Výraznou hloubku skladbě dodávají smyčce v aranžmá Angela Badalamentiho.

Jejich melancholická barva postupně narušuje povrchový klid. Hudba odhaluje emoce, které vypravěč nedokáže nebo nechce přiznat. Závěrečná omluva potom působí mnohem znepokojivěji než jakýkoliv dramatický výkřik.

Tato píseň ukazuje, jak účinně dokázali Pet Shop Boys pracovat se zdrženlivostí. Tam, kde by jiní interpreti volili otevřené drama, Tennant a Lowe nechávají posluchače, aby si závažnost situace uvědomil sám.

My October Symphony patří podle mého názoru k hudebně nejvyspělejším okamžikům celého alba. Přitom spojuje prvky, které by na papíře nemusely tvořit přirozený celek: taneční elektroniku, funk, klavír inspirovaný house music, elektrickou kytaru a smyčcové kvarteto.

Výsledná skladba však nepůsobí přeplněně. Jednotlivé nástrojové vrstvy se vzájemně doplňují a vytvářejí elegantní, plynoucí kompozici, jejíž melancholická atmosféra má nečekanou hloubku.

Text nás zavádí do období rozpadu starých politických jistot ve východní Evropě. Tennant se inspiroval mimo jiné osudem sovětských skladatelů, především Dmitrije Šostakoviče, a otázkou, jak může umělec reagovat na zhroucení ideologie, které dříve věnoval své dílo.

Představme si skladatele, který po léta vytvářel hudbu oslavující revoluci. Najednou se společenská situace mění a on si musí položit otázku, zda má své dílo přepsat, změnit jeho věnování, nebo se smířit s tím, že vznikalo ve službách ideálu, jehož smysl se zpochybňuje.

Nejde pouze o politiku, ale o osobní odpovědnost, kompromisy a schopnost přiznat si vlastní minulost.

Hudební zpracování tuto nejistotu nepředstavuje dramatickými efekty. Rytmický základ zůstává pevný, klavírní motivy se volně rozvíjejí, Johnny Marr přidává charakteristickou elektrickou kytaru a Balanescu Quartet rozšiřuje skladbu o komorní rozměr.

Kytara dodává hudbě lidskou spontánnost, elektronický rytmus udržuje strukturu a smyčce připomínají historický a kulturní kontext textu. Tennantův zpěv zůstává klidný a uvažující. Nesnaží se rozhodnout, kdo měl pravdu. Spíše dává prostor člověku, jehož životní přesvědčení ztratilo pevnou půdu pod nohama.

V roce 1990 šlo o reakci na dramatické politické změny. Dnes lze píseň vnímat také jako úvahu o tom, co se stane, když člověk přestane věřit hodnotám, podle nichž dlouhá léta žil.

So Hard vrací na album výraznější taneční energii. Důrazná elektronická rytmika, syntetická basová linka, ostře vystupující klávesové motivy a chytlavý refrén připomínají období, kdy Pet Shop Boys dominovali britským hitparádám.

Za přitažlivou hudbou se však skrývá nepříjemný partnerský příběh.

Tennant se inspiroval skutečnou zkušeností páru, v němž oba partneři podváděli. Oba o sobě navzájem pochybují a zároveň oba předstírají, že právě oni jsou těmi poškozenými.

Nejzajímavější je způsob, jakým skladba zachází s odpovědností. Vypravěč neobviňuje pouze partnera. Připouští také vlastní vinu, ale nedokáže nebo nechce změnit své chování. Oba touží po jistotě, kterou přitom sami neustále narušují.

Hudba tento rozpor proměňuje v téměř fyzické napětí. Neúnavný taneční rytmus připomíná začarovaný kruh, z něhož protagonisté nedokážou vystoupit. Opakující se motivy zesilují dojem stále stejných chyb a marných pokusů o nápravu.

Tennant navíc zpívá s typickou zdrženlivostí. Ani ve chvíli, kdy přiznává partnerské selhání, nesklouzává k emocionálnímu výbuchu.

So Hard je výborný popový singl, ale v rámci alba působí trochu jako návštěvník z předchozí etapy skupiny. Jeho zvuková přímočarost narušuje introspektivní atmosféru okolních skladeb.

Současně však připomíná podstatnou vlastnost hudby Pet Shop Boys: taneční energie u nich nikdy nemusela znamenat emocionální bezstarostnost.

Dva mladí muži se setkávají, cítí vzájemnou přitažlivost, ale ani jeden si není jistý tím druhým. Nevědí, co říct, jak pokračovat a zda si vůbec mohou dovolit dát své city najevo.

Takový je základ skladby Nervously, jedné z nejjemnějších a nejintimnějších písní na albu.

Tennant ji spojoval se sexuální nejistotou mladých lidí, kteří nedokážou překonat ostych. Zachycuje nejisté pohledy, nervózní úsměvy, příliš rychle vyslovené věty i otázky, které zůstávají nezodpovězené.

Příběh nestojí na dramatických událostech. Jeho působivost vychází z okamžiků, v nichž se zdánlivě nic neděje, přesto mohou pro oba protagonisty znamenat velmi mnoho.

Aranžmá této jemnosti odpovídá. Zpočátku je velmi úsporné a ponechává prostor Tennantovu hlasu. Další nástrojové vrstvy přicházejí postupně, zatímco výraznější rytmická složka se rozvine až v závěrečné části.

Hudba tak získává sebejistotu podobně pomalu jako dvojice v textu. Zatímco se oba muži odvažují přiblížit, také instrumentace postupně nabývá na intenzitě.

Tennant zpívá téměř křehce, bez velkých gest. Není zde místo pro dramatické vyznání. Stačí náznak, nejistá odpověď nebo krátká chvíle ticha.

Nervously připomíná, že některé zásadní emocionální okamžiky se neodehrávají před publikem ani za doprovodu velkých slov. Někdy stačí setkání dvou lidí, kteří zatím nevědí, co pro sebe mohou znamenat.

Po několika vážných tématech přichází skladba, která na první pohled působí lehčeji a přístupněji.

The End of the World se věnuje především dospívajícímu prožívání citových krizí. Nešťastná láska, nezodpovězený telefonát nebo hádka mohou v určitém věku získat takovou intenzitu, že se skutečně zdají být koncem celého světa.

Tennant se na tyto situace dívá s určitým odstupem, nikoliv však bez soucitu. Chápe, že pro mladého člověka může být osobní zklamání naprosto zásadní, přestože z pohledu dospělého jde o zkušenost, kterou lze překonat.

Svižnější rytmus, jasnější melodické motivy a vzdušnější aranžmá přinášejí potřebné uvolnění. V instrumentální části se objevuje také kytara, která rozbíjí převahu elektronických zvuků.

Zajímavým detailem je, že Tennant při práci s kytarou čerpal inspiraci také ze skladby Enjoy the Silence od Depeche Mode. Jde o drobný, ale výmluvný doklad toho, jak se na přelomu osmdesátých a devadesátých let mohly jednotlivé podoby elektronického popu vzájemně ovlivňovat.

Píseň působí téměř povzbudivě. Není však bezstarostná. Její optimismus vychází z poznání, že bolest nemusí být definitivní, i když se tak v danou chvíli jeví.

V rámci alba představuje důležitý dramaturgický předěl. Po sérii skladeb o nevěře, ztrátách a nejistotě přichází krátký prostor k nadechnutí před závěrečnou Jealousy.

Kompozičně nejde o nejodvážnější okamžik desky, ale jeho umístění dává smysl. Bez tohoto odlehčení by závěrečné drama možná nepůsobilo stejně silně.

Album uzavírá jedna z nejdramatičtějších skladeb v diskografii Pet Shop Boys. Zároveň jde o jednu z jejich nejstarších společných kompozic. Chris Lowe vytvořil hudební základ již v roce 1982 a Tennant k němu následně napsal text.

Příběh je zdánlivě jednoduchý. Člověk během noci nedokáže usnout, protože přemýšlí o nepřítomném partnerovi. Představuje si možná setkání, hledá vysvětlení jeho chování a stále znovu se vrací ke stejným otázkám.

Skladba však nepředkládá jednoznačný důkaz nevěry. Hlavním problémem není pouze to, co partner skutečně dělá, ale neschopnost vypravěče ovládnout vlastní podezření.

Žárlivost postupně ovládne jeho myšlení natolik, že už téměř nedokáže rozlišovat mezi skutečností a vlastními představami. Čím více se snaží získat jistotu, tím méně jí má.

Hudební zpracování je mimořádně působivé. Klavírní motivy a postupně mohutnějící syntetické orchestrální plochy vytvářejí dojem velkého romantického dramatu. Elektronická instrumentace získává téměř symfonický rozměr.

Je důležité rozlišovat původní albovou verzi a pozdější singlovou nahrávku. Na albu vytvářejí orchestrální efekt především klávesové nástroje, zatímco singlová verze z roku 1991 dostala skutečný orchestr.

Tennantův hlas zůstává dlouho relativně klidný. O to výrazněji působí rostoucí intenzita doprovodu. Instrumentace jako by vyjadřovala myšlenky, které se protagonista snaží potlačit.

Závěr se rozvíjí do velkolepého emocionálního vyvrcholení. Není to však vítězství ani osvobození. Spíše okamžik, kdy žárlivost naplno odhalí svou ničivou sílu.

Také zde se ukazuje, proč je Behaviour víc než jen sbírkou dobře napsaných písní. Album začalo vzpomínkou na lidi, které nám čas vzal. Končí člověkem, který se bojí ztratit někoho, koho ještě má.

Při pohledu na všech deset skladeb vynikne pozoruhodná souvislost. Pet Shop Boys zde nevytvořili pouze sbírku písní o smutku. Zachytili různé způsoby, jakými člověk reaguje na ztrátu kontroly nad vlastním životem.

V Being Boring nedokáže zastavit čas. V This Must Be the Place I Waited Years to Leave se nemůže úplně osvobodit od minulosti. V To Face the Truth odmítá přijmout nepříjemnou skutečnost. V Only the Wind ji dokonce popírá. A v závěrečné Jealousy se stává vězněm vlastních představ.

Mezi těmito příběhy se objevují i jiné podoby nejistoty. V My October Symphony se hroutí společenské ideály. V Nervously člověk teprve hledá odvahu přiblížit se druhému. A v So Hard si lidé uvědomují vlastní chyby, aniž by je dokázali přestat opakovat.

Tento tematický oblouk považuji za největší kvalitu alba.

Z hudebního hlediska navíc Behaviour dokazuje, že elektronický pop nemusí být chladný, mechanický ani emocionálně povrchní. Analogové syntezátory, pečlivé harmonie, promyšlené rytmické struktury a střídmé vokální podání zde vytvářejí hudbu s neobvyklou citovou hloubkou.

Ne všechny skladby jsou ovšem stejně přesvědčivé. Satirická How Can You Expect to Be Taken Seriously? dnes působí produkčně poněkud svázaná svou dobou a The End of the Worldnedosahuje kompoziční originality nejsilnějších okamžiků alba. Ani tanečně přímočará So Hard nezapadá do celkové nálady zcela hladce.

Nic z toho však zásadně nenarušuje uměleckou hodnotu desky. Naopak, rozdíly mezi jednotlivými skladbami připomínají, že nevznikla jako dokonale jednotný koncept, ale jako soubor osobních, společenských a hudebních výpovědí, které spojuje podobná citlivost.

Když album vyšlo v říjnu 1990, dostalo se na druhé místo britské albové hitparády. Ve srovnání s předchozí tvorbou však působilo méně bezprostředně a vyžadovalo pozornější poslech.

S odstupem desetiletí je zřejmé, že právě zdrženlivost představuje jednu z jeho největších předností. Pet Shop Boys se zde nesnažili každou píseň proměnit v hit. Dovolili si také nejistotu, ticho, nedořečenost a melodie, které svou skutečnou sílu odhalují až opakovaným poslechem.

Osobně na Behaviour nejvíce oceňuji schopnost vyprávět o bolestných věcech bez citového vydírání. Tennant málokdy zvyšuje hlas, Lowe nepotřebuje zaplňovat každý okamžik výrazným elektronickým efektem. Oba jako by věděli, že některé emoce působí silněji, když se je člověk nepokouší za každou cenu zdůraznit.

A tak se vracím k úvodní Being Boring. K její nenápadné melodii, ke vzpomínkám na přátele a k vědomí, že život mezitím některé z nich odnesl. Na opačném konci desky stojí Jealousy, příběh člověka, který se právě takové ztráty obává natolik, až si jí sám připravuje půdu.

Mezi těmito dvěma skladbami se odehrává celý malý svět lidských nejistot. Od prvních nesmělých setkání přes milostná zklamání až po okamžiky, kdy se minulost stává silnější než přítomnost.

V roce 1990 mohlo Behaviour působit jako nečekaně melancholické album slavného tanečního dua. Po 36 letech jej vnímám jako jednu z jejich nejdospělejších a emocionálně nejpravdivějších nahrávek.

A možná je nakonec jeho největší předností něco, co se žádným hudebním rozborem nedá úplně vystihnout. Stejnou skladbu může člověk slyšet ve dvaceti, čtyřiceti i šedesáti letech. Melodie zůstává stejná, text také. Jen člověk už mezitím prožil dost na to, aby mu rozuměl jinak.

Hodnocení: 9/10