Pet Shop Boys: „Being Boring“ zachytila mládí dřív, než zmizelo

Na černobílých záběrech se mladí lidé baví, tančí, objímají a užívají si svobodu, jako by jejich společný svět měl existovat navždy. Kamera zachycuje život v jeho bezstarostnosti, zatímco píseň už ví, že některé z těchto okamžiků se nikdy nevrátí. Právě v tomto rozporu se skrývá jedna z nejpůsobivějších vlastností skladby „Being Boring“.

Na povrchu nabízí elegantní elektronický pop s tanečním rytmem, jemnými melodickými vrstvami a charakteristicky zdrženlivým zpěvem Neila Tennanta. Pod touto hudební elegancí se však odehrává mimořádně osobní příběh o přátelství, dospívání, svobodě a smrti. Čím pozorněji člověk poslouchá, tím zřetelněji chápe, že nejde pouze o nostalgii. Je to také píseň o těch, kteří už nemohou vzpomínat společně s námi.

Skladba otevírá album Behaviour, vydané 22. října 1990, a 12. listopadu téhož roku se stala jeho druhým singlem po „So Hard“. Pet Shop Boys tehdy patřili k nejúspěšnějším britským popovým skupinám. Přesto „Being Boring“ dosáhla v domácí singlové hitparádě pouze na dvacáté místo. Z dnešního pohledu jde o pozoruhodný nepoměr mezi tehdejším komerčním výsledkem a uměleckým postavením skladby v jejich repertoáru.

Příběh začíná mnohem dříve než v roce 1990. Neil Tennant se při psaní vrátil ke svému mládí v Newcastlu a k večírku z roku 1972, jehož pozvánka obsahovala myšlenku americké spisovatelky Zeldy Fitzgeraldové: člověk se nemusí nudit, pokud sám není nudný. Původní formulace pocházela z jejího textu z roku 1922. Pro mladé lidi, kteří chtěli prožívat život naplno, představovala přirozené vyjádření jejich postoje ke světu.

Tato vzpomínka však postupně získala mnohem bolestnější význam. Tennantův blízký přítel z dětství Christopher Dowell zemřel v roce 1989 na onemocnění související s AIDS. Oba sdíleli část dospívání, hudební zájmy i prostředí newcastleského divadla. Právě toto přátelství se stalo jedním z osobních základů „Being Boring“. Tennant později potvrdil, že stejnému příteli věnoval také skladbu „Your Funny Uncle“, která zachycuje jeho pohřeb.

Text „Being Boring“ pracuje se třemi časovými perspektivami. Nejprve se vrací k mladistvému očekávání a představám o budoucnosti. Následně sleduje odchod z rodného prostředí, nové příležitosti a touhu poznávat svět. Poslední část přináší pohled člověka, který už mnoho ze svých někdejších snů uskutečnil, ale zároveň ztratil někoho, s kým je chtěl sdílet.

Tato proměna je přesvědčivá právě svou nenápadností. Tennant nevytváří dramatický příběh o umírání ani explicitní protestní píseň o epidemii AIDS. Nechává posluchače projít jednotlivými etapami života a teprve prostřednictvím nepřítomnosti blízkého člověka odhaluje, co všechno se mezitím změnilo. Z mladické bezstarostnosti se tak stává připomínka konečnosti.

Ztráta zde nepůsobí jako izolovaná tragédie, ale jako součást pokračujícího života. Lidé odcházejí, přátelství se mění, společnost kolem nás už není stejná. Přesto dál existují vzpomínky, hudba a chvíle, které kdysi působily úplně obyčejně. A právě ty mohou po letech získat nečekanou váhu.

Hudebně představuje „Being Boring“ propracovanou ukázku toho, jak mohou Pet Shop Boys propojit elektronickou taneční hudbu s intimním vyprávěním. Její účinek nestojí na dramatických zvukových zvratech. Naopak využívá souvislý rytmický pohyb, kultivovanou harmonii a postupné vrstvení jednotlivých nástrojových barev.

Na produkci se společně s Neilem Tennantem a Chrisem Lowem podílel německý hudebník a producent Harold Faltermeyer. Album Behaviour vznikalo převážně v Mnichově a jeho zvukové pojetí bylo ovlivněno zájmem o analogové syntezátory. Výsledkem není návrat k minulosti v podobě jednoduché retro stylizace, ale elektronická hudba s mimořádnou měkkostí, prostorem a smyslem pro detail.

Už úvod delší albové verze má zvláštní atmosféru. Nad pozvolna se rozvíjejícím instrumentálním základem se objevují nezvyklé zvukové barvy, které vytvářejí téměř snový charakter. Jedním z překvapivých detailů je zvuk plastové trubice roztáčené Dominicem Clarkem. Tennant a Lowe tuto okolnost popsali ve svých komentářích k nahrávce. Kytarista J. J. Belle pak doplnil skladbu charakteristickými kytarovými figurami, včetně zvuků využitých v běžném i obráceném směru.

Právě propojení elektronických ploch s kytarovými akcenty pomáhá skladbě zachovat lehkost. Basová linka a pravidelná rytmická struktura ji drží v pohybu, zatímco melodické vrstvy dodávají pocit otevřeného prostoru. Refrén přináší harmonické pozvednutí, aniž by se hudba uchýlila k bombastickému vyvrcholení. Je to pop, který nepotřebuje posluchače přesvědčovat hlasitostí.

Zvláštní pozornost si zaslouží Tennantův vokál. Je tichý, místy téměř důvěrný, bez výrazného dramatického přednesu. Zpěvák sám vysvětloval, že chtěl dosáhnout dojmu, jako by posluchači někdo šeptal přímo do ucha. Tento způsob interpretace dává textu důvěryhodnost. Nevzniká pocit veřejného vyznání, ale osobní vzpomínky sdělované člověku, který je ochoten skutečně naslouchat.

Rytmus přitom naznačuje pokračování života, zatímco vokál se stále vrací k minulosti. Hudba nepřestává plynout, přestože její vypravěč už ví, že nic nezůstává stejné. Skladba je zároveň taneční i melancholická, aniž by jeden z těchto rozměrů popíral druhý.

Delší albová verze, trvající přibližně šest minut a padesát sekund, navíc poskytuje instrumentálním pasážím více prostoru než zkrácená singlová podoba. Její rozvolněnější stavba podle mého názoru nejlépe odpovídá charakteru skladby. Posluchač má čas vstoupit do nálady, nikoli pouze sledovat jednotlivé melodické motivy.

Pokud samotná nahrávka představuje emocionální vzpomínku, její videoklip dodává těmto vzpomínkám lidské tváře a konkrétní podobu. Režisérem se stal americký módní fotograf a filmař Bruce Weber, který zde poprvé spolupracoval s Pet Shop Boys na videoklipu. Natáčelo se během jediného dne v domě na Long Islandu nedaleko New Yorku.

Weber se rozhodl pro černobílý obraz a prostředí společenského setkání mladých lidí. Místo klasického příběhu sledujeme volnou posloupnost intimních situací, skupinových portrétů, tance, koupání, vzájemných doteků a spontánních okamžiků. Ve filmu se objevují také nečekané výjevy se zvířaty, včetně koně a šimpanze na kolečkových bruslích. Tyto zdánlivě nesourodé motivy vytvářejí dojem večírku, na kterém je možné téměř všechno.

Důležitým prvkem je úvodní ručně psaný text odkazující k Tennantovu dospívání v Newcastlu, někdejším večírkům a inspiraci Zeldou Fitzgeraldovou. Divák tak hned dostává klíč k pochopení následujících obrazů. Nejde o dokumentární rekonstrukci určitého setkání ani o doslovné zobrazení konkrétních Tennantových přátel. Weber vytváří vlastní, idealizovanou představu mladické svobody.

Černobílá fotografie připomíná osobní archiv, přestože sledujeme pečlivě komponované obrazy. Záběry působí jako fotografie, které se na několik okamžiků rozhýbaly. Krása lidských tváří, fyzická blízkost a otevřenost společenského prostředí vyvolávají pocit, že jsme svědky něčeho důvěrného, co už se nikdy nebude opakovat ve stejné podobě.

Weberův film přitom není bezstarostný v jednoduchém smyslu. Jeho obrazy lze číst jako připomínku svobody a tělesnosti, na kterou na přelomu osmdesátých a devadesátých let dopadala zkušenost epidemie AIDS. Nahota a intimita zde nemusí být vnímány pouze jako dekorace. V kontextu Tennantova textu mohou představovat životní energii, touhu a radost z blízkosti druhých lidí – tedy všechno, co může být později bolestně nepřítomné.

Některé záběry nahoty vzbudily v době vydání kontroverzi. Americká MTV klip odmítla vysílat a výhrady se objevily také u některých britských televizních pořadů. Navzdory tomu získal ocenění časopisu Music Week za videoklip roku. V rozhovoru pro The Guardian z dubna 2026 Neil Tennant znovu připomněl, jak negativně na nahotu v úvodní části reagovalo vydavatelství. Zároveň poukázal na rozpor mezi tehdejší běžnou módní fotografií a omezeními kladenými na hudební video.

S odstupem desetiletí však někdejší televizní kontroverze ustupuje do pozadí. Weberův klip neukazuje smrt a nesnaží se obrazově vysvětlovat tragédii, která píseň inspirovala. Ukazuje život před ztrátou. Lidi, kteří se smějí, dotýkají, tančí a žijí přítomným okamžikem.

V tom spočívá jeho největší umělecká hodnota. Obraz neposkytuje ilustraci každého verše, ale vytváří k textu emocionální protějšek. Kamera nám dovoluje na chvíli uvěřit, že svět, na který Tennant vzpomíná, stále existuje. Výsledkem není klasický popový videoklip ani pouhá módní exhibice. Je to krátký film o pomíjivosti, jehož smutek se skrývá za krásou zachyceného okamžiku.

Když „Being Boring“ v listopadu 1990 vyšla, její dvacátá příčka britské hitparády mohla působit jako zklamání. Pet Shop Boys přitom vytvořili nahrávku, která vyžadovala jiný způsob poslouchání než jejich bezprostřednější taneční hity. Její síla nespočívala v okamžitém účinku, ale v emocích, které dokázala postupně odkrývat.

Dnes patří k přesvědčivým důkazům, že populární hudba může vyprávět o osobních ztrátách bez sentimentální okázalosti. Elektronická produkce zůstává kultivovaná, melodie si uchovává přirozenou eleganci a Tennantův text oslovuje posluchače také podle toho, jaké životní zkušenosti si do něj sami přinášejí.

Pro mladého člověka může být „Being Boring“ především písní o přátelství, svobodě a očekávání budoucnosti. S přibývajícími lety v ní však lze stále silněji vnímat také vědomí, že ne všichni lidé z našeho mládí dojdou společně s námi až do přítomnosti.

Bruce Weber dokázal tuto myšlenku převést do obrazů, aniž by ji zjednodušil. Jeho videoklip zůstává pozoruhodný nejen svou fotografickou kvalitou, ale především schopností zachytit radost, která ve spojení s Tennantovým textem získává úplně jiný význam.

Po šestatřiceti letech se tak ukazuje, že „Being Boring“ není ani tak písní o nudě jako o životě lidí, kteří nechtěli promarnit své mládí. Je to vzpomínka na dobu, kdy se budoucnost zdála nekonečná a nikdo nemusel počítat, kdo všechno bude jednou chybět.

Největší síla Pet Shop Boys zde nespočívá jen v tom, že dokázali vytvořit krásnou melancholickou skladbu. Spočívá v něčem vzácnějším: dokázali zachovat radost ze života i v písni, která vznikla ze ztráty.

Hodnocení skladby: 10/10