Pet Shop Boys: Na Nightlife se tančí, zatímco doma někdo čeká

Někdo tančí až do rána, jiný sedí doma a čeká, zda se jeho partner vůbec vrátí. Hudba nepřestává hrát, město žije vlastním životem a noc slibuje nekonečné možnosti. Za světly tanečních klubů se však skrývají příběhy, které s bezstarostnou zábavou nemají mnoho společného. Právě tento kontrast se stal ústředním motivem alba Nightlife, které britské duo Pet Shop Boys vydalo 11. října 1999. Sedmadvacet let poté je zřejmé, že jeho největší předností nejsou dobové taneční rytmy, ale způsob, jakým Neil Tennant a Chris Lowe dokázali zachytit lidskou osamělost uprostřed světa plného lidí.

Pro dvojici, která měla za sebou alba Actually, Introspective, Behaviour nebo Very, představovala novinka další pokus rozšířit možnosti elektronického popu. Po předchozí desce Bilingual z roku 1996 se Pet Shop Boys nevydali cestou radikální změny, ale začali propojovat současnou klubovou hudbu s bohatší orchestrací a téměř divadelním způsobem vyprávění. Výsledkem bylo dvanáct skladeb, které se výrazně lišily zvukem i náladou, přesto však dokázaly vytvořit pozoruhodně soudržný tematický celek.

Nightlife se stalo sedmým studiovým albem skupiny a v britském žebříčku dosáhlo sedmého místa. Ve srovnání s některými předchozími nahrávkami nemuselo působit jako zásadní hudební průlom. Nabízelo však něco, co u populární hudby nebývá samozřejmostí: schopnost vyprávět o vztazích bez jednoduchého rozdělování postav na viníky a oběti.

Neil Tennant při představování alba překvapivě odkazoval na Franka Sinatru a jeho nahrávku In the Wee Small Hours z roku 1955. Mezi melancholickým orchestrálním popem padesátých let a elektronickou produkcí konce devadesátých let existuje značná vzdálenost. Obě desky však spojuje zájem o to, co se s lidskými emocemi děje v noci. Právě tehdy mohou zklamání, nejistota i touha po blízkosti nabývat mnohem intenzivnější podoby.

Tennant zároveň vysvětlil, že úvodní For Your Own Good a závěrečná Footsteps tvoří pomyslný rámec celého alba. V první skladbě žena čeká doma na partnera, který tráví večery venku, a naléhavě doufá, že jí alespoň zavolá. Ve finále se situace v podstatě opakuje. Partner se stále nevrátil a původní naléhání vystřídal pocit bezmoci.

Právě toto propojení považuji za jeden z nejchytřejších dramaturgických nápadů desky. For Your Own Good stojí na výrazném elektronickém rytmu, opakujících se motivech a neustálém pohybu vpřed. Hudba vyvolává dojem, že noc právě začíná a všechno je ještě možné. Pod energickým povrchem se však odehrává situace člověka, který ve skutečnosti nemá nad ničím kontrolu.

Závěrečná Footsteps naopak přináší klidnější, melancholičtější vyznění. Její pomaleji plynoucí hudba a prostorověji vystavěné aranžmá nechávají vyniknout pocitu prázdnoty. Mezi oběma skladbami se odehraje celý noční život, ale pro člověka, který čeká doma, se vlastně nic nezměnilo.

Pet Shop Boys přitom neodsuzují toho, kdo odchází za zábavou, ani automaticky nestaví na stranu opuštěného partnera. Dokážou pochopit přitažlivost noční svobody i bolest těch, kteří kvůli ní zůstávají sami. V tomto rozporu získává album emocionální přesvědčivost, kterou by samotná kolekce tanečních skladeb nikdy nemohla nabídnout.

Zvuk Nightlife vznikal ve spolupráci s několika výraznými producenty. Vedle samotných Tennanta a Lowea se na něm podíleli Rollo, Craig Armstrong a David Morales. Jejich odlišná hudební východiska se promítla do nahrávky, která střídá taneční elektroniku, disco, orchestrální pop i komornější polohy.

Rollo, známý také svou spoluprací se skupinou Faithless, přinášel zkušenost s klubovou elektronikou. Craig Armstrong, jehož tvorba zahrnuje orchestrální aranžmá i filmovou hudbu, pomáhal rozvinout melodicky a harmonicky bohatší část alba. David Morales zase zastupoval klasickou houseovou a discoovou tradici. Výsledkem není jednotvárný zvuk, ale prostředí, v němž jednotlivé skladby dostávají vlastní identitu.

Jedním z nejpřesvědčivějších příkladů je singl I Don't Know What You Want But I Can't Give It Any More. Pravidelný taneční puls, výrazná elektronická basová linka a chladnější syntezátorové vrstvy vytvářejí hudbu, která by mohla bez problémů fungovat na tanečním parketu. Tennant však zpívá o vztahu, v němž se vzájemná komunikace dostala do slepé uličky.

Jeho vokální projev je pro výsledný účinek zásadní. Namísto dramatického zpěvu volí zdrženlivost, téměř rezignovaný tón a přesné frázování. Posluchač neslyší člověka, který se právě rozhodl bojovat o lásku, ale někoho, kdo už možná vyčerpal všechny možnosti, jak druhému porozumět. Hudba přitom pokračuje se stejnou energií, jako by se jí osobní krize vůbec netýkala.

Podobný princip využívá Closer to Heaven. Její vzletná melodika, výrazný rytmus a bohatší aranžmá vytvářejí atmosféru vzrušení a očekávání. Text však naznačuje, že mimořádná intenzita okamžiku nemusí znamenat skutečné štěstí. Člověk se může cítit blízko vysněnému naplnění, a přesto současně vnímat, že se mu vzdaluje.

O poznání tvrdší elektronickou polohu představuje Radiophonic. Skladbu pohání důrazný rytmus, syntetické zvukové vrstvy a opakované motivy, jejichž naléhavost téměř nedovoluje odpočinek. V kontextu alba ji lze vnímat jako zachycení stavu, kdy noční vzrušení přerůstá v psychický neklid. Právě zde se projevuje schopnost Pet Shop Boys používat elektronickou produkci nejen jako prostředek k tanci, ale také jako součást vyprávění.

Za jeden z vrcholů celého alba považuji You Only Tell Me You Love Me When You're Drunk. Ve srovnání s většinou ostatních skladeb působí nenápadněji. Její jemnější aranžmá, melodická přirozenost a countryově zabarvená atmosféra vytvářejí překvapivě intimní prostor. Důležitou roli zde hraje také pedal steel kytara B. J. Colea, která skladbě propůjčuje charakteristický melancholický odstín.

Text pracuje s velmi obyčejnou, ale bolestivou situací. Co si má člověk myslet o partnerovi, který mu vyznává lásku pouze tehdy, když je opilý? Znamená alkohol odstranění zábran a konečně vyslovenou pravdu, nebo pouze další slib, kterému nelze důvěřovat?

Tennant tuto nejistotu nijak nepřikrášluje. Jeho zpěv zůstává civilní, místy až konverzační, což celé situaci dodává neobyčejnou věrohodnost. Melodie netlačí posluchače k předem určené emoci a aranžmá si vystačí s jemnými instrumentálními detaily. Ve výsledku jde o jednu z nejlidštějších skladeb, jaké Pet Shop Boys v tomto období natočili.

Právě zde je patrný význam Craigova Armstrongova přístupu k hudebnímu prostoru. Bohatší instrumentace nemusí znamenat hlasitější nebo komplikovanější výsledek. Může naopak podpořit jednoduchou melodii a umožnit jí vyniknout. Skladba díky tomu působí přirozeněji než některé výrazněji produkované momenty alba.

Zajímavou protiváhou je Happiness Is an Option, která pracuje s možností vědomě změnit vlastní pohled na život. Její rytmické pasáže a výrazné melodické motivy vytvářejí napětí mezi pochybnostmi a snahou překonat rezignaci. Nejde přitom o prvoplánově optimistickou píseň. Spíše o připomenutí, že vnitřní spokojenost nemusí automaticky vyplývat z okolností, v nichž člověk žije.

Obě skladby ukazují, že největší síla Pet Shop Boys nespočívá pouze ve schopnosti napsat zapamatovatelný refrén. Podstatná je jejich práce s emocemi, které nejsou jednoznačné a často si vzájemně odporují.

Výjimečné postavení má na desce duet In Denial, ve kterém se k Neilu Tennantovi připojila australská zpěvačka Kylie Minogue. Jejich spolupráce není samoúčelným setkáním dvou popových hvězd. Skladba má konkrétní dramatickou situaci a oběma interpretům přisuzuje jasně definované role.

Píseň představuje rozhovor otce s dospívající dcerou. Otec se potýká s vlastní sexualitou, neuspořádaným osobním životem a důsledky toho, že dceru nevychovával. Ona naopak dokáže velmi otevřeně pojmenovat jeho selhání, přestože sama potřebuje vědět, zda má v jeho životě skutečné místo.

Střídání hlasů vytváří téměř divadelní dialog. Tennantova charakteristická zdrženlivost kontrastuje s jasnějším, emotivnějším projevem Kylie Minogue. Oba přitom působí přesvědčivě právě proto, že jejich postavy nejsou černobílé. V pozadí rodinného konfliktu se objevuje potřeba přijetí, která je společná oběma.

Skladba úzce souvisela s připravovaným muzikálem Closer to Heaven, na němž Tennant a Lowe spolupracovali s dramatikem Jonathanem Harveym. Muzikál měl premiéru v londýnském Arts Theatre v květnu 2001 a jeho prostředí nočních klubů, vztahových konfliktů a osobních nejistot navazovalo na svět zachycený na albu Nightlife. S tímto projektem byly spojeny také skladby Closer to Heaven a Vampires.

Posledně jmenovaná píseň patří k nejtemnějším momentům desky. Její pomalejší rytmický základ a dramatické aranžmá vytvářejí znepokojivou atmosféru. Motiv upírství lze vnímat jako metaforu mezilidských vztahů, v nichž jeden člověk druhého postupně vyčerpává. Nejde nutně jen o lásku. Podobně mohou fungovat vztahy založené na moci, závislosti nebo jednostranné potřebě pozornosti.

V kontextu připravovaného muzikálu získávají tyto skladby další význam. Pet Shop Boys zde již nepřemýšleli pouze jako autoři samostatných popových písní, ale také jako tvůrci hudebních situací, v nichž musí melodie, text a aranžmá společně posouvat příběh. Na albu Nightlife je tento přístup patrný i bez znalosti pozdějšího divadelního zpracování.

Nejvýraznější protiváhu k melancholickým skladbám představuje New York City Boy. Producent David Morales při společné práci navrhl vytvořit velkou discoovou hymnu v duchu Village People. Pet Shop Boys tuto inspiraci přijali a výsledkem byla jedna z nejokázalejších nahrávek jejich tehdejší kariéry.

Píseň zachycuje mladíka, kterého přitahuje život v centru New Yorku. Z předměstského prostředí se vydává do města plného světel, hudby, lidí a příslibů nových zážitků. Mohutný taneční rytmus, sborové pasáže a výrazné discoové aranžmá podporují pocit svobody, který vypravěč zažívá.

Z hlediska samotné hudební kompozice nejde o nejsubtilnější moment alba. Některé její postupy jsou záměrně přímočaré a okázalá stylizace dnes může působit poněkud dobově. V rámci celku však New York City Boy plní důležitou funkci.

Neil Tennant v dobovém rozhovoru pro The Observer vysvětloval, že chtěl vedle temných stránek nočního života zachytit také skutečnou radost, kvůli níž lidé chodí ven. A právě to skladba nabízí. Připomíná, že noční město není pouze místem zklamání a osamělosti, ale také prostorem objevování, přátelství a svobody.

Bez tohoto momentu by Nightlife snadno sklouzlo k příliš jednostrannému pohledu. Oslava velkoměstského života dodává albu potřebný kontrast. Současně však představuje jednu z jeho dramaturgických slabin. Bezprostřední přechod od emocionálně náročného duetu In Denial k téměř bezstarostné discoové hymně je natolik výrazný, že může narušit souvislý poslechový zážitek.

Právě podobné okamžiky ukazují, že rozmanitost alba má své hranice.

Přes všechny kvality není Nightlife dokonale vyrovnanou deskou. Některé skladby působí jako přirozené pokračování předchozí tvorby Pet Shop Boys, jiné se snaží zachytit aktuální klubovou estetiku konce devadesátých let. Bohaté aranže dodávají nahrávce výraznou identitu, ale místy také vytvářejí dojem, že se jednotlivé hudební nápady navzájem předhánějí.

Tento problém není pouze otázkou dnešního odstupu. Také dobové přijetí alba bylo rozdílné. Hudební kritik Stephen Thomas Erlewine v recenzi pro AllMusic ocenil skladatelskou úroveň dua, ale upozornil, že celek nepůsobí tak silně jako jeho jednotlivé části a v některých ohledech se vrací k již známým postupům. Adam Sweeting v recenzi publikované v říjnu 1999 naopak vyzdvihl melodickou a harmonickou propracovanost některých skladeb a jejich blízkost k hudebnímu divadlu. Výrazně skeptičtější byl Paul Cooper v recenzi pro Pitchfork.

Tyto odlišné pohledy jsou důležité. Nightlife nebylo při vydání všeobecně přijímaným mistrovským dílem a nebylo by poctivé jeho historické postavení zpětně přikrášlovat. Album zároveň nevzniklo jako pokus znovu definovat elektronický pop. Tennant a Lowe se pohybovali na území, které velmi dobře znali, ale snažili se v něm najít nové možnosti vyprávění.

S odstupem sedmadvaceti let lze některé dobové zvukové postupy vnímat jako časově podmíněné. Výrazné elektronické rytmy a velkolepé produkční vrstvy občas připomínají konkrétní období mnohem více než nadčasovou nahrávku. Jiné momenty však obstály pozoruhodně dobře. Zejména skladby, které stavějí na silné melodii, promyšleném textu a střídmějším emocionálním projevu, si uchovávají bezprostřednost i mimo kontext roku 1999.

Rozšířená reedice Nightlife/Further Listening 1996–2000 z roku 2017 navíc nabídla další pohled na tvůrčí proces prostřednictvím demoverzí, rarit a dosud nevydaných nahrávek. Připomněla, že výsledná podoba alba byla pouze jednou částí mnohem rozsáhlejšího hudebního období.

Nightlife nepovažuji za nejlepší album Pet Shop Boys. Behaviour podle mého názoru nabízí přesvědčivější emocionální soudržnost, Very je bezprostřednější a rané desky dua přinesly výraznější hudební inovace. Přesto se k Nightlife vyplatí vracet, protože v jejich diskografii představuje osobitou kapitolu.

Jeho skutečná hodnota nespočívá v technické dokonalosti produkce ani v počtu úspěšných singlů. Najdeme ji ve schopnosti zachytit emoce, které se v populární hudbě často zjednodušují. Láska zde není automatickou zárukou štěstí, noční svoboda nemusí znamenat spokojenost a blízkost druhého člověka ještě nezaručuje vzájemné porozumění.

Neil Tennant dokáže tyto situace pojmenovat bez zbytečné sentimentality. Jeho texty ponechávají prostor pro pochybnosti a často také pro několik možných výkladů. Chris Lowe společně s dalšími spolupracovníky vytváří hudební prostředí, v němž se tyto příběhy mohou odehrávat. Někdy je hlasité, taneční a okázalé, jindy téměř komorní. Podstata však zůstává stejná: člověk hledá někoho, s kým by mohl sdílet svůj život, a často při tom naráží na vlastní nejistotu.

Právě proto je závěrečná Footsteps tak důležitá. Po všech tanečních rytmech, milostných setkáních, konfliktech a velkoměstských oslavách se album vrací na místo, kde začalo. Do tichého bytu, v němž někdo čeká na návrat druhého člověka.

Hudba postupně doznívá, ale otázka zůstává nezodpovězená.

A v tom spočívá největší síla Nightlife. Pet Shop Boys natočili album o nočním životě, jehož nejsilnější okamžiky se odehrávají daleko od tanečního parketu. Za leskem elektronické produkce totiž zachytili něco mnohem trvalejšího než hudební módu konce devadesátých let. Lidskou potřebu vědět, že na nás někomu záleží.

Hodnocení alba: 8/10