Pet Shop Boys napsali Beautiful People pro televizi. Producenti ji odmítli

Když Pet Shop Boys 2. října 2009 vydali „Beautiful People“ jako singl, nebyla to skladba předurčená k velkému útoku na hitparády. Fyzicky vyšla pouze v Německu a v diskografii Neila Tennanta a Chrise Lowea zůstala poněkud stranou jejich nejslavnějších singlů. O sedmnáct let později je ale možná zajímavější než v době svého vydání. Nejen kvůli hudbě, která zní u Pet Shop Boys nezvykle, ale především kvůli příběhu člověka, který se dívá na život těch krásnějších, slavnějších a bohatších a přeje si být jedním z nich.

A přitom „Beautiful People“ původně vůbec nemusela být skladbou Pet Shop Boys v podobě, v jaké ji známe z alba Yes. Vznikla totiž pro televizní seriál stejného názvu. Jenže jeho producenti chtěli něco svižnějšího, takže píseň nevyužili. Pro Pet Shop Boys to nakonec bylo spíš štěstí než prohra.

Neil Tennant později vzpomínal, že původní verze nebyla výrazně inspirována šedesátými lety. Spíš měla folkový charakter. Zásadní proměna přišla až během práce na albu Yes, kdy se skladby ujali Brian Higgins a jeho producentský tým Xenomania. Právě oni jí dali výraznější rytmus odkazující k popu šedesátých let. Higginsovi se skladba, kterou televize odmítla, líbila – a otevřel jí cestu na album.

Byla to pozoruhodná cesta. Z potenciální televizní znělky vznikla třetí skladba alba Yes, které Pet Shop Boys vydali 23. března 2009. Celou desku produkovali Brian Higgins a Xenomania, ale „Beautiful People“ zároveň ukazuje, že spolupráce neznamenala pouze naleštěný elektronický pop. Pet Shop Boys si dovolili vykročit někam, kde jejich zvuk připomíná úplně jinou epochu.

A právě v tom spočívá první kouzlo skladby. Kdo si Pet Shop Boys automaticky spojuje především se syntezátory, sekvencery a tanečním rytmem, dostane něco podstatně barevnějšího.

Orchestrální aranžmá „Beautiful People“ vytvořil Owen Pallett, který pracoval také na závěrečné skladbě alba „Legacy“. Do nahrávky navíc vstoupil dlouholetý spolupracovník dvojice Johnny Marr. U „Beautiful People“ nahrál kytaru, harmoniku a tamburínu.

Výsledkem není retro pro retro. Šedesátková stylizace funguje především proto, že vytváří zvláštní kontrast s tím, o čem Tennant zpívá. Hudba má v sobě lehkost, barevnost a téměř bezstarostnou eleganci. Smyčce nejsou jen romantickou ozdobou; Pallett s nimi pracuje rytmicky a vytváří z nich součást popového tahu skladby. Sám Tennant upozorňoval právě na jejich perkusivní charakter.

Na pozadí této krásně naleštěné hudební fasády ale stojí mnohem méně naleštěný život.

Tennantův vokál je v tomhle ohledu typický. Nesnaží se posluchače přesvědčit velkým dramatem a ani svou hrdinku nezesměšňuje. Spíš ji pozoruje. A právě odstup, který může při prvním poslechu působit chladně, dává skladbě její melancholii. „Beautiful People“ není oslavou života celebrit. Je písní o člověku, který by takový život chtěl mít.

Neil Tennant měl při psaní překvapivě konkrétní obraz. Představoval si ženu stojící v dešti na autobusové zastávce v Londýně, poblíž Green Parku a hotelu Ritz. Má nákup, čeká na autobus a za sebou vidí stánek s časopisy typu Hello!nebo Heat. Na jejich obálkách jsou lidé žijící zdánlivě dokonalejší život než ona.

A právě v této obyčejné chvíli zatouží žít jako oni.

Tennant tím vytvořil jeden z typicky petshopboysovských kontrastů: velké společenské téma ukázané prostřednictvím naprosto všedního okamžiku. Žádná přednáška o konzumu ani odsudek populární kultury. Jen déšť, autobus, nákupní tašky a pohled na svět, který z obálky časopisu vypadá krásnější než ten vlastní.

Ještě zajímavější je vztah „Beautiful People“ k prvnímu singlu z alba Yes, skladbě „Love etc.“. Tennant sám obě písně spojoval. Podle něj mluví v zásadě o stejném tématu, jen z opačných stran.

„Love etc.“ říká, že peníze, sláva a luxus samy o sobě člověka šťastným neudělají. Hrdinka „Beautiful People“ stojí na druhé straně skla. Ještě tenhle svět nemá – a právě proto po něm touží.

Tím se z poměrně jednoduché popové písně stává malá studie lidské nespokojenosti.

„Beautiful People“ vznikala v době, kdy kult celebrit vypadal trochu jinak než dnes. Obálky společenských časopisů ještě představovaly jeden z hlavních průhledů do života bohatých a slavných. Facebook už rostl, Twitter existoval a chytré telefony začínaly měnit každodennost, ale dnešní permanentní proud Instagramu, TikToku a influencerské kultury ještě nebyl samozřejmostí.

Proto je Tennantův obraz ženy u novinového stánku téměř dobovou fotografií.

Jenže samotná myšlenka nezestárla vůbec. Naopak.

Člověk už dnes nemusí čekat na autobus vedle stánku s časopisy. Svět „beautiful people“ nosí celý den v kapse. Dokonalejší byty, dražší dovolené, krásnější těla, lepší restaurace, šťastnější vztahy a úspěšnější životy se posouvají po displeji jeden za druhým. Mechanismus, o kterém Pet Shop Boys zpívali v roce 2009, nezmizel. Jen se stal mnohem intenzivnějším.

A právě zde skladba po sedmnácti letech získává další vrstvu. To, co tehdy bylo pozorováním kultury celebrit, lze dnes poslouchat jako píseň o neustálém srovnávání vlastního života s pečlivě vybranými obrazy životů druhých.

Pet Shop Boys přitom nikoho nepoučují. V tom je jejich síla. Neříkají hrdince, že je povrchní, protože chce žít jako lidé z časopisů. Spíš ukazují, jak snadné je takové touze podlehnout.

„Beautiful People“ vyšla 2. října 2009 na CD pouze v Německu a digitálně také ve Spojených státech. Německý singl obsahoval vedle hlavní skladby také sedmipalcovou verzi „Fugitive“, demo „Beautiful People“ a remix „Up and Down“ od Toma Stephana. Pro fanoušky mimo Německo nabídli Pet Shop Boys prostřednictvím svého internetového obchodu jen 500 exemplářů CD.

Velká komerční kapitola se z něj nestala. V oficiální německé singlové hitparádě dosáhl na 65. místo.

Jenže hodnota skladby se v tomto případě špatně měří žebříčkem.

Na Yes stojí mezi rozmáchlou „All Over the World“ a bezprostředně popovou „Did You See Me Coming?“. Přesto má vlastní identitu tak výraznou, že ji nelze zaměnit s ničím kolem ní. Album vznikalo ve spolupráci s Xenomania, přineslo Pet Shop Boys velmi současnou popovou produkci a dostalo se na čtvrtou příčku britského albového žebříčku. „Beautiful People“ je však jedním z okamžiků, kdy se tato současnost záměrně ohlíží hluboko do minulosti.

A funguje právě proto, že retro zvuk není cílem. Je kulisou.

Nejlepší na „Beautiful People“ je její dvojznačnost. Hudba posluchače láká do téměř idealizovaného světa, zatímco text ukazuje člověka, který přesně po takovém idealizovaném světě touží.

Čím příjemněji skladba zní, tím přesnější je tento kontrast.

Pet Shop Boys během kariéry mnohokrát ukázali, že popová hudba nemusí volit mezi chytlavostí a myšlenkou. „Beautiful People“ není jejich největší hymna, největší taneční skladba ani nejznámější singl. Je ale výborným příkladem jejich schopnosti postavit vedle sebe krásu a pochybnost tak, aby jedna bez druhé nefungovala.

Je příznačné, že píseň začala jako zakázka pro televizi a televize ji nakonec nechtěla. Kdyby tehdy splnila původní účel, možná by zůstala spojená především s jedním seriálem. Místo toho se stala součástí alba Yes a dostala příležitost zestárnout po svém.

A zestárla překvapivě dobře.

Žena, kterou si Neil Tennant představoval na autobusové zastávce u Green Parku, už možná nečte Hello! ve výloze novinového stánku. Stačilo by jí dnes dát do ruky telefon.

Pocit by zůstal stejný.

Hodnocení: 9/10

„Beautiful People“ není absolutním vrcholem katalogu Pet Shop Boys, ale hudební nápad, aranžmá Owena Palletta, přítomnost Johnnyho Marra a především chytrý kontrast mezi krásným povrchem a smutnější podstatou z ní dělají jednu z neprávem přehlížených skladeb období Yes.