Pet Shop Boys pustili do popu sirény. Suburbia po 40 letech mrazí

Nejlepší na „Suburbia“ není její refrén. Ani chytlavá basová linka, elektronický rytmus nebo jeden z těch typicky petshopboysovských momentů, kdy máte po několika sekundách pocit, že skladbu znáte odjakživa. Nejpůsobivější je chvíle, kdy se ten uhlazený popový svět začne drolit. Někde za melodií štěkají psi, přichází hluk ulice, sirény, rozbíjené sklo a neklid. Hudba pořád svádí k pohybu, ale příběh už dávno není příjemný. A Neil Tennant ho nezpívá jako rozzuřený rebel. Pozoruje ho téměř chladně, skoro jako reportér.

Právě v tom je „Suburbia“ tak mimořádná. Dne 22. září 1986, přesně před čtyřiceti lety, vydali Pet Shop Boys nově nahranou verzi skladby, která se už několik měsíců nacházela na jejich debutovém albu Please. Oficiální historie dvojice uvádí stejné datum i skutečnost, že šlo o přepracovanou nahrávku inspirovanou stejnojmenným filmem Penelope Spheeris o odcizených mladých lidech na losangeleském předměstí.

Po čtyřiceti letech je ale mnohem zajímavější něco jiného než datum v diskografii. „Suburbia“ ukazuje Pet Shop Boys ve chvíli, kdy už velmi dobře věděli, čím se chtějí od ostatních popových skupin odlišit. Nemuseli být hlasitější ani okázalejší. Stačilo jim napsat skvělou melodii a schovat do ní svět, který vůbec nebyl tak krásný jako hudba, jež ho doprovázela.

Slovo suburbia může vyvolávat obraz upravených domů, zahrad, klidu a života v bezpečné vzdálenosti od centra velkoměsta. Pet Shop Boys tento obraz obrátili naruby. Neil Tennant později vysvětloval, že píseň souvisela nejen s filmem Penelope Spheeris, ale také s atmosférou Británie první poloviny osmdesátých let. Připomínal nepokoje v Brixtonu, policejní tlak, nudu, frustraci i kontrast mezi chudobou a bohatstvím. Sám o skladbě mluvil jako o příkladu určitého „žurnalistického“ prvku, který se v písních Pet Shop Boys objevuje.

To slovo sedí mimořádně přesně. „Suburbia“ totiž není politický projev převedený do hudby a Tennant neurčuje, koho máme odsoudit a na čí stranu se postavit. Místo toho skládá drobné obrazy prostředí, v němž se nuda mění ve frustraci a frustrace může přerůst v destrukci. Výloha, ulice, policie, mladí lidé, kteří nemají kam jít, a pocit, že pod zdánlivě spořádaným světem něco není v pořádku. Takový způsob vyprávění je mnohem účinnější než heslo a zároveň mnohem trvanlivější.

Pet Shop Boys už na začátku kariéry pochopili princip, který se stal jedním z jejich nejsilnějších autorských znaků: hudba nemusí emocionálně říkat totéž co text. Právě naopak. Elektronický pop může být krásný, lehký, elegantní a taneční, zatímco slova vyprávějí o samotě, společenském napětí, ztrátě nebo bezvýchodnosti. Tennant později jejich přístup charakterizoval jako snahu stavět skutečný život proti krásné melodii a případně také proti tanečnímu rytmu.

„Suburbia“ je téměř učebnicovým příkladem. Rytmika je pevná a okamžitě čitelná, basová figura žene skladbu dopředu a refrén se otevírá do prostoru způsobem, který má všechny předpoklady klasického popového hitu. Jenže čím déle skladba pokračuje, tím méně bezpečně působí. Do čisté elektronické architektury začíná pronikat okolní svět a právě tady přichází jeden z nejdůležitějších momentů celé nahrávky: ruchy nejsou ozdobou, ale součástí příběhu.

Kdyby z „Suburbia“ zmizely, zůstala by výborná synthpopová skladba. S nimi se ale píseň mění v prostředí. Najednou neposloucháme pouze vyprávění o nepokojích, ale máme pocit, jako bychom stáli několik ulic od nich. Tennant přitom nedělá nic pro to, aby chaos dramaticky překřičel. Jeho hlas zůstává kontrolovaný, civilní a místy skoro nezúčastněný. A právě proto funguje tak dobře. Čím hlučnější je svět kolem něj, tím víc vyniká jeho odstup.

Je to jeden z velkých paradoxů Pet Shop Boys: emoce často nevzniká tím, že ji Tennant zdůrazní, ale tím, že ji odmítne přehrát. Posluchač nedostane přesný návod, co má cítit. Prázdné místo musí vyplnit sám.

Původní album Please vyšlo 24. března 1986 a „Suburbia“ na něm už byla. Když ale přišel čas na samostatný singl, skladba dostala novou podobu. Oficiální web Pet Shop Boys ji výslovně označuje za znovu nahranou verzi.

To rozhodnutí bylo zásadní. Producent a zvukový inženýr Julian Mendelsohn pomohl zvětšit prostor nahrávky a posunout její filmový charakter. U dlouhé verze „Suburbia (The Full Horror)“ jsou doloženi také Andy Richards s programováním a Gary Barnacle na saxofon.

Právě téměř devítiminutová „The Full Horror“ ukazuje celý nápad v nejčistší podobě. Není to klasický remix, jehož hlavním smyslem je pouze prodloužit taneční pasáže. Nahrávka dostává čas vytvořit vlastní prostor, motivy se vracejí, zvukové události přicházejí a mizí a skladba působí stále méně jako standardní singl a stále více jako soundtrack k filmu, který si posluchač vytváří v hlavě. Název „The Full Horror“ je skoro programový: to, co bylo v základní skladbě jen naznačeno, může najednou posluchače obklopit ze všech stran.

A přesto se nikdy neztratí popová píseň uvnitř. To je možná největší produkční vítězství „Suburbia“. Experiment nepohltí melodii. Melodie naopak umožní experimentu zasáhnout mnohem širší publikum.

Dnes je skoro absurdní představovat si Pet Shop Boys jako potenciální one-hit wonder. V roce 1986 ale jejich budoucnost zdaleka nemusela působit tak samozřejmě. „West End Girls“ se dostala na první místo britského žebříčku, následující „Love Comes Quickly“ skončila devatenáctá a „Opportunities (Let's Make Lots of Money)“ jedenáctá. Teprve „Suburbia“ dvojici vrátila do britské Top 10: vystoupala na osmé místo, v první desítce vydržela čtyři týdny a v celé hitparádě devět týdnů.

Neil Tennant po letech přiznal, že si velmi dobře uvědomoval nebezpečnou trajektorii: obrovský první hit, slabší druhý, další krok dolů a pak možnost, že zájem skončí. Pet Shop Boys podle něj věděli, že v „Suburbia“ mají silnou skladbu, a její úspěch pomohl tento scénář zlomit.

To dává písni při dnešním poslechu ještě jeden rozměr. Mezi „West End Girls“ a následující „It's a Sin“ stojí „Suburbia“ jako okamžik, kdy se z mimořádně zajímavého nového projektu začínala stávat dlouhodobá popová instituce. A nestalo se to kompromisem, ale skladbou o společenském napětí, policejních sirénách a znuděných mladých lidech na předměstí. To je na Pet Shop Boys vlastně dokonale příznačné.

Také druhá strana singlu ukazuje, jak vážně dvojice vnímala vlastní svět. Na sedmipalcovém vydání se objevila první verze „Paninaro“, skladby pojmenované podle italské mládežnické subkultury. Dvanáctipalcová verze přidala vedle „Suburbia (The Full Horror)“ ještě „Jack the Lad“. Toto pořadí potvrzuje přímo oficiální diskografie Pet Shop Boys.

Není to úplně marginální detail. Pet Shop Boys patří ke skupinám, u nichž B-strany postupně vytvořily téměř paralelní diskografii. Už v éře Please je znát chuť neschovávat na druhou stranu desky pouhou výplň, ale další nápady, postavy a malé příběhy. „Paninaro“ je toho raným a velmi dobrým příkladem.

Samozřejmě že „Suburbia“ zní jako osmdesátá léta. A proč by neměla? Elektronické bicí, syntezátorová estetika, způsob vrstvení i rozmáchlost dlouhé verze nesou jasný otisk své doby. Byla by chyba posuzovat kvalitu starší nahrávky podle toho, zda dokáže zamaskovat datum svého narození. Důležitější je, jestli její hudební logika stále funguje.

U „Suburbia“ funguje. Její svět je vystavěn na kontrastu, který nestárne: na jedné straně pořádek, pohodlí a představa bezpečného života, na druhé nuda, pocit odcizení, sociální rozdíly a frustrace, která se může během chvíle změnit v násilí. Tennant tehdy psal o konkrétní době a konkrétní atmosféře, přesto skladba nezůstala uvězněná v Británii poloviny osmdesátých let. Stačí kolem sebe postavit nové domy, vyměnit oblečení, auta a technologie. Ten základní pocit může zůstat stejný.

Možná právě proto „Suburbia“ po čtyřiceti letech nepůsobí jako muzeální exponát synthpopu. Její zvuk je historický, její nerv nikoli.

Když dnes procházíme diskografií Pet Shop Boys, „Suburbia“ stojí ve společnosti mnohem větších hitů. „It's a Sin“, „Always on My Mind“, „Heart“, „Go West“ nebo „West End Girls“ mají v kolektivní paměti možná výraznější místo. Jenže „Suburbia“ zachycuje něco podstatného o samotné DNA této dvojice. Neil Tennant a Chris Lowe zde ukázali, že inteligentní pop nemusí před posluchačem demonstrativně dokazovat vlastní inteligenci. Nemusí být složitý proto, aby působil důležitě. Může mít okamžitý refrén, jasný rytmus a melodii přístupnou prakticky komukoli – a přitom v sobě nést mnohem nepříjemnější příběh.

V jedné vrstvě je „Suburbia“ výborný popový singl. V další studiově vystavěná zvuková krajina. A ještě hlouběji téměř reportáž o místě, kde zdánlivý pořádek přestává fungovat.

Právě proto není nejzajímavější, že dnes slaví čtyřicet let. Nejzajímavější je, jak málo těch čtyřicet let dokázalo změnit její pointu.

Hudba vás pořád láká dovnitř. Jenže někde pod ní pořád praská sklo.

Hodnocení: 9/10