Článek
V noci z 30. na 31. srpna 1941 zachvátil rozsáhlý požár skladiště pohonných hmot nedaleko vlakového nádraží v Náchodě. Plameny pohltily zásoby benzinu, petroleje a oleje, jejichž množství podle tehdejší policejní zprávy dosahovalo 80 až 100 tisíc litrů. Gestapo událost označilo za sabotáž a zahájilo rozsáhlé zatýkání. Odpovědnost za požár přitom nebyla prokázána nikomu ze zadržených.
Během několika následujících dnů skončila ve vazbě stovka lidí z Náchoda a nedaleké Úpice. Někteří se domů vrátili po dvou měsících, další byli deportováni do koncentračního tábora Mauthausen. Mezi oběťmi byl také majitel vyhořelého skladiště Karel Welzel. Událost, která začala jako požár průmyslového objektu, tak zasáhla desítky rodin. Teprve po skončení války se navíc objevilo jméno studenta, který se k zapálení skladiště přihlásil.
Sto rukojmích za požár, jehož původce gestapo nedopadlo
Skladiště naproti náchodskému nádraží patřilo zasílatelské firmě Sebastian Welzel a synové. Podnik vedli bratři Karel a František Welzelovi. Podle odborné publikace Obrana národa v dokumentech 1939–1942, kterou připravil historik Stanislav Kokoška, bylo při požáru zničeno 476 dvousetlitrových sudů s benzinem.
Nacistické bezpečnostní orgány reagovaly rozsáhlými represivními opatřeními. Gestapo požadovalo zadržení stovky rukojmích. Z Náchoda bylo podle výzkumu badatelky Aleny Čtvrtečkové vybráno 71 lidí, mezi nimi 31 Židů. Dalších 29 osob pocházelo z Úpice. Dne 9. září 1941 byli zadržení odvezeni do Malé pevnosti Terezín. Majitelé skladiště byli vyslýcháni samostatně a do uvedené stovky se nezapočítávají.
Z dochovaných údajů vyplývá, že zatýkání nemířilo pouze proti lidem podezřelým z odbojové činnosti. Postihlo také židovské obyvatele, kteří neměli s požárem žádnou prokázanou souvislost. Mezi rukojmími se tak ocitli lidé různého společenského postavení, vybraní nacistickou policií bez doloženého podílu na události.
Jedním z nich byl Pavel Strass, syn známého náchodského obchodníka s textilem Lea Strasse. Rodina vlastnila obchod na hlavní ulici a oba synové, Karel a Pavel, pracovali v rodinném podniku. Dne 31. srpna 1941 gestapo oba bratry zatklo. Zatímco Karel se po dvou měsících věznění vrátil domů, Pavla čekal transport do Mauthausenu. Tam 26. listopadu 1941 zemřel.
Pozoruhodný detail z jeho osudu zachovala rodina. Podle svědectví neteře Věry Tomanové byla příbuzným z koncentračního tábora nabídnuta možnost pořízení posmrtné masky. Ta se skutečně dostala zpět do rodiny a v roce 1987 ji Tomanová společně s dalšími dokumenty předala izraelskému památníku Jad vašem.
Pro příbuzné zatčených představovalo věznění také okamžitý existenční problém. Dochovala se například žádost Františky Stáňové z 5. září 1941 o podporu po zatčení jejího manžela Josefa. Ten byl jedním z rukojmích, později prošel terezínskou Malou pevností a pankráckou věznicí. Dne 29. ledna 1942 zahynul v Mauthausenu.
Majitel skladiště byl propuštěn. Později zemřel v Mauthausenu
Samostatnou kapitolu představuje osud bratří Welzelových, kterým vyhořelé skladiště patřilo. Gestapo oba zatklo 1. září 1941 a odvezlo k výslechům. Po dvou dnech byli propuštěni, ale jejich svoboda netrvala dlouho. Na rozkaz z Prahy následovalo další zatčení a převoz na gestapo do Hradce Králové.
František Welzel, který ve firmě zajišťoval venkovní provoz, se nakonec vrátil domů. Jeho starší bratr Karel měl na starosti administrativu a odpovídal přímo za skladiště. Podle badatelky Aleny Čtvrtečkové zřejmě právě tato skutečnost rozhodla o jeho dalším osudu. Z hradeckého gestapa byl převezen do pankrácké věznice v Praze a následně do koncentračního tábora Mauthausen.
Karel Welzel zemřel 17. prosince 1941 ve věku čtyřiceti let. Podle dochovaných informací měl být zastřelen při pokusu o útěk. Jde však o údaj pocházející z nacistického prostředí, nikoliv o spolehlivě rekonstruovaný průběh jeho smrti.
Muž, jehož firmě vyhořelo skladiště, tak skončil v koncentračním táboře, přestože mu nebyla prokázána účast na zapálení objektu.
Po příchodu Reinharda Heydricha do čela protektorátní okupační správy a vyhlášení prvního stanného práva 28. září 1941 se represe dále vystupňovaly. Část náchodských rukojmích byla převezena do Mauthausenu jako výstraha obyvatelstvu. Podle zjištění Aleny Čtvrtečkové zahynulo v souvislosti s případem v tomto koncentračním táboře jedenáct obyvatel Náchoda, včetně Karla Welzela, který byl zatčen mimo původní stovku rukojmích.
V Malé pevnosti Terezín zemřel 27. října 1941 také Julius Neumann z Úpice. Ostatní rukojmí, kteří nebyli deportováni do dalších věznic či táborů, byli po přibližně dvou měsících věznění propuštěni.
K požáru se po válce přihlásil student Jindřich Puš
Kdo tedy skladiště zapálil? Historické prameny přinášejí důležité doplnění případu, který gestapo během okupace nedokázalo objasnit.
Po skončení války se podle publikace Obrana národa v dokumentech 1939–1942 k činu přihlásil někdejší středoškolský student Jindřich Puš. Jeho jméno se objevuje také v odborné studii historiků Františka Vaška a Zdeňka Štěpána věnované domácímu odboji v roce 1941.
Pušův příběh později připomněl historik Petr Koura. V rozhovoru pro literární časopis iLiteratura uvedl, že pocházel z Náchodu a za okupace se zapojil do protinacistického odboje. Zmínil přitom pozoruhodnou vzpomínku připisovanou samotnému Pušovi: když se po sabotážní akci vracel domů, potkal svého otce, který si právě oblékal uniformu dobrovolného hasiče. Otec podle této vzpomínky netušil, co jeho syn údajně provedl.
Koura upozornil také na spojitost události se spisovatelem Josefem Škvoreckým. Náchodský rodák měl požár fotografovat a později se o něm zmiňovat ve svých vzpomínkových textech.
Pušovo poválečné přihlášení k sabotáži je tedy zaznamenáno v odborné literatuře. Je však třeba rozlišovat mezi jeho tvrzením o vlastní účasti a nezávislým prokázáním všech okolností požáru. Dostupné historické práce potvrzují, že gestapo původce během okupace nevypátralo. Pušovo tvrzení představuje důležitou, nikoli definitivně uzavřenou část příběhu.
Pro Karla Welzela, Pavla Strasse, Josefa Stáně a další oběti však tato pozdější informace již nemohla nic změnit. Byli uvězněni a zemřeli, aniž by jim byla prokázána jakákoli účast na požáru. V případě majitele skladiště Karla Welzela dokonce stačilo, že nesl odpovědnost za provoz objektu, který se stal cílem podezření ze sabotáže.
Gestapo původce požáru nedopadlo. Přesto za něj dokázalo potrestat stovku rukojmích a připravit o život řadu lidí, kteří s jeho založením neměli žádnou doloženou souvislost.
Použité prameny a odborná literatura
- Alena Čtvrtečková: Karel Welzel (1901–1941), databáze Raum der Namen, Památník Mauthausen. Biografická studie založená mimo jiné na zprávách policejního úřadu v Náchodě a soudním spisu Alberta Hardtkeho.
- Alena Čtvrtečková: Pavel Strass (1904–1941), Památník Mauthausen. Osud rodiny Strassových a svědectví Věry Tomanové.
- Alena Čtvrtečková: Josef Stáňo (1901–1942), Památník Mauthausen. Archivní údaje o zatčení a věznění.
- Paměť národa: Věra Tomanová (1931), vzpomínky na osud rodiny Strassových a předání posmrtné masky Pavla Strasse památníku Jad vašem.
- Stanislav Kokoška (ed.): Obrana národa v dokumentech 1939–1942, Ústav pro studium totalitních režimů, zejména strany 208–209.
- František Vašek, Zdeněk Štěpán: Změny ve formách moravské rezistence – 2. polovina roku 1941, Sborník Státního okresního archivu Přerov, 1999.
- Petr Koura: První a druhý život Vladislava Vančury, rozhovor pro iLiteratura.cz, pasáž věnovaná Jindřichu Pušovi a náchodskému požáru.
- https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Náchod_-_železniční_stanice_(stav_v_únoru_2020).jpg






