Před 44 lety museli Depeche Mode začít znovu. Vzniklo A Broken Frame

Existují alba, která člověk obdivuje kvůli jejich dokonalosti. A potom jsou desky, jejichž kouzlo spočívá právě v tom, že zachycují okamžik hledání. A Broken Frame patří do druhé skupiny.

K albu jsem se dostal na začátku devadesátých let na kazetě z Polska. Nebyla to ještě doba, kdy člověk napsal název skladby do telefonu a za několik sekund poslouchal. Navíc jsme si stále nesli zkušenost z předchozích let, kdy se k západní hudbě člověk často dostával složitými cestami, přes známé, kopírované kazety nebo právě nahrávky dovezené z Polska.

A Broken Frame se mi líbilo. Zvukem, skladbami, texty i videoklipy. Když jsme potom pořádali depešácké srazy a parties v Rychnově nad Kněžnou, vedly se mezi fanoušky debaty také o tom, kam vlastně tahle deska v diskografii patří. Názory se lišily. Já ale nikdy neměl potřebu ji odepisovat jako nějaký nepovedený mezičlánek.

Po čtyřiačtyřiceti letech mi připadá zajímavější než tehdy. Ne proto, že by najednou byla dokonalejší. Ale protože dnes přesněji slyšíme, co se uvnitř Depeche Mode v roce 1982 odehrávalo.

A Broken Frame vyšlo v Británii 27. září 1982. Bylo druhým studiovým albem Depeche Mode, jenže skupina už byla v úplně jiné situaci než o rok dříve při debutu Speak & Spell. Vince Clarke, autor New Life, Just Can't Get Enough a většiny prvního alba, odešel.

Skladatelské břemeno tak prakticky ze dne na den přešlo na Martina Gorea. Všech deset skladeb na A Broken Frame napsal on. Album produkovali Depeche Mode společně s Danielem Millerem, nahrávalo se v londýnských Blackwing Studios a za technickou stránkou stáli Eric Radcliffe a John Fryer. Na albu jsou jako členové kapely uvedeni Dave Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher; Alan Wilder už se v roce 1982 připojoval ke koncertní sestavě, ale na této studiové desce ještě nebyl členem nahrávacího týmu.

Martin Gore navíc po letech nepomáhal budovat legendu, že všechno šlo hladce. A Broken Frame označil za své nejméně oblíbené album Depeche Mode. Přiznal, že některé skladby měl napsané už dříve a další dával dohromady během práce ve studiu. Po Clarkově odchodu byl podle vlastních slov v podstatě „hozen do hluboké vody“. Zároveň však připomněl, že byli mladí a situaci tehdy neprožívali s takovou úzkostí, jakou bychom jí možná přisuzovali dnes.

A hlavně: kapela se nerozpadla.

Album se v britské hitparádě dostalo na osmé místo, tedy dokonce výše než Speak & Spell. See You vystoupalo mezi singly na šestou příčku, The Meaning of Love na dvanáctou a Leave in Silence na osmnáctou.

Nejdůležitější ale není žebříček. Nejdůležitější je těch deset skladeb.

Desku otevírá Leave in Silence a zpětným pohledem je těžké nevnímat ji jako jeden z prvních kroků od bezstarostnějšího synthpopu debutu k emocionálně temnějším Depeche Mode.

Text popisuje vztah, který se dostal do mrtvého bodu. Není tu velká tragédie ani teatrální rozchod. Spíš únava z nekonečného opakování stejného konfliktu, kruh, z něhož už nejde vystoupit jinak než odchodem. Gore používá poměrně jednoduché obrazy, ale už se objevuje téma, k němuž se bude mnohokrát vracet: člověk ví, že něco nefunguje, a přesto se od toho nedokáže snadno odpoutat.

Také hudba už působí sevřeněji. Elektronické motivy nejsou pouhou ozdobou melodie. Opakují se, vrství a vytvářejí pocit neustálého pohybu v kruhu, přesně jako vztah v textu. Gahanův hlas ještě nemá onu temnou monumentalitu druhé poloviny osmdesátých let, ale proti některým skladbám debutu zní výrazně vážněji.

Není to ještě Black Celebration. Směr už ale začíná být slyšet.

My Secret Garden jsem měl vždycky rád. Už název vytváří velmi osobní prostor a Gore jej v textu skutečně používá jako místo, které mělo zůstat skryté. Tajemství však přestalo být tajemstvím a s jeho odhalením mizí také bezpečí.

Text má zvláštní směs dětské hry, intimity a zklamání. Vypravěč běží z domu přes pole k vodě, vzpomíná na schovávání mezi květinami a současně ví, že něco nenávratně skončilo. Tajná zahrada tak může fungovat doslova, ale mnohem zajímavější je jako obraz soukromého světa, který člověk nechce sdílet s každým.

Hudebně skladba netlačí na pilu. Je vzdušnější, melodická a místy téměř hravá. Právě tento kontrast mě na ní baví. Text mluví o ztrátě něčeho osobního, zatímco hudba nepropadá tragédii. Depeche Mode zde začínají pracovat s principem, který později využijí mnohokrát: hudební nálada a význam slov nemusejí kráčet úplně stejným směrem.

Monument bývá vedle známějších skladeb přehlížený, ale pro pochopení A Broken Frame je velmi důležitý.

Gore píše o stavbě monumentu. Položí se základy, pracuje se, přidávají kameny, dílo je hotové – a zase se zhroutí. Vypravěč začne znovu, jenže výsledek je stejný.

Nemáme žádný důvod tvrdit, že Gore psal alegorii vlastní kapely. Přesto je dnes téměř nemožné tu paralelu neslyšet. Depeche Mode v roce 1982 také něco znovu stavěli. První verze skupiny, silně spojená s Clarkovým skladatelským rukopisem, skončila. Zbylí členové museli zjistit, zda dokážou vybudovat něco, co bude stát samo.

Hudba Monument je oproti hitovějším skladbám strohá. Místo okamžitého refrénu spoléhá na opakování, úspornější melodické motivy a téměř mechanický pohyb. Není to největší píseň alba, ale už v ní slyším chuť přestat vyrábět pouze příjemný elektronický pop.

Čtvrtá skladba nepotřebuje žádný text. Nothing to Fear je instrumentální, přesto rozhodně nepůsobí jako pouhá výplň mezi písněmi.

Hlavním vypravěčem je melodie. Jednotlivé elektronické linky se střídají, odpovídají si a postupně budují vlastní náladu. Je v ní určitá lehkost, ale zároveň lehká melancholie, která dobře zapadá do celkového charakteru desky.

Právě u podobných skladeb je také dobré připomenout, jak Depeche Mode v této době elektronickou hudbu vytvářeli. V dobovém rozhovoru z roku 1982 Martin Gore mluvil o studiovém PPG Wave a mezi používanými sekvencery uváděl Roland MC-4. Daniel Miller tehdy zároveň popisoval přechod ke zvukům rytmického automatu Roland TR-808. To neznamená, že lze každý zvuk na A Broken Frame po více než čtyřech desetiletích bezpečně přiřadit konkrétnímu přístroji. Ukazuje to ale, že kapela s Millerem už tehdy hledala vlastní elektronickou zvukovou architekturu, nikoli jen „hrávala melodie na syntezátory“.

Pokud bych měl přece jen vybrat skladbu A Broken Frame, ke které jsem měl vždy nejblíž, byla by to See You.

Její historická úloha je přitom větší než její místo uprostřed alba. Vyšla už na začátku roku 1982 jako první nový singl po Clarkově odchodu. V britském žebříčku vystoupala až na šesté místo. Pro skupinu to muselo být mimořádně důležité potvrzení: Depeche Mode mohou fungovat dál. Gore později právě úspěch See You připomínal při vzpomínce na období po Clarkově odchodu.

Přitom nejde o žádnou demonstraci síly. See You je křehká skladba o touze znovu vidět člověka, který už není tak blízko jako dříve. Melodie působí nevinně a téměř sladce, ale uvnitř je velmi obyčejný lidský smutek: nechci po tobě mnoho, jen tě znovu vidět.

Právě tahle jednoduchost mi na ní fungovala vždycky.

Zajímavá je rovněž technická stránka tehdejší práce kapely. Dobové rozhovory potvrzují, že Depeche Mode používali Roland MC-4 a PPG Wave; kapela řešila propojování sekvencerů se syntezátory i přesnost programovaných partů. Za zdánlivě jednoduchým synthpopem tedy byla už v roce 1982 poměrně systematická práce s elektronickou strukturou.

Se Satellite se album znovu prudce změní.

Vypravěč se uzavírá do „studené černé místnosti“, zklamání promění v nenávist a sám sebe popisuje jako satelit, který tuto nenávist vysílá dál. Je to mnohem tvrdší psychologická poloha než u předchozích vztahových skladeb. Už nejde jen o smutek z rozchodu, ale o člověka, který dovolil bolesti změnit způsob, jakým komunikuje se světem.

Ještě nápadnější je hudba. Rytmus má zřetelně reggae až dubově působící základ, ale místo klasické kapely ho vytváří elektronické prostředí. Basa, rytmické akcenty a prostor mezi jednotlivými zvuky jsou možná důležitější než samotná melodie.

A přesně v takových okamžicích je A Broken Frame zajímavější, než napovídá jeho pověst. Mladá kapela ještě nemá jednotný zvuk, ale zkouší, kam všude lze elektronický pop posunout.

Potom přichází jedna z písní, které nejlépe vysvětlují, proč album může působit tak nevyrovnaně.

The Meaning of Love je po temnějším Satellite skoro skokem do jiného světa. Gore staví text na mladickém nápadu: vypravěč se snaží zjistit, co vlastně znamená láska. Čte knihy, sleduje televizi, zapisuje si poznatky a ptá se přátel. Výzkum má jediný problém – sám ještě lásku nezažil.

Je to naivní? Samozřejmě. Jenže právě proto má skladba určité kouzlo. Nehraje si na životní moudrost člověka, kterému je padesát. Napsal ji mladý Martin Gore a zní přesně tak.

Pod velmi lehkou popovou melodií navíc probíhala seriózní elektronická práce. Dobové materiály z té doby potvrzují používání Roland MC-4 pro sekvencované party a PPG Wave jako jednoho z hlavních studiových nástrojů. Elektronický pop tedy vznikal skládáním a programováním jednotlivých vrstev, nikoliv pouhým odehráním hotové písničky.

Singl se dostal v Británii na dvanácté místo.

A Photograph of You je další pěkný příklad toho, jak se může význam skladby skrývat pod jejím povrchem.

Melodie je svižná a přímočará. Kdyby člověk vůbec neposlouchal slova, mohl by ji vnímat skoro jako optimistický pop.

Jenže Gore píše o fotografii člověka, která už nepřináší radost. Vyvolává bolest, takže by bylo nejlepší ji roztrhat nebo spálit. Vypravěč to ale nedokáže. Dokonce doufá, že fotografii ztratí, zároveň se o ni však stará tak pečlivě, že ji pravděpodobně nikdy neztratí.

Tenhle psychologický rozpor je mnohem zajímavější než samotný námět. Chceme se zbavit věci, která nám ubližuje, ale zároveň je posledním hmatatelným spojením s něčím, co jsme kdysi milovali.

A právě kontrast mezi světlou hudbou a smutným obsahem se později stane jednou z velkých zbraní Depeche Mode.

Jednou z nejnenápadnějších, ale textově nejzajímavějších písní alba je Shouldn't Have Done That.

Gore začne u malého chlapce v dětském pokoji. Hraje si s vojáčky, pochoduje se svou malou armádou, později chodí do školy, poslouchá pravidla a dělá matce radost. Potom vyroste a rozhodne se stát politikem.

Je to velmi jednoduchá satira, ale současně jeden z prvních okamžiků, kdy se Gore vzdaluje čistě vztahovým tématům a pozoruje společnost, autoritu a moc. O rok později na Construction Time Again už podobné otázky dostanou mnohem výraznější prostor.

Také hudební forma je zvláštní. Skladba se nepodbízí klasickým velkým refrénem. Má skoro pochodový, místy až říkankový charakter. To, co začíná jako dětská hra, se postupně mění v cosi méně nevinného.

Ani tady nejsou Depeche Mode ještě tam, kam dojdou. Už se ale začínají ptát na témata, která budou pro jejich další tvorbu podstatná.

A potom přijde poslední skladba.

The Sun and the Rainfall pro mě nemůže být jen položkou číslo deset.

V roce 1995 jsme jí zakončili náš poslední velký depešácký sraz v rychnovské sokolovně. Pamatuji si, že v nás tehdy byla radost z povedeného večera, ale zároveň i smutek, že končí. A právě tahle skladba nám připadala jako dokonalá poslední tečka.

Možná právě proto ve mně dodnes nese pocit uzavírání něčeho důležitého.

Text je znovu vztahový, ale proti některým jednodušším skladbám alba už působí podstatně dospěleji. Dva lidé opakují stále stejné chyby. Vědí, co bude následovat, a přesto se historie opakuje. Něco se musí změnit, jinak nezbude než se od sebe vzdálit. Současně však vypravěč říká, že právě tento člověk pro něj zůstává tím nejdůležitějším – nepředvídatelným jako slunce a déšť.

Hudebně je to pro mě jeden z okamžiků alba, kdy budoucí Depeche Mode slyším nejzřetelněji. Skladba potřebuje čas. Nesnaží se všechno vyřešit během tří minut. Opakované motivy vytvářejí atmosféru, elektronické vrstvy postupně zaplňují prostor a Gahanův hlas působí vážněji než v lehčích číslech desky.

Když dnes slyším závěr A Broken Frame, nevnímám ho už jen jako konec druhého alba.

Slyším v něm dveře k něčemu dalšímu.

K příběhu A Broken Frame neodmyslitelně patří také obal Briana Griffina – žena se srpem v obilném poli pod dramatickou oblohou.

Griffin později vzpomínal, že ráno pršelo a mraky se rozevřely pouze na zhruba půl hodiny, během níž dostal potřebné světlo. Fotografie se nakonec stala jedním z jeho nejznámějších snímků a objevila se také na titulní straně speciálu časopisu Life věnovaného výrazným fotografiím osmdesátých let.

Je zvláštní, jak přesně ten obraz k desce sedí.

Osamělá postava uprostřed krajiny, práce, nejistota, dramatická obloha. Jako by na obalu někdo zachytil kapelu, která právě přišla o jednu část své identity a musí zjistit, co dokáže vytvořit sama.

Samozřejmě je to dnešní interpretace. Právě proto ale dobré obaly přežívají dobu svého vzniku.

Nemá smysl po čtyřiačtyřiceti letech dokazovat, že A Broken Frame je lepší než Black Celebration, Music for the Masses nebo Violator. Není.

A ani z něj nechci zpětně vyrábět neprávem zapomenuté mistrovské dílo.

Je na něm slyšet mladická naivita. Některé texty jsou velmi jednoduché, zvuk ještě nemá pozdější hloubku a mezi jednotlivými skladbami existují velké stylové rozdíly. Samotný Martin Gore má k desce dodnes rezervovaný vztah.

Jenže přesně to z A Broken Frame dělá fascinující hudební i textový dokument roku 1982.

Vedle sebe stojí popová nevinnost The Meaning of Love, melancholie See You, podivnost Monument, hořkost Satellite, intimita My Secret Garden, první společenské náznaky v Shouldn't Have Done That a nakonec The Sun and the Rainfall, v níž už podle mě na několik minut slyšíme kapelu, která teprve přijde.

Na začátku devadesátých let jsem tohle všechno samozřejmě nerozebíral. Měl jsem kazetu z Polska a album se mi prostě líbilo. Později jsme se o něm přeli s dalšími fanoušky na depešáckých srazech. A v roce 1995 nám jeho poslední skladba uzavřela poslední velký večer v rychnovské sokolovně.

Dnes, po dalších desetiletích poslouchání Depeche Mode, ho slyším zase trochu jinak.

Ne jako album kapely, která už našla svůj zvuk.

Ale jako záznam chvíle, kdy ho teprve hledala.

Vince Clarke byl pryč. Martin Gore byl podle vlastních slov hozen do hluboké vody. Depeche Mode mohli skončit jako jedna z mnoha mladých britských skupin začátku osmdesátých let.

Místo toho vzniklo A Broken Frame.

Nedokonalé album, na kterém se Depeche Mode začali učit být Depeche Mode.

Zdroje: