Před 88 lety zemřel četař Arnošt Hrad. Odmítl ustoupit

Na stěně pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“ u Králík stálo na podzim roku 1938 jediné slovo: Vytrváme. Pro dnešního návštěvníka může být především připomínkou dramatických dnů před druhou světovou válkou. Pro muže, kteří tehdy uvnitř betonového objektu čekali na nepřítele, však znamenalo něco mnohem konkrétnějšího. Byli vycvičeni, vyzbrojeni a připraveni bránit československou hranici.

Jedním z nich byl čtyřiadvacetiletý četař Arnošt Hrad. Právě 3. října 1938, tedy před 88 lety, se při vyklízení srubu střelil služební pistolí do oblasti srdce. Ještě téhož dne zemřel v nemocnici v Červené Vodě.

Když jsem se jeho osudem začal zabývat podrobněji, postupně mě přestala nejvíce zajímat samotná sebevražda. Mnohem silnější mi připadala otázka, která jí předcházela: co se odehrává v člověku připraveném bojovat za svou zemi, když mu najednou vlastní armáda přikáže místo boje odejít?

Právě v tomto okamžiku podle mě začíná skutečný příběh Arnošta Hrada.

Arnošt Hrad se narodil 5. dubna 1914 v Bohnicích jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec pracoval jako opatrovník v tehdejším Zemském ústavu choromyslných, krátce po narození syna však narukoval do první světové války a z východní fronty se již nevrátil. Matka tak zůstala na výchovu dětí sama.

Arnošt se vyučil číšníkem, jeho mládí ale nebylo jednoduché. V době hospodářské krize obtížně hledal práci a několikrát se dostal také do konfliktu se zákonem. Dochované materiály navíc ukazují, že jeho životní problémy nezačaly až mnichovskou krizí. Už jako devatenáctiletý v roce 1933 psal při cestě z Prahy směrem k Teplicím dopisy na rozloučenou a uvažoval o ukončení života. Nakonec si svůj záměr rozmyslel a vrátil se domů.

Považuji za důležité tuto část jeho života nezamlčovat. Jednodušší by bylo vytvořit obraz bezchybného vlastence, jehož život směřoval k jedinému tragickému hrdinskému gestu. Skutečný člověk je ale podle mě mnohem zajímavější než později vytvořená legenda.

Zlom přinesla vojenská služba. Dne 1. října 1936 Hrad nastoupil k pěšímu pluku 2 v Litoměřicích a velmi rychle ukázal, že právě armádní prostředí mu vyhovuje. S výborným výsledkem absolvoval poddůstojnickou školu, stal se velitelem družstva a prošel speciálním výcvikem pro posádky těžkého opevnění. V dubnu 1938 byl povýšen na četaře.

Z dostupných pramenů na mě působí, že v armádě našel nejen povolání, ale také řád a směr, který mu předtím v životě možná chyběl.

Od září 1937 sloužil v pevnostním pásmu u Králík a později se stal příslušníkem hraničářského pluku 6. Když byl koncem srpna 1938 naposledy v Praze, situace ve střední Evropě už byla mimořádně napjatá. Jedné ze svých sester tehdy podle dochovaných pramenů řekl: „Republika je a bude. My jsme toho zárukou.“

Tato věta na mě působí možná ještě silněji než známé „Vytrváme“. Ne proto, že bychom z ní měli dělat velké vlastenecké heslo, ale protože ukazuje, jak pevně Hrad zřejmě věřil tomu, co má jako voják dělat. Pokud bude země napadena, bude ji bránit.

Po vyhlášení všeobecné mobilizace sloužil v posádce pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“. Muži uvnitř objektu čekali na možný útok a byli připraveni splnit úkol, ke kterému byli vycvičeni.

Jenže místo bitvy přišel Mnichov.

V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali představitelé Německa, Itálie, Francie a Velké Británie Mnichovskou dohodu. Československo muselo odstoupit Německu rozsáhlá pohraniční území. Pro vojáky ukryté v pevnostech měla velká evropská diplomacie velmi konkrétní podobu: museli opustit místa, která měli ještě několik dnů předtím bránit.

Právě tady se podle mě při pohledu na Mnichov často ztrácí jeho lidský rozměr. Známe mapy, jména politiků a důsledky dohody, ale mnohem těžší je představit si mladé vojáky, kteří týdny očekávali boj a najednou dostali rozkaz sbalit výstroj a odejít.

Prvního října napsal Arnošt Hrad tři dopisy na rozloučenou. Jeden byl určen matce, druhý veliteli a třetí jeho podřízeným a spolubojovníkům. Právě díky nim nemusíme po téměř devadesáti letech pouze odhadovat, jak tehdejší události vnímal.

Psal o povinnosti vůči vlasti, o svém otci, který se nevrátil z první světové války, i o tom, že se nedokáže smířit s odchodem z hranice. Svým mužům připomněl také nápis na srubu: „Vytrváme.“

Napsal jim, že na svém místě vydrží do okamžiku, kdy přijde rozkaz území opustit. Potom je opustí také on.

Právě při čtení tohoto dopisu na mě celý příběh začal působit úplně jinak. Už nejde pouze o známou epizodu z československého opevnění. Najednou víme, že několik dnů po Mnichovu sledujeme poslední hodiny mladého člověka, který zřejmě dospěl k rozhodnutí, od něhož nechtěl ustoupit.

Dne 3. října 1938 začala posádka K-S 14 objekt vyklízet. Arnošt Hrad zůstal na svém stanovišti jako poslední a poté se střelil služební pistolí.

Jeho smrt nenastala okamžitě. Spolubojovníci ho převezli do nemocnice v Červené Vodě, kde večer svému zranění podlehl. Bylo mu čtyřiadvacet let.

Pohřben byl 10. října v rodných Bohnicích a jeho pohřeb se podle dochovaných svědectví stal tichým vyjádřením nesouhlasu s mnichovskými událostmi. V následujících desetiletích se z četaře Hrada postupně stal jeden ze symbolů československých vojáků, kteří byli připraveni republiku bránit, ale možnost bojovat nakonec nedostali.

Právě u tohoto obrazu bych se však zastavil.

Příběh Arnošta Hrada se dá vyprávět velmi jednoduše: mladý vlastenec se odmítl smířit s kapitulací a raději zemřel, než aby opustil hranici. Takové vyprávění je silné, jenže skutečnost byla složitější.

Víme o jeho problematickém mládí i o tom, že o sebevraždě uvažoval už pět let před Mnichovem. Na druhé straně víme také to, že se během vojenské služby výrazně změnil, v armádě se mu dařilo a chtěl v ní zřejmě pokračovat. A především máme jeho vlastní poslední dopisy, ve kterých svůj čin přímo spojoval s odchodem z hranice, službou vlasti a památkou svého otce.

Jak velkou roli sehrála každá z těchto okolností v jeho posledním rozhodnutí, už podle mě po 88 letech nedokážeme s jistotou rozsoudit.

A možná bychom ani neměli.

Osobně nemám potřebu Hradovu smrt romantizovat. Sebevražda není krásné gesto a lidská tragédie nepotřebuje být přeměněna v legendu, aby si zasloužila připomenutí. Na jeho osudu mi připadá mnohem silnější právě to, že nebyl bezchybnou postavou vytesanou z kamene. Byl mladým člověkem se složitou minulostí, který zřejmě v armádě našel něco, čemu dokázal hluboce věřit.

A potom se mu tento svět během několika dnů zhroutil.

Pěchotní srub K-S 14 „U cihelny“ stojí u Králík dodnes. Betonové stěny přežily válku i desetiletí, která následovala, a objekt dnes připomíná nejen historii československého opevnění, ale také osud Arnošta Hrada.

Když se dnes mluví o září a říjnu 1938, přirozeně se vracíme k Mnichovu, Benešovi, Hitlerovi, Chamberlainovi nebo otázce, zda se Československo mělo bránit. Hradův osud mi ale připomíná, že za všemi těmito velkými dějinami stáli také konkrétní lidé, kteří jejich následky prožívali během několika hodin.

Na srub napsali „Vytrváme“.

Arnošt Hrad v něm 3. října 1938 zůstal jako poslední.

Dnes od jeho smrti uplynulo přesně 88 let. Nemusíme jeho poslední rozhodnutí oslavovat ani z něj vytvářet jednoduchý příběh hrdinství. Mně osobně připadá mnohem silnější vidět za jménem v učebnici skutečného čtyřiadvacetiletého člověka, který ještě několik týdnů před smrtí věřil, že on a jeho spolubojovníci jsou zárukou další existence republiky.

Možná právě proto jeho příběh ani po 88 letech neztratil svou sílu.