Přišel se zeptat, zda ho hledají. Pak na stanici vraždil

Četnickou stanici v malé moravské obci si dnes snadno představíme podle starých fotografií nebo televizních seriálů. Psací stůl, služební knihy, telefon, několik mužů v uniformách a vedle kanceláře často také služební byt. Večer 7. října 1929 ale na stanici v Želeticích u Znojma začal způsobem, který zpočátku vůbec nevypadal jako událost, jež se později zapíše do dějin československé kriminalistiky.

Kolem sedmé hodiny přišel sedmnáctiletý Josef Baloun ze Smědčic. Tvrdil, že ho posílá místní starosta a že potřebuje nocleh. Velitel stanice, četnický praporčík Kliment Florián, byl právě ve službě sám. Balouna nejprve odkázal jinam, následně se ale rozhodl mladíka přece jen prověřit. Přivedl ho zpět do kanceláře, prohlížel jeho domovský list a zapisoval si údaje. Právě v této chvíli vstoupil další muž. Jmenoval se František Ellinger a Florián ho znal.

A právě tady mě na celém případu zaujal detail, který by v hraném kriminálním filmu možná působil až příliš vykonstruovaně. Ellinger nepřišel na stanici v poutech ani ho nepřivedla četnická hlídka. Vstoupil dovnitř sám a zeptal se, zda ho četnictvo náhodou nehledá.

Rozhodně přitom nešlo o člověka bez kriminální minulosti. Vyučil se krejčím, ale už jako mladík se dostal do polepšovny. Historické prameny ho později spojují se žhářstvím, dezercí během první světové války a také s loupeží ve Vídni, za kterou dostal deset let těžkého žaláře. V policejních materiálech se objevoval i pod přezdívkou Vančura.

Florián mu měl odpovědět, že hledaný není. Současně ale Ellingera požádal, aby na stanici zůstal, protože se ho chtěl vyptat na několik neobjasněných drobných krádeží v okolí. Byl to okamžik, po kterém už následovalo všechno velmi rychle.

Ellinger vytáhl zpod kabátu pistoli a na praporčíka Floriána, který se věnoval papírům u stolu, zezadu vystřelil. Četník útok nepřežil. Výstřel zaslechla jeho manželka Marie, protože rodina bydlela ve služebním bytě bezprostředně spojeném se stanicí. Když přiběhla do kanceláře, Ellinger zastřelil také ji.

Manželé Floriánovi měli dvě malé děti. Jejich šestiletý syn se po výstřelech objevil u dveří kanceláře a Ellinger vystřelil i jeho směrem. Kulka ho ale nezasáhla a chlapci se podařilo utéct. Dcera se před ozbrojeným mužem ukryla v obytné části budovy.

A právě tento detail podle mě mění pohled na celý případ. Není to jen příběh prvorepublikového zločince, četnického pátrání a následného soudu. Za suchými dobovými hlášeními a úředními zápisy zůstaly dvě děti, které byly jen několik metrů od místa, kde během několika minut přišly o oba rodiče.

Ellinger s Balounem následně prostory stanice prohledali, vzali peníze a dali se na útěk. Teprve pozdější vyšetřování ale ukázalo, že jejich původní plán byl ještě podivnější. Podle Balounovy výpovědi se chtěli na stanici zmocnit zbraní a četnických uniforem a v převlečení za příslušníky četnictva potom přepadnout ředitele želetického zámku.

To je další moment, který mě na případu překvapil. Plán ukrást uniformy a v převlečení za četníky pokračovat k dalšímu přepadení dnes zní skoro jako námět na prvorepublikovou detektivku. Jenže právě s takovým scénářem měli pachatelé podle dochovaných podkladů skutečně počítat.

Vyšetřování navíc ukázalo další pozoruhodnou okolnost. Kliment Florián pravděpodobně nebyl člověkem, kvůli němuž Ellinger na stanici původně přišel. Podle dobových rekonstrukcí měl pachatel zášť vůči strážmistru Smutnému, který ho považoval za nebezpečného člověka a zajímal se o jeho trestnou činnost. Smutný však v osudnou chvíli na stanici nebyl.

Místo něj tam sloužil Florián.

U historických kriminálních případů je potřeba být opatrný, protože během desetiletí kolem nich často vzniknou jednoduchá vysvětlení, která znějí lépe než skutečnost. Dochované podklady ukazují jak na plán zmocnit se četnických zbraní a uniforem pro další loupež, tak na Ellingerovu nevraživost vůči konkrétnímu četníkovi. Jakou přesnou roli hrála každá z těchto okolností v okamžiku činu, už po téměř století nelze určit s úplnou jistotou.

Jisté naopak je, že po dvojnásobné vraždě začalo rozsáhlé pátrání. Baloun byl dopaden velmi rychle a při výslechu označil Ellingera za hlavního iniciátora celé akce. Ellinger mezitím zmizel.

Policejní ředitelství v Praze vyhlásilo po Františku Ellingerovi pátrání už 9. října 1929 a informace následně zveřejnil Ústřední policejní věstník. Pachatel byl popisován jako vyučený krejčí, lupič, muž malé postavy s rusými vlasy a nápadným pohledem. Zatykače zmiňovaly také šilhání levého oka, tetování a znalost češtiny i němčiny.

Jenže fotografie, podle které ho četníci hledali, nebyla aktuální. Jeden z dochovaných záznamů pracoval se snímkem označeným rokem 1919 a Ellinger se mezitím změnil. Když ho četníci vypátrali, měl delší vlasy a byl těžší než na staré fotografii.

Co mě na této části příběhu zaujalo možná nejvíc, je kontrast s dnešním policejním pátráním. Žádné kamerové systémy na každém rohu, digitální databáze fotografií, sociální sítě ani možnost během několika minut rozšířit aktuální podobu hledaného člověka mezi miliony lidí. Četníci měli popis, starou fotografii, oběžníky, služební telefony a síť jednotlivých stanic.

Přesto Ellingera ve Znojmě vypátrali a zatkli.

Z člověka, který ještě několik dní předtím sebevědomě vstoupil na četnickou stanici a sám se ptal, zda ho hledají, se stal vězeň čekající na soud.

Ani po zatčení nepovažovaly úřady Ellingera za člověka, kterého by bylo možné podcenit. Dobové materiály zmiňují také obavy z možného útěku z vazby a dalšího násilí.

Před Krajským trestním soudem ve Znojmě nakonec stanul kvůli dvojnásobné vraždě a dalším trestným činům. Dne 19. února 1930 byl odsouzen k trestu smrti.

V době první republiky ale ani rozsudek smrti automaticky neznamenal, že odsouzený skutečně skončí na popravišti. Existovala možnost prezidentské milosti a některým odsouzeným byl nejvyšší trest změněn. František Ellinger milost nedostal.

Dne 1. prosince 1930 byl na nádvoří věznice Krajského soudu ve Znojmě rozsudek vykonán. Od vraždy Klimenta a Marie Floriánových tehdy uplynulo necelých čtrnáct měsíců.

Tragédie měla v tehdejším Československu značný ohlas a četnický sbor se začal starat o osiřelé děti. Pomoc přišla také od státních institucí a na jejich podporu přispěl prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Četnický generál Vladimír Putna nad dětmi převzal poručnictví.

Na domě, v němž k vraždám došlo, byla později umístěna pamětní deska. Za nacistické okupace musela být odstraněna.

Dnes už jméno Františka Ellingera zná jen málokdo. Nevešel do obecného povědomí tak jako někteří pozdější českoslovenští vrazi a jeho případ se nevrací v médiích ani populární kultuře zdaleka tak často jako známější kriminální kauzy. Právě proto mi ale připadá zajímavé ho připomenout.

Ne kvůli tomu, abychom po téměř sto letech vyráběli z vraha další kriminální celebritu. Mnohem zajímavější je pohled na dobu, kdy se jeden zdánlivě obyčejný večer na malé četnické stanici během několika minut změnil v tragédii, která následně zaměstnala četnictvo, soudy i nejvyšší představitele státu.

A z celého případu mi stejně zůstává v hlavě především jeden paradox. František Ellinger vstoupil na četnickou stanici a sám se zeptal, zda ho hledají.

O několik dní později už ho hledalo celé československé četnictvo.