Prvorepublikový vrah pomáhal po činu hasit i přenášet mrtvé

Požár měl zahladit stopy

Když se z budovy hospodářského a lesnického úřadu v areálu zámku v Náměšti nad Oslavou začal valit kouř, zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že nejde pouze o požár. V rozsáhlém bytě žili nadlesní Jindřich Till, jeho nemocná manželka Anna a šestadvacetiletá služebná Marie Kořenová. Přivolaní hasiči však uvnitř narazili na něco mnohem horšího.

V bytě ležela tři zmasakrovaná těla. Požár navíc vznikl na několika místech současně, takže bylo zřejmé, že o náhodu nejde. Někdo se pokusil plameny zničit stopy po násilném činu. Případ, který se odehrál na začátku února 1927, se rychle dostal do tehdejšího tisku a na dlouhé měsíce zaměstnal četníky i veřejnost.

Jenže pachatel nebyl daleko. Naopak.

Mezi lidmi, kteří pomáhali požár likvidovat, byl třiadvacetiletý zahradnický pomocník Oldřich Filipín. Podle dochovaných popisů se dokonce podílel na přenášení těl z horního patra do jedné z kanceláří v přízemí. Člověk, kterého ostatní v tu chvíli mohli považovat za ochotného pomocníka, přitom velmi dobře věděl, co se v bytě stalo.

Filipín později připustil, že do bytu přišel loupit. Podle rekonstrukcí případu počítal s tím, že u nadlesního najde větší množství peněz. Marie Kořenová ho znala, a proto mu otevřela dveře. Útok následoval vzápětí. Sekerou postupně napadl služebnou i manžele Tillovy.

Představa velké kořisti se však změnila v absurdní kontrast k rozsahu zločinu. V hotovosti měl pachatel najít jen čtyři koruny, k nimž přibral ještě stříbrné příbory. Potom se pokusil zahladit stopy požárem založeným na několika místech bytu.

Právě to je jeden z detailů, kvůli kterému případ působí téměř nepochopitelně i po téměř sto letech. Tři lidské životy skončily kvůli představě o penězích, které v domě ve skutečnosti nebyly.

Filipín se po činu nesnažil okamžitě zmizet. Podle dobových rekonstrukcí se zúčastnil také pohřbu Marie Kořenové. Okolí přitom stále nevědělo, že mezi lidmi doprovázejícími mladou ženu na poslední cestě stojí i muž, který ji zabil.

Vyšetřování mezitím postupovalo způsobem, který už připomínal moderní kriminalistiku. Plameny totiž nezničily všechny stopy. Na vypáčeném psacím stole zůstaly otisky prstů, které nepatřily žádné z obětí.

Četníci proto začali porovnávat otisky lidí, kteří měli do zámeckého areálu přístup. Na seznamu byl také Filipín. Jenže k sejmutí otisků se nedostavil a náhle zmizel. Jeho chování začalo být stále podezřelejší.

Pátrání skončilo u zámeckého podzemí. Filipín se tam ukryl a pokusil se připravit o život. Po několika dnech byl nalezen poraněný a skončil v nemocnici.

A právě tady dostává celý případ další téměř románový zvrat. Když byl vzhůru, o vraždách mluvit nechtěl. Ve spánku se však podle dochovaných svědectví opakovaně budil, vykřikoval a pronášel věty, které četníci považovali za doznání. Policisté proto u jeho lůžka drželi noční hlídky a zapisovali, co říká.

Rozhodující ale nebylo žádné „přiznání ze spaní“. Tím byly především otisky prstů, které se shodovaly se stopami nalezenými v bytě zavražděných. Filipín se nakonec k činu přiznal. V průběhu vyšetřování ještě falešně obvinil dalšího zámeckého zaměstnance Gustava Vojtěcha a později se pokusil uniknout z vězení, při čemž napadl dozorce.

Proces se protáhl především kvůli posuzování Filipínova duševního stavu. Znalci nakonec dospěli k závěru, že za své jednání nese odpovědnost.

Dne 23. února 1929 jej soud ve Znojmě odsoudil k smrti. Rozsudek byl později potvrzen, prezident Tomáš Garrigue Masarykvšak využil práva milosti a trest změnil na doživotní vězení. Filipín byl umístěn na Mírov, kde později zemřel na tuberkulózu.

Ani rozsudkem ale kolem případu všechny pochybnosti nezmizely. Část veřejnosti tehdy nevěřila, že duševně omezený mladík mohl celý zločin naplánovat sám, a podezírala z účasti právě Gustava Vojtěcha. Pro takovou verzi však soud nenašel dostatek důkazů a Filipín nakonec tvrdil, že vraždil sám.

Když se člověk zabývá starými kriminálními případy, snadno ho pohltí samotný způsob vyšetřování, rozsudek nebo hledání pachatele. U příběhu z Náměště nad Oslavou mě ale nejvíc zasáhl úplně jiný okamžik.

Vrah se po činu vrátil mezi ostatní. Pomáhal hasit. Pomáhal přenášet mrtvé. A později šel mezi lidi, kteří pohřbívali jednu z jeho obětí.

Právě tenhle detail podle mě vypovídá o případu víc než všechny pozdější senzace o jasnovidcích nebo přiznání ze spaní. Lidé kolem Filipína v těch chvílích netušili, že člověk stojící vedle nich není svědek tragédie ani pomocník. Je jejím původcem.

A stejně silný je i druhý paradox. Podle dostupných pramenů očekával Filipín peníze, které mu měly pomoci začít vlastní život. Po třech vraždách našel v hotovosti pouhé čtyři koruny. Těžko hledat drsnější připomínku toho, jak propastný rozdíl může být mezi motivem zločinu a jeho následky.

Dnes patří náměšťský případ spíš k zapomenutým kapitolám československé kriminalistiky. Přesto obsahuje skoro všechno, co bychom očekávali od detektivního románu: zámek, tři mrtvé, úmyslně založený požár, otisky prstů, skrýš v podzemí, falešné obvinění i pachatele, který pomáhal odnášet vlastní oběti.

Jenže tentokrát to nebyla detektivka.