Sepp Dietrich: Hitlerův strážce dostal doživotí. Zemřel na svobodě

Dne 16. července 1946 si před americkým vojenským soudem v Dachau vyslechl doživotní rozsudek muž, který ještě nedávno patřil k nejvýše postaveným velitelům nacistického Německa. Josef „Sepp“ Dietrich, někdejší Hitlerův osobní strážce a velitel jednotek Waffen-SS, byl odsouzen za válečné zločiny spáchané během německé ofenzivy v Ardenách. Jeho vojenská kariéra definitivně skončila, ale život za mřížemi nikoliv. Už v říjnu 1955 opustil věznici v Landsbergu a vrátil se na svobodu.

Dietrichův osud přitom nespojuje pouze Hitlerovu osobní ochranku, bojiště druhé světové války a poválečné soudní síně. Je také příběhem člověka, který se podílel na vraždách politických odpůrců nacistického režimu a po odpykání části trestu se zapojil do organizace usilující o rehabilitaci bývalých příslušníků Waffen-SS.

Josef Dietrich se narodil 28. května 1892 v bavorském Hawangenu nedaleko Memmingenu. Pocházel ze skromného prostředí a jeho cesta k nejvyšším vojenským hodnostem rozhodně nepřipomínala kariéru důstojníka vychovaného na prestižních vojenských školách. V mládí se připravoval na práci v hotelnictví, vystřídal několik zaměstnání a za první světové války sloužil v německé armádě. Po jejím skončení působil také u bavorské zemské policie.

Rozhodující změna přišla ve druhé polovině dvacátých let, kdy se dostal do prostředí Hitlerových spolupracovníků. Pracoval mimo jiné u mnichovské čerpací stanice patřící Christianu Weberovi, jednomu z Hitlerových blízkých známých. Od roku 1927 se pohyboval v jeho osobní ochrance a následujícího roku vstoupil do nacistické strany NSDAP a do SS.

Dietrich nebyl významným politickým teoretikem ani mimořádně vzdělaným vojenským stratégem. Pro Hitlera měl jinou přednost: osobní oddanost. Právě ta mu otevírala dveře, které by pro člověka s jeho vzděláním a dosavadní vojenskou dráhou zůstaly za běžných okolností patrně zavřené. V roce 1930 získal poslanecký mandát v říšském sněmu a po nacistickém převzetí moci dostal úkol vybudovat zvláštní jednotku určenou k Hitlerově osobní ochraně.

Vznikla Leibstandarte SS Adolf Hitler, formace, jejíž budoucnost měla sahat mnohem dál než k doprovázení nacistického vůdce na veřejných vystoupeních.

Skutečnou povahu Dietrichova postavení odhalily události z 30. června 1934, známé jako noc dlouhých nožů. Hitler tehdy nechal násilně odstranit část vedení úderných oddílů SA i další skutečné nebo domnělé odpůrce svého režimu. Dietrich přitom nefiguroval pouze jako velitel ochranky, který měl zajistit bezpečnost nacistického vedení. Stal se přímým účastníkem vražedné operace.

Na Hitlerův rozkaz zajistil popravu šesti vysokých představitelů SA v mnichovské věznici Stadelheim. Mezi zastřelenými byli také Edmund Heines a August Schneidhuber. Vraždy provedlo komando jeho Leibstandarte, tedy jednotky, která měla představovat osobní oporu nacistického vůdce.

Dietrich tím prokázal, že jeho loajalita nekončí u politické podpory nebo vojenské poslušnosti. Byl připraven podílet se na zabíjení lidí, které Hitler označil za nepřátele. Pro diktátora představoval právě takový velitel mimořádně cenného spojence.

Za svoji úlohu při těchto vraždách se Dietrich musel zodpovídat před soudem až více než dvacet let poté. V době nacistického režimu naopak jeho postavení dál sílilo.

S vypuknutím druhé světové války začala Leibstandarte postupně přerůstat z osobní gardy v rozsáhlou bojovou formaci. Její příslušníci se účastnili tažení proti Polsku, bojovali v západní Evropě, na Balkáně i na východní frontě. Z jednotky, která původně střežila Hitlera, se do roku 1943 stala tanková divize Waffen-SS.

Její válečná historie ovšem nebyla pouze příběhem vojenských operací. Příslušníci Leibstandarte se dopouštěli zločinů proti civilnímu obyvatelstvu i válečným zajatcům. Už během tažení do Francie v květnu 1940 zavraždili u Wormhoutu desítky britských a francouzských vojáků, kteří padli do německého zajetí. Další válečné zločiny jsou spojeny s působením této formace v okupované Evropě a na východní frontě.

Ne všechny zločiny Leibstandarte lze automaticky označit za činy osobně nařízené Dietrichem. To však nic nemění na skutečnosti, že dlouhá léta velel formaci, jejíž příslušníci se na vraždách válečných zajatců a civilistů podíleli a jejíž velitelskou kulturu pomáhal utvářet.

Hitler jeho služby oceňoval vysokými vyznamenáními i dalším povyšováním. V létě 1943 Dietrich převzal velení nově vytvořeného I. tankového sboru SS a v roce 1944 dosáhl jedné z nejvyšších hodností Waffen-SS. Přestože neměl odpovídající vyšší důstojnické vzdělání, velel už rozsáhlým vojenským uskupením. V říjnu téhož roku se stal velitelem 6. tankové armády SS.

Právě s touto armádou je spojena událost, která zásadně ovlivnila jeho poválečný osud.

Dne 17. prosince 1944 postupovaly německé jednotky v Belgii během poslední velké německé ofenzivy na západní frontě, známé jako bitva v Ardenách. U křižovatky Baugnez nedaleko města Malmedy narazila bojová skupina Waffen-SS vedená Joachimem Peiperem na americké vojáky.

Část Američanů se po střetu vzdala. Byli odzbrojeni a shromážděni na poli poblíž silnice. Němečtí vojáci na ně následně zahájili palbu a některé zraněné zastřelili přímo mezi těly jejich druhů. Podle United States Holocaust Memorial Museum při masakru zahynulo nejméně 84 amerických vojáků. Více než čtyřiceti dalším se podařilo přežít útěkem nebo předstíráním smrti.

Masakr u Malmedy nebyl jediným zločinem Peiperovy bojové skupiny. Během německé ofenzivy docházelo také k dalším vraždám amerických válečných zajatců a belgických civilistů. Tyto události se po válce staly předmětem rozsáhlého vyšetřování.

Sepp Dietrich nebyl přímým vykonavatelem střelby u Baugnez. Jako velitel 6. tankové armády však stál nad formacemi, jejichž příslušníci vraždy spáchali. Americká obžaloba mu přičítala odpovědnost za zločiny podřízených jednotek a tvrdila, že před ofenzivou vydal rozkazy k bezohlednému postupu vůči civilistům a válečným zajatcům.

Když 16. května 1946 začal v Dachau proces se 74 příslušníky SS, patřil Dietrich mezi nejvýše postavené obžalované. Soud projednával nejen masakr u Malmedy, ale také další vraždy spáchané během ardenské ofenzivy. Dietrich byl uznán vinným a odsouzen k doživotnímu vězení. Jeho někdejší podřízený Joachim Peiper dostal trest smrti.

Poválečné trestání pachatelů nacistických zločinů se postupně dostávalo do složitého politického prostředí. Proces v Dachau provázely spory o metody vyšetřování a získávání výpovědí. Obvinění z nepřípustného zacházení s vězni byla předmětem dalších šetření. Americké vyšetřování přitom obvinění vůči vyšetřovatelům převážně nepotvrdilo. Studená válka a změna mezinárodní situace však přispívaly k tlaku na přezkoumávání a zmírňování rozsudků.

Dietrichův doživotní trest byl v roce 1951 změněn na 25 let vězení. Ani tento trest si však celý neodpykal. V říjnu 1955 byl podmíněně propuštěn z Landsbergu na svobodu.

Tím jeho problémy se soudy neskončily. V roce 1957 stanul před soudem v Mnichově kvůli své účasti na vraždách představitelů SA během nacistické čistky z června 1934. Byl uznán vinným z pomoci k zabití a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody. Po dalším pobytu ve vězení byl v únoru 1959 znovu podmíněně propuštěn.

Na svobodě se Dietrich zapojil do činnosti organizace HIAG, sdružující bývalé příslušníky Waffen-SS. Jejím cílem bylo mimo jiné prosazovat jejich společenskou rehabilitaci a vytvářet příznivější obraz vojenské složky SS. Dietrich v organizaci zastával funkci člena vedení a mezi někdejšími spolubojovníky nacházel podporu i dlouho po zhroucení nacistického režimu.

Sepp Dietrich zemřel v dubnu 1966 v Ludwigsburgu ve věku 73 let. Jeho pohřbu se podle historických pramenů zúčastnily přibližně čtyři tisíce bývalých příslušníků SS. Muže, který se kdysi podílel na Hitlerových politických vraždách a později velel jednotkám odpovědným za válečné zločiny, tak na poslední cestě doprovázely tisíce někdejších spolubojovníků.

Pohřeb se stal také připomínkou toho, jak pevné vazby mezi bývalými příslušníky Waffen-SS přetrvávaly ještě dvě desetiletí po skončení války. Dietrich, odsouzený v roce 1946 k doživotnímu vězení, přitom posledních sedm let svého života prožil na svobodě.

Zdroje: