Šest skladeb proti pravidlům popu. Pet Shop Boys a Introspective

Existují alba, která posluchače zaujmou především melodiemi. Jiná si získají pozornost atmosférou nebo silnými texty. A potom jsou nahrávky, u nichž člověka dodnes překvapuje, s jakou samozřejmostí jejich autoři porušili zavedená pravidla. Přesně takovým případem je Introspective, třetí studiové album britské dvojice Pet Shop Boys. Vyšlo 10. října 1988 a při příležitosti jeho 38. výročí stojí za to připomenout si nejen slavné skladby, ale především neobvyklý nápad, na kterém celá deska vznikla.

Neil Tennant a Chris Lowe měli v té době za sebou mimořádnou sérii úspěchů. První dvě studiová alba Please a Actually jim zajistila postavení jedné z nejvýraznějších britských popových skupin. Písně jako West End Girls, It's a Sin nebo Always on My Mind ukázaly, že elektronická hudba může být současně komerčně úspěšná, melodicky působivá a textově inteligentní. Zdálo by se tedy logické pokračovat v osvědčeném modelu. Jenže Pet Shop Boys se rozhodli vydat desku, na které nebude ani jediná skladba kratší než šest minut.

Z dnešního pohledu může podobné rozhodnutí působit jako drobná zvláštnost. V roce 1988 ale představovalo pozoruhodný krok. Dvojice obrátila běžnou logiku své práce: místo toho, aby nejprve vznikly krátké písně pro rádia a teprve následně jejich prodloužené taneční remixy, začala přemýšlet o rozsáhlých verzích jako o základním formátu. Výsledkem nebylo tradiční album sestavené z jednotlivých popových písní, ale téměř padesátiminutová kolekce šesti velkoryse vystavěných nahrávek.

A právě v tom spatřuji jednu z největších kvalit Introspective. Delší stopáž zde většinou neslouží pouze k natahování tanečního rytmu. Poskytuje hudbě prostor měnit náladu, rozvíjet jednotlivé motivy a vytvářet napětí, které by se do běžného čtyřminutového singlu obtížně vešlo. Pet Shop Boys na této desce dokázali, že taneční pop nemusí být jen sledem okamžitě zapamatovatelných refrénů. Může nabídnout také čas na pozorování, pochybování a přemýšlení.

Úvodní Left to My Own Devices patří podle mého názoru k nejpůsobivějším skladbám celé diskografie Pet Shop Boys. Začíná téměř divadelním gestem, v němž se operní vokál setkává s elektronickým světem, a postupně se rozvíjí do mimořádně bohatého aranžmá. Mohutný taneční rytmus, výrazná basová linka, orchestrální plochy a hlas Neila Tennanta vytvářejí celek, který se pohybuje někde mezi diskotékou, filmovou hudbou a velkolepým orchestrálním popem.

Na výsledné podobě skladby spolupracovali producenti Trevor Horn a Stephen Lipson, zatímco orchestrální aranžmá připravil Richard Niles. Hornův přístup k dramaticky vystavěné produkci zde dostal mimořádný prostor. Orchestr není pouhou dekorací elektronické skladby. Vstupuje do jejího rytmu, zvětšuje emocionální účinek jednotlivých pasáží a vytváří kontrast mezi monumentálním zvukem a zdánlivě obyčejným příběhem.

Tennant totiž nezpívá o žádném osudovém dramatu. Text, který sám charakterizoval jako přehnanou autobiografii, pracuje s obrazy každodennosti, osobními vzpomínkami a fantazií. Vedle telefonování a pití čaje se v něm objevují Che Guevara nebo Claude Debussy. V jiném hudebním prostředí by podobná kombinace mohla působit absurdně. Zde ale právě ona nadsázka funguje. Obrovská zvuková konstrukce obklopuje člověka, který si chce především rozhodovat o vlastním životě.

Nejzajímavější je pro mě samotný Tennantův projev. Zatímco produkce místy dosahuje téměř triumfální intenzity, jeho hlas zůstává překvapivě zdrženlivý. Nepokouší se soupeřit s orchestrem. Jako by stál uprostřed všeho toho zvukového přepychu a jen mimochodem vyprávěl svůj příběh. Právě díky tomuto kontrastu nepůsobí skladba jako samoúčelná přehlídka produkčních možností. Má humor, sebeironii i zvláštní druh melancholie.

Po takto mohutném začátku přichází I Want a Dog, skladba, která výborně ukazuje jinou stránku alba. Původně vyšla jako B-strana singlu Rent, ale pro Introspectivedostala podobu remixu od Frankieho Knucklese, jedné z klíčových osobností chicagské houseové scény. Výsledkem je výrazně střídmější, rytmicky hypnotická nahrávka, v níž se opakující elektronický puls, klavírní motivy a Tennantův hlas spojují do téměř meditativní atmosféry.

Na první pohled jde o jednoduché přání pořídit si psa. Jenže pod nenápadným textem lze velmi snadno slyšet potřebu společnosti a určitý druh osamělosti. Pet Shop Boys přitom nesahají po sentimentálních prostředcích. Nesnaží se posluchače dojmout dramatickým refrénem ani velkými slovy. Právě naopak. Zdánlivě banální přání nechávají plynout na pozadí tanečního rytmu a jeho opakování postupně získává naléhavost.

I Want a Dog možná není skladbou, kterou by si náhodný posluchač vybral jako první ukázku tvorby skupiny. V kontextu alba je však nesmírně důležitá. Po bombastickém úvodu přichází prostor, kde se hudba ztišuje a místo velkých gest nabízí drobný lidský pocit. Ukazuje také, jak přirozeně dokázali Tennant a Lowe přijímat vlivy americké klubové hudby, aniž by ztratili vlastní charakter.

Skladba Domino Dancing naopak přináší podstatně bezprostřednější melodickou přitažlivost. Vznikala ve spolupráci s producentem Lewisem A. Martinéem v Miami a její zvuk vychází z latinskoamericky zabarveného tanečního popu a tehdejšího freestyle stylu. Výrazné perkuse, žesťové prvky a živý rytmický pohyb jí dodávají lehkost, která ostře kontrastuje s tématem textu.

Za příjemně plynoucí melodií se totiž skrývá vztahová nejistota, žárlivost a pocit, že člověk postupně ztrácí kontrolu nad tím, co se mezi dvěma lidmi odehrává. Tennantův hlas znovu nevybuchuje emocemi. Spíše pozoruje situaci, kterou nedokáže zastavit. Taneční rytmus tak získává téměř paradoxní účinek. Hudba posluchače vybízí k pohybu, zatímco text zachycuje narůstající neklid.

Právě tuto schopnost považuji za jeden z nejvýraznějších poznávacích znaků Pet Shop Boys. Dokážou vytvořit skladbu, která na diskotéce funguje bez jakéhokoli vysvětlování, ale při soustředěnějším poslechu nabízí podstatně komplikovanější emocionální obsah.

Druhou polovinu alba otevírá I'm Not Scared, skladba, kterou Pet Shop Boys napsali a produkovali pro skupinu Eighth Wonder s Patsy Kensit. Jejich vlastní verze působí odlišně. Namísto relativně přímočaré popové písně dostává posluchač rozsáhlou, filmově vystavěnou kompozici, jejíž atmosféru vytvářejí dlouhé instrumentální pasáže, vrstevnaté klávesové plochy a melodie plná napětí.

Hudba jako by se neustále pohybovala mezi odhodláním a pochybností. Výrazné rytmické úseky střídají pasáže, v nichž se zvuk více otevírá a nechává vyniknout melodické linii. Tennant zpívá s obvyklou rezervovaností, což v tomto případě vytváří zvlášť zajímavý účinek. Tvrzení o nepřítomnosti strachu lze při poslechu vnímat i jako pokus přesvědčit o vlastní odvaze sebe sama. Není to jediný možný výklad, ale právě tato nejednoznačnost dodává skladbě hloubku.

Následující Always on My Mind/In My House představuje další fascinující ukázku přístupu, který Pet Shop Boys na Introspective zvolili. Jejich přepracování známé skladby Always on My Mind se už v prosinci 1987 stalo britským hitem číslo jedna. Na albu se však objevuje v mnohem rozsáhlejší podobě, propojené s novou částí In My House.

Původní píseň stojí na přiznání, že člověk někomu nedokázal věnovat dostatek pozornosti a lásky. Pet Shop Boys tento motiv zasadili do pulzující elektronické produkce, která místy působí téměř extaticky. Na Introspective se však skladba nespokojí s jednoduchým návratem slavného refrénu. Její hudební svět se postupně rozšiřuje a proměňuje v taneční kompozici s vlastními instrumentálními i vokálními odbočkami.

Právě zde lze zároveň najít jednu z mála výhrad, které k albu mám. Rozsáhlá konstrukce je produkčně působivá, ale ne každá její část má stejnou melodickou nebo emocionální naléhavost. Pro posluchače, který má rád stručnější popové skladby, může být devítiminutová podoba méně přesvědčivá než původní singl. Na druhé straně právě tato ochota nechat známou píseň proměnit do téměř samostatného tanečního útvaru patří k podstatě celého projektu.

Album uzavírá It's Alright, převzatá skladba spojená s chicagským houseovým hudebníkem Sterlingem Voidem. Pet Shop Boys ji proměnili v rozsáhlou kompozici, která postupným opakováním rytmu a melodických motivů vytváří optimistickou, téměř hymnickou atmosféru. Její délka přesahující devět minut není postavena na neustálém přidávání nových nápadů. Naopak pracuje s opakováním, které posluchače postupně vtahuje do nálady skladby.

Text lze chápat jako vyjádření víry, že hudba má schopnost přežít politické konflikty, společenské krize i lidské obavy. Je příznačné, že album plné osobní nejistoty končí právě takto otevřeným poselstvím. Není to jednoduchý happy end. Spíše připomínka, že vedle všeho, co člověka zneklidňuje, existuje také něco, co mu může dodávat sílu.

Pro pozdější singlové vydání v roce 1989 navíc skupina skladbu znovu nahrála v přístupnější popové podobě a Tennant doplnil novou sloku věnovanou ohrožení životního prostředí. Jde o důležitý rozdíl, protože albová a singlová verze nejsou pouze různě dlouhými sestřihy téže nahrávky.

Introspective vznikalo v mimořádném období kariéry Pet Shop Boys. Dvojice měla za sebou řadu velkých hitů a mohla si dovolit experimentovat se samotnou podobou popového alba. Přesto se už tehdy začínalo ukazovat, jak relativní může být představa úspěchu.

Když Domino Dancing dosáhlo v britské singlové hitparádě sedmého místa, Neil Tennant to vnímal jako signál, že období téměř automatických hitů číslo jedna končí. Z dnešního pohledu může taková reakce působit přehnaně. Jenže zároveň velmi přesně vypovídá o tlaku, který tehdejší komerční úspěch vytvářel. Pro skupinu zvyklou na nejvyšší pozice znamenalo i sedmé místo určitou změnu.

Samotné Introspective přitom vystoupalo na druhou příčku britského albového žebříčku a podle údajů vydavatelství se ho celosvětově prodalo více než 4,5 milionu kopií. Z komerčního hlediska tedy rozhodně nešlo o neúspěšný experiment.

Zajímavé je také dobové kritické přijetí. Americký publicista Dennis Hunt v listopadu 1988 v Los Angeles Timesoznačil album za dosud nejlepší práci dvojice a vyzdvihl především její schopnost spojovat taneční rytmy s emocionálně komplikovanými texty. Kritik Robert Christgau zase desce udělil hodnocení A−, přestože měl výhrady k rozvláčnějšímu tempu jednotlivých skladeb.

Právě toto napětí mezi ambicí a přístupností je podle mě pro hodnocení Introspective důležité. Nejde o album, na kterém by každá minuta přinášela nový melodický nápad. Některé pasáže jsou záměrně repetitivní a jejich účinek závisí na ochotě posluchače přijmout logiku taneční hudby. Pokud od Pet Shop Boys očekává především okamžitě zapamatovatelné tříminutové skladby, může být překvapen.

Jenže pokusíme-li se přistoupit k albu jako k promyšlenému celku, začne jeho neobvyklá délka dávat mnohem větší smysl.

Při dnešním poslechu je samozřejmě znát, ve kterém období Introspective vzniklo. Charakteristické elektronické bicí, výrazné basové linky, rozměrné aranže i některé produkční efekty nesou jasný rukopis konce osmdesátých let. Bylo by zbytečné tvrdit, že album zní jako současná nahrávka. Nezní, a ani nemusí.

Mnohem podstatnější je, že jeho hudební myšlení nepůsobí zastarale. Pet Shop Boys zde dokázali propojit několik na první pohled neslučitelných světů. Orchestrální velkolepost, chicagský house, latinskoamerické taneční vlivy, melancholický synthpop a inteligentní texty společně vytvářejí nahrávku, která má výrazně vlastní charakter.

Přitom neztrácí to, co na jejich tvorbě považuji za nejcennější: schopnost popsat složité lidské pocity bez přehnaného sentimentu. Tennant nikdy nepotřeboval být dramatickým zpěvákem, aby posluchače přesvědčil. Jeho odstup, civilnost a jemná ironie často dokážou vyjádřit více než okázalé vokální výkony.

V tom vidím i hlavní rozdíl mezi Introspective a mnoha jinými tanečními nahrávkami tehdejší éry. Zatímco některé byly postaveny především na konkrétním módním zvuku, Pet Shop Boys dokázali rytmus využít jako prostředek vyprávění. Hudba zde nezastírá nejistotu, osamělost nebo citové zmatky. Dává jim vlastní tempo.

Následující album Behaviour z roku 1990 pak přineslo podstatně zdrženlivější a melancholičtější podobu skupiny. Právě v tomto sousedství vyniká Introspective jako pozoruhodný okamžik její kariéry: chvíle, kdy si Pet Shop Boys dovolili být současně maximálně taneční, orchestrálně okázalí a překvapivě osobní.

Po osmatřiceti letech se proto k desce nevyplatí vracet jen kvůli nostalgii. Nejlepší je pustit si ji od začátku do konce a nechat jednotlivé skladby plynout v jejich původní délce. Nehledat pouze známé refrény, ale věnovat pozornost i místům mezi nimi, kde se hudba mění a získává jiné emocionální zabarvení.

Introspective totiž nepovažuji za nejlepší důkaz toho, jak velkolepou taneční hudbu dokázali Pet Shop Boys vytvořit. Je něčím zajímavějším: důkazem, že i uprostřed hlasitého rytmu, orchestrálního přepychu a popové euforie může zůstat prostor pro velmi tiché lidské pocity.

A možná právě proto tato deska ani po téměř čtyřech desetiletích neztratila svou sílu.

Hodnocení alba: 9/10

Výjimečně vystavěné taneční album, jehož nejsilnější stránkou je spojení monumentální produkce s inteligentními, emocionálně nejednoznačnými texty. Některé pasáže jsou rozvláčnější, ale celek si zachovává mimořádnou osobitost.