Sex, víra, nuda i smrt. Depeche Mode před 42 lety vydali Some Great Reward

Stačí několik prvních sekund. Mechanický puls, kovově chladný zvuk a hlas Davea Gahana, který nezní, jako by chtěl posluchače přivítat, ale spíš ho vtáhnout do šedého města, kde se pracuje příliš mnoho, vydělává příliš málo a z nudy se člověk může téměř zbláznit. Tak začíná Some Great Reward. A už úvodní Something To Do naznačuje, že Depeche Mode roku 1984 nejsou stejnou skupinou, která o tři roky dříve zpívala Just Can't Get Enough.

Album vyšlo ve Velké Británii 24. září 1984 a dostalo se na páté místo tamního albového žebříčku. Bylo nahráváno v londýnském Music Works a berlínském Hansa Mischraum, kde bylo také smícháno. Produkci sdíleli Depeche Mode, Daniel Miller a Gareth Jones. Osm z devíti skladeb napsal Martin Gore, jedinou výjimkou je Wilderova If You Want.

Důležitější než čísla je však něco jiného. Na předchozím Construction Time Again Depeche Mode objevovali sampling, industriální ruchy a možnosti proměnit zvuky každodenního světa v hudbu. Na Some Great Reward už tuto techniku nepotřebovali předvádět. Začali ji používat jako jazyk.

A právě tady začínají Depeche Mode, které budou později schopné vytvořit Black Celebration, Music for the Masses a nakonec Violator.

Something To Do je perfektní začátek, protože nečeká na posluchače ani vteřinu. Rytmus žene skladbu vpřed téměř strojovou pravidelností, kolem něj se vrství tvrdé elektronické a kovově působící zvuky a Gahan zpívá s naléhavostí člověka, který potřebuje především uniknout.

Text Martina Gorea je přitom mnohem zajímavější než prosté konstatování „nudím se“. Je v něm šedá obloha, černé město, práce za málo peněz, alkohol i pocit všudypřítomné deprese. Postavy hledají cokoli, co naruší monotónnost života. Kožené boty a potřísněné šaty do toho vnášejí sexualitu, hru s identitou i typicky goreovskou provokaci, aniž by skladba jednoznačně vysvětlovala, kam přesně má vést.

A právě hudba dává textu další rozměr. Mechanický rytmus může připomínat prostředí, ze kterého se postavy snaží uniknout – pracovní stereotyp, továrnu, opakování stejného dne. Skladba běží kupředu, ale její hrdinové vlastně nikam nedocházejí. Potřebují prostě „něco dělat“.

To je velmi depechemodovský paradox: taneční energie nevychází z radosti, ale z neklidu.

Druhá skladba tempo záměrně zlomí. Lie To Me je pomalejší, smyslnější a podstatně temnější. Gahanův hlubší, zdrženlivější vokál se pohybuje nad pulzující elektronickou strukturou, která má skoro hypnotický účinek.

Název může svádět k představě klasické písně o nevěře. Gore však skladbu popisoval spíš jako situaci paranoie, do níž se může dostat prakticky kdokoli. Text ostatně nedůvěřuje nejen konkrétnímu člověku, ale samotným slovům. Pravda ztratila pevný význam, sliby mohou vznikat z pohodlnosti a někdy člověk paradoxně žádá raději přesvědčivou lež než skutečnost, které už nevěří.

Právě tady se navíc objevuje sousloví, které dalo jméno celému albu. Ona „velká odměna“ není prezentována triumfálně. Je skoro ironickou představou, že když člověk přijme mechanismus práce, slibů a očekávání, snad ho na konci čeká něco, co celé úsilí ospravedlní.

Hudebně Lie To Me funguje díky zdrženlivosti. Nesnaží se posluchače udeřit jako Something To Do. Spíš jej pomalu uzavírá dovnitř. Repetice a temný elektronický puls dokonale odpovídají člověku, který chce věřit, a současně už ví, že věřit nemůže.

Potom přichází skladba, která otevřela Depeche Mode dveře k mnohem širšímu publiku. Singl People Are People dosáhl ve Velké Británii čtvrtého místa a stal se jedním z největších raných hitů kapely.

Její poselství je až odzbrojujícím způsobem přímočaré: proč se lidé nenávidí jen proto, že mají jinou barvu kůže, víru nebo potřeby? Gore později vysvětloval, že rasismus byl pouze jedním příkladem širšího problému – neschopnosti lidí přijímat vzájemné rozdíly.

Z dnešního pohledu je právě text jednou z mála částí alba, kde je cítit mládí autora. Gore později dokázal podobná témata vyjadřovat mnohem rafinovaněji. People Are People nic neskrývá a téměř vše říká přímo.

Jenže proti této jednoduchosti stojí mimořádně účinný zvuk.

Gareth Jones skladbu označil za přechod mezi Construction Time Again a Some Great Reward a připomněl, že právě zde kapela směřovala ještě výrazněji k industriálním barvám. Při tvorbě kombinovala akustické a kovové zvuky se samplingem a elektronikou.

Výsledkem je fascinující kontrast. Gore píše téměř dětsky jednoduchou otázku o lidské nesnášenlivosti, zatímco hudba kolem ní zní tvrdě, konfliktně a mechanicky. Jako kdyby samotný zvuk představoval svět, v němž se ona prostá otázka stále nedokáže prosadit.

Po třech výrazných Gahanových vokálech přichází změna. It Doesn't Matter zpívá Martin Gore a album se najednou stáhne do intimnějšího prostoru.

Je to píseň o blízkosti, která nemusí mít jednoduchou definici. Vypravěč je šťastný, že druhého člověka má, i když není přítomen. Připouští možnost odloučení, nejistotu i to, že vztah nemusí trvat věčně. Současně odmítá žárlivost a zdůrazňuje vzájemný respekt.

To je na Goreovy tehdejší texty překvapivě dospělé. Láska tu není vlastnictvím. Blízkost nemusí znamenat kontrolu a vztah nemusí být hodnotný jen tehdy, když splní předem určenou romantickou představu.

Hudba oproti předchozím skladbám změkne. Elektronika nepůsobí jako stroj, ale jako prostor. Goreův lehčí hlas nemá Gahanovu fyzickou autoritu, právě proto však funguje. Skladba potřebuje zranitelnost, nikoli sílu.

A album tím získává důležitou dynamiku. Some Great Reward není čtyřicet minut kovových úderů. Pod industriální fasádou už vzniká druhá základní poloha Depeche Mode: intimní, melancholická a pochybující.

Stories Of Old patří k písním, které mohou vedle velkých singlů snadno zůstat přehlédnuté. Přitom právě zde lze velmi dobře sledovat, jak se Gore vzdaluje běžnému romantickému popu.

Staré příběhy vyprávějí o princích, kteří dokážou obětovat bohatství kvůli ženě svých snů. Vypravěč ale podobné gesto odmítá. Přitažlivost existuje, polibek může být téměř nebeský, ale kvůli lásce se nehodlá vzdát vlastní identity – a stejnou svobodu přiznává i druhému člověku.

Na první pohled může působit chladně. Ve skutečnosti jde o zajímavou obranu vztahu, v němž jeden člověk nemusí pohltit druhého.

Hudebně je Stories Of Old kompaktnější a přístupnější než některé okolní skladby. Rytmus a melodické motivy ji udržují v pohybu, zatímco Gahanův hlas textu dodává sebevědomí. Mezi ponurou It Doesn't Matter a téměř obnaženou Somebodytak funguje jako chytrý dramaturgický most.

A současně ukazuje jednu z největších předností desky: Gore stále píše o vztazích, ale už prakticky nikdy o jednoduché lásce. Zajímá ho moc, nezávislost, důvěra, lež, kompromis a cena, kterou jsme ochotni za druhého člověka zaplatit.

Pak se téměř všechno zastaví.

Po samplovaných úderech, sekvencích a elektronických vrstvách přichází Somebody. Alan Wilder hraje na klavír, Martin Gore zpívá a prostor kolem nich se stává součástí nahrávky.

Wilder později vzpomínal, že šlo v podstatě o živě provedenou skladbu pouze jejich dvou. Gore při nahrávání skutečně zpíval nahý – okolnost, kterou potvrdil už v dobovém rozhovoru v roce 1984. Za bizarně znějící historkou se ale skrývá něco hudebně smysluplného: skladba měla být zbavena prakticky všeho nadbytečného.

A stejně obnažený je její text.

Vypravěč touží po člověku, s nímž může sdílet život, nejtajnější myšlenky i obyčejné hovory. Nehledá však partnerku, která mu bude všechno potvrzovat. Naopak chce někoho, kdo bude nesouhlasit, nabídne jiný pohled a přesto mu porozumí.

To je na milostnou píseň z roku 1984 pozoruhodně moderní představa partnerství.

Jenže Gore by nebyl Gore, kdyby sentimentalitu nenechal na konci lehce popraskat. Po všech přáních něhy a blízkosti přijde téměř obranné pousmání nad tím, že podobná romantická gesta mu vlastně trochu vadí.

Proto Somebody nestárne jako přeslazená balada. Je romantická a současně se za vlastní romantiku skoro stydí.

Minimalistická hudba tento rozpor ještě zvětšuje. Není kam se schovat. Žádný velký beat ani zvuková atrakce nepřebíjí hlas. Posluchač zůstává s člověkem, klavírem a přiznáním, které je příliš osobní na to, aby se dalo pronést bez ironické pojistky.

Po nejtišší chvíli alba přichází jedna z jeho nejprovokativnějších.

Master And Servant otevřeně používá sexuální obrazy dominance a podřízenosti. Jenže text prakticky okamžitě propojuje hru mezi dvěma lidmi s okolním světem. Role pána a služebníka nejsou jen v posteli. Gore je staví vedle hierarchie, nerovnosti a moci v každodenním životě.

A hudba tuto myšlenku nekomentuje – ona ji fyzicky předvádí.

Rytmus je disciplinovaný a opakující se, zvuk tvrdý a mechanický. Depeche Mode v té době zacházeli se samplerem jako s nástrojem, který mohl proměnit prakticky cokoli v součást rytmu. Dobové vzpomínky zmiňují při nahrávání Master And Servantmimo jiné zvuky biče, vzduchového kompresoru, kapky vody či dětského piana; skutečný bič přitom podle pozdějších vzpomínek nefungoval tak dobře, jak kapela očekávala.

Výsledný groove je skoro tělesný. Skladba posluchače nutí podřídit se rytmu právě ve chvíli, kdy zpívá o podřízení.

To je mnohem zajímavější než samotná sexuální provokace. Forma napodobuje obsah: píseň o dominanci získává kontrolu nad tělem posluchače prostřednictvím tanečního rytmu.

A právě tady Depeche Mode začínají dokonale ovládat umění, které je bude charakterizovat další desetiletí – nechat publikum tančit na věci, které vůbec nejsou veselé.

Před velkým finále přichází jediná skladba alba, kterou nenapsal Martin Gore. Autorem If You Want je Alan Wilder.

Text začíná koncem pracovního týdne a příslibem společného času, ale postupně se otevírá do obecnější výzvy: možnost přijít, připojit se, něco postavit, proměnit stud a zmatek v naději.

Není tak psychologicky vrstevnatý jako nejlepší Goreovy texty na desce. Právě hudebně však skladba ukazuje Wilderovu sílu. Začíná relativně sevřeně, postupně nabírá objem a mění se v širší, téměř kolektivní elektronickou hymnu.

Gahanův hlas zde nepůsobí jako zpověď. Je spíše průvodcem a svolavatelem.

V dramaturgii alba má If You Want ještě jednu důležitou funkci: po sevřené sexualitě Master And Servantna chvíli otevře dveře a vpustí dovnitř vzduch.

Je to ale jen krátký oddech.

Protože nakonec přijde Bůh, smrt a jeden z nejtemnějších příběhů, jaké do té doby Depeche Mode nahráli.

Some Great Reward končí skladbou dlouhou přes šest minut, která dodnes dokáže působit nepříjemně.

A právě proto je tak dobrá.

Blasphemous Rumours vypráví tragický příběh mladé dívky, která se v šestnácti letech pokusí vzít si život, ale přežije. Později nachází víru, jen aby její život ukončila absurdní nehoda. Nad celým příběhem visí provokativní otázka: pokud existuje řád a někdo jej řídí, jaký smysl může mít právě takový sled událostí?

Gore později vzpomínal i na zkušenost z doby, kdy s Andym Fletcherem chodili do kostela. Na modlitebním seznamu se podle něj objevovali nemocní lidé a Gorea zaráželo, že člověk, za kterého se modlili, následně zemřel. Právě podobné situace u něj vyvolávaly představu Boha, který někde sleduje lidské očekávání a ironicky se mu směje.

To je podstatné: Blasphemous Rumours není jednoduché ateistické heslo. Je to píseň o konfliktu mezi potřebou věřit ve smysl a zkušeností, která žádný spravedlivý smysl nenabízí.

Hudba tuto nejistotu zesiluje.

Sloky působí chladně, téměř mechanicky a znepokojivě. Industriální perkuse a opakující se zvuky vytvářejí prostředí, v němž je člověk malý a zranitelný. Pak se otevře refrén a melodie je najednou překvapivě přístupná.

Právě tento kontrast je mistrovský.

Kdyby byla celá skladba pouze temná, posluchač by si na její náladu zvykl. Depeche Mode však postaví téměř chytlavý refrén proti smrti mladého člověka. Krása melodie a krutost vyprávění existují současně.

A když album skončí, nic se nevyřešilo.

Žádná velká odměna nepřišla.

Při poslechu po dvaačtyřiceti letech je samozřejmě slyšet rok 1984. Některé elektronické barvy, programování i způsob práce s tehdejší technologií patří jednoznačně své době.

Podstatnější však je, kolik věcí nezestárlo.

Some Great Reward spojuje fyzický rytmus s psychologicky nepohodlnými tématy. Sexualita sousedí s mocí. Romantika s nedůvěrou. Touha po blízkosti s potřebou zůstat sám sebou. Víra se střetává se smrtí. Tovární zvuky se mění v popovou hudbu.

A najednou je možné vidět přímou cestu k tomu, co přijde později.

Bez experimentů Construction Time Again by tato deska pravděpodobně nevznikla. Ale právě Some Great Rewarddokázalo experiment spojit s písněmi natolik silnými, aby technologie přestala být atrakcí a začala sloužit emocím. Producent Gareth Jones ostatně později vzpomínal, že skupina už tehdy chtěla růst, zbavit se omezení své synthpopové image a hledala nové zvukové teritorium.

Není to ještě dokonale temný svět Black Celebration. Není tu monumentálnost Music for the Masses ani téměř bezchybná elegance Violatoru.

Ale jejich zárodky už jsou slyšet.

A snad největší kouzlo Some Great Reward spočívá právě v tom, že posloucháme kapelu uprostřed proměny. Ještě se hledá, ale už ví, že se nechce vrátit.

Před dvaačtyřiceti lety tak Depeche Mode nevydali pouze album s People Are People, Master And Servant a Somebody. Vydali desku, na které zjistili, že popová skladba může současně znít krásně, nepříjemně, sexuálně, industriálně, melancholicky i provokativně.

A že právě v těchto rozporech mohou být nejsilnější.

Hodnocení: 9/10