Star Trek bez Kirka byl risk. Před 39 lety odstartovala Nová generace

Bylo 28. září 1987 a na televizní obrazovky se vracelo jméno, které už tehdy patřilo k nejznámějším značkám science fiction. Jenže diváci nedostali další dobrodružství Jamese T. Kirka a pana Spocka. Na můstku stála nová posádka, loď nesla označení Enterprise-D a příběh byl posunut téměř o století za dobu původního seriálu. V kapitánském křesle navíc seděl muž, který byl Kirkovým téměř dokonalým opakem.

Jean-Luc Picard nepotřeboval dokazovat autoritu pěstmi ani bezhlavými výpravami do nebezpečí. Byl zdrženlivější, diplomatický, vzdělaný a mnohem raději hledal řešení rozhovorem než palbou z phaserů. Pro část publika zvyklého na Williama Shatnera to byla výrazná změna. A právě Patrick Stewart byl před premiérou jednou z největších neznámých celého projektu.

Britský divadelní herec s dlouhou zkušeností z Royal Shakespeare Company rozhodně nebyl typickou americkou televizní hvězdou. Sám později vzpomínal, že vůbec nepočítal s tím, že by seriál mohl mít dlouhý život. Když se přestěhoval do Los Angeles, první týdny dokonce nechával věci v kufru. Předpokládal, že producenti brzy zjistí, že obsadit plešatého britského shakespearovského herce středního věku do role kapitána Enterprise byla chyba.

Nakonec se stal Jean-Luc Picard jednou z nejslavnějších rolí jeho kariéry.

Riskem nebylo jen obsazení. Neobvyklý byl celý způsob, jakým se Star Trek: The Next Generation dostal k divákům.

O seriál měly zájem velké americké televizní společnosti, Paramount však nakonec zvolil jinou cestu. Místo klasického vysílání na jedné celostátní síti nabídl seriál jednotlivým televizním stanicím prostřednictvím takzvané first-run syndication. Studio tím získalo větší kontrolu, ale současně na sebe převzalo podstatně větší část finančního rizika.

Paramount musel sestavit vlastní síť stanic ochotných Novou generaci vysílat. Během první sezony se počet dostal přibližně ke dvěma stovkám. Televizím byl pořad nabízen za výhodných podmínek a Paramount si ponechával část reklamního času. Byl to odvážný model pro drahý hodinový dramatický seriál, který stál více než milion dolarů na epizodu.

První výsledky však ukázaly, že zájem publika rozhodně nechybí. V Los Angeles například dvouhodinová premiéra porazila v místní sledovanosti nabídku velkých televizních sítí. Na konci první sezony uváděl Los Angeles Times průměrnou týdenní sledovanost kolem 9,4 milionu amerických domácností.

Star Trek bez Kirka a Spocka tedy nejen přežil. Začal velmi rychle dokazovat, že značka dokáže fungovat i bez původních hrdinů.

Při zpětném pohledu může Nová generace působit jako samozřejmý úspěch. Stačí však znovu sledovat první sezonu a rozdíl proti pozdějším rokům je patrný.

Seriál teprve hledal vlastní tón. Některé příběhy stále připomínaly původní Star Trek ze šedesátých let, další dnes působí překvapivě rozpačitě. Měnili se lidé v zákulisí i před kamerou. Denise Crosby jako Tasha Yar seriál opustila už během první sezony, Gates McFaddenová v roli doktorky Beverly Crusherové ve druhé řadě chyběla a vrátila se až ve třetí. Měnilo se také vedení scenáristického týmu a postupně klesalo každodenní zapojení Genea Roddenberryho. Výkonný producent Rick Berman později popisoval, jak se během prvních let v zákulisí vystřídalo několik klíčových tvůrců.

Právě kolem třetí sezony se však začalo ukazovat, čím bude Nová generace výjimečná. Posádka přestala být pouhou náhradou za Kirka, Spocka a McCoye a získala vlastní identitu.

Picard se stal kapitánem, jehož největší zbraní často nebyl phaser, ale argument. Android Data se prostřednictvím své touhy pochopit lidství stal paradoxně jednou z nejlidštějších postav seriálu. Worf otevřel mnohem hlubší pohled na Klingony, kteří už nebyli pouze nepřáteli Federace. William Riker, Geordi La Forge, Beverly Crusherová a Deanna Troi postupně vytvořili posádku, která fungovala především jako tým.

A potom přišli Borgové.

Druhá sezona představila protivníka, jenž vypadal úplně jinak než většina dosavadních nepřátel Star Treku. Borgové nechtěli vyjednávat, mstít se ani dobývat území v klasickém smyslu. Asimilovali jiné civilizace a připojovali jejich biologické i technologické vlastnosti ke kolektivu. Producent a scenárista Maurice Hurley měl na jejich vzniku významný podíl.

Když potom na přelomu třetí a čtvrté sezony vzniklo dvojdílné drama The Best of Both Worlds, seriál definitivně ukázal, že dokáže být nejen filozofickou science fiction, ale také velmi napínavou televizí. Picardova proměna v Locuta patří dodnes k nejznámějším momentům celé značky.

Síla Star Treku vždy spočívala v tom, že vzdálené planety, mimozemšťané a technologie byly často pouze prostředkem k vyprávění o velmi současných problémech.

Nová generace tuto tradici rozvinula ještě výrazněji. Řešila právo jednotlivce rozhodovat o vlastním životě, hranice lidskosti, předsudky, válku, odpovědnost velitele, používání násilí nebo otázku, zda má umělá bytost stejná práva jako člověk.

Jedna z nejslavnějších epizod The Measure of a Man se například ptá, zda je android Data osobností s vlastními právy, nebo pouze majetkem Hvězdné flotily. V době prudkého rozvoje umělé inteligence zní podobná otázka možná ještě aktuálněji než v roce 1989.

Jiná slavná epizoda, The Inner Light, dokázala téměř úplně odsunout vesmírné dobrodružství stranou a vyprávět intimní příběh jednoho lidského života. Picard během několika desítek minut prožije subjektivně celé desítky let existence jiného člověka. Seriál tak ukázal, že nepotřebuje vesmírné bitvy, aby dokázal zasáhnout diváka.

Právě schopnost přecházet od dobrodružství přes filozofii až k osobnímu dramatu pomohla Nové generaci přežít svou dobu.

Zatímco americké publikum poznalo kapitána Picarda už v září 1987, do českého televizního vysílání dorazila Nová generace výrazně později.

První část pilotního dílu Střetnutí na Farpointu se v České republice objevila 29. září 1994, tedy téměř přesně sedm let po americké premiéře. Seriál vysílala Česká televize a pro mnoho tuzemských diváků se právě Picard, Riker, Data nebo Worf stali první posádkou Star Treku, kterou pravidelně poznávali z televizní obrazovky.

Byla to navíc doba, kdy podobná zahraniční science fiction ještě nepůsobila jako samozřejmá součást televizní nabídky. Enterprise-D se svými dotykovými panely, komunikátory, holopalubou, replikátory a možností vést obrazový rozhovor na velké obrazovce můstku nabízela pohled do budoucnosti, která v mnoha ohledech působila téměř fantasticky.

O několik desetiletí později nosíme zařízení připomínající komunikátory v kapse, videohovory jsou běžnou součástí života a s počítačem lze vést konverzaci přirozeným jazykem. Některé technologie Star Treku zůstávají science fiction. Jiné už tak vzdáleně nepůsobí.

Star Trek: Nová generace skončil v roce 1994 po sedmi sezonách a 178 epizodách. Oficiální databáze Star Treku dodnes uvádí právě tuto bilanci.

Posádka se poté přesunula do kin. Následovaly filmy Star Trek: Generations, First Contact, Insurrection a Nemesis. Patrick Stewart se k Jean-Lucu Picardovi po letech vrátil ještě v seriálu Star Trek: Picard, jehož závěrečná řada znovu spojila velkou část původní posádky.

To všechno začalo před 39 lety projektem, u něhož nebylo vůbec jisté, zda publikum přijme Enterprise bez Kirka a Spocka.

Patrick Stewart si tehdy ani pořádně nevybalil kufr.

Nakonec zůstal v Los Angeles řadu let a Jean-Luc Picard se stal postavou, kterou zná několik generací diváků. Nová generace zároveň dokázala něco možná ještě důležitějšího: ukázala, že Star Trek nemusí být navždy připoután k jedné posádce, jednomu kapitánovi ani jedné době.

A právě díky tomu mohl jeho vesmír pokračovat dál.

Zdroje: