Useless od Depeche Mode: výčitka, která má vlastní puls

Baskytara se zakousne do rytmu, kytara přidává drsnější odstín a Dave Gahan zpívá s výrazem člověka, kterému definitivně dochází trpělivost. „Useless“ od Depeche Mode není píseň, která by se snažila někoho utěšovat. Martin Gore napsal text o marných radách, vzájemných výčitkách a vztahu, v němž už slova ztrácejí svůj účinek. Producent Tim Simenon mu dal hudební podobu, která se odmítá smířit s bezmocí.

Na celé nahrávce mě nejvíc přitahuje jeden rozpor. Zatímco Gahanův hlas naznačuje vyčerpání a rezignaci, hudba zůstává neklidná a neustále se žene kupředu. Jako by se dva lidé už nedokázali domluvit, ale jejich hádka přesto nemohla skončit.

Dne 20. října 1997 vyšla „Useless“ u Mute Records jako čtvrtý a poslední britský singl z alba Ultra. Devětadvacet let po vydání stojí za pozornost nejen kvůli výročí. Především ukazuje, jak přesvědčivě dokázali Depeche Mode spojit elektronickou zvukovou představivost s živelnou rockovou energií.

Příběh „Useless“ začal ještě před samotným nahráváním alba. Producent Tim Simenon v rozhovoru pro časopis Classic Popvzpomínal na pracovní setkání s Martinem Gorem, Andym Fletcherem a Danielem Millerem v kanceláři skupiny v londýnském King's Cross. Gore tehdy přehrál několik demo nahrávek a „Useless“ byla první skladbou, kterou Simenon slyšel.

Pro producenta známého projektem Bomb the Bass to byl důležitý okamžik. Spolupráce, o níž se tehdy teprve rozhodovalo, nakonec vedla k jeho účasti na celém albu Ultra. Je docela příznačné, že píseň vydaná později jako poslední britský singl z desky stála už na počátku této tvůrčí etapy.

Depeche Mode přitom procházeli mimořádně složitým obdobím. Po odchodu Alana Wildera v roce 1995 pokračovali jako trojice. Dave Gahan se potýkal se závažnými osobními a zdravotními problémy spojenými se závislostí a další fungování skupiny nebylo samozřejmostí. Příprava Ultra proto znamenala podstatně víc než běžné nahrávání nového alba.

Simenon společně se zvukovým inženýrem známým jako Q, programátorem Kerrym Hopwoodem a klávesistou Davem Claytonem pomáhal vytvořit nové produkční zázemí. Místo napodobování dřívějšího zvuku vznikla deska, na níž elektroniku výrazněji doplnili živí hudebníci.

„Useless“ patří k nejvýmluvnějším příkladům tohoto přístupu. Skladba zachovává temnější charakter Depeche Mode, ale současně má nezvykle fyzickou, až syrovou energii. V kontextu tehdejší situace skupiny je pozoruhodné, jak sebejistě působí její výsledné aranžmá.

Rytmický základ „Useless“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co Depeche Mode na Ultra nabídli. Nahrávka nepůsobí jako tradiční elektronická píseň, do níž někdo dodatečně přidal několik rockových prvků. Basa, bicí a kytara určují její charakter od začátku až do konce.

Na basu hraje Doug Wimbish, na bicích Gota Yashiki a Keith Le Blanc, další perkuse obstaral Danny Cummings. Výrazný, lehce drsný kytarový motiv Martina Gorea vytváří protiváhu k hlubokému basovému pulsu.

Wimbishova hra je pro výsledný dojem zásadní. Basová linka má funkovou pružnost, ale nepřináší obvyklý pocit lehkosti. Neustále se vrací, naléhá a téměř fyzicky připomíná konflikt, který se nedaří uzavřít.

Také rytmus působí důrazně, místy až neúprosně, přitom však není mechanicky strnulý. Živé bicí a perkuse dodávají hudbě energii, zatímco elektronické vrstvy udržují její chladnější, znepokojivou atmosféru.

Simenonova produkce má jednu zásadní přednost: jednotlivé nástroje mezi sebou nesoupeří o pozornost. Basa dostává dostatek prostoru, kytarový riff se prosazuje svou barvou a elektronika pomáhá vytvářet zvukovou hloubku. Každý prvek má své místo a žádný nepůsobí zbytečně.

Při pozornějším poslechu je patrné, že „Useless“ nestaví svůj účinek na velkém melodickém překvapení. Základní rytmický tah zůstává důležitější než dramatické proměny harmonie. Kdo očekává okamžitě zapamatovatelný refrén, může v tomto ohledu pociťovat určitý nedostatek. Jenže hudební neústupnost odpovídá samotnému tématu písně. Vztah, o kterém Gahan zpívá, se také neposouvá k žádnému uklidňujícímu řešení.

Martin Gore patří mezi autory, kteří dokážou poměrně jednoduchými slovy zachytit složité mezilidské vztahy. „Useless“ představuje jeho méně smířlivou polohu.

Text lze číst jako rozhovor dvou lidí, kteří už se nedokážou navzájem vyslechnout. Zaznívají výčitky kvůli marným radám, nerealistickým představám i vzájemnému ponižování. Čas se vleče, rozhodnutí nepřichází a dřívější blízkost vystřídala hořkost.

Zajímavé je, že vypravěč není jednoznačně nevinnou obětí. Vedle obvinění druhého člověka připouští také vlastní podíl na tom, že vztah dospěl do nepříjemného stavu. Sám se tak ocitá v postavení obžalovaného.

V tom nacházím jednu z největších předností Goreova textu. Nejde o jednoduchý příběh člověka, kterému někdo ublížil. Spíš o situaci, v níž se odpovědnost a vina nepříjemně prolínají a žádná ze stran už neví, jak z konfliktu vystoupit.

Vzhledem k době vzniku skladby může být lákavé hledat v textu konkrétní narážky na tehdejší vztahy uvnitř Depeche Mode, zejména na odchod Alana Wildera. Takové čtení však zůstává spekulací. Bez doloženého vyjádření Martina Gorea nelze tvrdit, že píseň mířila právě na něj.

Dave Gahan dává textu další rozměr. Jeho hlas nepůsobí jako výbuch nekontrolovaného vzteku. Zpívá s určitou dávkou odstupu, únavy a pohrdavé rezignace. Ve výraznějších pasážích dokáže přitvrdit, ale ani tehdy se nesnaží každé slovo proměnit v dramatické gesto.

Považuji to za jeden z jeho nejlepších pěveckých výkonů na Ultra. Dokáže vystihnout okamžik, kdy se hněv mění ve vyčerpání. Člověk ještě mluví ostře, ale možná už ani nevěří, že ho druhá strana skutečně poslouchá.

Gahanova zdrženlivost má navíc důležitý účinek na celou nahrávku. Kdyby zpíval výrazně agresivněji, výsledkem by mohla být poměrně přímočará rocková skladba o vzteku. Jeho unavený, místy téměř lhostejný projev však přidává něco podstatně zajímavějšího. Pocit člověka, který už nechce pokračovat v hádce, přestože se z ní dosud nedokázal vymanit.

Album Ultra obsahuje přibližně pětiminutovou verzi „Useless“. Pro singlové vydání však vznikl nový remix, na kterém pracovali Alan Moulder a Daniel Miller. Tato přibližně čtyřminutová a třiapadesátisekundová podoba se objevila také ve videoklipu.

Nešlo pouze o mechanické zkrácení původní nahrávky. Singlová verze představovala samostatnou úpravu zvuku a rytmického vyznění, přizpůsobenou potřebám singlu.

Výrazný rytmický základ skladby současně poskytl velký prostor dalším producentům. Kruder & Dorfmeister vytvořili rozsáhlý, více než devítiminutový remix, zatímco Carl Craig, CJ Bolland a Barry Adamson nabídli vlastní pohledy na její hudební materiál.

To dobře ukazuje, jak široké hudební prostředí Depeche Mode koncem devadesátých let oslovovali. „Useless“ obstála jako rockově zabarvená elektronická píseň, ale zároveň nabízela dostatek prostoru pro taneční a experimentálnější zpracování. Právě v těchto proměnách je patrné, jak výraznou roli v původní kompozici hraje rytmus.

Klasickou novou studiovou B-stranu britská singlová vydání nepřinesla. Místo toho obsahovala různé remixy, koncertní nahrávku a multimediální obsah včetně videoklipů dalších skladeb z Ultra.

Za pozornost stojí také obrazová stránka singlu. Videoklip režíroval Anton Corbijn, dlouholetý spolupracovník skupiny, a natáčel se ve Walesu. Jeho strohá vizuální atmosféra dobře zapadá do emocionálního světa písně. Místo okázalosti přichází pocit odstupu, prázdného prostoru a nepříjemného očekávání. Corbijn tak zůstává věrný svému charakteristickému rukopisu, který s hudbou Depeche Mode fungoval už v předchozích letech.

Komerční výsledky singlu nebyly ve Velké Británii nijak mimořádné. „Useless“ dosáhla na 28. místo oficiálního singlového žebříčku a v hlavní stovce vydržela dva týdny.

Samotné umístění ovšem říká o kvalitách nahrávky poměrně málo. Zvlášť u písně, jejíž přitažlivost nespočívá v jednoduchém popovém refrénu, ale v kombinaci neklidného rytmu, drsného zvuku a emocionálního napětí.

Album Ultra přitom jako celek představovalo pro Depeche Mode zásadní návrat. Na rozdíl od předchozích studiových alb jej nedoprovodilo plnohodnotné světové turné. Skupina se k rozsáhlému koncertování vrátila až v roce 1998 během turné spojeného s kompilací The Singles 86>98.

Také proto má „Useless“ při zpětném pohledu zvláštní postavení. Vznikla v době, kdy se Depeche Mode vyrovnávali se změnou vlastního fungování, ale na výsledné nahrávce není slyšet nerozhodnost. Naopak. Hudba je sevřená, energická a ve svém emocionálním vyznění až nepříjemně přímočará.

Ve srovnání s nejslavnějšími skladbami skupiny může působit méně monumentálně. Nemá odzbrojující melodickou přímočarost „Enjoy the Silence“, taneční eleganci „It's No Good“ ani dramatickou naléhavost „Walking in My Shoes“.

Nabízí ale jiný druh zážitku. Je zemitější, tvrdší a méně ochotná poskytnout posluchači úlevu. Její působivost se neodvíjí od jediného výrazného hudebního momentu, ale od napětí, které se postupně hromadí a přetrvává až do konce.

Na konci devadesátých let mohlo propojení živé rytmiky, temné elektroniky, rockové kytary a triphopové atmosféry působit jako přirozená součást tehdejšího hudebního vývoje. Depeche Mode však dokázali tyto prvky spojit natolik osobitě, že „Useless“ nezůstala pouhou připomínkou dobových produkčních postupů.

S odstupem času mě na ní nejvíce zajímá způsob, jakým jednotlivé hudební složky podporují význam textu. Baskytara neustupuje, rytmus se nezastavuje a Gahanův hlas připomíná vztah, v němž se dobré úmysly proměnily v další důvod ke konfliktu.

To všechno má svůj emocionální účinek. Člověk nemusí znát okolnosti vzniku alba Ultra, aby rozuměl pocitu, který skladba vyvolává. Stačí zkušenost s rozhovorem, v němž se dvě strany přestaly poslouchat a každá další věta jejich vzdálenost jen prohlubuje.

„Useless“ pro mě není nejkrásnější skladbou Depeche Mode v tradičním smyslu slova. Její melodie nepatří k těm, které člověka okamžitě pohltí, a hudební stavba může místy působit až příliš neústupně. Jenže právě tuto vlastnost na ní oceňuji. Goreův text by s uhlazenějším aranžmá ztratil část své naléhavosti a Gahanův unavený zpěv by bez výrazné rytmiky neměl tak působivý protiklad.

Když skladba po posledních tónech utichne, žádné smíření nepřichází. Hádka, kterou jsme právě poslouchali, zůstává nedořešená. A možná je to tak správně. Depeche Mode tentokrát nepotřebovali nabídnout útěchu ani jednoduché řešení.

Stačilo jim zachytit okamžik, kdy už si lidé nemají co říct, a přesto se nedokážou přestat obviňovat. V roce 1997 z toho vznikla neobyčejně silná nahrávka. A ani po devětadvaceti letech její poselství neztratilo nic ze své nepříjemné pravdivosti.

Hodnocení: 9/10