V roce 1920 zabil osmnáctiletý mladík trafikantku. Uloupil 60 korun

Byl 27. říjen 1920, den před druhým výročím vzniku samostatného Československa. V přízemí domu číslo 1635/35 v pražské Ječné ulici provozovala sedmdesátiletá vdova Anna Kleisnerová malou trafiku. Jedním z lidí, kteří podnik znali, byl osmnáctiletý Alois Libovický. Věděl také, že si starší žena během odpoledne obchod uzavírá a uvnitř odpočívá.

Libovický do trafiky toho dne skutečně přišel. Jeho záměr však překazila další zákaznice, a mladík proto odešel. Jakmile žena obchod opustila, vrátil se. Podle rekonstrukce případu zachycené Danem Hrubým v knize Pražské mordy udeřil trafikantku rukojetí nože, bodl ji do oblasti spánku a následně ji škrtil. Když se ještě pohnula, v útoku pokračoval.

Za násilím nebyl dlouhodobý spor ani osobní nenávist. Libovický přišel pro peníze. V trafice však našel jen asi šedesát korun. Ani s nimi se mu nepodařilo uniknout.

Krátce po útoku přišel za matkou její syn Karel Kleisner, úředník okresního finančního ředitelství. Když zaklepal, ozval se zevnitř mužský hlas, který se jej snažil poslat jinudy. Kleisnerovi bylo okamžitě něco divné, protože dobře věděl, že malý obchod žádný další východ nemá.

Po dalším zaklepání se dveře otevřely a Libovický vyběhl ven. Kleisner začal volat o pomoc a nedaleko procházející strážník mladíka zadržel. Anna Kleisnerová byla převezena do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, způsobeným zraněním však podlehla. Pachatel tak byl dopaden prakticky bezprostředně po činu.

Zadržení přišlo téměř okamžitě. Vyšetřování však odhalilo další část Libovického příběhu, která se týkala třináctileté Gabriely, s níž tehdy pobýval v Malé Chuchli.

Libovický předtím pracoval jako pomocný zámečník v železničních dílnách v Bratislavě a bydlel u Gabrieliny rodiny. Poté, co jej její rodiče z domácnosti vykázali, třináctiletá dívka odešla s ním. Dvojice následně putovala přes několik měst a nakonec skončila v Praze, kde se vydávala za sourozence. Žili v mimořádně špatných podmínkách a postupně jim došly peníze.

Rozprodávali oblečení a pokoušeli se vyrábět jednoduché hračky z lepenky, které nabízeli k prodeji. Nakonec se rozhodli vrátit na Slovensko, jenže neměli peníze na cestu. Libovický se měl s Gabrielou sejít na smíchovském nádraží poté, co peníze získá. Místo něj tam dorazila policie.

Právě tento kontext je při popisu případu důležitý, ale podle mě by neměl odvádět pozornost od samotné vraždy. Gabriela byla třináctiletá dívka a soud později Libovického vedle loupežné vraždy odsoudil také za únos a za čin, který tehdejší právo označovalo jako „násilné smilstvo“. Není proto důvod jejich vztah zpětně romantizovat jako příběh dvou nešťastných mladých lidí na útěku.

Proces s Aloisem Libovickým se konal počátkem dubna 1921. Dobové Lidové noviny, z nichž ve své knize cituje Dan Hrubý, popisovaly osmnáctiletého obžalovaného jako mladíka, který při jednání působil apaticky. Před soudem vypovídala také Gabriela.

Rozsudek může z dnešního pohledu působit překvapivě. Libovický byl uznán vinným z únosu, násilného smilstva a loupežné vraždy, přesto dostal deset let vězení. Nešlo však o mimořádnou shovívavost soudu. Protože byl v době činu podle tehdejšího práva nezletilý, vyšší trest mu uložit nebylo možné.

Právě to je podle mě jedna z nejzajímavějších historických vrstev celého případu. Při čtení starých kriminálních kauz máme často tendenci měřit tehdejší rozsudky dnešními pravidly. Jenže právo, věkové hranice i způsob, jakým soudy posuzovaly mladé pachatele, byly jiné. Bez této souvislosti by desetiletý trest za vraždu sedmdesátileté ženy vypadal téměř nepochopitelně.

Na celém případu mě nakonec nejvíc zaráží nepoměr mezi tím, co chtěl Libovický získat, a tím, co svým činem způsobil. Kvůli penězům na cestu zavraždil ženu, kterou znal ze svých návštěv trafiky. Našel přibližně šedesát korun, jenže než je mohl využít, objevil se syn oběti a krátce nato už byl v rukou strážníka. Plánovaný návrat na Slovensko se nekonal.

Když člověk čte staré případy s odstupem více než sta let, snadno začne sledovat především vraha, vyšetřování a soud. Mně ale právě tady připadá důležité neztratit ze zřetele Annu Kleisnerovou. Byla to žena, která ve svých sedmdesáti letech provozovala malý obchod v Ječné ulici a jednoho říjnového odpoledne otevřela člověku, kterého znala jako zákazníka. Libovický chtěl získat peníze a odjet. Nikam však neodjel. Anna Kleisnerová se už ze svého obchodu domů nevrátila.