V roce 1924 našli mlynářku v plamenech. Vrah zmizel beze stopy

V sobotu 9. srpna 1924 našel ponocný v Podhorském mlýně v Polné čtyřiašedesátiletou Amalii Procházkovou. Kolem spolumajitelky mlýna hořel rozlitý petrolej a na hlavě měla zranění způsobená tupým předmětem. Žena, dříve provdaná Dvořáková a ještě předtím Pospíchalová, se stala obětí vraždy, která zaměstnávala četníky dlouhé měsíce. Městský kronikář Břetislav Rérych později zaznamenal, že zpráva o zločinu rozrušila celý kraj.

Dobový tisk případ okamžitě proměnil v senzaci. Jihlavské listy psaly o zločinu, který otřásl nejen Polnou, ale i širokým okolím. Historik Jan Prchal v publikaci Polná za první republiky upozorňuje, že tehdejší novinové zpracování obsahovalo vedle doložených skutečností také řadu dohadů a informací odpovídajících spíše senzační černé kronice než přesnému zpravodajství.

Pozornost vyšetřovatelů i veřejnosti se brzy obrátila k manželovi zavražděné, Jindřichu Procházkovi. Původně pracoval ve mlýně jako správce hospodářství a později se o sedmadvacet let starší vdovou oženil. Dobové noviny jejich manželství popisovaly jako problematické a zmiňovaly také dřívější spory mezi manželi.

Po vraždě se proto rychle rozšířila domněnka, že se Procházka mohl chtít své starší ženy zbavit. Podezření však naráželo na zásadní okolnost. Manžel zavražděné měl na dobu činu alibi.

Podle dochovaných informací seděl večer v polenském hotelu u Eisů a několik lidí potvrdilo, že se odtud až do půlnoci nevzdálil. Přesto byl v souvislosti s případem zatčen a jeho zadržení vyvolalo v Polné mimořádný rozruch. Další vyšetřování ale podezření proti němu nepotvrdilo.

Četníci důkladně prohledali mlýn a vyslechli řadu lidí, především zaměstnance mlýna a pily. Do vyšetřování se zapojili příslušníci z Polné, Štok i tehdejšího Německého Brodu.

Pozornost se obrátila také ke Karlu Karabelovi, který u Procházkových dříve sloužil. Amalie Procházková jej podle dochovaných informací propustila kvůli krádeži. V den vraždy se Karabela nacházel v Polné, což společně s předchozím konfliktem vzbudilo podezření.

Čtvrtý den po vraždě byl zatčen v Třebíči a následně předán k dalšímu vyšetřování Krajskému soudu v Kutné Hoře. Po jeho zatčení dorazil do Polné také pracovník tajné policie z Prahy. Ani tato stopa ale nevedla k prokázání viny.

Vyšetřovatelé měli několik podezřelých, možné motivy i množství výpovědí. Nepodařilo se jim však získat důkaz, který by bezpečně určil pachatele.

Případ zaměstnával vyšetřovatele dlouhé měsíce. Zatčena byla řada osob včetně majitele mlýna, detektivové prověřovali různé verze a událost se stala předmětem rozsáhlých spekulací. Výsledkem však nebylo obvinění podložené důkazy, které by vedlo k odsouzení pachatele.

Kronikář Rérych zaznamenal, že po sedmiměsíčním vyšetřování byli všichni podezřelí propuštěni, protože měli alibi. Vražda Amalie Procházkové tak zůstala neobjasněná.

Zatímco dobové noviny přinášely jména možných pachatelů a rozebíraly jejich údajné motivy, samotné vyšetřování nedokázalo potvrdit vinu ani jednoho z nich.

Případ měl ještě jeden rozměr. Když byla Procházková zavražděna, Polná už měla s mimořádně sledovanými zločiny velmi nepříjemnou zkušenost. Nedaleko města byla v roce 1899 zavražděna Anežka Hrůzová a následná Hilsneriáda se stala jednou z nejznámějších trestních kauz své doby.

Pouhé dva roky před vraždou mlynářky byla navíc nedaleko Polné nalezena zavražděná Marie Pytlíková. Ani v jejím případě se nepodařilo dosáhnout odsouzení pachatele. Dobový tisk proto vraždu Procházkové zasazoval do řady záhadných zločinů spojených s Polenskem.

Pro tehdejší čtenáře to muselo vytvářet znepokojivý obraz kraje, v němž se opakovaně odehrávaly násilné činy bez jasného vysvětlení. Jenže spojovat jednotlivé vraždy do jednoho tajemného příběhu bylo mnohem snazší než zjistit, kdo je skutečně spáchal.

Na případu Amalie Procházkové mě nejvíc nezaujalo ani podezření vůči jejímu výrazně mladšímu manželovi, ani pátrání po možném mstiteli mezi bývalými zaměstnanci. Mnohem silnější mi připadá rozdíl mezi tím, s jakou jistotou se o možných pachatelích mluvilo, a tím, co nakonec dokázali vyšetřovatelé.

Sedm měsíců se prověřovaly výpovědi, hledaly souvislosti a ověřovala alibi. V Polné se mezitím šířily nejrůznější domněnky. Lidé mohli mít o viníkovi jasno, ale četníci potřebovali důkazy. A ty nepřišly.

Právě to mě na starých nevyřešených případech znepokojuje. Když dnes čteme dobové zprávy, snadno získáme dojem, že někde mezi všemi těmi jmény, podezřeními a výpověďmi musí být ukrytá odpověď. Jenže ani množství dochovaných informací neznamená, že dokážeme určit pravdu.

Vražda v Podhorském mlýně je toho výmluvným příkladem. Známe datum, místo činu, jméno oběti i okolnosti, které vedly k zatčení několika lidí. Víme také, že se jejich vina neprokázala.

Více než sto let po vraždě tak známe jména lidí, na které padlo podezření. Jméno skutečného pachatele ale stále neznáme.

A právě v tom pro mě spočívá síla tohoto dnes téměř zapomenutého příběhu. U řady prvorepublikových vražd můžeme sledovat vyšetřování až k soudnímu rozsudku. V případě Amalie Procházkové žádné takové rozuzlení nemáme.

Zůstala kronika, staré noviny, několik jmen a otázka, na kterou už zřejmě nikdo neodpoví.