Ve filmu zachraňoval životy. Skutečný lékař z Hitlerova bunkru měl minulost, o které se mlčelo

V závěrečných titulcích filmu Pád Třetí říše se na obrazovce objeví tvář herce Christiana Berkela, který ztvárnil německého lékaře Ernsta Günthera Schencka. Vedle jeho portrétu stojí krátká informace: v roce 1953 se měl vrátit ze sovětského zajetí a 21. prosince 1998 zemřel v Cáchách.

Několik řádků uzavírá osud člověka, kterého divák před chvílí sledoval při ošetřování raněných v rozbombardovaném Berlíně. Schenck patří ve filmu k postavám, které se snaží pomáhat druhým, zatímco nacističtí funkcionáři kolem nich stále věří v Hitlera a někteří pokračují v nesmyslném zabíjení.

Takový obraz snadno vzbudí sympatie. Jenže při bližším pohledu na Schenckův skutečný životopis se objeví skutečnosti, které film vůbec nepřipomíná. Navíc ani údaj o jeho návratu ze zajetí není podle historických dokumentů správný. Schenck se do západního Německa vrátil až v roce 1955.

Podstatnější otázka však zní jinak: kdo byl tento muž předtím, než se na jaře 1945 ocitl v Hitlerově bezprostřední blízkosti?

Odpověď vede od akademické medicíny přes hospodářský aparát SS až ke koncentračním táborům Dachau a Mauthausen.

Ernst Günther Schenck se narodil 3. října 1904 v Marburgu. Vystudoval medicínu a chemii, věnoval se výzkumu výživy, léčivých rostlin a zdravotních důsledků nedostatečného stravování.

Byla to oblast, která nabízela řadu možností pro vědeckou i lékařskou práci. Jenže Schenckova profesní dráha se začala výrazně proměňovat po nástupu Adolfa Hitlera k moci.

V roce 1933 vstoupil do SA, později se stal členem nacistické strany a působil ve strukturách SS. Od roku 1940 zastával funkci výživového inspektora Waffen-SS a později také Wehrmachtu.

Jeho odborné znalosti tak začaly sloužit systému, který se nezajímal pouze o zdravotní stav vojáků. Nacistické vedení potřebovalo řešit zásobování armády, hledat náhražky nedostatkových potravin a zvyšovat pracovní výkon lidí nasazených na nucené práce.

Schenck nebyl bezvýznamným lékařem, který by se do nacistického aparátu dostal náhodou. Postupně si v něm vybudoval odborné postavení a podílel se na projektech spojených s výživovou politikou SS.

Jeho kariéra přitom ukazuje, jak snadno se medicínský výzkum mohl stát nástrojem režimu, který určité skupiny lidí připravil o základní práva a nakládal s nimi jako s prostředkem k dosažení vlastních cílů.

Schenckova profesní dráha byla spojena také s projekty výzkumu léčivých a užitkových rostlin v koncentračním táboře Dachau.

V jeho blízkosti vznikl rozsáhlý areál označovaný jako Kräutergarten, tedy bylinková zahrada. Provozovala jej organizace Deutsche Versuchsanstalt für Ernährung und Verpflegung, která byla součástí hospodářských aktivit SS.

Pěstovaly se zde léčivé rostliny, zkoumaly jejich účinky a hledaly možnosti jejich využití. Za zdánlivě běžným zemědělským a vědeckým provozem se však skrývala nucená práce vězňů.

Podle informací památníku koncentračního tábora Dachau pracovali vězni na plantážích v mimořádně tvrdých podmínkách. Nedostatečná výživa, fyzická námaha a zacházení ze strany dozorců měly závažné zdravotní následky. Mnozí vězni zde zemřeli.

Historický výzkum spojuje Schencka s vědeckým vedením činnosti uvedené organizace. Historik Christoph Kopke současně upozornil, že jeho konkrétní působení v Dachau mělo čestný a poradní charakter. Nelze jej proto automaticky označovat za přímého velitele všech pracovních oddílů na plantážích.

Toto rozlišení je důležité. Historickou odpovědnost je nutné posuzovat podle skutečných pravomocí a doloženého jednání, nikoliv podle domněnek.

Schenck však své odborné schopnosti poskytoval organizaci, která využívala práci vězňů koncentračního tábora. A jeho další působení v systému SS přineslo ještě závažnější kapitolu.

V letech 1943 a 1944 probíhaly v koncentračním táboře Mauthausen na území dnešního Rakouska výživové experimenty, za které Schenck nesl odbornou odpovědnost.

Jeho úlohu potvrzují historické záznamy Německé výzkumné společnosti DFG i odborné studie věnované lékařským pokusům v nacistických koncentračních táborech.

Historik Paul Weindling ve studii publikované památníkem Mauthausen uvádí, že první série experimentů v roce 1943 zahrnovala 450 vězňů pracujících v kamenolomu.

Další série se uskutečnila od prosince 1943 do roku 1944 a týkala se 370 lidí. Vězni byli rozděleni do tří skupin podle přidělované stravy. Jedna dostávala běžnou táborovou stravu, druhá stejnou stravu doplněnou kvasnicemi a třetí místo masa a chleba obilnou kaši.

Experimenty měly pomoci zjistit, jak různé druhy výživy ovlivňují zdravotní stav a pracovní schopnosti vězňů.

Za těmito zdánlivě odbornými formulacemi se však skrývaly konkrétní lidské osudy. Účastníci pokusů nebyli dobrovolníci. Šlo o lidi uvězněné v koncentračním táboře, kteří neměli možnost svobodně rozhodovat o svém zdraví ani o podmínkách, jimž byli vystaveni.

Historická práce Christine Stahlové přináší mimořádně závažný údaj. Z celkových 370 vězňů zařazených do druhé série experimentů jich podle dochované dokumentace 116 zemřelo.

To samo o sobě neznamená, že každé úmrtí lze připsat výhradně konkrétnímu druhu podávané stravy. Vězni žili v prostředí vyčerpání, nemocí, násilí a dlouhodobého nedostatku potravin. Pokusy však probíhaly právě v těchto podmínkách a jejich zdravotní důsledky byly mimořádně závažné.

Ještě znepokojivější skutečnost uvádí Paul Weindling. Nejméně 47 vězňů, kteří Schenckovy výživové experimenty přežili, bylo později převezeno do vyhlazovacího zařízení Hartheim, kde je nacisté zavraždili v plynové komoře.

Z dostupných údajů nelze bez dalších důkazů vyvozovat, že Schenck osobně rozhodoval o jejich zavraždění. Je však doloženo, že nesl odpovědnost za experimenty prováděné na lidech, kteří se nemohli bránit.

Zvláštní pozornost si zaslouží také samotný charakter výzkumu. Schenck se nezabýval léčbou pacientů, kteří by jeho pomoc dobrovolně vyhledali. Zkoumal možnosti výživy vězňů, jejichž pracovní sílu nacistický režim využíval za nelidských podmínek.

Právě tato kapitola jeho kariéry představuje největší rozpor s obrazem lékaře, jakého později nabídlo filmové plátno.

Na jaře 1945 už bylo zřejmé, že nacistické Německo válku prohrává. Sovětská armáda postupovala do Berlína a město se pod dělostřeleckou palbou měnilo v trosky.

Nemocnice a improvizovaná zdravotnická pracoviště nezvládaly nápor raněných. Chyběly léky, zdravotnický materiál i dostatek personálu. Civilisté se ukrývali před bombardováním a ostřelováním, zatímco nacistické vedení zůstávalo soustředěno v prostoru říšského kancléřství.

Schenck tehdy působil v nouzovém lazaretu v jeho blízkosti. Právě z tohoto období pocházejí události, které později popsal ve svých vzpomínkách a které se staly jedním z podkladů pro historickou rekonstrukci Hitlerových posledních dnů.

Dostal se také do bezprostřední blízkosti samotného diktátora.

Jeho svědectví využívali autoři zabývající se závěrem druhé světové války, mimo jiné historik Joachim Fest a americký novinář James P. O'Donnell.

Schenckovy vzpomínky však nelze číst bez vědomí jeho předchozího působení. Jejich autorem byl muž, který se po válce musel vyrovnávat nejen se zkušeností sovětského zajetí, ale také s vlastní kariérou v nacistických strukturách.

Ve filmu Olivera Hirschbiegela z roku 2004 je Schenck představen především jako lékař snažící se zachraňovat životy. Ošetřuje zraněné, pomáhá civilistům a s rostoucím zděšením sleduje fanatismus lidí, kteří odmítají přijmout porážku.

Není nutné tvrdit, že takové jednání bylo vymyšlené. Člověk může v určité situaci projevovat soucit a zároveň nést odpovědnost za své předchozí skutky.

Historický problém spočívá v tom, že film ukazuje pouze jednu část Schenckova života. Divákovi, který nezná jeho minulost, tak může zůstat v paměti obraz obětavého lékaře bez jakéhokoli tušení o jeho spojení s experimenty v koncentračních táborech.

Po pádu Berlína se Schenck dostal do sovětského zajetí. Následující desetiletí strávil v sovětských věznicích a táborech.

Jak už jsem zmínil, závěrečné titulky Pádu Třetí říše uvádějí jako rok jeho propuštění 1953. Historické prameny však dokládají jeho návrat do západního Německa v roce 1955.

Dne 13. prosince 1955 se Schenck spojil s takzvanou friedlandskou přísahou německých navrátilců ze sovětského zajetí. Podle historické studie publikované v odborném časopise Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte její účastníci veřejně prohlašovali, že se během války nedopouštěli vražd, znásilňování ani drancování.

Takové prohlášení samozřejmě nemohlo nahradit individuální zkoumání odpovědnosti jednotlivých účastníků války.

Po návratu do západního Německa se Schenck věnoval odborné a publikační činnosti. Zabýval se mimo jiné zdravotními následky zajetí a podvýživy. Ke své dřívější lékařské a akademické kariéře se však nemohl jednoduše vrátit.

V šedesátých letech bylo v souvislosti s jeho minulostí a výživovými experimenty zahájeno vyšetřování, které bylo nakonec zastaveno.

Schenck tak nebyl za své působení v Mauthausenu západoněmeckým soudem odsouzen. To však neznamená, že by historické dokumenty o jeho odpovědnosti za experimenty přestaly existovat.

V následujících desetiletích publikoval řadu prací. K jeho nejznámějším knihám patří Ich sah Berlin sterben z roku 1970, zachycující poslední dny Berlína, a Patient Hitler z roku 1989.

Jeho vzpomínky pomohly utvářet obraz událostí v Hitlerově bezprostředním okolí. Současně se ale ukazuje, jak důležité je při práci s výpověďmi přímých účastníků války porovnávat jejich osobní svědectví s dalšími historickými doklady.

Ernst Günther Schenck zemřel 21. prosince 1998 v Cáchách. Bylo mu 94 let.

Jeho profesní dráha se stala předmětem podrobnějšího historického výzkumu. Německá profesorka medicíny Gine Elsnerová vydala v roce 2010 knihu Heilkräuter, „Volksernährung“, Menschenversuche, věnovanou Schenckově kariéře, jeho působení za nacistického režimu a následnému životu v západním Německu.

Podobně se jeho minulostí zabýval historik Christoph Kopke. Kritické připomínky k Schenckovu poválečnému obrazu přinesl také publicista Ernst Klee.

Zajímavé je, že otázka historické věrohodnosti jeho filmového portrétu se otevřela už při uvedení Pádu Třetí říše.

V září 2004 upozornil novinář Stefan Reinecke v německém deníku taz, že Schenck je ve filmu vykreslen jako mimořádně lidská postava, zatímco jeho minulost v SS zůstává stranou.

Podobné výhrady se objevily také v pozdějších rozborech filmu. Německý vzdělávací portál Kinofenster v roce 2024 připomněl, že Schenck ve filmovém vyprávění působí jako morální protiváha nacistického fanatismu, přestože jeho skutečný život byl spojen se zločiny koncentračního táborového systému.

Při sledování filmu mě jeho postava zaujala právě tím, jak odlišně se chová od mnoha ostatních představitelů nacistického režimu. Zatímco kolem něj lidé ještě v posledních hodinách války poslouchají nesmyslné rozkazy, on se snaží pomáhat těm, kteří potřebují lékařskou péči.

Podrobnější seznámení s jeho životopisem však tento první dojem zásadně proměňuje.

Nemám důvod popírat, že Schenck mohl v Berlíně skutečně zachraňovat lidské životy. Stejně tak ale nevidím důvod, proč by tato skutečnost měla zastínit jeho podíl na experimentech v Mauthausenu.

Jeho příběh je připomínkou toho, že vzdělání, odborné schopnosti ani jednotlivé projevy soucitu nejsou samy o sobě zárukou morálního jednání. Nacistickému režimu nesloužili pouze fanatičtí ideologové. Podíleli se na jeho fungování také lékaři, vědci a další vzdělaní odborníci, kteří dokázali své znalosti využít ve prospěch systému založeného na pronásledování a násilí.

Schenckův život proto nelze uzavřít několika větami o jeho působení v Hitlerově bunkru.

Ve filmu vidíme lékaře, který ošetřuje raněné v posledních dnech války. Historické dokumenty nám ale připomínají také vězně z Mauthausenu, na nichž byly pod jeho odbornou odpovědností prováděny výživové pokusy.

Obě skutečnosti patří k životopisu téhož člověka.

A právě na ty druhé by se nemělo zapomínat jen proto, že se do filmového příběhu nevešly.