Vražda z roku 1922: podezřelý prodal koš oběti, vinu mu ale neprokázali

Dne 10. července 1922 byla mezi obcemi Ždírec a Dobronín, přibližně čtyři kilometry od Polné, nalezena devatenáctiletá Marie Pytlíková z Filipovských Chaloupek. Její tělo leželo v tůňce u potoka, zakryté chvojím. Podle dochovaných záznamů zemřela vykrvácením po řezné ráně na krku.

Polensko mělo v té době stále v živé paměti vraždu Anežky Hrůzové z roku 1899 a následnou Hilsneriádu, která otřásla celou monarchií. Nyní se v kraji odehrála další tragédie a četníci začali pátrat po jejím pachateli.

Vyšetřování se zaměřilo na několik podezřelých. Jeden z nich však s případem spojovala stopa, která i po více než sto letech vzbuzuje pozornost.

Jmenoval se Čeněk Brázda a pocházel z Ledče nad Sázavou.

Podle historické publikace Polná za první republikyšlo o čeledína, který byl již předtím pětadvacetkrát trestán. Stejný pramen uvádí, že několik dní před nálezem mrtvé Marie měl znásilnit jedenáctiletou dívku. Jeho minulost představovala závažnou okolnost, sama o sobě však nemohla prokázat, že zavraždil také Marii Pytlíkovou.

Pak se ale objevila mnohem konkrétnější stopa.

U zavražděné se nenašel její proutěný koš s osobními věcmi.

Vyšetřovatelé později vypátrali svědkyni, které měl právě Čeněk Brázda tento koš prodat. Na předmětu byly podle dochovaného záznamu navíc nalezeny stopy krve.

Při čtení takové informace je těžké nepomyslet na to, že četníci mohli být vyřešení případu velmi blízko. Mladá žena je zavražděna, její osobní věc zmizí a následně ji prodává muž, který se ocitl mezi podezřelými. A na koši se najde krev.

Jenže jsme v roce 1922.

Kriminalistika tehdy neměla k dispozici metody, které dnes považujeme za samozřejmé. Neexistovala DNA analýza umožňující zkoumat biologické stopy způsobem, jaký známe ze současného vyšetřování. Dochované informace nám neříkají, komu krev na koši patřila ani za jakých okolností se tam dostala.

Především však samotné spojení podezřelého s předmětem patřícím oběti ještě nedokazuje, že právě on spáchal vraždu.

Brázdovi se vraždu Marie Pytlíkové prokázat nepodařilo.

Případ zůstal neobjasněný. Dodnes proto nelze s jistotou říci, zda četníci skutečně narazili na pachatele, kterého nedokázali usvědčit, nebo zda je stopa vedla k člověku, který s vraždou neměl nic společného.

Příběh Marie Pytlíkové měl ještě jednu temnou stránku, která nesouvisela přímo s pátráním po vrahovi.

Pouhých třiadvacet let před její smrtí byla nedaleko Polné nalezena zavražděná Anežka Hrůzová. Následný případ Leopolda Hilsnera vyvolal jednu z nejznámějších antisemitských afér českých dějin.

V roce 1922 začali někteří autoři dobových novin spojovat také vraždu Marie Pytlíkové s představou takzvané rituální vraždy. Historické práce dnes takový výklad popisují jako další oživení antisemitského mýtu, nikoli jako závěr opřený o důkazy.

Případ se dokonce znovu objevil v antisemitské propagandě za protektorátu, téměř dvě desetiletí po samotné vraždě.

Zatímco skutečného pachatele se nepodařilo určit, někteří lidé využívali smrt mladé ženy k šíření předsudků. Zločin, který připravil Marii Pytlíkovou o život, se tak stal i součástí mnohem širšího a nebezpečnějšího příběhu.

Případ přesto z místní paměti úplně nezmizel.

Dochovala se fotografie místa, kde byla Marie Pytlíková nalezena. Na hřbitově ve Žďírci u Polné vznikl také její zdobený náhrobek, který podle historických materiálů vytvořil umělecký závod V. Škoda v Hradci Králové. Dochován je rovněž dobový snímek tohoto pomníku z roku 1923.

Jsou to konkrétní připomínky mladé ženy, jejíž jméno dnes známe především díky tragédii, která ji připravila o život.

Po více než sto letech tak máme místo nálezu, historické záznamy, jméno podezřelého i popis důležité stopy. Stále však chybí to nejpodstatnější – spolehlivá odpověď na otázku, kdo Marii zavraždil.

Kdybych měl z celého příběhu Marie Pytlíkové vybrat jediný detail, u kterého jsem se při čtení historických materiálů zastavil, nebyl by to způsob její smrti.

Byl by to proutěný koš.

Připadá mi pozoruhodné, jak snadno může taková stopa vyvolat přesvědčení, že pachatele vlastně už známe. Mladé ženě koš zmizel, podezřelý jej podle svědkyně prodal a na předmětu byly stopy krve. Na první pohled to do sebe všechno zapadá.

Kdyby se stejný případ stal dnes, mohly by moderní laboratorní metody vyšetřovatelům pomoci zjistit více o původu biologických stop. Možná by přinesly odpověď na otázku, komu krev patřila. Možná by se objevily další souvislosti. Nelze však předem vědět, co by takové zkoumání skutečně prokázalo.

V roce 1922 četníci tyto možnosti neměli.

Právě v tom podle mě spočívá jedna z nejzajímavějších věcí na starých kriminálních případech. S odstupem desítek let se nám někdy zdá, že vidíme souvislosti jasněji než tehdejší vyšetřovatelé. Jenže často známe pouze několik zachovaných informací, zatímco další okolnosti už z historie zmizely.

Podezření není důkaz.

Nevíme, zda Čeněk Brázda Marii Pytlíkovou zabil. Dochované prameny nám dovolují říci, že byl vyšetřován, že měl prodat její koš a že na něm byly nalezeny stopy krve. Vraždu se mu však prokázat nepodařilo.

To je hranice, kterou bych ani po více než století nepřekračoval.

Možná měli tehdejší četníci skutečného vraha téměř na dosah. Možná pátrali po nesprávném člověku. Obojí zůstává možností, nikoli doloženým závěrem.

Marie Pytlíková zemřela v devatenácti letech. Její jméno se zachovalo v kronikách i na náhrobku. Jméno člověka, který ji připravil o život, však dodnes neznáme.