Walter Schellenberg nalákal Brity do pasti. Později vyjednával se Západem

Dne 9. listopadu 1939 přijeli dva britští zpravodajští důstojníci k nizozemsko-německé hranici nedaleko města Venlo. Sigismund Payne Best a Richard Stevens očekávali další schůzku s představitelem údajné německé vojenské opozice, která měla usilovat o odstranění Adolfa Hitlera a ukončení války. Setkání slibovalo mimořádně cenné informace. Britové však netušili, že muž vystupující jako prostředník německých odpůrců nacismu ve skutečnosti pracuje pro jejich protivníka.

Byl jím devětadvacetiletý důstojník SS Walter Schellenberg, který používal falešnou identitu majora Schaemmela. Celá operace byla pastí připravenou německou bezpečnostní službou. Když Britové dorazili na místo, zasáhlo ozbrojené komando SS vedené Alfredem Naujocksem. Při přestřelce byl smrtelně zraněn nizozemský zpravodajský důstojník Dirk Klop, jenž oba Brity doprovázel. Best a Stevens byli uneseni z území neutrálního Nizozemska do Německa, kde následovaly výslechy a dlouhé věznění.

Pro nacistické vedení představovala operace významný zpravodajský úspěch. Zadržení britských důstojníků poskytlo Němcům informace o činnosti britské tajné služby a Hitler mohl únos propagandisticky využít. Jen den předtím totiž přežil atentát Georga Elsera v mnichovském Bürgerbräukelleru. Nacistická propaganda se následně pokoušela spojovat britské zpravodajce s tímto útokem, ačkoliv pro takové tvrzení neexistovaly důkazy.

Walter Schellenberg si díky operaci u Venla upevnil postavení v nacistickém bezpečnostním aparátu. Během následujících let vystoupal do čela zahraniční rozvědky SS a stal se jedním z důvěrníků Heinricha Himmlera. Jeho kariéra se přitom neodehrávala pouze ve světě tajných agentů, ale také v organizaci odpovědné za pronásledování odpůrců nacismu, deportace a masové vraždění.

Walter Friedrich Schellenberg se narodil 16. ledna 1910 v Saarbrückenu jako sedmé dítě obchodníka s klavíry a hudebninami Guida Schellenberga. Rodina se v roce 1923 z hospodářských důvodů přestěhovala do Lucemburska, kde mladý Walter strávil část dospívání. Původně se chtěl věnovat medicíně a v roce 1929 začal studovat na univerzitě v Bonnu. Nakonec však změnil obor a přešel k právům. Studoval také v Marburgu a po návratu do Bonnu složil v březnu 1933 první státní zkoušku.

Ve stejném roce vstoupil do nacistické strany NSDAP a SS. V té době už Adolf Hitler zastával funkci říšského kancléře a nacistické organizace rychle získávaly kontrolu nad německými státními institucemi. Schellenbergova právnická kvalifikace, organizační schopnosti a ochota zapojit se do nového mocenského aparátu mu otevřely cestu k rychlému služebnímu postupu.

Od roku 1934 spolupracoval s bezpečnostní službou Sicherheitsdienst, známou pod zkratkou SD. Zpočátku působil jako informátor a zabýval se sledováním prostředí německých univerzit. Postupně získával úkoly přesahující běžnou zpravodajskou činnost a dostal se do centrálního aparátu SD v Berlíně.

Právě zde navázal důležité vztahy s Reinhardem Heydrichem, který řídil nacistickou bezpečnostní službu a později se stal jedním z hlavních organizátorů holokaustu. Schellenberg si získával jeho důvěru především schopností řešit právní, organizační a zpravodajské záležitosti. V lednu 1937 se stal vedoucím štábní kanceláře v aparátu SD a postupně dostával stále citlivější úkoly.

Podílel se například na přípravách souvisejících s německým převzetím kontroly nad Rakouskem v březnu 1938. Do Vídně tehdy odcestoval společně s Heinrichem Himmlerem a účastnil se opatření, jejichž cílem bylo zajistit nacistickému režimu přístup k rakouským bezpečnostním a zpravodajským materiálům. Později se zabýval také přípravou bezpečnostních opatření při Hitlerově návštěvě Itálie.

Heydrich mu svěřoval právní a organizační podklady související se sjednocováním německého policejního a bezpečnostního aparátu. Tento proces vyvrcholil v září 1939 vytvořením Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, známého jako RSHA. Nová instituce spojila bezpečnostní policii a SD do jednoho mocenského centra, pod jehož pravomoc spadalo také gestapo. Schellenberg se stal vedoucím kontrarozvědného útvaru IV E v rámci gestapa.

Jeho další kariéra se tak odehrávala přímo v instituci, která představovala jeden z hlavních nástrojů nacistického teroru. Zkušenosti získané při přípravě bezpečnostních operací pak mohl uplatnit také proti zahraničním zpravodajským službám.

Operace z listopadu 1939 byla důležitým okamžikem Schellenbergovy kariéry. Příprava pasti přitom nebyla jednoduchou improvizací. Německá bezpečnostní služba předstírala kontakty s vojenskými odpůrci Hitlera a postupně budovala důvěru britských zpravodajců. Ti doufali, že prostřednictvím údajných německých důstojníků získají důležité informace o situaci v nacistickém vedení. Schellenberg při setkáních vystupoval pod falešným jménem a pomáhal vytvářet dojem, že jedná za skutečnou německou opozici.

Únos měl také diplomatické důsledky. Německé komando zasáhlo na území neutrálního Nizozemska, jehož hranice tím byla násilně porušena. Smrt nizozemského důstojníka Klopa zároveň ukázala, jaké následky mohou podobné operace mít. Německo později incident využívalo také při propagandistickém zdůvodňování svého postupu proti Nizozemsku, které napadlo v květnu 1940.

Pro Schellenberga šlo o významný služební úspěch. Za účast na operaci byl vyznamenán Železným křížem a získal pověst schopného zpravodajce, který dokázal připravit a uskutečnit akci přímo proti britské tajné službě.

V následujících měsících se podílel na dalších plánech namířených proti Velké Británii. Jedním z nich byl také záměr získat kontrolu nad bývalým britským králem Eduardem VIII., vévodou z Windsoru, který se v roce 1940 nacházel v Portugalsku. Německé vedení uvažovalo o jeho využití při případném politickém vyjednávání s Londýnem. Plán však neuspěl.

Schellenberg se mezitím stále více soustředil na zahraniční zpravodajství. V červenci 1941 přešel k šestému úřadu RSHA, označovanému jako Amt VI, který odpovídal za zpravodajskou činnost v zahraničí. Nejprve působil jako zástupce jeho vedoucího, od září jako úřadující šéf. Oficiálně byl do čela úřadu jmenován v červnu 1942, kdy mu bylo dvaatřicet let.

Pod jeho vedením získával SD-Ausland větší význam v systému nacistických bezpečnostních organizací. Úřad budoval zpravodajské sítě, získával informace o zahraničních vládách, spolupracoval s agenty v neutrálních zemích a podílel se na operacích proti nepřátelským zpravodajským službám.

Schellenberg přitom využíval osobní kontakty s Himmlerem i své postavení mezi dalšími vysoce postavenými představiteli SS. Z někdejšího právníka a zpravodajského úředníka se stal muž, který měl přístup k mimořádně citlivým informacím a mohl ovlivňovat rozhodování v nejvyšších patrech nacistického režimu.

Hlavní říšský bezpečnostní úřad nebyl běžnou zpravodajskou institucí. Pod jedním vedením sdružoval útvary, které se zabývaly sledováním politických odpůrců, pronásledováním Židů, organizováním deportací i činností represivních jednotek na okupovaných územích.

Schellenberg se již během svého působení v Heydrichově aparátu podílel na organizačních změnách, které tento systém pomáhaly vytvářet. Historik Dieter Pohl upozorňuje také na jeho zapojení do příprav působení Einsatzgruppen před německým útokem na Sovětský svaz. Tyto jednotky se následně podílely na masovém vraždění Židů a dalších skupin obyvatelstva na okupovaných územích.

Jednou z operací, s nimiž byl Schellenberg osobně spojen, se stal podnik Zeppelin. Jeho cílem bylo využívat sovětské válečné zajatce a další osoby k získávání zpravodajských informací, propagandě a sabotážním akcím na území Sovětského svazu. Vybraní zajatci procházeli výcvikem a měli být vysazováni za sovětskými liniemi.

Operace však měla také svou zločinnou stránku. Sovětští váleční zajatci se dostávali do rukou německých bezpečnostních jednotek, které s nimi zacházely v rozporu s pravidly válečného práva. Docházelo také k jejich vraždění. Právě odpovědnost Schellenbergova aparátu za zacházení se zajatci se po válce stala významnou součástí jeho trestního stíhání.

V roce 1944 dosáhl Schellenberg dalšího významného mocenského úspěchu. Nacistické vedení rozhodlo o zrušení samostatného postavení vojenské zpravodajské služby Abwehr, kterou dlouhá léta řídil admirál Wilhelm Canaris. Část jejích zpravodajských pravomocí a organizačních struktur byla převedena do aparátu RSHA pod Schellenbergovo vedení.

Dosavadní konkurence mezi vojenskou rozvědkou a zpravodajskou službou SS tak skončila výrazným posílením nacistického bezpečnostního aparátu. Schellenberg získal kontrolu nad dalšími zpravodajskými strukturami a dosáhl hodnosti SS-Brigadeführera, odpovídající přibližně generálmajorovi.

Jeho moc rostla v době, kdy se vojenská situace Německa naopak stále zhoršovala. Rudá armáda postupovala na západ, Spojenci se vylodili ve Francii a nacistické vedení postupně ztrácelo schopnost ovlivňovat průběh války. Schellenberg přitom jako šéf zahraniční rozvědky dostával informace o skutečné síle protivníků i stále omezenějších možnostech Německa.

Postupně proto podporoval hledání kontaktů, které by mohly vést k jednání se západními Spojenci. Právě tato část jeho kariéry se později stala důležitým tématem jeho poválečných výpovědí a vzpomínek.

V posledních měsících války se Schellenberg dostával do zvláštní situace. Ještě nedávno pomáhal organizovat zpravodajské operace proti západním zemím, nyní prostřednictvím neutrálních států hledal možnost navázání politických kontaktů.

Snažil se přesvědčit Heinricha Himmlera, že pokračování války nemůže vést k německému vítězství. Jednou z možností, o nichž uvažoval, byla oddělená dohoda se západními mocnostmi. Takový postup by však byl v přímém rozporu s Hitlerovou politikou pokračovat v bojích.

Významnou úlohu v těchto pokusech sehrálo neutrální Švédsko a představitel Švédského červeného kříže hrabě Folke Bernadotte. Ten se v první polovině roku 1945 snažil získat souhlas nacistického vedení k evakuaci vězňů koncentračních táborů, zejména občanů skandinávských zemí.

Schellenberg patřil ke zprostředkovatelům kontaktů, které Bernadottovi umožňovaly jednat přímo s Himmlerem. Pro švédskou stranu představovala tato jednání možnost zachránit lidi uvězněné v nacistických táborech. Pro Himmlera a jeho okolí však měla také politický význam. V době, kdy už bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, mohlo propuštění některých vězňů sloužit jako prostředek k získání příznivějšího postavení při případných jednáních se Spojenci.

Z těchto kontaktů se postupně rozvinula známá záchranná operace Bílých autobusů. Vozidla Švédského červeného kříže, označená výraznými červenými kříži, vyjížděla do nacistického Německa a převážela vězně do bezpečí. Zpočátku se pomoc soustředila především na Dány a Nory, později se rozšířila i na další národnosti.

Podle současného hodnocení Švédského muzea holokaustu se podařilo zachránit přibližně patnáct tisíc lidí. Operace se ovšem neobešla bez kontroverzí. Podmínky stanovené nacistickými úřady například vedly také k přesunům některých neskandinávských vězňů mezi koncentračními tábory, aby se uvolnilo místo pro ostatní.

Schellenbergovo zapojení do kontaktů se švédskými představiteli proto nelze jednoduše vykládat jako důkaz jeho humanitárního přesvědčení. Jednání byla součástí složité situace, v níž se skutečná snaha zachránit vězně prolínala s politickými zájmy lidí odpovědných za fungování nacistického režimu.

Himmlerovy pokusy o oddělené jednání se Západem nakonec neuspěly. Hitler se o nich dozvěděl a svého dlouholetého spolupracovníka označil za zrádce. Schellenberg v posledních dnech války odcestoval do Švédska, kde měl jednat také o postavení německých jednotek v Norsku. Celková německá kapitulace však jeho další diplomatické možnosti ukončila.

Z někdejšího šéfa zahraniční rozvědky SS se stal člověk, jehož budoucnost závisela na rozhodnutí vítězných mocností. A jeho znalosti nacistického bezpečnostního aparátu se pro spojenecké vyšetřovatele ukázaly jako mimořádně cenné.

Po skončení války zůstal Schellenberg krátce ve Švédsku, kde se pohyboval také v Bernadottově okolí. Následně se dostal do rukou Spojenců a prošel rozsáhlými výslechy. Mohl vypovídat o vztazích uvnitř nejvyššího vedení SS, organizaci zahraniční rozvědky i působení dalších významných nacistických představitelů.

Schellenberg se snažil této situace využít také ve svůj prospěch. Při výpovědích zdůrazňoval zpravodajskou a diplomatickou povahu své práce a poukazoval na kontakty, které v posledních měsících války pomáhal navazovat. Své působení představoval především jako činnost odborníka na získávání informací, nikoli jako službu ve vedení organizace odpovědné za rozsáhlé zločiny.

Dne 4. ledna 1946 vypovídal před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Podrobně popisoval organizační strukturu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a pravomoci jednotlivých vedoucích představitelů. Jeho výpověď doplňuje také přísežné prohlášení z 23. ledna 1946, v němž potvrzoval vlastní služební postup, včetně vedení zahraniční rozvědky a pozdějšího převzetí části vojenského zpravodajství.

Jeho znalosti však nezabránily tomu, aby se sám ocitl na lavici obžalovaných v jednom z následných norimberských procesů. V takzvaném procesu s představiteli ministerstev a státní správy, známém také jako Wilhelmstrasse-Prozess, byl souzen společně s dalšími vysokými nacistickými funkcionáři.

Obžaloba se zabývala mimo jiné jeho odpovědností za zacházení se sovětskými válečnými zajatci v souvislosti s operací Zeppelin a jeho členstvím v nacistických organizacích prohlášených za zločinecké. Předmětem soudního hodnocení bylo především jeho postavení při organizování a řízení činností, které vedly k porušování válečného práva.

V dubnu 1949 jej americký vojenský tribunál uznal vinným v bodech 5 a 8 obžaloby, tedy v souvislosti s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti a členstvím ve zločineckých organizacích. Uložil mu šestiletý trest odnětí svobody.

Ve srovnání s některými dalšími představiteli nacistického bezpečnostního aparátu šlo o poměrně krátký trest. Schellenberg však ve vězení nezůstal ani po celou tuto dobu. Už v prosinci 1950 byl kvůli vážným zdravotním problémům předčasně propuštěn.

Odcestoval do Itálie a usadil se v Pallanze u jezera Maggiore. Trpěl onemocněním jater a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. V té době se také věnoval vzpomínkám na svou kariéru v nacistickém zpravodajském aparátu.

Walter Schellenberg zemřel 31. března 1952 v Turíně. Bylo mu 42 let.

Jeho paměti vyšly posmrtně v roce 1956 pod názvem The Schellenberg Memoirs. Přinesly množství informací o fungování nacistických tajných služeb, vztazích mezi jejich představiteli i zákulisí posledních měsíců války. Zároveň však představují pramen, k němuž historici přistupují s opatrností.

Schellenberg v nich vystupuje do značné míry jako schopný zpravodajec, který se snažil čelit neúspěchům nacistické politiky a v závěru války hledal diplomatické řešení. Historické práce Dietera Pohla a Katrin Paehlerové však dokládají také jeho podíl na budování nacistického bezpečnostního aparátu a fungování organizací zapojených do válečných zločinů.

Na Schellenbergově příběhu považuji za nejpozoruhodnější právě tento rozpor mezi jeho vlastními vzpomínkami a historickými dokumenty.

V listopadu 1939 pomáhal nalákat britské zpravodajce do pasti, která skončila únosem dvou mužů a smrtí nizozemského důstojníka. O několik let později stál v čele zahraniční rozvědky SS a získal vliv i nad částí vojenského zpravodajství. V posledních měsících války pak zprostředkovával kontakty, jejichž prostřednictvím se Himmler pokoušel jednat se západními představiteli.

Právě poslední etapu své kariéry Schellenberg po válce zdůrazňoval. Záchranná jednání a diplomatické kontakty však nemohly odstranit jeho odpovědnost za dřívější působení v nacistickém bezpečnostním aparátu.

Jeho paměti proto nejsou jen svědectvím o tajných službách třetí říše. Ukazují také, jak se jeden z jejich nejvýše postavených představitelů snažil po válce ovlivnit obraz vlastní minulosti. Rozsudek norimberského tribunálu a dochované služební dokumenty přitom zachycují část jeho života, kterou samotné vzpomínky nedokázaly věrohodně vysvětlit.