Walther Rauff organizoval pojízdné plynové komory. Trestnímu soudu unikl

V květnu 1942 dorazil do Berlína dopis z okupované Ukrajiny. Jeho autor si stěžoval na poruchy nákladních automobilů, problémy s jízdou po nezpevněných cestách a nedostatečné utěsnění jejich nákladových prostorů. Vozidla se podle něj v dešti dostávala do potíží a jejich provoz vyžadoval další technické úpravy. Na první pohled by mohlo jít o běžnou zprávu z vojenské dopravy. Ve skutečnosti popisovala automobily, v nichž nacisté vraždili lidi výfukovými plyny.

Dopis z 16. května 1942 napsal důstojník SS a chemik August Becker. Adresoval jej Waltheru Rauffovi, vedoucímu technického oddělení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu v Berlíně. Becker se nezabýval tím, zda mají být lidé vražděni, ale jak zajistit spolehlivější provoz zařízení, která k tomu sloužila. Upozorňoval na obtíže při utajování vraždění, technické závady i psychické následky, které práce s mrtvými těly způsobovala příslušníkům jednotek SS.

Rauff nebyl náhodným příjemcem této korespondence. V nacistickém bezpečnostním aparátu nesl významnou odpovědnost za vývoj, přidělování a technické zdokonalování pojízdných plynových komor. Pod jeho organizačním dohledem vznikal systém, který umožňoval německým bezpečnostním jednotkám vraždit lidi přímo v nákladních vozidlech. Tato metoda byla využívána především na okupovaných územích východní Evropy.

Jeho životní příběh je však pozoruhodný také tím, co následovalo po válce. Přestože se Rauffovo jméno objevovalo v dokumentech použitých při norimberských procesech, nikdy nebyl za svou účast na nacistických zločinech trestně souzen. Uprchl z internace, působil jako poradce v Sýrii a později se usadil v Jižní Americe. Koncem padesátých let jej navíc získala ke spolupráci západoněmecká zpravodajská služba.

Když se německé úřady pokusily dosáhnout jeho vydání z Chile, narazily na právní překážky a později také na politickou ochranu. Rauff tak mohl žít v zemi, kde jej bylo možné veřejně identifikovat jako bývalého důstojníka SS, ale kde se zároveň podařilo zabránit jeho postavení před německý trestní soud.

Hermann Julius Walther Rauff se narodil 19. června 1906 v Köthenu v německém Anhaltsku. Vyrůstal v konzervativně a nacionalisticky orientované rodině, která se krátce po jeho narození přestěhovala do Magdeburgu. Po maturitě v roce 1924 nastoupil do německého námořnictva. Věnoval se především minolovné službě, postupně získával velitelské zkušenosti a v roce 1935 dosáhl hodnosti kapitánporučíka.

Jeho nadřízeným byl mimo jiné Friedrich Ruge, pozdější významný představitel západoněmeckého námořnictva. Rauff působil na lodích i ve výcvikových zařízeních a jeho profesní dráha se zpočátku vyvíjela v rámci běžné vojenské kariéry. Podle německé odborné biografie přitom nejsou dochovány jednoznačné důkazy, že by již v první polovině třicátých let patřil k přesvědčeným nacistickým aktivistům.

V květnu 1937 vstoupil do NSDAP. Jeho další působení v námořnictvu však zásadně ovlivnily soukromé problémy. Kvůli mimomanželskému vztahu a následnému rozvodu musel koncem roku 1937 vojenskou službu opustit. V okamžiku, kdy jeho námořní kariéra skončila, se mu otevřela cesta do prostředí nacistické bezpečnostní služby.

V lednu 1938 získal zaměstnání v hlavním úřadu Sicherheitsdienstu, tedy SD, zpravodajské organizace SS. Jeho důležitým podporovatelem se stal Reinhard Heydrich, který rozšiřoval bezpečnostní a policejní aparát nacistického režimu. Rauffův vojenský výcvik, organizační zkušenosti a znalost technických záležitostí odpovídaly potřebám stále mohutnější instituce.

Po vzniku Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, známého pod zkratkou RSHA, získával další odpovědnost. Na jaře 1940 jej Heydrich postavil do čela oddělení II D, které se zabývalo technickými záležitostmi včetně automobilového vybavení bezpečnostních jednotek. Rauff tak získal významné postavení v instituci, která koordinovala činnost gestapa, kriminální policie a nacistické bezpečnostní služby.

Jeho vojenské zkušenosti nezůstaly nevyužity. Během války se ještě vrátil k námořní službě a působil u minolovných plavidel v oblasti Lamanšského průlivu. Současně si však udržoval postavení v bezpečnostním aparátu, kde se připravovaly a uskutečňovaly stále rozsáhlejší represivní operace.

Rozhodující změna nastala v roce 1941. Po německém útoku na Sovětský svaz začaly zvláštní jednotky Einsatzgruppen masově vraždit židovské obyvatelstvo a další skupiny lidí označované nacistickým režimem za nepřátele. Převládající metodou byly zpočátku hromadné střelby. Nacistické vedení však současně hledalo další způsoby zabíjení, které by umožnily rozsáhlé vražedné akce s menším bezprostředním zapojením střelců.

V této souvislosti se do popředí dostaly pojízdné plynové komory. Rauffovo technické oddělení se podílelo na jejich zavádění a organizaci provozu. Z někdejšího námořního důstojníka se stal jeden z významných organizátorů nacistického masového vraždění.

Pojízdné plynové komory byly speciálně upravené nákladní automobily s uzavřeným nákladovým prostorem. Nacisté do nich nahnali oběti a po uzavření dveří přiváděli dovnitř jedovatý oxid uhelnatý z výfukových plynů. Lidé uvěznění uvnitř neměli možnost uniknout.

Tato metoda nevznikla jediným rozhodnutím ani zásluhou jediného člověka. Nacisté používali různé způsoby usmrcování plynem již před Rauffovým zapojením a také vývoj pojízdných zařízení měl více aktérů. Jeho konkrétní odpovědnost spočívala v organizaci technického programu, zajišťování upravených vozidel, jejich přidělování vražedným jednotkám a řešení provozních problémů.

První vozidla z programu jeho oddělení byla nasazena na podzim 1941 na okupovaném sovětském území. Další se dostala k jednotkám Einsatzgruppen a do vyhlazovacího zařízení Chełmno, německy Kulmhof, v okupovaném Polsku. Tam nacisté zahájili systematické vraždění Židů pomocí pojízdných plynových komor 8. prosince 1941.

V Chełmnu byly vražedné automobily součástí širšího vyhlazovacího zařízení. Oběti přijížděly transporty z okolních ghett a měst, pod falešnými záminkami byly nuceny odevzdat osobní věci a následně je nacisté zavírali do nákladních prostorů vozidel. Po jejich usmrcení byla těla převážena k pohřbívání nebo spalování. Podle United States Holocaust Memorial Museum zde nacisté během existence vyhlazovacího střediska zavraždili nejméně 152 tisíc Židů a 4 300 Romů.

Rauffův aparát současně zajišťoval vozidla pro jednotky působící na rozsáhlém území Sovětského svazu. Jejich nasazení provázely technické závady, které se dochovaly v původní služební korespondenci. Právě zde má mimořádný význam dopis Augusta Beckera z května 1942.

Becker v něm podrobně popisoval obtíže s průjezdností některých automobilů, zejména vozidel značky Saurer. Špatné počasí a rozbahněné cesty komplikovaly jejich provoz. Některé nákladní prostory navíc netěsnily a automobily vyžadovaly časté opravy. Autor navrhoval, aby se drobné závady odstraňovaly přímo u nasazených jednotek, protože přeprava vozidel zpět do Berlína by byla příliš nákladná.

Ještě závažnější jsou pasáže týkající se samotného vraždění. Becker upozornil, že se pojízdné plynové komory staly mezi místním obyvatelstvem natolik známými, že je lidé dokázali rozpoznat i přes pokusy o maskování. Řešil rovněž nebezpečí, které unikající plyn představoval pro obsluhu, a psychické obtíže příslušníků SS při odstraňování mrtvých těl.

Z textu je zřejmé, že autor usiloval o zdokonalení vražedného postupu. Nepředkládal námitky proti zabíjení lidí. Jeho starostí byla provozní spolehlivost vozidel, utajení operací a ochrana příslušníků jednotek před nepříjemnými následky jejich činnosti.

Rauff tuto korespondenci obdržel v Berlíně. Dochované dokumenty potvrzují, že technické oddělení RSHA průběžně vyhodnocovalo zkušenosti z provozu a pracovalo na dalších úpravách vozidel. V květnu a červnu 1942 tak mezi jednotlivými útvary probíhala komunikace, která vypovídá o administrativním řízení vražedného programu.

Rozsah zločinů uskutečněných pomocí pojízdných plynových komor byl obrovský. Německá odborná biografie Walthera Rauffa uvádí odhad přibližně 400 tisíc zavražděných lidí do roku 1944, především Židů. Nejde však o přesný soupis individuálně identifikovaných obětí ani o počet lidí osobně usmrcených Rauffem. Je to historický odhad vztahující se k širšímu systému těchto vražedných zařízení.

Rauffovu odpovědnost dokládá také jeho vlastní poválečná výpověď. Dne 19. října 1945 potvrdil pravost Beckerova dopisu, který mu byl za války adresován. Zároveň tvrdil, že nezná celkový počet používaných vozidel ani počet zavražděných. Autenticitu dokumentu ale uznal a jeho vyjádření se později stalo součástí materiálů předložených při norimberském vyšetřování.

Pro historické poznání je právě tato korespondence mimořádně důležitá. Rauffovo zapojení není založeno pouze na pozdějších vzpomínkách svědků. Dokládají je také úřední dokumenty vzniklé v době, kdy se vraždění uskutečňovalo.

V létě 1942 se Rauffovo působení začalo přesouvat mimo berlínské ústředí RSHA. Po Heydrichově smrti dostal velení zvláštní jednotky SS, která byla připravována pro nasazení na Blízkém východě. Její vznik souvisel s německými vojenskými plány v severní Africe a s očekáváním, že jednotky polního maršála Erwina Rommela mohou postoupit přes Egypt směrem k britské mandátní Palestině.

Historický výzkum ukazuje, že nacistické vedení počítalo s rozšířením protižidovské politiky i do těchto oblastí. Rauffovo komando mělo představovat bezpečnostní složku určenou k působení v prostoru případného německého postupu. Vojenská porážka německo-italských jednotek u El Alameinu však plánovaný postup do Egypta a Palestiny znemožnila.

Rauffova jednotka byla nakonec nasazena v Tunisku, kam dorazila v listopadu 1942. Nacistická okupační správa zde začala uplatňovat opatření proti židovskému obyvatelstvu. Patřily k nim zatýkání, hospodářské vydírání, zabavování majetku a nucené pracovní nasazení. Tisíce tuniských Židů byly za německé okupace odvlečeny na nucené práce.

Rauff jako vedoucí bezpečnostní policie a SD patřil k odpovědným organizátorům těchto represí. Nešlo o totožný vyhlazovací systém, jaký nacisté vybudovali v okupovaném Polsku, ale o další prostor, v němž se jejich rasová politika promítala do pronásledování civilního obyvatelstva.

Po kapitulaci německých a italských sil v severní Africe v květnu 1943 se Rauff vrátil do Evropy. Na podzim téhož roku získal významnou funkci v severní Itálii, kde vedl bezpečnostní policii a SD v oblasti zahrnující Milán, Turín a Janov.

Po pádu Mussoliniho režimu a německé okupaci severní části Itálie se nacistické bezpečnostní složky zapojily do pronásledování Židů a boje proti italskému odboji. Rauffovo velitelství organizovalo zatýkání, represivní operace a deportace. Pod jeho odpovědností byly stovky Židů odeslány do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Jeho působení v Itálii představovalo pokračování kariéry, v níž se střídaly technické, velitelské a policejní funkce, ale jejich společným znakem byla účast na nacistickém represivním aparátu.

Koncem dubna 1945, kdy se německá moc v Itálii hroutila, se Rauff nacházel v Miláně. Dne 30. dubna jej zajaly americké jednotky. Následně byl předán k výslechům a internován v Itálii.

Pro spojenecké vyšetřovatele představoval důležitého svědka. Jeho činnost v RSHA byla spojena s dokumenty o pojízdných plynových komorách, jejichž pravost mohl potvrdit. Přesto se nepodařilo zajistit, aby byl za svou vlastní činnost postaven před trestní soud. Z internace totiž uprchl.

Po válce se Rauffovi podařilo uprchnout z internace v Itálii. Následující období strávil v úkrytu, mimo jiné v katolických církevních zařízeních v Římě. Podle německé odborné biografie se skrýval nejprve v benediktinském klášteře a později v církevním sirotčinci.

Itálie se po válce stala jedním z důležitých míst, přes která odcházeli bývalí příslušníci nacistického režimu do zahraničí. Rauff využil prostředí, v němž se někteří uprchlíci dokázali pohybovat s pomocí osobních kontaktů a neformálních podpůrných sítí.

V roce 1948 odcestoval přes Egypt do Sýrie. Tam nalezl uplatnění jako vojenský a zpravodajský poradce. Syrské vedení se v době napětí a ozbrojených konfliktů s nově vzniklým Izraelem zajímalo o zkušenosti německých vojenských a bezpečnostních odborníků.

Rauff se dostal do blízkosti představitelů syrského režimu a podílel se na reorganizaci tamních bezpečnostních struktur. Jeho postavení však nebylo trvalé. Po politických převratech v roce 1949 musel zemi opustit a vydal se do Jižní Ameriky.

Usadil se v ekvádorském Quitu, kde působil jako obchodní zástupce evropských firem. Pracoval mimo jiné v prostředí společností spojených s německým průmyslem. Na rozdíl od některých jiných uprchlých nacistických představitelů se nesnažil po celý zbytek života skrývat za novou totožností.

Koncem padesátých let přesídlil do Chile. Tím však jeho poválečné působení v německých službách zdaleka neskončilo.

Dne 25. října 1958 jej západoněmecká zpravodajská služba Bundesnachrichtendienst, známá pod zkratkou BND, získala jako spolupracovníka. V interní evidenci dostal číslo 7410 a krycí jméno Enrico Gomez.

Tato skutečnost není pouze pozdějším novinářským odhalením. V roce 2011 samotná BND zveřejnila dokumentaci popisující Rauffovu spolupráci. Z materiálů vyplývá, že služba o jeho minulosti věděla a že jeho získání zprostředkovali lidé, kteří ho znali již z nacistického bezpečnostního aparátu.

Významnou roli sehráli někdejší důstojníci SS Wilhelm Beisner a Rudolf Oebsger-Röder. Právě jejich kontakty pomohly Rauffovi navázat spojení se západoněmeckou rozvědkou. BND od něj očekávala především vytváření zpravodajských kontaktů v Latinské Americe a shromažďování politických a hospodářských informací.

Studená válka tehdy zásadně ovlivňovala bezpečnostní politiku západních států. Někteří bývalí nacističtí zpravodajci byli pro západní služby zajímaví kvůli zkušenostem, zahraničním kontaktům a předpokládaným možnostem získávat informace o komunistických režimech.

Rauff měl pracovat především na budování kontaktů v Latinské Americe a karibské oblasti. BND jej navíc v letech 1960 až 1962 zařazovala do zpravodajských školení. Podle odtajněné dokumentace vyplatila jemu a jeho spolupracující síti celkem více než 70 tisíc západoněmeckých marek.

Výsledky ovšem neodpovídaly původním očekáváním. Zpravodajské zprávy, které poskytoval, byly podle pozdějšího hodnocení BND převážně málo hodnotné. Služba postupně snižovala jeho odměny a spolupráci ukončila na podzim 1962.

Přesto je samotné zaměstnávání bývalého organizátora nacistického vraždění mimořádně významnou součástí jeho poválečného osudu. Muž, jehož činnost dokumentovaly materiály norimberských procesů, byl ještě řadu let po válce využíván zpravodajskou službou demokratického západního Německa.

Současně po něm začaly pátrat německé justiční orgány.

Na začátku šedesátých let se mezinárodní pozornost znovu zaměřila na nacistické válečné zločince, kteří unikli do Jižní Ameriky. Významnou roli sehrálo dopadení Adolfa Eichmanna v Argentině v roce 1960 a jeho následný proces v Jeruzalémě.

Rauffovo jméno se v této souvislosti znovu dostalo do popředí. Západoněmecké úřady začaly intenzivněji usilovat o jeho trestní stíhání a požádaly Chile o vydání.

V prosinci 1962 byl Rauff v jihochilském městě Punta Arenas zatčen. Jeho případ se dostal před chilské soudy a vyvolal mezinárodní pozornost. Vyšetřovatelé předkládali dokumenty o jeho působení v nacistickém bezpečnostním aparátu, zejména o organizaci používání pojízdných plynových komor.

Obhajoba se soustředila na právní otázku promlčení. Podle tehdejšího chilského práva uplynula lhůta, po níž již nebylo možné stíhat skutky, z nichž byl Rauff obviněn.

Případ přitom zpočátku nevypadal pro Rauffa příznivě. V únoru 1963 chilský soudce Rafael Fontecilla rozhodl, že důkazní materiály vydání do západního Německa odůvodňují. Rauffovi obhájci se však proti rozhodnutí odvolali.

Koncem dubna 1963 plénum chilského Nejvyššího soudu žádost o vydání definitivně odmítlo. Důvodem bylo promlčení podle chilského práva. Soud tak změnil předchozí rozhodnutí a Rauff byl propuštěn.

Nešlo o osvobozující rozsudek, který by vyvrátil důkazy o nacistických zločinech. Rozhodnutí se týkalo přípustnosti vydání a zabránilo jeho předání západoněmeckým justičním orgánům.

Rauff se vrátil na svobodu a pokračoval v životě v Chile. Působil také v podnikání spojeném s lovem a zpracováním mořských krabů v oblasti Punta Arenas. Po roce 1978 žil jako důchodce.

Jeho situaci významně ovlivnily politické poměry v zemi. V září 1973 převzala po vojenském převratu moc junta generála Augusta Pinocheta. Rauff měl v chilských vojenských kruzích dlouhodobé osobní kontakty a podle německého historického výzkumu mu vztahy s vysokými představiteli režimu pomáhaly odolávat dalším pokusům o trestní stíhání.

Objevila se také tvrzení o jeho spolupráci s represivním aparátem Pinochetovy diktatury. Rozsah a povaha těchto kontaktů jsou však předmětem historického zkoumání a není správné automaticky vydávat všechny připisované aktivity za prokázané. Samotné skutečnosti, že byl Rauff chráněn před vydáním a že se pohyboval v prostředí vysokých chilských představitelů, jsou doloženy podstatně spolehlivěji.

V osmdesátých letech se jeho případ znovu dostal na veřejnost díky pátrání po nacistických válečných zločincích. Simon Wiesenthal a Beate Klarsfeld usilovali o obnovení tlaku na chilskou vládu. V roce 1984 byla zahájena mezinárodní kampaň požadující Rauffovo vydání nebo vyhoštění.

Její organizátoři upozorňovali, že muž spojený s masovým vražděním nadále žije v Chile, zatímco oběti jeho někdejšího působení se již nikdy nemohly domoci spravedlnosti. Ani tento tlak však nepřinesl výsledek.

Walther Rauff zemřel 14. května 1984 v Santiagu de Chile. Bylo mu 77 let. K trestnímu řízení za nacistické zločiny se již nedostal.

Jeho pohřeb o den později přinesl další znepokojivý obraz. Podle dobového zpravodajství agentury United Press International se při něm někteří účastníci hlásili k nacistické ideologii, používali hitlerovský pozdrav a vykřikovali nacistická hesla. Ani po desetiletích tedy jeho minulost neztratila význam pro lidi, kteří nacistický režim nadále obdivovali.

Rauffův příběh však není významný pouze kvůli útěku do Chile. Ukazuje také, jak obtížné bylo po válce prosazovat odpovědnost za zločiny, které přesahovaly hranice států a jejich právních systémů. Jeho případ spojuje poválečné únikové sítě, studenoválečnou zpravodajskou spolupráci a rozhodnutí soudů, která nakonec zabránila trestnímu stíhání jednoho z organizátorů nacistického vraždění.

Dochoval se přitom dopis, který Rauff v květnu 1942 obdržel od Augusta Beckera. Zabýval se technickými závadami, netěsnostmi a provozními problémy nákladních vozidel. Jejich skutečným účelem však bylo vraždění lidí.

Na tomto dokumentu mě nejvíce zaujala nepřítomnost jakýchkoliv pochybností o samotném smyslu popisované činnosti. Jeho autor řešil, jak zajistit účinnější provoz vražedných zařízení, nikoliv zda by měla existovat. Rauff jako vedoucí odpovědného technického aparátu patřil k lidem, kteří tento systém pomáhali organizovat.

Dopis se po válce stal důkazem o fungování nacistického vražedného aparátu. Muž, jemuž byl adresován, však zemřel na svobodě, aniž by o jeho odpovědnosti za tyto zločiny rozhodl trestní soud.