Článek
Cinkání kytarových strun, vůně lesa, kouř z ohně a pocit, že svoboda je na dosah ruky. Česká trampská a folková scéna žije zprávou, která na jaře 2027 rozezní velký sál pražské Lucerny. U příležitosti nedožitých osmdesátin a zároveň desátého výročí odchodu Wabiho Daňka se chystá hudební pocta, která v našich končinách nemá obdoby.
Zatímco pořadatelé slibují nezapomenutelný zážitek a jedinečné setkání generací, v trampských kruzích a mezi milovníky poctivého folku se vedou tiché diskuze. Patří vlastně písně, které se desítky let zpívaly pod širým nebem u praskajících ohňů, do honosných mramorových sálů velkoměsta?
Setkání, která jinde neuslyšíte
Seznam účinkujících mluví za sebe. Na jednom pódiu se setkají jména, která by dramaturg při jiné příležitosti dal dohromady jen stěží: od folkových stálic jako Jaromír Nohavica, Pavel Žalman Lohonka a Jaroslav Samson Lenk až po moderní tváře české hudební scény, v čele s Xindlem X, Jindrou Polákem ze skupiny Jelen nebo Michalem Malátným z Chinaski. Doprovod navíc obstarají formace AG Flek a Ďáblovo stádo, které Wabiho doprovázelo na jeho cestách i nahrávkách.
Spojení různých žánrů a generací ukazuje, že Wabi Daněk už za svého života přesáhl škatulku „tradičního trampa“. Jeho písně jako Rosa na koleji nebo Hudsonské šífy se staly generačními hymnami, které v sobě nesou nadčasovou touhu po svobodě.
Když se pod zdobeným stropem rozezní sborový zpěv
Když se řekne Lucerna, puritáni z lesních osad občas ohrnují nos – k toulání pod širým nebem se přece velkoměstský přepych nehodí. Jenže Wabi Daněk to měl jinak. Jak sám kdysi trefně poznamenal: „Lucerna ve mně vyvolává odjakživa lehké chvění. Pro trampy či rockery to byl vždy vrchol. V tom sále je totiž cítit historie i genius loci.“
A měl pravdu. Nebyl to jen písničkář pro osamělé ohně, ale suverénní muzikant, který Velký sál Lucerny za svého života sám zažil a rozezpíval. Když tam tenkrát stál u mikrofonu, s chraplavým hlasem a kytarou, a tisícovka lidí s ním v srdci staré Prahy zpívala Rosu na koleji, nikdo neřešil, jestli pod nohama voní jehličí, nebo parkety. Nadcházející pocta tak vlastně není žádným cizím naroubováním něčeho nepřirozeného, ale připomínkou toho, že i Wabi k tomuto pódiu patřil.
Křehká hranice mezi poctou a komercí
Každá velká událost tohoto druhu však otevírá hlubší otázku o tom, jak v Česku přistupujeme k hudebním legendám.
Na jedné straně stojí zastánci názoru, že velkolepé sály a moderní pódiová produkce k těmto písním tak docela nepatří – že tramping a folková nostalgie potřebují komornější, syrovější prostředí a přímý kontakt s posluchačem, nikoliv lístky v prvním patře známého paláce.
Na straně druhé je ale třeba přiznat krutou realitu: bez velkých akcí, mediální pozornosti a zapojení mladších interpretů by se tyto skladby z veřejného prostoru pomalu vytrácely. Pokud má odkaz legendární osobnosti žít dál i pro lidi, kteří nikdy v životě nespali pod celtou, je potřeba ho přenést tam, kde ho uslyší široké publikum.
Zkouška dospělosti pro českou nostalgii
Koncert v Lucerně tak nebude jen vzpomínkou na jednoho výjimečného písničkáře. Bude to test toho, jestli v nás trampský duch stále něco probouzí, nebo už z něj zbyla jen vyprázdněná kulisa pro nostalgické večery.
Wabi Daněk byl vždycky solitér, který si šel svou vlastní cestou. Jisté je jedno – lhostejní nezůstaneme nikdo. Ať už se na tuto poctu díváte s dojetím, nebo s despektem, písně, které dokázaly spojit několik generací, si svůj velký večer pod pražským mramorem zaslouží.
