Článek
Úterý 3. listopadu patřilo studentům. Na Palachově náměstí v Praze se sešli posluchači několika fakult, v Brně zaplnili náměstí Svobody a shromáždění se konala i v dalších městech. Přidali se tak ke stávce zaměstnanců ČT a ČRo, kterou vyhlásila iniciativa Veřejnoprávně, a protestovali proti vládnímu návrhu, který ruší televizní a rozhlasové poplatky a financování přesouvá pod státní rozpočet.
Pohled do davu mladých tváří budil pocit, který známe z historie. Zlomové chvíle našich dějin málokdy začínaly v kabinetech politiků. Častěji se první jiskra objevila na univerzitách.
Společná stávka v éteru a na náměstích
Úterý nebylo jen studentské. Zaměstnanci veřejnoprávních médií přerušili běžný provoz a stávka se projevila ve většině vysílání. Studentská platforma Výbor solidarity studentů vyzvala vysoké školy napříč republikou, aby se ke stávce připojily, a studenti z fakult v Praze, Brně, Olomouci i dalších měst se k ní přidali. Vznikla tak jedna společná stávka lidí, kteří veřejnoprávní média dělají, a těch, kteří je sledují a poslouchají.
Generace, která nehodlá mlčet
Stačí se ohlédnout trochu zpět. Po protestech na podzim 1939 a pohřbu Jana Opletala nacisté zavřeli české vysoké školy, devět studentských představitelů popravili a přes tisíc studentů poslali do koncentračního tábora. Na jejich památku vyhlásili v Londýně Mezinárodní den studentstva. V listopadu 1968 přišla stávka vysokoškoláků proti okupaci, na počátku roku 1969 oběť Jana Palacha a Jana Zajíce. Sametová revoluce začala jako pietní studentský průvod, který na Národní třídě zastavila policie. A když se na přelomu let 2000 a 2001 bojovalo o nezávislost České televize, vyšli do ulic ve velkém i studenti.
Nebyli sami a nebyli jediní. Ale často byli první. Možná proto, že mají k ideálům blíž a méně je zatěžují kompromisy všedního dne.
Co je v sázce
Vláda změnu prodává jako úsporu. Je férové říct, že poplatky platí mnozí lidé neradi a o hospodaření veřejnoprávních médií se vést debata má. Jenže dnes jde o jinou otázku: kdo bude držet peněženku.
Dokud výši poplatku určuje zákon, nemusí redaktor při odhalování kauz myslet na to, zda mu ministr financí příště přiškrtí rozpočet. Po převodu pod stát bude takový nátlak jen otázkou politické vůle. Příklady nemusíme hledat daleko, stačí se podívat do okolních zemí.
Studenti to chápou. Nic pro sebe nežádají, brání instituci, kterou potřebujeme všichni.
Dějiny nečekají na schválení
Je snadné studentům vyčítat naivitu a nedostatek životních zkušeností. Radit jim, ať nejdřív dostudují a pak se teprve vyjadřují k veřejným věcem. Jenže to by znamenalo čekat na svolení, které nikdy nepřijde. Studenti v roce 1939, 1968 ani 1989 nečekali, až jim to politici dovolí.
Neznamená to, že vždy uspěli. Listopadová stávka vysokoškoláků v roce 1968 normalizaci nezastavila. Ani oběť Jana Palacha v lednu 1969 neotočila vývoj, jehož cílem byla rezignace společnosti, přesto se z ní stal symbol, který přežil roky mlčení. Jindy se z jiskry stal oheň: po 17. listopadu 1989 trvalo jen několik týdnů, než se zhroutila moc komunistické strany. Význam takových okamžiků ale nespočívá v okamžitém výsledku. Jsou signálem, že se děje něco, co společnost nesmí přejít mlčením. A ten signál často přichází dřív, než se k němu odhodlají ostatní.
Co bude dál
V neděli 15. listopadu se má zaplnit pražská Letná. Shromáždění svolal spolek Milion chvilek pro demokracii a jeho předseda Mikuláš Minář jej ohlásil zaplněnému Staroměstskému náměstí 25. října, na demonstraci „Ruce pryč od médií“. Letná je navíc místo, které si Češi spojují s velkými občanskými demonstracemi od roku 2019.
O dva dny později, v úterý 17. listopadu, přijde státní svátek, který je zároveň Mezinárodním dnem studentstva. Studenti tradičně uctí památku na Albertově a na Národní třídě. Letná odpoví, jak velká je veřejnost, která se ke studentům přidá. A Albertov připomene, kdo se v našich dějinách ozval první.
My ostatní bychom neměli nechat studenty, aby svobodu hájili sami.
