Článek
Slovácké pokrytectví: Když je rodinná reputace vším
Jana vyrostla v jedné z menších obcí kousek od Uherského Hradiště. Tradiční prostředí, kde se všichni znají a rodinná reputace je vším. V pětadvaceti měla to, co se od ní očekávalo: manžela, malé dítě a hypotéku na domek. Zlom přišel o tři roky později, kdy se manželství rozpadlo kvůli partnerovým dluhům z hazardu, o kterých neměla tušení. Manžel odešel a nechal jí na krku nedokončený dům, exekuce a dceru ve školce.
Jako prodavačka v Uherském Hradišti měla čistý příjem kolem 22 000 Kč. Po zaplacení nejnutnějších splátek, energií a jídla končila každý měsíc v minusu. Strach, že přijde o střechu nad hlavou a že se v obci rozkřikne, že „selhala“, byl paralyzující.
Protože společenská poprava na Slovácku bývá rychlá a neúprosná, Jana věděla, že v okolí pracovat nemůže. Riziko, že by do dveří vstoupil soused nebo otec spolužáka její dcery, bylo stoprocentní. Přes internetový inzerát kontaktovala ženu, která nabízela „střídání na privátu“ v širším centru Olomouce. V práci nahlásila zkrácený úvazek a doma zalhala, že si našla víkendové noční směny v logistickém centru. Pravdu neznala ani její matka, která věřila verzi o skladu.
Janina situace přitom není ojedinělá. Data, která dlouhodobě publikuje Spolek pro ochranu žen, ukazují, že klasická pouliční prostituce tvoří už jen zlomek trhu. Většina služeb se přesunula do naprosté anonymity privátních bytů, kde jsou ženy sice skryté před očima veřejnosti, ale zároveň odříznuté od jakékoliv rychlé pomoci a ochrany.
Sedíme spolu v jednom takovém pronajatém olomouckém bytě. Je sobota večer, venku svítí pouliční lampy a Jana za chvíli čeká dalšího klienta. Rozhodla se mluvit naprosto otevřeně, bez servítek a bez cenzury.
Zpověď: „Moje mysl počítá nákup v supermarketu“
Pamatuješ si na svého úplně prvního klienta? Co se ti honilo hlavou vteřinu předtím, než se tě poprvé dotkl? „Na to se zapomenout nedá. Vteřinu předtím, než na mě sáhl, se mi sevřel žaludek tak, že jsem myslela, že budu zvracet. Celé moje tělo křičelo, ať uteču. V hlavě mi jela jediná věc: ‚Tohle nejsi ty, to je jen divadlo, za chvíli to skončí a zaplatíš dlužné energie.‘ Ten pocit, že jsem prodala kus své integrity, ze sebe ale už nikdy nesmyju. První víkend mi vzal veškeré iluze. Zjistila jsem, že moje tělo je teď prostě spotřební zboží.“
Většina žen v nouzi si říká: „Zkusím to na měsíc, splatím nejhorší dluhy a skončím.“ Jak moc ses téhle lži držela ty? „Držela jsem se jí zuby nehty. Říkala jsem si: ‚Dva měsíce, zachráním dům před exekucí a už mě tu neuvidí.‘ Jenže ty peníze jsou strašně návykové. Rychlé, snadné peníze. Najednou zjistíš, že s nimi dokážeš včas zaplatit složenky a dceři koupit nové boty, aniž by se ti třásly ruce strachy u pokladny. Zvykneš si na ten finanční klid. A pak ti dojde, že s platem prodavačky v Hradišti bys ten dluh splácela dvacet let. Ten systém tě prostě spolkne a už nepustí.“
Kolik vlastně stojí tvoje služby a co všechno za to klient dostane? „Beru si 1 500 korun za půlhodinu a 2 500 za hodinu. Na Olomouc je to takový průměr, studentky si občas říkají víc, starší holky míň. V ceně je klasický sex, orál s ochranou a společná sprcha. Nic speciálního. Lidi si myslí, jak hrozně moc si vydělám, ale musíš z toho odečíst nájem za privát, inzerci na portálech, která stojí tisíce měsíčně, taxíky, hygienické potřeby a drahé parfémy. Čistého mi z jednoho klienta zbyde tak polovina.“
A co služby, které rozhodně nenabízíš? Kde máš pevné stopky a proč? „Absolutní stopka je jakýkoliv sex bez kondomu, to neexistuje ani za milion. Ochrana musí být stoprocentní i u orálu. Dále striktně zakazuju jakékoliv focení nebo natáčení – telefony musí zůstat v předsíni. Kdyby mě někdo vyfotil a dalo se to vyhledat na internetu, byl by to můj konec. Z praktických věcí pak nedělám anál a žádné sado-maso. Chlapi to zkouší, nabízí velké příplatky, ale já v tomhle neriskuju své zdraví ani důstojnost. Chci ten víkend odpracovat bez zranění a v neděli se vrátit domů jako zdravá máma.“
Jak zvládáš fyzický odpor? Co děláš v momentě, kdy se ti z toho člověka zvedá žaludek, ale musíš to dokončit? „Vypnu hlavu. To je jediná cesta, jak se nezbláznit. Moje tělo je tam s ním, ale moje mysl sedí doma s dcerou nebo počítá, co musím koupit v supermarketu. Když je ten chlap starý, tlustý, zanedbaný a potí se na mě, prostě zavřu oči a odpočítávám minuty. Nesmíš se na něj dívat jako na člověka. Je to jen bankomat. Pokud do toho pustíš emoce nebo osobní odpor, skončíš na psychiatrii.“
Dá se tahle práce dělat dlouhodobě s čistou hlavou, nebo jsou alkohol a drogy jediný způsob, jak to přežít? „Čistou hlavu nemá žádná z nás. Ty, co tvrdí, že jo, lžou. Buď piješ, nebo bereš prášky na uklidnění, nebo jedeš v tvrdých drogách. Koks nebo piko jsou v tomhle prostředí standard, pomáhá to holkám přežít tu špínu a dává jim to falešné sebevědomí. Já osobně piju. Před každým těžším klientem si musím dát v kuchyňce panáka, abych otupěla. Bez toho bych do té postele nevlezla.“
Strach, samota a legislativní vakuum
Janina realita je rozštěpená na dva naprosto odlišné světy. Od pondělí do čtvrtka je to klasická máma na Slovácku – ráno odvést dceru do školky, odpoledne nákup, o víkendu rodinný oběd u rodičů. Nikdo na ní nic nepozná. V pátek ráno ale sedá na vlak směr Olomouc, v bytě zapíná pracovní telefon a mění se v inzertní „Kláru“. Za víkend přijme sedm až deset klientů.
Největším nepřítelem Jany ale není fyzická únava, nýbrž permanentní psychický tlak. Žije v neustálém strachu, že zapomene vypnout pracovní telefon, nebo že ve vlaku potká známého. K tomu se přidává naprostá právní neukotvenost celého sexbyznysu v Česku, na kterou upozorňují odborné texty na webu spolekproochranuzen.cz. Prostituce u nás sice není nelegální, ale chybí jí jasná pravidla a systematická legislativní ochrana, což ženy v nouzi často staví do role občanů bez jakýchkoliv práv.
Cítíš se na tom privátu vůbec bezpečně? Jsi tam úplně sama. „Ne, bezpečně se necítím skoro nikdy. Každé klepání na dveře doprovází hrozná úzkost. Nevíš, kdo za nimi stojí. Může to být slušný kluk z univerzity, ale taky feťák, psychopat nebo parta chlapů, co tě přišla okrást. Nemám za sebou žádného pasáka ani ochranku, v bytě jsem zamčená sama. Moje jediná obrana je pepřák schovaný pod matrací a intuice. Když se mi chlap hned mezi dveřmi nezdá, snažím se ho slušně odmítnout. Ale riskuju to pokaždé.“
Zažila jsi situaci, kdy šlo do tuhého a měla jsi reálný strach o život? „Ano. Jeden klient začal být strašně agresivní. Odmítal zaplatit a začal na mě řvát, že jestli se mi to nelíbí, tak si zjistí moje pravé jméno a řekne všem mým známým na Slovácku, co tady dělám. V tu chvíli se ve mně zastavila krev. Policii jsem volat nemohla – strach z odhalení mé identity a společenské popravy doma byl tisíckrát silnější než touha po spravedlnosti. Takže jsem ho prostě se strachem v očích vyprovodila bez peněz a ten incident v sobě zamkla. Stát ani zákony ti v téhle situaci nepomůžou, systém tě raději přehlíží.“
Jedinou její oporou je dnes terénní pracovník neziskové organizace, který ji kontaktoval přes internetový inzerát. Právě specializované terénní programy a organizace jako Spolek pro ochranu žen v praxi suplují roli státu. Jednou za měsíc za ní pracovník přijede přímo na privát, doveze jí diskrétně kondomy, lubrikanty, zdravotnický materiál a provede anonymní, bezplatné testy na HIV a syfilis. Pro Janu je to zároveň jediný bezpečný přístav – člověk, před kterým nemusí nic předstírat a může s ním sdílet traumata, která v sobě denně zamyká.
Kdo drží sexbyznys nad vodou?
Když se podíváš do zrcadla v pondělí ráno na Slovácku a v neděli večer v Olomouci – vidíš tam stejnou ženu? „V pondělí vidím Janu. Mámu, co chce mít klid. V neděli večer, když ze sebe v téhle koupelně smývám pot cizích chlapů, vidím v zrcadle jen cizího člověka s prázdnýma očima. Někdy se sama sebe ptám, kde ta původní holka skončila a jestli se ještě někdy vrátí. Sexbyznys z tebe udělá herce. Žiješ dva životy a ten druhý pomalu požírá ten první.“
Kdo jsou tvoji klienti? Jsou to ti „slušní“ tátové od rodin, kteří by tě na ulici raději přehlédli? „Přesně tak. Chodí sem doktoři, právníci, manažeři, ale i úplně obyčejní tátové od rodin. Ti nejvíc distingovaní pánové v oblecích mají často ty nejzvláštnější požadavky. A to pokrytectví bolí nejvíc. Společnost nám nadává do odpadu. Ale kdo tyhle služby udržuje v chodu? Kdo nám ty peníze nosí? Jsou to jejich manželé, synové, tátové. Kdyby nebyla poptávka, nejsme tu. Všichni dělají, že neexistujeme, dokud v noci nepotřebují ulevit.“
Uvězněná ve finanční jistotě
Dnes má Jana nejhorší dluhy splacené a dům, který měl jít do dražby, je zachráněný. Každý měsíc si říká, že s víkendovými cestami do Olomouce už definitivně skončí. Zvykla si však na finanční jistotu, kterou jí běžná práce v okrese Uherské Hradiště nedokáže nabídnout. Dokud se nezmění ekonomické podmínky pro samoživitelky a legislativní ochrana žen, bude privátní trh stále plný takových skrytých příběhů.
Co bys vzkázala lidem, kteří tě vidí jen jako „šlapku“ z privátu? „Nesuďte, dokud nevíte, jaký příběh za těmi dveřmi stojí. Nikdo se nenarodí s tím, že chce prodávat své tělo. Většinou je za tím drsný osud, dluhy a chudoba. Než na nás příště plivnete, zamyslíte se nad tím, jestli náhodou zrovna váš partner nebo soused nenechal minulý víkend peníze na mém nočním stolku.“
Jana tak dál zůstává uvězněná v koloběhu tajností, strachu a lží, stejně jako stovky jiných žen z konzervativních regionů Moravy.
Co pro vás připravujeme příště?
Právě Olomouc, kam Jana pod jménem Klára každý víkend dojíždí, je jedním z hlavních center skrytého sexbyznysu na Moravě. V dalším článku proto zůstaneme přímo v Olomouckém kraji a podíváme se na tamní scénu podrobněji. Jak funguje trh se zakázanou rozkoší v univerzitním městě, v čem je tento region specifický a co všechno prožívají ženy, které na Hané pracují nastálo? Čeká vás další autentická zpověď bez cenzury a přetvářky.
