Článek
Když tyhle názory slyším, tep se mi okamžitě zrychlí do metelesku blesku, něco nenapsatelného si pomyslím, a nažene mi to do hlavy dvě rané vzpomínky.
Jak soudružka učitelka asi v páté třídě pochválila a ohodnotila Aničku za její slohovou práci podivným způsobem: „No ty jsi ale chytrá holčička. Tentokrát bys sice měla dostat dvojku, ale protože jsi úkol odevzdala nejrychleji ze všech, zase máš jedničku!“
Za deset let tuto levárnu trumfnul kolega medik, říkejme mu třeba Juraj, … ale vlastně ne, opět za to nemohl žák, ale zase jeho učitel. On totiž Juraj do té doby neviděl učebnici angličtiny ani z rychlíku, ale zkoušku z anglické lékařské terminologie zdolat musel. Měl odvahu, měl snahu, pokrok byl u něj každou lekcí znát, ale když srovnáte jeho neumětelství s vědomostmi nás ostatních se čtyřmi roky angličtiny na gymplu, bavil nás ještě víc než přistěhovalci u pana Kaplana, který má svou třídu stále rád.
Já jsem samozřejmě této lehké zkoušce věnoval minimum času, takže jsem bral krásnou a zaslouženou dvojku, ale co nejenom mě zaskočilo, nemožný Juraj ji dostal taky! Prý za výdrž, za snahu! To ale znamenalo totální degradaci angličtiny nás ostatních! Samozřejmě, nikdo Jurajovi čtyřku nepřál, natož opakování ročníku kvůli nepodstatné zkoušce, ale dvojka překvapila i jeho. A já se ptám proč? Vždyť by prolezl i s trojkou a na nikdo by neutrpěl příkoří. Pro někoho to jsou titěrnosti, pro mě nepochopení hodnotitele, nespravedlnost, životní zklamání. Ano, říká se tomu nefér jednání, nadržování.
Ať už si to uvědomujeme méně nebo více, v podobném duchu se to kolem nás děje stále. Tak třeba údajně oblíbená Stardance. Televizní diváci nechají raději vyhodit opravdové tanečníky jenom proto, aby zůstávali komici, cukráři a jiní slonové v porcelánu jenom proto, že můžou, že mají tu hlasovací moc. Soucítí s špatným výkonem, jaký by nejspíš předváděli i oni, tak proč se nafoukaným hvězdám nevysmát, nenatřít jim to.
A co výtvarná, literární nebo jiná umělecká díla, filmy a seriály? Na mysli mám obhajobné kecy autorů kolem nelichotivého výsledku. Koho zajímá, jestli malíř namaloval obraz za dva dny nebo za dva roky? Zdravotně indisponován nebo týden před přirozenou smrtí? To, že spisovatel napsal knihu za měsíc nebo za pět let? Pro čtenáře je přece důležitý výsledek! Ten jedině se hodnotí bez ohledu na vysvětlování kol a kolem. Když umělec není se svým výtvorem spokojený, není nic jednoduššího, než mu ustlat v šuplíku a popřát dobrou noc.
Fotbalový trenér také nepostaví k utkání hráče, kterému nevěří a není stoprocentně fit, třebaže on by si to moc přál. To by přece nebylo pro tým fér, rána pod pás, ne-li sebevražda. Odpustili by fanoušci třeba i takovým světově proslulým Jardům jejich slabý výkon jenom proto, že je ověnčený zásluhami? I přesto, že po padesátce se na svůj věk až neskutečně snaží a hrozně moc chce? I tady je podstatný jedině výsledek! Souvislost se zpěvaččiným výkonem, její marnou snahou fanoušky opomíjenou, je snad patrná.
Podle mě má být zpěv hlavně o jeho kvalitě, vždyť interpreta při poslechu většinou nevidíme. Jak vypadá a jakou udělá ze svého vystoupení šou, je sice ku prospěchu, ale sbírat body tím, jak dobře na svůj věk vypadá, údivem nad jeho fyzickou zdatností, a navíc je tam přece ta snaha, že, a taky ta vůle se dobře prodává… Už jenom proto mu jeho horší zpívání odpustit musíme, ne? Jenomže chyba lávky - to není tanec nebo krasobruslení, kde porotci zhodnotí v nevhodnou chvíli i zkřivený vlas.
Nesnáším názory v diskuzích zahrnující nepodstatné a ospravedlňující kde co, a když se k nim přidá slaboduchá výtka ve stylu – a cos v životě zazpíval ty, cos natočil ty, cos vůbec dokázal ty jeden lůzře, že tak kritizuješ? Proto nám do naší Helenky nekafrej! My ji máme rádi takovou, jaká je. I s těma všema jejími plastikami!
Tak třeba doktor dokázal. Nejeden a mnohý dokázal. Na vrcholu umu nebo krátce po něm odejít, tedy včas odejít uměl. Od uměleckého povolání je doktořina sice odlišná, ale obě povolání slouží lidem s jasnou snahou jim život zpříjemnit. Co byste řekli třeba tomu, kdyby vás operoval 76letý chirurg, který, ač by se snažil sebevíc, ten váš žlučovod by přeříz. Ale když on se opravdu, ale opravdu moc snažil, bránili by ho kolegové. Co na tom, že dříve byl stoprocentní, ale po sedmdesátce už sotva poloviční. Ale když on operovat pořád chce! Opravdu byste mu odpustili tak snadno jako nepovedený zpěv starší zpěvačce? V obou případech se tomu říká zodpovědnost vůči posluchačům, zodpovědnost vůči pacientům. Zásluhy jsou krásná věc, a ne každému se jich podaří dosáhnout, ale předváděná realita je záležitostí druhou.
Odchod do důchodu v 60 bychom nejlíp chtěli, ale přesto dáváme vydělat Vondráčkovým a Neckářům, protože je rádi vidíme, máme je rádi, a proto jim ledacos odpustíme. Co tím asi tak dáváme najevo? Sobě, vládě, jim? Že pracovat se dá až do bezvědomí! Neskutečně kontraproduktivní, nelogické, nemyslíte? Umělecké důchodce jejich povolání buď pořád ještě baví nebo jsou přemluveni příživníky z branže okolo, ale na druhou stranu nepoznali, jak báječné je užívat si klidu a pohodlí domova.
Místo zaslouženě krásných vzpomínek podlehli pocitu, že bez nich fanouškové nemůžou být, ješitnému zdání, že jsou stále dobří a chtění jako kdysi, nabízející se soudnost jim nic neříká. Propásli šanci na včasný odchod, a tak jim třeba! Padnout na jevišti, padnout na pódiu, to nejspíš si přejí. A co je pro mě ještě nepochopitelnější, že mnozí je v jejich jedinečnosti a nepostradatelnosti stále utvrzují.
