Článek
Usedl do kánoe. Měla ho odvést proti proudu řeky k dřevěné chatě. Dům postavený ze staletých kmenů. Před chvílí se ještě cítil starý a unavený. Snad se i těšil na dobrodružství a změnu. Jak ale může být dobrodružné něco neplánovaného zcela vynuceného okolnostmi. Nebyl se sebou spokojen a cítil spoustu výčitek. Vzal pádlo do ruky a odrazil od břehu. Chvíli hledal rovnováhu, ale pak už zabral a loď se rozjela tam, kam chtěl. Ten prostý moment, že je na řece, ho dokázal trochu rozveselit.
Byl podzim, ale v mlze nad řekou bylo ještě docela teplo. Jel pomalu, jakoby se mu ani k cíli nechtělo. Na břehu se nic nehýbalo. Jen mírný větřík občas rozechvěl rákosí a několik kačen vydalo pronikavý skřek, který mu připomněl, že lidi nechává za sebou a v tichu mu bude hudbou i ten nejtišší závan větru.
Chvíli viděl jejich spokojené tváře a až další zvuk na břehu ho vrátil zpátky k té situaci, která právě probíhala. Byl sám na lodi, na kterou poskládal několik předmětů. Ty samy o sobě působily na místě pro druhého člověka v lodi dost pochmurně. Vidíš osude, pronesl nahlas. Pak si představoval, co osud vidí a jaké to musí být povyražení.
Vidíš osude, tvá loď neztroskotala, ale naopak jede proti proudu dál. Ty mizerný osude. Kde všude jsi mě musel doprovázet. Jsi v kládě támhle u břehu. Sledoval v soumraku pohasínající řeku a nevěděl, zda se ještě někdy něco může přihodit. Pousmál se docela neviditelně, když si uvědomil, že osud urazil a ten teď přestane pracovat. Povolí sevřené pěsti a pustí všechny ovládající provazy s jeho jménem. Konečně půjde spát, možná umře a spadne dolů přesně sem do té řeky.
Už byla skoro tma, když přistával u chaty. Na osud zapomněl a ten ho přinutil vynosit věci z lodi ke dveřím srubu. Uklouzl po podzimním listí a dlouho nemohl najít klíč. Osamělost ho začínala celého okusovat. Hlodala hluboko pod jeho spánky. Otřel si čelo zpocené z neviditelných kapek mlhy. Pak konečně nahmatal klíč.
