Jan Hus jako pastýř

Myslím, že pro dnešního člověka je Jan Hus jako postava velmi těžko uchopitelný. Mluví se o jeho věrnosti pravdě, o jeho změně pravopisu, o sociálním reformátorství.

Jako první charakteristika se mi vybaví citace z písně Jaromíra Nohavici (Pavilón číslo 5:) „Včera jsem měl kázání v betlémské kapli, nadával jsem na pány, než li mne chňapli.“ Je to buřič, který šel proti establishmentu, a nedopadlo to s ním dobře. Je hrdina, nebo tragická postava? Jako věřící člověk to vidím jinak. Myslím, že je velmi obtížné předložit zajímavý obraz Husa, který je hoden následování. Určitě zde hraje roli vnímání církve a pozice náboženství ve společnosti. Obtížnost předání obrazu Husa lze zjistit i z debat o pokusech o filmové zpracování jeho života. Myslím, že vnímání Husa utváří setkání s husitstvím a husitskými válkami. Minimálně pro mne to byla cesta, která mě přivedla k betlémskému kazateli.

Byl jsem obdařen dvěma babičkami, kterým vděčím za vztah k historii. První mi četla příběhy o partyzánech, rytířích a brala mě na výlety na hrady. Správný hrad musel být vybaven nějakým mečem a brněním. Druhá babička mi četla Aloise Jiráska, husitskou kroniku a o tom, jak válčili husité. Jako předškolní kluk jsem ty bitvy hltal a mými hrdiny byl Jan Žižka, který ubránil srub na vrchu Vítkově, i když jej málem strhli z hradby, a Jan Jiskra z Brandýsa, který s bratříky hájil Lučenec.

Jana Husa jsem vnímal jako někoho, kdo tam byl, ale moc mi neříkal. Válečník Prokop Holý, to byl hrdina. K Husovi jsem se dostal až po svém obrácení. Jako protestantovi mi bylo známo, že je pro nás významný a že ho římští katolíci nemají rádi. Jeho působení vidí jinak.

K probuzení hlubšího zájmu o Husa mi posloužila přednáška katolického kněze Františka Holečka pořádaná kostnickou jednotou, který v ní na otázku, kdo je Jan Hus, odpověděl, že je prorockým hlasem církve. Což byl od katolického kněze pro mne neočekávaný výrok. Nad nímž se je třeba zamyslet.

Z té přednášky jsem si ještě odnesl spisek Spis o utrpení Mistra Jana Husa od Petra z Mladoňovic, na němž jsem zakusil sílu osobního svědectví Husova života, které ve mně probudilo velkou úctu k osobě toho středověkého kněze. Od té doby mám snahu jej blíže zařadit a myslím, že nejlepší způsob, jak jej pochopit a možná i hledat oslovení pro svůj život, je vnímat jej na prvním místě jako pastýře a kněze. Pro rozvinutí této teze je vhodné krátce shrnout jeho životní příběh.

Jan Hus se narodil jako chudý člověk. Měl zbožné rodiče, zvláště vzpomíná na maminku, která jej učila se modlit. Ve škole v Prachaticích v něm objevili předpoklady k dalšímu studiu, a tak se dostal na pražskou Karlovu universitu na artistickou fakultu. Je veselým, avšak zdárným studentem (rád hraje šachy a legraci prý nepokazí), chce být knězem, aby se měl dobře a byl lidmi vážen. 1393 je bakalářem. 1396 mistrem svobodných umění někdy v té době i bakalářem teologie. Od roku 1398 přednáší na universitě. Roku 1400 je vysvěcen na jáhna a krátce nato i na kněze.

Kariéra pokračuje dobře. Stal se děkanem artistické fakulty a na rok i jejím rektorem(1402 – 1403). Někdy během studia však prožívá obrat nebo možná dospěl a zjišťuje, že nejde jen o dobré bydlo, ale i o lidskou duši. S největší pravděpodobností mu k tomu pomohlo studium a v něm jistě i Jan Wiklif, jehož spisy byly tehdy v Praze in.

V té době se stává kazatelem v Betlémské kapli. Myslím, že je třeba se zastavit u té doby. Je to doba s měnícím se podnebím a to jak obrazně, tak doslovně. Dochází k zhoršení klimatu (Čornej, Pospíšil), nástupu malé doby ledové trvající až do 16. století. Mění se úrodnost. Dochází k rozsáhlým hladomorům. Klesá výtěžnost kutnohorských stříbrných dolů, s ní přichází i další deflace naší měny (klesá obsah stříbra v mincích). Pogromy vůči židům (1380 v Praze). Lucemburkové se mezi sebou přetahují o moc. Václav IV. není panovník formátu svého otce a nezvládá úkoly, které jsou na něj vloženy. Moci se však nechce vzdát (nemá vizi Karla a ani heslo děda – sloužím). Ostatní, možná i schopnější Lucemburkové se o ni s ním přetahují (dvojí zatčení krále, drobné i větší vojenské konflikty). Šlechta usiluje o více moci ve státě. Do toho všeho nějaká ta morová rána, která v letech 1347 - 1351  vyhubila 30 až 40 % obyvatel Evropy (u nás největší v roce 1380, kdy přo ní zahynulo asi 10 % obyvatel). To probouzí velkou citlivost k duchovnímu životu. Jak má ale ten vypadat, když církev je zkažená? No a do toho všeho papežské schizma. Místo jednoho papeže 2 a posléze 3. Jistota člověka se hroutí, vždyť kde má správně poznat cestu k věčnému životu, když každý papež tvrdí, že je ten pravý a poslušností toho jiného se dostane do pekel?

To je doba, v níž Hus káže a učí. Je kazatelem, který uvádí lid na cestu do Božího království. Můžeme pokračovat v popisu života přes přízeň mocných (král a arcibiskup) k rozchodu s mocnými (kritika kléru, acht a odpustková aféra) a ukončit hranicí v Kostnici. Na tomto místě je však se dobré zastavit a sledovat Husa při jeho životní práci.

Hus je vzdělanec své doby. Je potřeba jej vnímat jako univerzitního profesora, který není filosofem (teologem) žijícím si na své katedře, kterého maximálně požádají o nějakou radu nebo vyjádření, a to je třeba přeložit, protože mu a jeho jazyku je těžko rozumět.

Jsme v době, kdy pomalu renesance začíná prosakovat na sever od Alp. Hus je profesor ve škole, kde je několik tisíc studentů v jednom z největších měst Evropy (snad 5 největší). Je na standardní úrovni vzdělání pro své postavení. Dokáže živě komunikovat a přitahovat lidi. Umí citovat křesťanské autority. Umí citovat řecké a římské klasiky. Umí vést živě kvodlibet. Dokonce humorně uvádí příspěvky svých kolegů, kdy je a jejich téma představuje:

„Mistr Martin z Prahy jako Zenon. Protože naše fakulta dosud nepojednala o pohybu, který je zjevný smyslům, nechť vystoupí před nás filosof Zenon, původce stoické sekty a učitel Sokratův. Zenon žil sto a sedm let a nikdy neustal od studia. On také opustil svou otčinu, protože tam nemohl požívati bezpečné svobody ke studiu. A když pak Zenonovi, jak praví Seneka, bylo oznámeno, že veškerý jeho majetek utonul při ztroskotání, odpověděl: »Osud mi poroučí, abych tím volněji se oddal filosofii!« Jeho výroky byly tyto: »Budiž pohřbena v tobě řeč, kterou jsi samojediný slyšel! Poznej, že zlý člověk lichotně mluvící chystá tobě léčku!« Kdo jest, táži se, podle opaku druhým Zenonem, nežli ctihodný náš mistr, mistr Martin z Prahy, který neustává od studia, když spí, a který často volán jsa ke studiu přemýšlel a pochyboval o tom, zda se může s lůžka pohnouti. Pročež, aby byl ke studiu pohyblivější, klade se mu otázka o pohybu…“ (Stein – Hus jako univerzitní rektor a profesor).

Kvodlibet v době po Kutnohorském dekretu. Byla potřeba předvést kvalitní universitu i bez Němců. Není však hlubokým myslitelem, badatelem, který objevuje nové a sepisuje odborná díla. Zachovala se nám jediná jeho vysokoškolská učebnice, a to komentář k Sentencím Petra Lombardského, to však bylo povinné dílko pro každého profesora filosofie. Dílo je hodnoceno jako standardní. Dobré bez nějakých nových objevů. Je člověkem, který reaguje na otázky kladené svou dobou, než aby je sám kladl. Není výrazný systematik. Je člověkem odpovědí (něco podobného se dá říci o Martinu Lutherovi). Jeho hlavní teologický spis O církvi je reakcí na polemiku, v níž žije. Možná lze říci, že je to reakce pastýře.

Hus káže v betlémské kapli. Byl to prostor, který pojal až 3 000 lidí a během neděle ji údajně navštívilo až 10 000 lidí, což mohla být 1/3 obyvatel tehdejší Prahy. Dnes by to nazvali megasborem. To v ČR není nikde. Kázal v ní přibližně 200 kázání za rok (Kubíková). 2 000 kázání za 10 let kazatelské služby.

Hus kázal na perikopy (evangelijní texty) podle církevního roku. Tyto texty jsou pořádány tak, aby vedly člověka církevním rokem, ale zároveň zajišťují znalost základních událostí evangelia a biblických pravd. Hus při svých výkladech používá církevní autority a komentátory. Životní situace komentuje i citacemi z klasických filosofů. Kázání jsou zajímavá pro pány i kmány.

Cíl kázání vymezuje v šesti bodech: 1. Rozum osvěcuje. 2. Žádost se spravuje. 3. Zlá žádost se uhašuje. 4.Zatvrzení zlosti se ruší. 6. Boží milost se v člověku plodí. (Smolík – Kázání v reformaci)

Druhý až pátý bod ukazuje na to, co znal středověk, šestý ukazuje na něco, co církev omezovala pouze na svátosti – projev ducha. V Husově době nebylo samozřejmé, že duchovní káže. Hus své kolegy k této službě vybízí. Kázání je pro něj povinnost stanovená samotným Kristem.

Ke kázání patří také zpěv. Hus je znám jako autor či redaktor písní (Jezu Kriste štědrý kněže, Boh všemohoucí). Po kázání následovaly písně. Překládal latinské písně a učil lid zpívat Otčenáš, desatero a krédo. Hus byl původcem lidového zpěvu. Před kázáním shromážděným píseň předříkal nebo spíš předzpěvoval a také pověděl o jejich smyslu. Před kázáním pak vždycky vyzíval ke zpěvu té či oné písně. Zpěvem nechť lid prosí za kazatele i za sebe – za kazatele, aby dobře kázal, za sebe, aby dobře poslouchal a pochopil. Na stěny kaple nechal také napsat text svého spisu O šesti bludech. Jasností a srozumitelností slova vytvářel živé společenství lidí. Kazatel mluvil, lidé poslouchali, dívali se a zpívali – všichni byli aktivní. Bylo to také společenství láskyplné, kazatel znal ovečky podle jména a oslovoval je nejmilejší nejdražší. (kubíková –Kázání od časů předreformačního k velkému probuzení)

Vytváření společenství je však i starost o ně. Patří sem praktická péče. Naznačuje to i jako pedagog při promluvě k bakaláři, který byl i farářem. Napomíná jej slovy vyjadřujícími popis jeho povolání.

Jsi knězem: prosebně se modli k Bohu, rodiče miluj, cudnost zachovávej, buď čist! V ničem nezalži! Střez se prodejné ženy! Čti knihy a co jsi četl, pamatuj! Kostkám se vyhýbej! Ctnostné skutky konej! Jsi farářem: suď spravedlivě, buď bedliv, o čeleď pečuj. Půjčuj bez úplaty! Když dáváš, protože jde o chudého, uvaž, co stačí a co ne.

Dbej, bys více bděl a neoddával se spánku, protože nemá se oddati spánku, kdo k Sirénám blížit se hodlá, ani ten, který si za úkol vzal od lidu odvracet zlo.

Buď vlídný! Jsi farářem. Nesmíš se hněvati pro malichernost. Níže postavenými nepohrdej! Řiď se ustanoveními, jež jsi vydal. Buď pamětliv přijatého dobrodiní! Vytrvej v lásce k Bohu i podřízeným!

A promluvu zakončuje.

Hlavně však podrž vnitřní podobu kněžství, kterou je ctnostný život. Touto podobou se kněžský úřad zdobí …

Je zde portrét toho, kdo miluje lidi jemu svěřené a stará se o ně. Husův pastýřský zápas se projevuje ve chvíli, kdy je v interdiktu a musí opustit Prahu. Píše knihy. Vykládá Otčenáš, Desatero a Apoštolské vyznaní víry. Nejsou to polemické texty, ale návod, jak křesťansky žít. Vždyť ty texty měl umět každý křesťan z paměti. Jako ukázka tohoto zápasu nám může posloužit jeho spisek Dcerka. Poselství zvěstované betlémským kazatelem zapalovalo srdce mužů i žen. Mnohé dcery a paní ze šlechtického rodu volily dokonce život soustředěný k zájmům duchovním a žily společně v panenském domě dcery Tomáše ze Štítného Anežky vedle kaple betlémské. Kazatel si jich patrně velmi vážil a věnoval jim značnou péči. Když pak byl nucen svou kazatelnu opustit a vzdáliti se na venkov, napsal pro ně toto rozkošné dílko „O poznání cesty pravé k spasení“, jemuž ani katoličtí kněží nemohli upříti hlubinu víry.

Spisek postupně provádí čtenáře po cestě následování Boha a dává mu jednoznačná vodítka, která lze bez zardění použít i dnes. Začíná poznáním postavení člověka před Bohem jako stvořitelem. Pokračuje porozumění svědomí člověka, nynějšího života bídy, zdejšího světa pokušení, tři nepřátele každého člověka ve světě, již chtí jeho duši poraziti. Tiť jsou: tělo, svět a ďábel. Slyšet, že se máš káti, a viz, z čeho se máš káti… Vážit důstojenství duše své, že duše tvá, jež jest duch, jest stvoření rozumné, svaté Trojici podobné… hleď k budoucímu soudu pilně.. Tehdy, dcerko, krále věčného slyš, a myslí nábožnou přichyl ucho své k myšlení o radosti své, a viz rozumem, kterak utěšené jest království nebeské; protož slyš a viz, a tak važ život věčný… abys Pána Boha nade všecky jiné věci milovala; neb když to naplníš, tehdy všecky dříve psané řeči lehce zachováš. (citováno z Dcerka)

Vždyť přece i důvod odchodu z Prahy jde najít v pastoračním zápase. Jak jinak vnímat vystoupení proti odpustkové bule, krteré je v posledku vystoupením proti králi Václavovi (měl z odpustků zisk)? Učí o odpuštění od Boha a ne potřebě závislosti na člověku.

Stejně i jeho spis O Církvi je zápasem o to, jak vnímat církev, kdo přináleží k církvi a jaké má být její nasměrovaní. Debata o vyvolení, viditelné a neviditelné církvi, církvi bojující nejsou pro Husa abstraktní teologické pojmy. Je to debata o tom, jak projít trojpapežestvím, jak najít orientaci na pravé společenství věřících. Evangelický teolog J.L. Hromádka k tomu poznamenává: „Hus záhy poznal, že mravní choroby pramení ve falešné víře, ve špatném názoru na církev a její svátosti, že zkrátka církev hyne bludným vztahem k Bohu a jeho pravdě. Proto se pustil také do kritiky církevní věrouky a zbožnosti. Neboť každý neduh praktický v církvi mívá kořence špatné zbožnosti v chybách věroučných (J.L. Hromádka – Theologie a církev).“ Pro tehdejšího člověka jde o existenciální zápas, za jehož řešení Hus pokládá život.

Odsouzení v Kostnici je v určitém smyslu odmítnutí Husova způsobu řešení a zvolení jiné cesty. Církevní historik Milan Jech Husovo působení charakterizuje následovně: „Byl to v podstatě zápas o duchovní obnovu církve zdola, zaměřený do života nejširších vrstev věřících, zápas svrchovaně pozitivní (M. Jech – Pátrání po církvi).“

Mistr Jan zápasil o církev zbožnou pravdou. Myslím, že nejlépe jde vystihnout jeho odkaz programem jeho následovníků shrnutém v Čtyřech pražských artikulech

Tato vyznání se shodují s Husovým snažením. Lze za nimi vyčíst program pro každého křesťanského pastýře. Hus je výzvou, jak tento program žít. Otázkou je, mám-li k tomu sílu?

Martin Chadima – Mistr Jan Hus, C.V. Pospíšil – Husovská dilemata, F.M. Bartoš – Knihy a zápasy, F.M. Bartoš – Čechy v době Husově, F.M. Bartoš - Bojovníci a mučedníci, M. Jech – Pátrání po církvi, J.L. Hromádka - Theologie a církev, Josef Smolík – Kázání v reformaci, Molnár a Rejchrtovi – Slovem obnovená, T. Butta – Seznámení s mistrem Janem, J.Kubíková – Kázání od času předreformačního k velkému probuzení, J. Hora Hpřejš – toulky českou minulostí, A. Molnár – Pohyb teologického myšlení, P.Čornej – Husitství, katastrofa nebo východisko z pozdněstředověké krize? (in Kolaps a regenerace), Loula – Kniha citátů Jana Husa, Hus – Dcerka, E.Stein – M.Jan Hus jako univerzitní profesor. J. Sladký – Hus (serie Řeka života –TWR)