Článek
Kapitola první
Crr.
Z pod peřiny vykoukla ženská hlava. Upocené, umaštěné vlasy, zarudlé oči, které se pomalu, ale stále ještě spíše nepřítomně, probouzely k životu a zjišťovaly, kde to vlastně jsou. Drobný záblesk v očích předznamenal posun v orientaci. „Uf. Jasně, jsem doma. Dobrý. Všechno je vlastně ok.“ Crr. Zvonek neúprosně vyzýval majitelku bytu k akci. „Sakra, musím se zvednout.“ Pokusila se pohnout. Auu. Hlava neskutečně bolela. A nejen to. Jakýkoli pohyb byl absolutně nekoordinovaný. Opřela se o obě ruce a pomalu se pokoušela zvednout. Crr. „Paní Macáková. Víme, že jste doma.“ „To už vím taky.“ pomyslela si a zlehka se pousmála. Přišlo jí to vtipné, protože ještě před chvílí si tím jistá rozhodně nebyla. Hlava ji bolela příšerně. Opatrně se postavila, došla ke kuchyňské lince a začala hledat Ibuprofen. „Tak kdepak jsi ty mé růžové štěstí.“ Crr. Rychle polkla a napila se vody. Crr. „Už jdu.“ Zavolala směrem ke dveřím, ke kterým se blížila pomalými drobnými krůčky.
Otevřela dveře.
Uviděla dva muže mladšího vzhledu, elegantně upravené evidentně o sobě dbající. Vyšší muž měl tmavé, krátce střižené vlasy sčesané dozadu. Měl tmavé oči s přísným až komisním výrazem. Druhý menší muž měl vlasy světlé, modré oči s přátelským pohledem. Aniž by kdokoliv z nich něco řekl, vyšší muž ženu popadnul za ruku a smýkl s ní směrem na chodbu ze dveří bytu takovým způsobem, až zavrávorala a upadla na zem. Spadla na ruce a na kolena.
„Podívej se na ni, Michale, jak se tu ta vožralá svině válí po zemi. Co si myslíš, že na tebe budeme takhle dlouho čekat, než ty se laskavě zvedneš z pelechu?“ mluvil na ni vyšší muž, aniž by se na ni podíval. Vůbec nechápala, co se děje. Vše proběhlo strašně rychle a nečekaně. Klečela na podlaze opírajíc se o ruce. Stále nechápala, co se děje, kdo jsou ti dva mladí muži nad ní a co po ní vlastně chtějí. Vůbec nevěděla, co má dělat a nebyla ani schopna nad tím přemýšlet. „No tak vstávej a přestaň tu hrát divadlo.“ Slyšela slova nad sebou z úst toho, co měl na svědomí její současnou polohu. Vůbec to však neměla v úmyslu. Vlastně v úmyslu neměla vůbec nic, jen podvědomě cítila, že v této poloze je před tou dvojicí nad sebou v určitém bezpečí, pokud vůbec o nějakém bezpečí v této situaci mohla uvažovat. Rozhlédla se kolem sebe po zemi a viděla všude kolem sebe drobný písek. Najednou cítila, že se jí vlastně tento písek pomalu zarývá do kolenou a do rukou. „Sakra, kde se ten písek bere, když tu ženskou, která má úklid domu na starosti, pravidelně vídám uklízet a je na ní vidět, že ji to opravdu baví. Vždycky jsem jí ten její optimistický elán tak trochu záviděla.“ pomyslela si. Okamžitě však záhadě přišla na kloub. Všimla si totiž uvolněné boční dlaždičky na stěně nad podlahou, ze které se řinula směs hmoty, jakmile se o ní zavadilo, a která se na podlaze tvářila jako písek. „Chudák ženská. Čím vehementněji se rozmachuje smetákem, tím větší nepořádek si sama vyrobí. Ano, ano. To jsou současné zákonitosti této doby. Čím poctivější, tím víc si to odneseš. Sakra, pomalu začínám filozofovat,“ pomyslela si. Najednou pocítila obrovské nutkání ten písek ze země začít sbírat. Měla pocit, že zachraňuje písek ze svých přesýpacích hodin Života, který se tu jen tak bezostyšně válí.
Oba muži nad ní zkoprněle stáli a nevěřícně na ni civěli. První z nich se vzpamatoval vyšší muž.
„Tak bude už milostpaní vstávat nebo jí budu muset pomoct?“ Špička jeho boty se objevila nad její rukou, ve které svírala posbíraný písek. Michal zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Co je? Bude sranda. Užijeme si to,“ reagoval na jeho nesouhlasné vrtění vyšší muž jménem Petr. Cítila se najednou strašně ponížená. Vlastně nikdy v minulosti v podobné situaci nebyla. Nikdy před nikým neklečela …. snad jen …. ale to už je dávno, opravdu dávno. Slastí se neznatelně protáhla a zatnula snad všechny svaly ve svém těle, přivřela oči a lehce se usmála. Smála se sama sobě, jak i v tak trapné a napjaté situaci sama sobě dokáže navodit pocit slasti a pohody. „Ty Michale, vona se nám ta socka snad bude chechtat do ksichtu. Říkám ti, koukej vstávat nebo ti nakopu tu tvoji kostnatou prdel,“ zařval na ni muž jménem Petr, sehnul se a snažil se ji zvednout ze země. Docílil však jen toho, že ji posunul o pár centimetrů dál ode dveří bytu. „Takovej velkej a svalnatej mužskej a neuzvedne kostnatou to ženu?“ začala si Lenka užívat vzniklou situaci. Toho si také všiml dosud málo zúčastněný Michal. „Paní Macáková, buďte rozumná a vstaňte, ať tu neděláme scény celému baráku.“ Jeho jemný a citlivý hlas ji na chvíli znejistěl. Najednou nevěděla, co má dělat. „No tak, paní Macáková.“ zopakoval svoji prosbu Michal. „Vstaňte, prosím, ať si tu neděláme vzájemně ostudu.“ Šla za jeho hlasem jako omámená. Opatrně se pokusila vstát. Moc jí to nešlo, protože při dlouhém pobytu na zemi jí ztuhly všechny údy. To už však přiskočil jak Michal, tak i Petr a oba dva muži jí pomohli na nohy. „Tak to bychom měli.“ odfoukl si Petr a znovu již komisním hlasem promluvil k ženě. „Tak abychom šli dovnitř, né?“. Lehce přikývla a vstoupila do bytu. Oba muži ji následovali. „Paní Macáková, jsme vykonavatelé exekutora pana JUDr. Házlera z Vyškova. Jistě jste dostala soudní rozhodnutí o exekuci, kdy oprávněným je bankovní ústav… no tak tohle sice nepřečtu, ale to si řekneme později, najdu to v jiných papírech. Jste schopná dluh ve výši 57 853, - Kč uhradit jednorázově?“ „Nenechte se vysmát pánové, snad vidíte, jak to tu u mě vypadá. Nejste první podobná návštěva. Nehledě na to, vůbec o dluhu nevím, žádné papíry od soudu jsem nedostala a dluh musí být mého bývalého manžela. Ale… nic mi neříkejte. Už vidím, jak otevíráte pusu. Je mi to jasné, jsem pro vás mnohem snadnější cíl než můj bývalý, o kterém ani já nevím, kde se v současné době zdržuje. A to, že netahá, je mi více než jasný. Je to gambler a vůbec bych se nedivila, kdyby z něho byl bezdomovec, jestli je vůbec ještě naživu. Ale to byste zase vy věděli a určitě byste mi tuto skutečnost nezatajili, že?“ „Tak paní Macáková, nebudeme se vzájemně zdržovat. Váš monolog byl dlouhý, ale zbytečný. Co nám můžete dát za peníze?“ „Vietnamský dong?“ „Tak dost!!“ zařval Petr. „Nebuďte drzá.“ „Drzá?“ zeptala se lehce jízlivě. „Vy se tu producírujete po mém bytě a já jsem drzá, ty floutku jeden? Mezi námi je, k mé smůle a bohužel, rozdíl nejméně 20 let, vy se mě tu snažíte stavět do latě, šlapat mi po zádech a já jsem drzá? Běž do prdele, ty chcípáku.“ „A vůbec, kde máte kameru, aby vše bylo řádně zadokumentováno a já si na vás mohla stěžovat.“ Jeho dlaň přistála na její tváři. „Přesně právě proto nám dnes kamera nefunguje, milostpaní. Jako kdybych to tušil, že si to tu s vámi užijeme. A kamera? To vyřeší jeden nevinný krátký záznam o nefunkčnosti.“ Jeho ránu vůbec nečekala, takže spadla jako podťatá přímo do pohovky. „Takže ještě jednou. A dobře si rozmyslete svou odpověď,“ mluvil Petr na otřesenou ženu. „Kde máte peníze.“ Poloseděla a pololežela na pohovce. Byla téměř v nepřirozené poloze, ale byla natolik ztuhlá z toho překvapení, že svou nepřirozenou polohu vůbec nevnímala. Nebyla to první rána, kterou dostala od chlapa, ale byla to rozhodně první rána, kterou dostala od chlapa, který k ní neměl žádnou citovou vazbu. To ji úplně ochromilo. Ochromila ji drzost a hrubost člověka, který tu v jejím bytě vlastně v podstatě zastupoval stát. Rozhodla se neustoupit ani o píď. „Žádné peníze nemám. A i kdybych měla, vy dva ode mě nedostanete ani korunu.“ „Jak myslíš, krasotinko.“ odpověděl jí Petr.
Rozhlédl se po místnosti. Najednou pochopil pravdivost jejích slov. Veškerý nábytek, který je v této místnosti obklopoval, byl zastaralý, zašlý a evidentně se s ním mnohokrát manipulovalo při stěhování. Rozklížená postel s viditelně zašlou nepovlečenou matrací, stůl se dvěma židlemi, na kterých bylo jasně vidět, že k sobě neměly žádný příbuzenský vztah, kuchyňská linka s ještě zastaralým mycím pultem a pohovka, na které žena ležela, ochutnala mnoho pokusů jemu neznámých koček, nabrousit si drápky. V rohu místnosti se pak krčila malinká, téměř snad přenosná lednice. Bylo mu jasné, že tato žena nezažila návštěvu jemu podobných poprvé. Popadl ho vztek. Nesnášel zbytečné návštěvy, ze kterých si neodnesl kýženou odměnu. Přistoupil ke skříni. Otevřel ji. Ohromilo ho naprosto vzorně do vojenských komínků srovnané ošacení. Ušklíbl se. Začal pomalými pohyby věci ze skříně vyhazovat ven. Po očku se díval na reakci ženy. Ta již na pohovce seděla, hlavu v dlaních, prsty si masírovala obličej. Měl pocit, že ho vůbec nevnímá, což vzhledem k jejím blaženým nepřítomným pohledům byla možná pravda. Začal oblečení ze skříně házet přímo na ní. Probrala se ze své blaženosti. Zůstala ale sedět bez jakéhokoli dalšího pohybu. Tušila, že je to nejlepší možná reakce proti tomuhle šmejdovi. Její tušení slavilo úspěch. Petr na ní vyházel veškeré oblečení ze skříně, když však nepřicházela z její strany žádná odezva, nevěděl najednou co má dělat. Bezradně svěsil ruce a podíval se na Michala, který stál po celou dobu nezúčastněně opodál s výrazem nešťastného bernardýna. Nastalo těžké, dusné ticho. Nikdo nevěděl, co má dělat, nikdo nevěděl, co má říct. První se ozval Michal. „Paní Macáková, vy opravdu nemáte nějaké peníze, kterými byste umořila váš dluh?“ zeptal se se zjevnou naivitou v hlase. „Mně snad praskne hlava. Já ho snad na místě zabiju,“ pomyslel si Petr. „Ještě že tě tu mám, naivko.“ pomyslela si Lenka. „Aspoň doufám, že tahle návštěva díky tobě nepůjde do žádných dalších extrémů.“ „Pánové, prosím, ještě jednou se pozorně rozhlédněte po mé místnosti a opravdu pochopíte, že vám nemám co nabídnout. Prostě nemám vůbec nic, co by vás dva mohlo jakkoli uspokojit.“ „Když se tak na vás dívám, tak musím přiznat, že máte naprostou pravdu,“ odpověděl jí pobaveně Petr. „Sakra, takhle si sama naběhnout.“ pomyslela si Lenka. „Na druhou stranu se trochu uvolnila atmosféra, snad pochopili, že jsem opravdu švorc a odtáhnou,“ řekla si sama pro sebe. Jenže to se mýlila. Petr si všiml malého věšáku na boku skříně, na kterém mimo jiné visela hnědá kabelka. Dychtivě po ní sáhl. „A hele, zřejmě poklad.“ téměř zvolal Petr s očekáváním v hlase. Vysypal obsah kabelky na rozházené Lenčino ošacení. Mezi ženskými nutnostmi okamžitě našel to, co celou dobu hledal. Vítězoslavně zamával peněženkou nad hlavou a významně se podíval na Michala. Otevřel ji. Z jeho výrazu tváře se nedalo číst ani zklamání, ale ani vítězství. Otevřel ještě prostor pro drobné mince. Svraštil obočí jako kdyby chtěl nad něčím přemýšlet. Ten výraz z jeho obličeje ale okamžitě zmizel, vlastně jen přeletěl přes jeho obličej. Vytáhl z peněženky dvě jediné bankovky a zároveň drobnou padesátikorunu. Dohromady 750,- Kč. Zatřásl zbytkem obsahu peněženky, uznale pokýval hlavou a obrátil se na ženu.
„Tyto peníze jsou pouze zlomek nutných výdajů na dnešní návštěvu. Váš dluh se touto naší návštěvou ještě znovu navýší. Zbylé peníze vám tu necháme na přežití do naší další návštěvy. Přemýšlejte nad tím, jak nás příště co nejvíce uspokojíte. A věřte mi, mluvím jen o penězích,“ uchechtl se svému vlastnímu vtipu. Otočil peněženku tak, že se její zbývající obsah rozkutálel po místnosti do všech koutů. „To snad abyste to neměla tak jednoduché a ty peníze si zasloužila,“ mluvil k ní, aniž by se na ni podíval a pomalu odcházel pryč. Očima přitom pobídl Michala, aby ho následoval.
„A co takhle nějaký doklad?“ vznesla Lenka dotaz pevným hlasem. Petr se zastavil. Pomalu se otočil směrem k ženě a na půl délky se k ní vrátil zpět. „Nechtějte, aby se ze mě stal váš nepřítel, zatím tomu tak není.“ řekl pomalu tichým hlasem s důrazem na slovo zatím. Bez dalšího slova se opět otočil a odcházel pryč. „Ksindle“ ulevila si Lenka za odcházejícími muži. Vztyčená ruka s prostředníkem dokazovala, že její poznámku slyšel Petr velice dobře.
Lehla si na postel. Zhluboka pravidelně dýchala. Měla zavřené oči. Věděla, že dveře od bytu zůstaly otevřené, ale nebyla schopna vstát. Ležela takto asi deset minut. Pak pomalu vstala a dveře zavřela. Opřela se o ně hlavou. Najednou se cítila strašně slabá. Chtělo se jí upadnout na zem a zůstat tam ležet. Neudělala to. Cítila totiž najednou strašné nutkání se něčeho napít. Cítila únavu a třes po celém těle. Přičítala to právě prožitému stresu. Pomalu se došourala k lednici. Opřela se o ni, aby neupadla a otevřela ji. 3 vajíčka, ¼ másla, kyselé okurky a …. 0,5 l láhev vodky s polovičním obsahem. Dychtivě po láhvi sáhla. Otevřela ji, hrdlo láhve vložila do úst a zavdala si dva poctivé loky. Obsah láhve do jejích úst vtrhnul s takovou vervou, že část obsahu se řinula ven jejími koutky. Vůbec toho nedbala. Láhev položila na lednici. Nechala na sebe působit alkoholové opojení se zvrácenou hlavou a zavřenýma očima. Vnímala tiše, jak se jí alkohol dere do všech pórů v těle. Pociťovala uklidnění. Najednou se jí zamotala hlava. Rychle otevřela oči, aby se zorientovala, ale bylo pozdě. Padla na zem se zvrácenou hlavou. Naštěstí se v pádu její tělo přetočilo tak, že spadla na pravý bok. I tak to byl nekontrolovaný pohyb, který byl zakončen ránou hlavy o zem. Zatmělo se jí před očima a ztratila vědomí.
Nevěděla, jak dlouho na zemi ležela, ale když se probrala, byla již venku tma. Hlava ji strašlivě třeštila. Cítila každý i sebemenší pohyb. Posadila se. Snažila se ve tmě místnosti rozkoukat, ale moc jí to nešlo. Venku bylo pod mrakem a pouliční lampy byly zhasnuté. Převrátila se na všechny čtyři a začala se pomalu sunout kamsi do neznáma. Narazila hlavou o zeď. Dlaněmi se o ni opřela a opatrně se postavila. Sunula se podél zdi a šmátrala po vypínači. Vůbec nevěděla, v jaké části místnosti se nachází. Konečně slavila úspěch. Světlo ji ale znovu oslepilo. Chvíli trvalo, než si na něj zvykla. Když se zorientovala, všimla si nedopité láhve vodky na lednici. Vrhla se k ní a třemi rychlými loky ji vypila do dna. Přesunula se k posteli a plácla sebou na záda s roztaženýma rukama. Ležela takto nehnutě několik minut, aniž by se pohnula. Probrala se z letargie a snažila se vstát. Znovu však padla na záda a zůstala ležet. Najednou cítila, jak bez jakýchkoli emocí jí z očí vytékají slzy. Ležela bez hnutí, oči otevřené a …… kap, kap …. slyšela každou jednotlivou slzu, jak skapává na polštář, cítila, jak každá taková kapka rozšiřuje mokrý koláč na polštáři. S každou odcházející kapkou cítila, jak se z ní vyplavuje veškerá špína dnešního dne, jak se očišťuje a dostává se do stavu naprostého klidu. Kap, kap … ležela a vychutnávala si to uvolnění. Najednou ucítila, jak se obě vlhké mapy vzniklé po stékajících slzách, mezi sebou pod její hlavou propojily. To ji probralo. Začala v klidu přemýšlet.
Jak je možné, že leží tady. Sama v opuštěném nuzném bytě o velikosti garsoniéry. Ve věku 48 let je bez chlapa, syna neviděla bůhví jak dlouho. Uháněná z každé strany věřiteli a dnes již exekutory a nikdy neví, kdy se zase někdo nový přihlásí o své požadavky. V bytě s bazarovým nábytkem a bez pořádné práce.
Kde jsou její dívčí sny?
Kde je ten princ na bílém koni?
Vždyť v jednu chvíli měla přece úplně všechno. Milujícího manžela, krásného zdravého syna, krásný čtyřpokojový luxusně zařízený byt, téměř nové auto, práci, která ji bavila, protože ji nejen naplňovala, ale cítila se být i uznávaná, oceňovaná a oblíbená. Muži s ní koketovali, a dokonce si našla i nejlepší kamarádku, se kterou mohla probrat cokoli ze života. Kde se stala chyba? Udělala ji ona? Co se kde sakra podělalo?
Kladla si otázky, na které přitom sama v hloubi duše znala odpovědi.
Jen to přiznání. Přiznání vlastní chyby.
„Moc dobře si pamatuji, jak jsem Pavla, svého muže, který byl zaměstnán jako zedník ve velké stavební společnosti, přesvědčovala o tom, jak je šikovný a schopný, protože uměl i spoustu dalších řemeslných prací. Byla to pravda. Byl opravdu velmi šikovný a pracovitý a nebál se postavit se k jakékoli práci. Co začal, to také úspěšně dokončil. Pravda, občas se dokázal neskutečně opít, ale kdo ne. Kdo dneska nepije. Jak se říká, kdo nepije, ten je podezřelý. Nebo hanba vystřízlivět v tomto státě. Samozřejmě, zlehčuji to, ale nikdy to nebyl žádný alkoholik. Prostě občas si dal. Po mém naléhání začal podnikat sám na sebe a musím říct, že jsem na něho byla pyšná. Co jsem prostě podcenila, byla ta moje posedlost vlastní prací. Ne, že bych byla workoholička, ale prostě jsem se v práci cítila dobře. Byla jsem tam prostě něco víc než jen doma uklízečka, kuchařka, manželka, matka. Když byl nějaký problém, za mnou chodili a se mnou se radili co a jak se udělá. A vždy vše dobře dopadlo. Byla jsem prostě v práci za hvězdu. A to samozřejmě jakékoli ženě, ostatně nejenom ženě, zvedá sebevědomí. Nechápala jsem, že doma nechápou, že musím být v práci. Musím, protože chci. Ano, to byla ta moje obrovská chyba. V tomto momentě jsme se plíživě a nenápadně začali odcizovat. A nejen já s Pavlem, ale i s Péťou. S mým Péťou, s naším společným synem, kterého nade vše miluji. Kdy jsem mu to vlastně naposledy řekla?“
Zamotala se jí hlava z toho, jak usilovně přemýšlela nad touto vlastní otázkou. Sama si nedokázala vzpomenout, kdy si vlastně se synem jen tak sama od sebe sedla a promluvila si s ním.
Musela se ve svých myšlenkách chvíli zastavit. Udělalo se jí samo ze sebe špatně. Začala se opět po celém těle lehce chvět jako kdyby měla horečku. Když se uklidnila, opět začala rozebírat svůj dosavadní život.
„Najednou to všechno vidím jasně. Vždyť já jsem ta špatná, která vlastně za všechno může. Za to, že jsem svého muže musela vyhodit, protože už jsem nemohla dál. Za to, že náš syn odešel z domu a do současné doby o sobě nedal vědět. Sama jen tuším přes jeho kamarády, kde se zdržuje. Ale sám se nikdy neozval. A muž? Náš milostný půst ho prý dohnal k jiné ženě, do které se bezhlavě zamiloval. Ať si … ať si klidně jde. Jenže s jeho odchodem se na mě najednou nahrnulo několik mně neznámých půjček. Když jsem se ho ptala, co to má znamenat, vylezlo z něho, že v době naší krize moc nedělal a chodil po hospodách, kde se dal na automaty. To mě vůči němu dodělalo. Ptala jsem se ho, co s tím hodlá dělat a on na to, že nic, že to je pro něho uzavřená minulost. Že jako živnostníkovi mu nemají co vzít. Když mi tohle říkal, stála za ním ta jeho mladinká krasotinka a poslouchala každé naše slovo. Jediné, co mě na tom všem může těšit je fakt, že i ona ho nedávno vyhodila a z něho je opravdu pouliční povaleč. Ne že bych ho snad sledovala, ale nějaké společné známé máme a ti se rádi mezi řečí pochlubí, kde ho potkali. Jenže co je mi to platné, že takhle dopadl? Jen a jen já jsem ta, na kterou všechno padá. S alkoholem sice problémy nemám, ale přesto mě z práce vyhodili pro několik absencí a mnoho pozdních příchodů. Ty tam jsou obdivné pohledy kolegů, plácání po zádech od šéfa. V krizi poznáš přítele. Nechtěli nic slyšet a …. prostě jsem letěla. Tak tohle je dosavadní můj život?“
Zamrazilo jí z toho, jak lehce jde všechno shrnout do několika málo vět. Dostala žízeň. Chtěla vstát, ale moc jí to nešlo. Prozatím se proto spokojila s polohou vsedě. Rozhodla se, že vstane za každou cenu a půjde se osprchovat, aby ze sebe smyla tu špínu z celého dnešního dne. Vstala, sice zavrávorala, ale do koupelny ke sprchovému koutu se dostala bez úhony. Shodila ze sebe veškeré ošacení, které nechala ležet volně na zemi. Vlezla do sprchového koutu a zatáhla za sebou posuvná dvířka. Nastavila si na sprše vodu tak, aby si příjemně prohřála tělo. Teplá voda v ní rozproudila krev. Jezdila po sobě sprchou od hlavy směrem dolů. Posadila se do vaničky a pohyb sprchou mnohokrát opakovala. Postupně vše zpomalovala. Najednou ucítila, jak se jí zmocňuje lehké vzrušení. „Aby ne, vždyť jak je to dlouho, co jsem na posledy měla nějakého chlapa?“ pousmála se sama sobě. Zpozorněla. To vzrušení začínalo být intenzivnější než kdykoli jindy. Přimhouřila oči, a aniž by si to uvědomila, lehce pootevřela ústa. Sprchu odložila tak, aby jí stříkající voda jen lehce dopadala na nárt u nohy, cítila totiž, že proudící voda její vzrušení zpomaluje. „Ano, to je ono.“ hlesla si vzrušeně pro sebe. Pravou rukou, jejíž prsty měla lehce od sebe, se zlehounka dotýkala sebe sama a krouživými pohyby se od čela přes oči, nos, ústa a bradu pomalu propracovávala ke svým prsům, kde si pohrála s již jako špunt tvrdými a stojícími bradavkami. Prsty opravdu jen kopírovaly celé její tělo, což jí způsobovalo postupně větší a stále stoupající rozkoš. V okolí podbřišku se přes bok svého těla vrátila zpět do horních partií a tuto rozkoše plnou cestu několikrát oběma rukama zopakovala. Po několika projetých trasách po jejím těle se jí ruce zastavily v okolí podbřišku. Cítila obrovské vzrušení a tlak ve spodní části svého těla. Pravou rukou si zajela do své vlhké štěrbiny a dvěma prsty jí pomalu projela od spodu vzhůru. Hlavou jako kdyby jí proletěl blesk rozkoše.
„Snad jen už si představit nějakého pana Božského, aby vše bylo dokonalé.“ pomyslela si. V tu chvíli jí před očima vyvstal obraz dvou mladých mužů, se kterými se dnes setkala a nedobrovolně s nimi strávila téměř celé dopoledne.
Udělalo se jí zle. Pocit rozkoše, který do té doby prostupoval celým jejím tělem byl rázem pryč. Vztekle se ve vaničce posadila a jediným pohybem ruky napsala na sklo zapařené od teplé vody jediné slovo:
„ZMRDI!!!!
Kapitola druhá
Vyšli ven z panelové domu. Oba dva se zhluboka nadechli. Každý ovšem z jiného důvodu. Michal proto, aby se vzpamatoval z předchozí návštěvy, Petr k dlouhému monologu.
„Michale, tak takhle to rozhodně nepůjde. I když jsme se pár let neviděli, moc dobře si pamatuji, že nejsi žádný bijec, ale myslel jsem si, že intr tě trochu zocelil. Tady se přece nemůžeš tvářit jako mouchy snězte si mě. Ty musíš bejt tvrdej, ráznej a nekompromisní. Jdeš za lidma, který jsou na pokraji svých psychických sil, protože většinou dlužej, kam se podívaj a nevěděj si rady, co s tím, a ty je musíš vyždímat, vycucat, zmuchlat a zničit. Oni jsou ti, co mají svěšenou hlavu a ty jim nesmíš dovolit tu hlavu vztyčit. A k tomu můžeš použít jakýkoli metody, protože ty můžeš, rozumíš? Ty máš totiž od soudu papír, že oni dlužej prachy a nechtěj platit a ty tu jsi u nich proto, aby si ty prachy z nich dostal. Jsi pro chudáky věřitele ta poslední možnost, jak oni mohou zpět přijít ke svým penězům. A nikde není přesně stanoveno jak … takže jakkoli, rozumíš? Slyšíš tu pointu? To kouzelné slůvko JAKKOLI? Je už jen na nás, co si pod tímto slovem představíme a jak s ním spolu naložíme. Uvědom si, že jsem se za tebe u starýho přimluvil, protože s tvým andělským ksichtem ses mu zrovna moc nepozdával.“ Michal se znovu nadechl. „Já jsem si myslel Petře …“ Petr mu skočil do řeči. „Jednu věc ti poradím Michale, nemysli. Tuhle dřinu přenech tentokrát mně. Ty hlavně poslouchej, co ti říkám, dívej se a dělej to, co dělám já. Musíme být tým. Možná nám to bude chvíli trvat, ale já věřím, že budeme dobrý tým. Potřebuji k sobě někoho, komu můžu věřit, a to jsi ty. Pamatuješ v děcáku? Tam nám to přeci taky fungovalo, já byl tvý svaly a ty můj mozek. Tady zatím vezmu obě úlohy na sebe, prozatím.“ Michal se ale nechtěl nechat jen tak odbýt, cítil, že musí teď a tady říct Petrovi svůj pohled na věc.
„Jenže já jsem si Petře opravdu myslel, že půjdeme za lidmi, kterým vysvětlíme celou situaci, jejich současné postavení a domluvíme se s nimi na splácení.“ Petr vyvalil oči. „Nemyslel jsem si, že jsi tak naivní. Kurva Michale přemýšlej. Ty lidi měli spoustu možností, jak svůj dluh zaplatit. Srali na to, nic neřešili, a proto jsou tam kde jsou. A proto jsme tu my jako poslední možnost, jak to z nich dostat. A když poslední, tak nikdo jiný za námi už není. To znamená, že tu končí každá sranda, končí jednání v rukavičkách a nasazujeme boxerky, rozumíš? Tohle si dej do hlavy v první řadě. Že naše práce nebude v rukavičkách, ale s boxerkama. My to prostě z těch lidí musíme vymlátit, a to za každou cenu. Máme za sebou nejen důvěru věřitelů, ale dokonce i státu, chápeš? Stát posvětil tuto naší práci, stát do nás vložil důvěru ve spravedlnost. A my ho přeci nemůže zklamat,“ ušklíbl se. „Pojď, jdeme na oběd, zvu tě,“ vzal Michala kolem ramen a směřoval ho k nejbližší hospodě. Ten se mu však vyvlékl. „Vidíš, ty tady mluvíš o spravedlnosti, ale zveš mě na oběd za peníze, které jsi sprostě ukradl jedné zlomené osamocené ženě. A to všechno za tichého souhlasu tohoto státu? Ne, Petře, to se mi opravdu nelíbí.“ „Tak teď jsi mě opravdu, Michale, nasral.“ zařval Petr na Michala. Chytil ho za košili pod krkem o pokračoval. „Co sis myslel? Že budem chodit na kávičky za paničkama a pobírat za to od nich peníze? Ani ty ani já nejsme džigolo, ale vymahači. A pokud chceme být úspěšní, tak musíme být tvrdí jako kámen a postupovat někdy až na hraně zákona.“ Petr byl vždycky mnohem silnější než Michal. Pod krkem ho držel pevně. Tak pevně, až Michal musel zachroptět, aby Petr pochopil, že je čas povolit sevření. „Pojďme tedy,“ řekl Michal ještě přiškrceným hlasem. „Ale počítej s tím, že až opadnou emoce, budu si chtít s tebou o tom ještě jednou promluvit.“
Oba šli mlčky, nikdo z nich nepromluvil a každému se v hlavě honily myšlenky stejného tématu, ale každému z jiného úhlu pohledu. Oba stále ještě beze slov vstoupili do restaurace. Petr zkušeným okem vybral prázdný stůl na takovém místě, kde bylo jasné, že budou mít klid na debatu, o které věděl, že z ní neuteče. A vlastně ani nechtěl utíkat. Věděl, že si spolu s Michalem musí vyříkat spoustu věcí ihned od začátku, a že to nebude rozhovor jednoduchý a ani v rukavičkách. Oba usedli. Rozhlíželi se po restauraci jako kdyby je zajímalo dění kolem, ale jenom hledali vhodná slova, jak začít rozhovor. První se nadechl Michal. Petr ho ale rázným gestem zastavil. „Nejdříve si objednáme něco dobrého k jídlu. S prázdným žaludkem se mnohem hůř komunikuje.“ Michal jen souhlasně přikývl. Číšník právě přicházel. Oba si objednali polední menu doporučené číšníkem. Po obědě se slova ujal Petr. „Michale, v mnohém se budu asi opakovat, protože to, co jsem ti řekl venku platí do posledního písmenka. Ty a jen ty sám se musíš rozhodnout, jestli tu práci chceš nebo nechceš dělat. Záleží na tom, jak si to všechno dokážeš nastavit v hlavě. Já vím, že zrovna pro tebe to nebude úplně jednoduché. Že jsi úplně jiný, než jsem já. Nad vším strašně přemýšlíš, všemu potřebuješ rozumět, všechno chceš mít pod kontrolou. Ale tady vstupuješ do již rozjetého vlaku. Do vlaku, který jede po kolejích do jasného cíle a nelze uhnout, maximálně vykolejit, a to si nikdo z nás, kdo v tom vlaku jedeme, nepřejeme a věř mi, uděláme vše proto, aby ten vlak jel co možná nejdéle a co možná nejdál, jestli s tebou nebo bez tebe, záleží opravdu jen na tobě.“ Michal pozorně poslouchal. Když měl pocit, že Petr skončil, ujal se slova. „Petře, já vím, že jsi to vždycky se mnou myslel dobře. Že jsi v podstatě vždycky byl takový můj ochránce a že i tady chceš mé dobro. Ale já prostě nějak nemůžu zkousnout mraky těch sviňáren, co se tady dějou. A to jsem byl s tebou na první návštěvě. „Trochu atypický, Michale, věř mi. Ta ženská byla blázen,“ skočil mu do řeči Petr. Michal se znovu nadechl. „Možná,“ souhlasně kývl hlavou. „Uznávám, že asi ne každá naše návštěva bude v tomto duchu. Já ale prostě absolutně nechápu a hlava mi to nebere, co se tady v tom státě vlastně děje. Nechápu, jak vrcholní představitelé moci, které jsme si tedy, jak oni říkají, demokraticky zvolili, odsouhlasili vědomé a úmyslné okrádání, ba až ožebračování obyčejných lidí v tomto státě. Vždyť to přeci není nic jiného, když se z dluhu 2000 Kč uměle vytvoří dluh 18 000 Kč a než ho ten člověk zaplatí, tak v součtu to dělá 25 000 Kč. Teď jsem ta čísla střílel sice od boku, jen abych ukázal na tu absurditu, ale v jádru jsem se asi o moc nespletl. A to mi, nezlob se na mě, přijde jako strašná prasárna. Ano, chápu, spousta lidí se do svých dluhů dostala svojí vlastní nezodpovědností, někde něco opominuli a dále to pak již neřešili, spousta z nich dokonce ty dluhy má úmyslně, pouze si napůjčovali, kde se dá, aniž by řešili, jak ty dluhy budou v budoucnu splácet a jen si za to nakoupili hovadiny, ale je taky spousta lidí, kteří se do těch dluhů dostali v důsledku nějakého životního karambolu. Ať už to byla ztráta zaměstnání nebo třeba těžký úraz nebo nemoc. Tito lidé velice často měli snahu svou situaci řešit, aktivně se stavěli k problému nesplácení, ale copak od někoho dostali pomocnou ruku? Ani náhodou. Banky? Jakmile se dostaneš do problémů, nikdo z nich nemá chuť s tebou jakkoli komunikovat, natož to s tebou nějak aktivně řešit, ať již odkladem splátek nebo jejich snížením. Nic, vůbec nic. Možná trochu v poslední době ty nově vznikající. Chyba, a já říkám zlá, špatná a úmyslná, je to, že se vymáhání exekucí dostalo do soukromých rukou. Jak někdo může na cizím neštěstí, a teď mluvím o těch chudácích, kteří dluhy řešit chtěli, ale nijak jim to nebylo umožněno, vydělávat stamiliony v některých případech i miliardy. Petře slyšíš tu číslovku? Miliarda. Do prdele je tohle vůbec normální a morální? Já jsem nedávno v rádiu poslouchal jednoho vrcholného soudce, nebudu ho jmenovat ani upřesňovat z jakého byl soudu, vlastně už si jeho jméno stejně ani nepamatuji. To ostatně není podstatné. Mluvil o těžké práci exekutorů, a že někteří dokáží vydělat i několik milionu ročně, ale že jim to vůbec nezávidí, schvaluje to a přeje jim to. Kurva, já bych Petře takovýho soudce vzal pod krkem a dal mu přes držku.“ To už Michal poslední slova téměř křičel, takže ho Petr musel usměrňovat. „Dobrá, dobrá, ale ještě jsem neskončil, Petře. Pokud někdo takový takhle přemýšlí a přijde mu naprosto normální kolik a jak ty peníze tito exekutoři vydělali, tak jaký asi může být morální kredit takovéhoto soudce? A přesně takoví rozhodují jako na běžícím pásu a od stolu o všech těch dluzích a proměňují je jedním cárem papíru v exekuce a tím pádem v několikanásobně vyšší dluh. Mění tím životy lidí, aniž by se nad tím jen pozastavili. Jak může někdo exekutorovi, soukromé osobě, povolit pravomoc, která je na úrovni pravomoci státní policie, a o které ale policie musí ještě před jejím vykonáním požádat soud. A to je násilný vstup do obydlí a tím porušení jednoho ze základních lidských práv, domovní svobody. Policie je veřejností poměrně dost sledovaná a pokud je jen náznak pochybení v jejím konání, ihned následují stížnosti a následně důkladné a důsledné prověřování všech jejích kroků inspekcí. A u exekutorů? Výsměch, exekutorská komora.“ Petr cítil, že musí nechat Michala mluvit. Pochopil, že v něm je hodně bolesti, křivd a špatností, a že ty z něho tady a teď musí ven. Ač byl navenek tvrďák, pro Michala měl vždycky pochopení a musel si dokonce přiznat, že svým způsobem ho měl i rád. Jenže najednou, jako kdyby Michal nevěděl jak dál. Mlčel a nervózně těkal očima z místa na místo po místnosti. Ticho přerušil Petr. „Michale, já mám z tebe pocit, že ty z těch lidí děláš chudáky, kterým my jdeme ubližovat, ale vždyť celé to všechno vzniklo na počátku tím, že oni si někde půjčili peníze a ty nevrátili. A za nimi jsou nějací věřitelé, kteří nebyli schopni z nich ty peníze dostat. Ať už proto, že ti lidé s nimi nekomunikovali, schovávali se před nimi a všelijak zatajovali majetek.“ Michal se pousmál. „Petře, jak dlouho tu práci vlastně děláš? Ne, nemusíš mi odpovídat“, zastavil rukou Petrův nádech. „Není to tak úplně podstatné. Ale co je jisté je, že tvůj pohled na celou tu věc je čistě jednostranný a jednoznačný, a to pohledem toho, kdo ty peníze chodí vymáhat. Ale takhle to přeci v životě vůbec nestojí. Nic přece není jenom černé a bílé. Nejsou všichni jen lumpové, kteří si půjčili peníze s úmyslem je již nikdy nevrátit. Samozřejmě i tací jsou, ale je i spousta dluhů, která vznikla pouhým opominutím nebo několikadenním opožděním, nebo i takových, která vznikla nekalým chováním samotného věřitele. Mám na mysli v dnešní době tak často zmiňované šmejdy. Vyjmenovávat je snad ani nemusím, oba dva víme, o kom je řeč. Jen bych klidně poukázal na šmejdovské jednání věhlasných společností v oblasti telekomunikace a vlastně třeba i bank. Vždyť se na to podívej, zavolaj ti z infolinky, že jako jejich VIP zákazník máš možnost si na prodejně zdarma, podotýkám ZDARMA, nechat provést optimalizaci tvého volání. Jakmile jsi na prodejně, tak co je jejich prvotním cílem? Něco ti prodat. Nějaká optimalizace tvých nákladů je jim naprosto u prdele. Je to v pořádku? Je to správné? A podobně postupují i banky a pojišťovny. Napadl mě ještě jeden takovej prapodivnej dluh. Co třeba říkáš na takové dětské exekuce, které vznikly třeba z nezaplacení jízdného? Krásnej, ba přímo nádhernej byznys, co říkáš? Každý dítě samozřejmě před rodiči ututlá setkání s revizorem. Proč si dělat doma zle, že? My to necháme trochu vyhnít, nabobtnat no a ejhle, krásná exekuce za 20 000 Kč. V západních Čechách si na tom jeden advokát udělal úžasnej byznys. Sice nevím, jak se jmenuje, ale má krásnou ženskou.“ „Toho znám. Ta jeho ženská je opravdu nádherná. Ty vole s ní musí bejt pich,“ přerušil Michala Petr veselým zvoláním a na celou místnost se začal smát. „Dříve se říkalo, za vším hledej ženskou. Dnes je to, za vším hledej prachy,“ nedal se přerušit Michal. „A to ani nechci opět rozebírat morální profil toho nebo těch soudců, kteří o těchto exekucích rozhodovali. Nebo si z toho spolu s panem advokátem udělali společný byznys? Vůbec bych se tomu nedivil. Vždyť se podívej, kolik soudců je v poslední době stíhaných za úplatky nebo se kárně řeší jejich podivné rozsudky. A když si představím, že to je jen kapka v moři …. raději nad tím nepřemýšlet. Prostě peníze vládnou světu? Když si za jakoukoli lidskou činností položíš tuto otázku, zjistíš, že svět je vlastně v dnešní době strašně jednoduchej. Za vším hledej prachy. Samozřejmě i já to teď hodně zjednodušuju a házím všechny do jednoho pytle. Protože v jednoduchosti je krása,“ trpce se usmál Michal. „Michale.“ využil Petr Michalovy pauzy. „Použiju tvoji poslední větu – V jednoduchosti je krása. Je to opravdu strašně jednoduchý. Buď si chceš vydělat se mnou poměrně slušný peníze, při relativní pracovní svobodě, nebo půjdeme od sebe,“ postavil Petr sebevědomě Michala před konečné rozhodnutí. Sám nepochyboval o tom, co mu Michal odpoví. Jenže ten zarytě mlčel. Petra to však nijak nevyvedlo z míry. Přátelsky do Michala šťouchl. „Víš co, ty berane zabejčenej? Zaplatíme a půjdem se spolu podívat ještě na jednu adresu. Nemůžeš přece házet flintu do žita hned po prvním kontaktu.“ Zaplatil a oba spolu vyšli ven.
Na další adresu dorazili během necelých dvacet minut. Během cesty Petr Michalovi objasnil základní fakta případu. Muž, 78 let, dluh 62 000 Kč, věřitelem mobilní operátor. Michal se kysele ušklíbl. „Nemluvil jsem o tom před chvílí?“ Petr však na jeho poznámku nijak nereagoval. Právě přijížděli na místo. Když stáli před vchodovými dveřmi do panelového domu, zeptal se Petr. „Jak to při této návštěvě uděláme? Musíme se nějak domluvit na společném postupu,“ snažil se Petr nějakým nenápadným způsobem Michala vmanévrovat do následující akce. „Nevím Petře. Nemám rád se na někoho dopředu domlouvat.“ Petr povzdechl a zvedl oči vzhůru. „Nebudu to s tebou mít vůbec jednoduchý, Michale,“ pomyslel si Petr, ale nahlas nic neřekl. „Tak tomu necháme volný průběh,“ s nádechem povzdechu odpověděl.
Ze seznamu nájemníků domu, který visel na nástěnce v chodbě, vyčetli, že jejich klient bydlí v 7. patře, byt č. 39. Nahoru vyjeli výtahem, který ještě musel pamatovat několik plánovaných komunistických pětiletek. Byl plný vyrytých sprostých a hrubých nápisů a podlahu pokrývaly žvýkačky, kterým směle konkurovaly, co do počtu, flusance vytažené až někde z paty. „Teda tady bych chtěl bydlet. Těžkej humus,“ vycedil skrz zuby s odporem v hlase Petr. Michal jen tiše přikývl. Přestože se na patře nacházelo šest bytů, došel Petr přede dveře jejich zájmové osoby s naprostou jistotou. Zvonek Jiří Kalina. Petr dvakrát dlouze zazvonil. Již v tom zvonění Michal cítil sebevědomost, aroganci a nadřazenost. Chtělo se mu na místě otočit a odejít. Do hlavy se mu hrnula krev. Začal zhluboka pravidelně dýchat. Uslyšeli pomalé šourající se kroky. „Ano, už běžím,“ ozval se zpoza dveří rozvážný hlas staršího muže. Dveře se pomalu otevřely a za nimi stál starý muž, lehce přihrbený, opírající se o hůlku, kterou svíral v pravé ruce. Byl upravený. Přestože byl v domácím prostředí, měl na sobě košili světlé barvy s kostičkovým vzorem a tesilové kalhoty šedé barvy. Bylo vidět, že i přes svůj věk dbá o svůj zevnějšek. „Omlouvám se pánové. Ale nohy mi už úplně neslouží a trvá mi to, než se dobelhám ke dveřím.“ řekl s úsměvem a laskavostí v očích. „Jak vám mohu pomoci, pánové?“ zeptal se tónem, ze kterého byla cítit čistá upřímnost a vlídnost. Jenže Petr se nenechal vyvést z míry a nasadil svůj komisní a razantní tón. „Pan Jiří Kalina?“ zeptal se komisním hlasem. „Ano, pánové Jiří Kalina, jméno mé.“ Starý pán chtěl ještě ve větě pokračovat, ale Petr ho nenechal větu dokončit. „Pane Kalina, jsme vykonavatelé exekutora pana JUDr. Házlera z Vyškova. Víte o tom, že je proti vám vedena exekuce ve výši 61.653, - Kč, kdy oprávněným je … Petr větu nedokončil. Starý pán se začal třást po celém těle, až mu hůlka, o kterou se opíral svírajíc ji v pravé ruce, upadla. Muž ztratil rovnováhu a začal se pomalu sunout k zemi. Kdyby Petr s Michalem nepřiskočili k muži z obou stran a nepřidrželi ho mezi sebou, jistojistě by upadl. Oba mladí muži starého pána dovedli do kuchyně, kde ho usadili na židli. Michal mu nalil do sklenice studenou vodu, kterou starý pán postupně vypil až do dna. Michal si ke starému pánovi přisedl a chytil ho za ruku. Petr ustoupil do pozadí a čekal, co se bude dít. Cítil, že na této návštěvě nebude on hlavním aktérem, ale pouhým pozorovatelem. Michal hladil starého pána po ruce, díval se mu přitom do očí a čekal, až se mu udělá lépe. Když viděl, že se mu vrací barva do tváří, přiškrceným hlasem na něho začal mluvit. „Pane Kalino, jsme tu bohužel opravdu kvůli tomu, abychom s vámi vyřešili exekuci ve výši téměř 62.000, - Kč.“ Starý pán se na něho podíval se slzami v očích. „Pánové, vy mi to nebudete věřit, ale já jsem za celý svůj život nikomu nikdy nic nedlužil.“ V očích starého pána se objevily slzy. „Moje nebožka Anežka se vždycky bála jakýchkoli dluhů. Vždycky říkala, že na co si nenašetříme, to si nezasloužíme. Je už sedm let po smrti a já tu žiju sám jako kůl v plotě. Pravda, pravidelně mě navštěvuje naše jediná dcera, ale nemá moc času. No a jednoho krásného dne mi volal mobilní operátor, u kterého jsem měl tu kartu na volání. Vždycky jsem si jednou za čas koupil kredit za 200 kč a byl jsem spokojený. Aniž bych to pořádně tušil a pochopil, měl jsem po tom telefonickém hovoru najednou z kreditu paušál a k tomu jsem získal za zvýhodněnou cenu 1,- Kč ten notebook s internetem, který jsem vlastně ale vůbec k ničemu nepotřeboval. Když mi to pak všechno přišlo poštou, nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Po několika marných pokusech vše zrušit po telefonu, kdy si mě přehazovali jak horký brambor, jsem se rozhodl jít na prodejnu. Jenže v té době jsem dostal infarkt a ležel jsem dlouho v nemocnici. Pánové, to opravdu nemáte myšlenky řešit cokoliv jiného než zdraví. A popravdě, na vše jsem úplně zapomněl. A když pak …“ Petr si hlasitě odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. „Pane Kalina,“ vrátil do rozhovoru svůj komisní tón hlasu. „My opravdu nemáme čas řešit vaše problémy. Jsme tu od toho, abychom si od vás dnes odnesli již zmiňovaných 62 000, - Kč. Pokud ne, tak dnes uděláme soupis vašich movitých věcí, tedy všech věcí, které máte zde v bytě. Označíme je, abyste věděl, s jakými věcmi již nesmíte nijak nakládat a v nejbližší možné době tyto věci odvezeme a prodáme. Jediné, co nám v tom může zabránit, je 62 000, - Kč v hotovosti teď, tady na dřevo.“ Starý pán opět začal ztrácet barvu. „Pánové, kde mám ale vzít takovou sumu peněz?“ zeptal se s pláčem v hlase. „Vždyť já mám našetřeno jen tak tak na pohřeb. A to je nějakých 25 000 Kč. Petr mlčky loupnul očima po Michalovi, aby se zvedl. Ten bez protestů vyklidil pole. Petr se pohodlně usadil na zahřátou židli, kterou mu Michal uvolnil. „Však vy ještě něco vymyslíte pane Kalina.“ nedal se Petr odbýt. Rázně převzal situaci do vlastních rukou. „Přemýšlejte pane Kalina, kde byste si zbylou část peněz mohl půjčit. Zavolejte dceři, máte jistě kamarády. Přemýšlejte … jen mi tu nehrajte na city. Na mě to opravdu neplatí. No … pane Kalina … copak? Tak budete něco dělat nebo máme začít pracovat my? „Snad by mi mohla Anežka částečně vypomoct,“ přemýšlel nahlas starý pán. „Tak nejprve doneste tu vaší naspořenou část, ať víme, že tu nestojíme nadarmo a zadarmo,“ usmál se na starého pána Petr. Starý pán se pomalu postavil a opírajíc se o hůlku šoural se do obývacího pokoje. „Dobrý, Michale. Pro začátek dobrý,“ zašeptal Petr na Michala. „Pěkně jsi pána rozmluvil a rozněžnil. Vidíš, jak je tvárnej? To se hnedle jinak pracuje.“ Usmál se Petr na Michala. Ten se cítil jako chycený zajíc do nastraženého oka. Jenže nebyl prostor pro další rozhovor. Starý pán se již vracel. V ruce křečovitě držel krabičku od bonboniéry. Položil ji na stůl. „To jsou všechny mé úspory. Víc opravdu nemám,“ řekl Petrovi. Ten dychtivě sáhl po krabičce. Otevřel ji a začal počítat vzorně urovnané bankovky. „28 000, - Kč pane Kalina, pro začátek dobrý. Tak a teď … kdo je ta Anežka? „No,“ začal váhavě starý pán, jako by litoval toho, že její jméno řekl nahlas. „Nechtěl bych jí do toho zatahovat, pánové.“ „Ok. V pořádku, pane Kalina, já to chápu,“ kýval chápavě hlavou Petr. „Je to samozřejmě vaše volba,“ postavil se před starého pána a svůj obličej strčil přímo před jeho. Okamžitě změnil tón a důraz v hlase. Vlastně začal nepříčetně řvát. Řvát několik málo centimetrů od obličeje starého pána. Bylo mu úplně jedno, že na něho přitom prská, možná to snad dělal dokonce schválně. „Kurva, co si myslíte? Že jste jedinej na světě? Že nemáme nic jinýho na práci než poslouchat vaše kecy? Koukejte se kurva začít hejbat, ať tu na stole během chvíle leží těch 62 000, - Kč nebo si támhletu krabičku s tou almužnou na váš futrál strčte do prdele, my vám to tu dneska pěkně všechno oblepíme a zítra vám tady z toho uděláme holobyt. Fakt nemáme čas a ani náladu poslouchat vaše fňukání a čekat na to, až se milostivě rozmyslíte, jestli s námi budete spolupracovat nebo ne. Takže…?“ pověsil Petr nedokončenou otázku do prostoru, který před chvílí naplnil zlobou, vztekem a nevybíravými slovy. Starý pán těkal očima po místnosti. Bál se podívat na Petra. Krátce a rychle dýchal. Vůbec nevěděl, co má dělat. Najednou si všiml Michala, který stál zkoprněle v rohu místnosti. Jejich oči se setkaly. Michal se tímto spojením vzpamatoval. Ke starému pánovi přistoupil, uchopil ho v podpaží a dovedl ho ke stolu, kde ho usadil na židli. „Pane Kalino, uklidněte se prosím a popřemýšlejte, jestli vám paní Anežka opravdu může pomoci, abychom mohli celou záležitost nějak rozumně urovnat. Řekněte mi, paní Anežka bydlí tady v domě, že?“. Starý pán mlčky přikývl. „A jste přesvědčený, že vám může pomoci? „Určitě, má bohatého syna. Nikdy jsme se spolu o penězích nebavili, ale vím, že ze svého důchodu moc neutratí. Pokud dovolíte, zajdu za ní, a i když je mi to velice trapné, poprosím ji o pomoc.“ „Kolega půjde s vámi.“ rozhodl autoritativně Petr. „Já tu na vás počkám.“ doplnil. Sjeli výtahem do 3. patra. U dveří se jmenovkou Rosenkrancovi se starý pán zastavil. Otočil se na Michala, zhluboka se nadýchl a opatrně se ho zeptal. „Mohu vás o něco poprosit?“. Michal přikývl. „Mohl byste počkat někde opodál tak, aby vás Anežka neviděla?“ mžoural prosebně na Michala. „Samozřejmě. Samotnému by mi to bylo trapné, pane Kalino.“ odpověděl Michal a hledal si místo kde na starého pána počká. „Jste slušný člověk. Nechápu, jak můžete dělat tuhle práci,“ řekl si spíše pro sebe starý pán. Zazvonil. Během chviličky mu otevřela starší dáma. Michal ji sice neviděl, ale z rychlosti, s jakou otevřela dveře, usoudil, že se jedná o velmi energickou ženu. „Jiříku“ téměř vykřikla. Bylo cítit, že starého pána vidí ráda. „Jak to, že jsi nejdříve nezavolal? Mohla jsem být ve městě.“ „Mohu jít dál, Anežko?“ s vážnou tváří se zeptal starý pán. „Samozřejmě, promiň. Pojď dál. Děje se něco, Jiříku?“ s obavou v hlase se zeptala. Zbylou část rozhovoru už však Michal neslyšel. Paní Anežka totiž za starým pánem zavřela dveře a oba dva se od vstupních dveří vzdalovali. Na chodbě se rozprostřela naprostá tma prostoupená hrobovým tichem. „Jak můžete dělat tuhle práci,“ zněla Michalovi v uších poslední slova směřovaná k němu. „Jak můžete dělat tuhle práci.“ „Panebože, co tu vlastně dělám? Mám tohle za potřebí? Chci se dívat na takové ponižování obyčejných lidí? Co dívat, vždyť já se toho přímo účastním.“ Michalovi se v hlavě honila spousta otázek. Na málo z nich znal odpověď. Na spoustu z nich neuměl sám sobě odpovědět. Najednou se otevřely dveře a proud světla přerušil Michalovo rozjímání. „Mockrát ti děkuji Anežko. Moc jsi mi pomohla. Hned jak to vyřeším, zavolám Míše. Máš pravdu, dcera by to měla vědět. Vlastně mi stejně nic jiného nezbyde, když od ní potřebuji pomoct. Ale jak jsem ti říkal, strašně jsem se styděl. Měj se krásně. Ozvu se ti.“ Michal viděl, jak starý pán něžně políbil Anežku na tvář a ta mu políbení opětovala láskyplným pohlazením po tváři. Michal se přistihl, že se při pohledu na ně usmívá, a tak trochu jim závidí. Až když se za paní Anežkou zavřely dveře, vykročil Michal směrem ke starému pánovi. „Tak jak jste dopadl? položil Michal starému pánovi celkem zbytečnou otázku, protože z předešlého rozhovoru znal dopředu odpověď. Věděl, že Petr bude spokojený.
Vyjeli spolu zpět do 7. patra. Mlčky vstoupili do bytu. V kuchyni našli dřímajícího Petra. Starý pán beze slova otevřel na stole ležící krabici, ve které bylo jeho naspořených 28000 Kč. Rozložil peníze po stole. Z kapsy vytáhl svazek bankovek, které přložil k jeho penězům. „Dohromady to je 62000 Kč, vystavte mi prosím potvrzení o převzetí peněz a okamžitě opusťte můj byt. Drobné neřešte,“ klidným hlasem promluvil na Petra. Ten přesně věděl, že není potřeba cokoli dalšího řešit. Vyndal doklad o převzetí hotovosti, vyplnil potřebné údaje včetně celkové dlužné částky a podepsaný doklad předal panu Kalinovi. „Písemnosti o ukončení exekuce vám přijdou poštou. Těšilo mě, pane Kalina.“ Sebral peníze ze stolu, pokynul Michalovi a oba dva opustili byt. „Na shledanou,“ stačil ještě Michal zavolat směrem ke starému pánovi. „Sbohem.“ s úlevou v hlase mu odpověděl starý pán.
„Michale, za mě dobrý. Musím říct, že jsi zaválel. Sice jsi se tam v jednu chvíli zadrhnul a bylo vidět, že nevíš jak dál, ale jinak dobrý. Pán byl z tebe na měkko a pak už byla pro mě pohoda s ním pracovat. Na to, že jsme se vlastně vůbec na ničem nedomlouvali to byla naprostá paráda.“ pěl chválu směrem k Michalovi Petr. Jenže Michal byl evidentně jiného názoru. Tvářil se nasupeně a ihned Petrovi oponoval. „Paráda? Ještě teď se stydím a samotnému mi je z nás obou zle. Sice to nebyla tak strašná návštěva jako ta předchozí, ale i tak mi je z nás smutno a myslím, že se budeme muset Petře rozejít. Já prostě na takový styl práce prostě nemám. Nemám na to povahu ani žaludek. Je mi zle. Zle z toho, jak jsme se k tomu starému pánovi oba dva chovali. A možná mi je nejvíc zle ze mě samotného. Ba co víc, chce se mi ze mě samotného blejt. Nemůžu prostě tu práci Petře dělat, rozumíš? Vždyť mě trochu znáš, víš, jaký jsem. Musíš přeci vědět, že tohle není vůbec práce pro mě,“ skoro žadonil Michal.
Petr souhlasně lehce přikývl. Aniž by cokoli řekl, sáhl do kapsy, vytáhl srolované peníze, odpočítal 10000 Kč a mlčky je podal Michalovi. „Tvůj dnešní podíl Michale. Dělej, jak myslíš. Sám si musíš v hlavě srovnat co vlastně v životě chceš. Já nemám sílu na to tě přesvědčovat, abys se mnou zůstal. To si musíš rozhodnout sám.“ Bez rozloučení se otočil a odcházel. „Uvidíme se zítra,“ zvolal ještě směrem k Michalovi. Sedl do auta a odjel. Michala nechal jeho osudu a myšlenkám. Při cestě domů si Petr přehrával dnešní den. Věděl sice, že to trochu s těmi penězi přehnal, ale snad to starýmu nějak vysvětlí. Potřeboval prostě Michala nějak dostat na svou stranu. Přesvědčit ho o tom, že spolupráce s ním má smysl. Koneckonců, když to tak v hlavě počítal, tak Michalovi vlastně nechal jenom svůj podíl, tak proč by měl mít starej nějaký kecy? Aby se taky neposral. Prachů má jak hoven, tak co? A on chce prostě s Michalem dělat. Dneska se jeho kvality naprosto jednoznačně ukázaly, aniž by on to vůbec tušil. Ten jeho andělskej ksicht mě prostě dostane pod kůži u lidí, na který mý řvaní na začátku moc neplatí. Byl sám se sebou spokojený. Zvedl telefon, aby zavolal šéfovi a nahlásil mu výsledky z dnešního dne.
Michal stál uprostřed ulice, v ruce držel peníze od Petra a vůbec nevěděl, co má dělat. „10 000, - Kč,“ pomyslel si.
„Na to normálně makám čtrnáct dní. A tady? Jedna návštěva a mám v kapse 10.000, - Kč. Jak snadno se dneska dají vydělat peníze. Já vím, je to šlapání po lidech, po jejich důstojnosti, cti a o vědomém okrádání. Ale když tady budu takhle moralizovat a Petrovi řeknu, že do toho nejdu, tak si stejně najde nakonec někoho jinýho. Nic se nezmění, jenom to všechno pojede beze mě. Vlastně přesně takhle mi to Petr říkal. A musím přiznat, že má pravdu. A takhle, když mu řeknu, že do toho jdu s ním, tak za prvé se budu mít fajn a za druhé …… no přeci mohu aktivně ovlivňovat průběh té návštěvy, té exekuce, a musím se pochválit, myslím, že na Petra trochu vliv mám. Rozhodnuto. Půjdu do toho s Petrem,“ spokojeně strčil peníze do kapsy u kalhot a šel směrem na nejbližší autobusovou zastávku.
Kapitola třetí
pokračování příště … začátek listopadu 2023
